Západ se na Ukrajině chová pokrytecky. A sebevražedně
Jiří PeheSchizofrenní politika Západu, podle níž je Ukrajina plně suverénním státem, jemuž však nelze veškerá práva suverénního státu přiznat, není ničím jiným než projevem strachu z Ruska. A strach z Ruska znamená jediné — jeho konečné vítězství.
Západní demokracie, zejména ty evropské, předvádějí ve vztahu k pomoci Ukrajině napadené Ruskem nemalou míru pokrytectví.
Na jedné straně tvrdí, že na Ukrajině se bojuje i za nás a že pokud se Rusko nepodaří zastavit, zaplatíme vysokou cenu, přičemž oceňují oběti a nasazení Ukrajiny. Schválily sankce proti Rusku a Ukrajině dodávají vojenskou a ekonomickou pomoc.
Na straně druhé nedělají dost, aby se Ukrajina skutečně mohla ubránit, nebo dokonce Rusko porazit tím, že ho zatlačí za hranice před rokem 2014. Většina západních lídrů opakuje, že s Ruskem není možné jednat o míru, protože by to v tomto okamžiku znamenalo faktické uznání ruských teritoriálních zisků na úkor Ukrajiny, ale mnozí jako by si vítězství Ukrajiny, které by mohlo jednání o míru umožnit za důstojnějších podmínek, nepřálo. Bojí se, jak by jadernými zbraněmi vyzbavené Rusko mohlo na takovou potupu reagovat.
Rusko tento narativ aktivně přiživuje. Příkladem může být nedávné zveřejnění starších strategických dokumentů, podle nichž je práh pro nasazení taktických jaderných zbraní Ruskem nižší, než se obecně předpokládalo. Ruští představitelé opakovaně hrozí i použitím strategických jaderných zbraní, pokud by Rusko čelilo útoku na své území nebo mělo utrpět porážku konvenčními zbraněmi. A ruští politici nevylučují, že by Rusko mohlo napadnout i členské země NATO, zejména prý ty, kde jsou pošlapávána práva ruských menšin.
Je Ukrajina suverénní stát?
Největší míra západního pokrytectví se vztahuje k asymetrii, kterou si Západ nechal Ruskem vnutit, pokud jde o to, co jiné státy smějí na Ukrajině podnikat. Západ správně opakuje, že Ukrajina je suverénní stát, který byl brutálně napaden, čímž Rusko porušilo mezinárodní právo, a dopouští se navíc zjevných válečných zločinů.
Zároveň však Západ fakticky přijal argumentaci Ruska, že nesmí překročit určité meze vojenské pomoci Ukrajině, protože by to Rusko mohlo považovat za provokaci. Jinými slovy: Západ tvrdí, že Ukrajina je suverénní stát, ale pokud by jako suverénní stát požádala na základě bilaterálních dohod západní státy o pomoc v podobě kupříkladu nasazení jejich vojáků k vlastní obraně nebo k ochraně svého vzdušného prostoru, západní státy jí nevyhoví, protože by tak mohly vyprovokovat Rusko k eskalaci války.
Pokrytectví jde tak daleko, že většina západních zemí odmítá Ukrajině dodat rakety s delším doletem. Z obav, že by tyto rakety mohly být použity k útokům na území Ruska. Putinova armáda sice může území údajně suverénního a Západem podporovaného státu zasahovat raketami často zbaběle odpalovanými z letadel nad ruským územím nebo z lodí v ruských výsostných vodách, Ukrajina ale nemá mít možnost takové útoky oplácet stejnou mincí, aby Rusko zbytečně neprovokovala.
Podobné je to s ochranou ukrajinského vzdušného prostoru. Západ se v této otázce podrobil ruskému vyhrožování, že vyslání jeho letadel k ochraně vzdušného prostoru Ukrajiny by Rusko považovalo za akt války proti sobě. Jinými slovy: Rusko může nad území Ukrajiny vysílat svoje letadla a beztrestně bombardovat místní cíle. Ukrajina ovšem nemá mít právo na to, aby ji její údajní spojenci na Západě pomohli vzdušný prostor ochránit.
Když se Emannuel Macron pokusil na nedávné konferenci v Paříži tuto zeď pokrytectví prorazit svým návrhem, že by některé západní země mohly na Ukrajinu poslat svoje vojáky na základě bilaterálních dohod, následovala ze strany řady evropských zemí vlna odmítavých reakcí. Macronův návrh byl dokonce některými vykreslován jako nebezpečný pokus o eskalaci konfliktu.
