Občas poslouchám podcasty o tom, co se skrývá za nejznámějšími kouzelnickými triky, jako jsou skořápky, mentalismus nebo levitace. Při čtení posledních zpráv z Ruska mě napadlo, že se to velice podobá tomu, jak se ruské propagandě podařilo zdánlivě nemožné. Zdravému rozumu navzdory Kreml stále s vážnou tváří tvrdí, že útok na Ukrajinu byl aktem sebeobrany.

Víra v obraz nepřítele

Strategie většiny kouzelnických triků tkví v tom, že se snaží dosáhnout kýženého efektu a současně odvést pozornost diváků od toho, co se ve skutečnosti děje. Za nedávnými ruskými prohlášeními, jejichž jasným účelem je zvýšit regionální napětí kolem Ukrajiny, se skrývá stejný postup.

Ruská vláda nejprve schválila seznam celkem čtyřiceti sedmi zahraničních států a území, jejichž neoliberální postoje údajně ohrožují „tradiční ruské duchovní a morální hodnoty“. Země na seznamu jsou nyní oficiálně považovány za „nepřátelské státy“. Pryč je jakékoli předstírání podpory „multipolárního“ světa. Kdo nesdílí ruské hodnoty, je jednoduše nepřítel.

Jak se zdá, mezi státy, které sdílejí ruské hodnoty, patří Severní Korea, Afghánistán a Írán. Společným rysem těchto režimů je, že považují evropské osvícenství za absolutní zlo. Konflikt tím dostává metafyzicko-náboženskou úroveň — a vždy, když náboženství bezprostředně zasahuje do politiky, objevuje se i hrozba nesmiřitelného násilí. Za všemi řečmi o novém multipolárním světě se ve skutečnosti skrývá eschatologická vize totální války dvou protikladných sil až do úplného vyhlazení.

V tomto duchu Putin krátce po zveřejnění svého „seznamu nepřátel“ přispěchal s novou jadernou doktrínu, rozšiřující „kategorii států a vojenských aliancí, vůči nimž je uplatňováno jaderné odstrašování“.

V ostrém varování Západu prohlásil, že jakýkoli útok na Rusko ze strany státu, který sice jaderné zbraně nemá, ale podporuje ho stát, který jimi disponuje, bude považován za „společný útok“. Navíc si Kreml vyhrazuje právo použít jaderné zbraně, zaútočí-li někdo na Bělorusko, s nímž Rusko tvoří „svazový stát“. Jinými slovy, jakýkoli případ, kdy nepřítel „způsobí kritické ohrožení ruské suverenity“, je potenciálním casus belli k jadernému konfliktu.

Taková prohlášení nemohou nevzbudit nostalgii po starých dobrých časech studené války, kdy se obě strany prozíravě vyhýbaly přímým jaderným hrozbám a tvrdily, že jaderné zbraně použijí pouze v reakci na jaderný úder druhé strany. V podmínkách „vzájemného zaručeného zničení“ se nikdo neodvážil ani připustit, že by podnikl jaderný úder jako první. Nyní však Rusko nejenže hájí své právo na první úder, ale dokonce se pokouší rozšířit podmínky pro jeho ospravedlnění.

Jistě, i nadále zůstává ruský útok nepravděpodobný. Na druhou stranu je však dobré mít na paměti, že ve vojenských otázkách slova nikdy neznamenají jenom slova. Snadno se pak stane, že některá strana se chytí do pasti vlastní rétoriky.

Prokouknout Putinovu lstivost

Když v Libanonu explodovaly tisíce pagerů, prohlásil íránský delegát v OSN, že Izrael znovu „překročil červenou linii“. V době, kdy jsou „červené linie“ překračovány takřka neustále, přilévají taková prohlášení jen olej do ohně. Červené linie totiž reálně existují, nebývají však na první pohled zřejmé, takže se o nich zpravidla dozvíme až poté, co byly překročeny.

Není pochyb o tom, že svými jadernými hrozbami právě Putin první překročil červenou linii. Přesto by nás — tak jako komentátoři, kteří pokládají probíhající rusko-ukrajinskou válku za zástupný konflikt mezi Ruskem a NATO — rád přesvědčil o tom, že Rusko bylo napadeno jako první.

Podobně by nás Izrael rád přesvědčil, že v Gaze, na Západním břehu Jordánu a v Libanonu jedná pouze v nutné sebeobraně. Velmi však záleží na tom, co znamená ona „sebeobrana“. Pokud obsadím cizí území, prohlásím ho za své — tak jako Izrael Západní břeh Jordánu nebo Rusko část Ukrajiny — a lidé na obsazených území se mi postaví na odpor, jednám v sebeobraně, když je rozdrtím?

Tím se vracíme ke strategickým kouzlům ruské státní propagandy. Když Putin obviňuje své protivníky z toho, co sám páchá, chce jen odvést pozornost od toho, že přepadl jinou zemi a zmocnil se jejího území. Pokud přistoupíme na to, že Krym, Donbas a další oblasti s „tradičními ruskými“ hodnotami — a možná i pobaltské země nebo Moldavsko — jsou ohrožovány Západem nebo že ukrajinský národ je jen smyšleným moderním konstruktem, naletěli jsme Putinovým trikům.

Včas prokouknout Putinovy úskoky je důležité, protože jeho propagandistické způsoby prakticky znemožňují jakákoli racionální mírová jednání. Jakého pokroku lze dosáhnout, když podmínky jednání od počátku falšuje? Luka Lisjak Gabrijelčič ze Středoevropské univerzity v souvislosti s neustálým voláním po míru na Ukrajině správně varuje: „Mír je příliš cenný na to, aby byl přenechán mírotvorcům.“

Když k tomu připočteme třetí Putinovu klamavou strategii, a to vydávání brutální dobyvačné války za obranu duchovních hodnot, jeví se jeho důmyslná lstivost téměř nepřekonatelná. Naše veškerá naděje nyní spočívá v onom „téměř“.

Z anglického originálu Putin’s Ukraine Magic publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.