Macron přitom navrhl něco, co by mělo být v situaci, kdy tvrdíme, že je Ukrajina suverénní stát, považováno za normální. Takový suverénní stát by měl mít právo uzavřít dohody o vojenské pomoci s jakoukoliv jinou zemí. Obzvlášť pokud takové dohody směřují k obraně vlastního území, nikoliv k útočné válce.
Z Ruska slyšíme, že je ve válce s kolektivním Západem, nikoliv jen s Ukrajinou. Macron správně připomněl, že Rusko je tedy třeba zastavit ještě na Ukrajině. Odpovědí mu z většiny zemí bylo, že rozhodně neuvažují o vyslání svých vojáků na Ukrajinu a budou se držet dosavadní politiky vojenské a materiální pomoci.
Vojenská pomoc
Tato pomoc ovšem nefunguje tak, jak by měla, a Ukrajina začíná válku prohrávat. Je pěkné, že se konají mezinárodní konference, na nichž západní státy slibují dodat ty či ony zbraně, skutek ale doslova utek.
Už měsíce tak sledujeme zprávy z fronty na východní Ukrajině, kde se vyčerpaní ukrajinští vojáci brání ruské převaze se stále menšími zásobami munice a techniky. Západní politici sice málokdy opomenou zdůraznit, že se na Ukrajině bojuje i za nás, ale zdaleka nedělají vše, co by bylo možné, aby Ukrajincům umožnili efektivně bojovat, nebo dokonce válku „i za nás“ vyhrát.
Konflikt už trvá dva roky. Za tu dobu nebyly evropské země, které Ukrajinu podporují, schopné zorganizovat natolik efektivní systém výroby zbraní a munice a jejich dodávek na Ukrajinu, aby to, že se Ukrajina nemá čím bránit, bylo to poslední, co bychom mohli slyšet.
Zatímco Rusko přešlo na válečnou ekonomiku, západní země hlásí, že jejich muniční sklady zejí prázdnotou. Zvýšení produkce zbrojovek drhne, takže se nakonec munice hledá všude po světě například formou české iniciativy. Mezitím Rusko dostává stabilní přísun munice nejen z vlastních továren, ale i ze Severní Koreje. A drony i rakety z Iránu a možná i z Číny.
Sankce
Posledním zmíněným faktem je ilustrováno i to, jak děravý je západní systém sankcí proti Rusku. Země Evropské unie se sice vesměs odstřihly od ruského plynu a ropy, do Ruska není možné přímo vyvážet řadu technologií a na sankčních seznamech je i řada konkrétních lidí v Rusku, včetně nejvyšších představitelů.
Jenže sankce jsou za pasivního přihlížení Západu v mnoha případech obcházeny. Podle různých zpráv Rusko dováží svoji ropu do ropných terminálů v Turecku, odkud je přeprodávána prostřednictvím překupníků dál, a suroviny tak končí i v Evropě.
Řada technologií a dalšího zboží na sankčních seznamech se do Ruska pašuje přes země, jako jsou Gruzie, Kyrgyzstán nebo Tádžikistán. Nedávno vyšlo najevo, že obchodní obrat firem z Velké Británie, která jinak patří k nejostřejším odpůrcům Ruska, s Kyrgyzstánem nebo Tádžikistánem vzrostl od uvalení prvních balíků sankcí několikanásobně. Všem je jasné, kam většina dodávek zboží z těchto zemí dál směřuje, přesto proti tomu nikdo nic nepodniká.
Podobné je to s Čínou. Ta sice tvrdí, že technologie potřebné pro výrobu zbraní nebo přímo zbraně do Ruska nedodává, je prý v konfliktu s Ukrajinou neutrální, jenže Ukrajina hlásí, že na bojišti nachází i zbytky zbraní a munice, které zjevně z Číny pocházejí. Západní politici sice občas hrozí, že by při pokračování takových praktik mohli uvalit sankce i na Čínu, ale nic takového se neděje.
Úplným výsměchem západním snahám o omezení dodávek zbraní a potřebných technologií do Ruska jsou iránské dodávky dronů a raket. S jejich pomocí se Rusku podařilo na Ukrajině zničit celou řadu cílů, umírá kvůli nim mnoho ukrajinských civilistů, ale západní svět není schopen tomu učinit přítrž. Ať už prostřednictvím sankcí uvalených na Irán, anebo vojenským útokem na továrny v Iránu, které tyto zbraně vyrábějí.
Místo toho západní země dodávají Ukrajině protivzdušné a protiraketové obrany, kterými má Ukrajina čelit i iránským raketám a dronům. Ani protiraketových systémů ale Západ nedodává dost.
Evropská unie versus Rusko
Do jisté míry pokrytecké jsou i obavy z možného útoku Ruska na členské země Evropské unie a NATO. Ponechme stranou, že pokud by Rusko zaútočilo na členskou zemi NATO, nemělo by ve válce konvenčními zbraněmi nejmenší šanci, pokud by skutečně NATO zafungovalo tak, jak má.
Rusko je technologicky zaostalé a masová produkce zastaralých zbraní, s pomocí válečné ekonomiky, mu sice může pomoci k úspěchům na Ukrajině, nemůže však konkurovat západním technologiím, zejména těm americkým. Místo toho, aby Západ některé z těchto technologií dodával Ukrajině s cílem kompenzovat ruskou převahu v počtech vojáků, západní politici raději straší ruským útokem na některé západní země.
Dokonce i kdyby nakonec součástí této rovnice nebyly USA, protože v prezidentských volbách může zvítězit Donald Trump, pro nějž není prioritou ani NATO ani pomoc Ukrajině, mnohem silnější než Rusko je i EU. Má téměř čtyřikrát více obyvatel, její HDP je desetkrát vyšší než ten ruský a je technologicky vyspělejší. Francie a Velká Británie disponují kupříkladu takovými letadlovými loděmi, které Rusko fakticky nemá.
Francie a Velká Británie, která navzdory brexitu zůstává součástí evropské obrany, mají dohromady také více než 400 jaderných bomb. To je sice zhruba patnáctkrát méně než Rusko, jenže tento počet zcela stačí na to, aby Rusko vědělo, že při případném použití jaderných zbraní vůči Evropě, bude zničeno. Takže volba sebevraždy, které v tomto případě Rusko čelí, není příliš odlišná od té, které by čelilo v jaderním konfliktu s USA, které mají podobný počet jaderných zbraní jako právě Rusko.
EU ovšem navzdory této převaze není schopná vytvořit Rusku jasnou vojenskou hráz. Vzhledem k nestabilním politickým poměrům v USA přitom už dávno měla pracovat na vytvoření vlastní obranné struktury — kupříkladu v podobě evropské větve NATO, která by mohla při neúčasti USA jednat samostatně.
Politická slabost
Z výše řečeného vyplývá, že problém Západu není v jeho reálné síle ve srovnání s Ruskem, ale v politické slabosti. Ta mimo jiné přispívá k tomu, že většina západních politiků přejala narativ Ruska, že větší angažmá Západu na Ukrajině by mohlo vést k válce Západu s Ruskem. Co na tom, že mnozí ruští představitelé jedním dechem tvrdí, že Rusko ve válce se Západem v podobě konfliktu na Ukrajině už je.
Žijeme tak v naprosté strategické schizofrenii. Většina západních politiků tvrdí, že na Ukrajině se bojuje i za nás. A rádi při pracném zdůvodňování různých dodávek na Ukrajinu straší možností, že by Rusko napadlo i členské země NATO, pokud ho nezastavíme na Ukrajině. Zároveň jí ale nepomáhají tak, aby válku mohla vyhrát, anebo se — v poslední době — dokonce jen účinně bránit.
To, že by Rusko v případě, že by válku začalo ztrácet, skutečně nesáhlo k použití jaderných zbraní, se samozřejmě nedá vyloučit. Jaderné zbraně jsou koneckonců tím jediným, co z něj dělá mocnost. Jenže pokud bude Západ postupovat v současném konfliktu podle ruských not, včetně podléhání strachu z ruských výhrůžek o použití jaderných zbraní, může to nakonec vést nejen k porážce Ukrajiny, ale paradoxně i k přímému střetu s Ruskem.
To by si přitom takový střet dobře rozmyslelo, kdyby proti němu stál silný oponent. Zatím se mu ovšem daří vůli Západu k vítězství nejen různě rozmělňovat, ale dokonce si v západních zemích budovat páté kolony. Otatně pokud střet s Ruskem prohrajeme, je mnohem pravděpodobnější, že se tak stane spíše na rovině politické než vojenské. A není to příliš dobrá zpráva.
Jiří Pehe se rozhořčuje nad tím, že Západ neposkytuje bojující Ukrajině dostatečnou podporu. Jeho pobouření je ovšem v zásadě oprávněné; nicméně on opomíjí celou řadu faktorů, které způsobují že stav mezinárodní podpory je takový jaký je. Tyto faktory je možno rozdělit na 1. objektivní, 2. objektivně-subjektivní, a 3. subjektivní.
1. Faktory objektivní: například návrh, že by západní státy měly bombardovat továrny v Íránu vyrábějící drony pro Rusko, je z hlediska reálné mezinárodní politiky naprosto iracionální, to by natolik zkušený politolog jako J. Pehe musel vědět. Takovýmto násilným aktem by totiž byla překročena červená linie, fakticky by se tím do mezinárodního práva vnesl precedent, že pak by například Rusko mělo právo raketami dlouhého doletu srovnat se zemí české zbrojovky vyrábějící zbraně pro Ukrajinu.
Co se týče hrozby nasazení jaderných zbraní ze strany Ruska: toto nebezpečí v obecné rovině stále objektivně existuje; nicméně toto nebezpečí je zcela minimální, Putin je sice militaristický avanturista, ale není natolik šílený aby riskoval globální jaderný konflikt (pokud by nebylo ohroženo kmenové ruské území), a navíc by takovým počinem zřejmě nemálo podráždil Čínu, bez jejíž vojenské a ekonomické spolupráce se prakticky neobejde.
Nedostatečná produkce/dodávky zbraní, především munice Ukrajině: zde je především ten problém (a i ten musí být J. Pehemu známý), že západní zbrojovky by sice rády rozšířily svou produkci, ale naráží na neochotu bank poskytnout jim úvěry. Tato neochota pramení z obecné pacifistické nálady v obyvatelstvu, kdy banky které by se angažovaly ve vojenském sektoru se vystavují nebezpečí že utrpí jejich "imidž". Teprve v poslední době dochází v tomto směru k posunu veřejného mínění.
2. Faktory subjektivní: do této kategorie by bylo možno zařadit například neustálé váhání Německa v určitých směrech. Německo je ve své mezinárodní politice stále limitováno zátěží své minulosti, z principiálních důvodů je pro něj nepřijatelné poslat své vojáky do bezprostředního boje proti Rusům.
3. Faktory objektivně-subjektivní. Zde se jedná o to, že západní státy by v zásadě mohly poskytnout mnohem větší a rozhodnější podporu Ukrajině; ovšem nečiní tak z důvodů takových či onakých politických kalkulů. Což je bezprostředně záležitost subjektivní, tedy záležitost politické neochoty či nevůle; tato ovšem pramení z objektivně jsoucího charakteru západních (liberálních) demokracií.
Za prvé: západní politici se v první řadě musejí ohlížet na nálady svého voličstva. Jinak by riskovali že příště nebudou zvoleni. To je klasická zátěž těchto demokracií: i v případech kdy by bylo životně nutné rozhodné, rezolutní jednání, si ho západní státníci nemohou dovolit, pokud jsou - třeba i zcela iracionální - nálady a emoce voličského lidu proti.
Za druhé: z velmi obdobných důvodů trvá J. Pehem zmíněné zásobování Ruska vojensky relevantním materiálem. Už za existence Sovětského svazu se vyprávěl vtip, že "západní kapitalisté budou pro vlastní zisk ochotni bolševikům prodávat třeba i provaz na vlastní šibenice". (Alternativně: i ostnatý drát na pracovní tábory do kterých je pak bolševik zavře.)
Zkrátka: země západního světa jsou nejen "demokracie hájící lidská práva", nýbrž jsou to stále ještě země povýtce kapitalistické, kde rozhodujícím motivátorem jednání je holý zisk. Jestliže pak J. Pehe těmto zemím Západu vytýká v jejich vztahu k rusko-ukrajinskému konfliktu "schizofrenní" jednání, pak je nutno konstatovat že tato schizofrenie naprosto přirozeně vyplývá z imanentní rozporuplnosti tohoto společenského uspořádání, tedy z konfliktu mezi demokratickou ideou (respektive ideologií) na straně jedné, a komerčně-kapitalistickou reálnou materiální základnou na straně druhé.
Takže tedy: není důvod se příliš podivovat nad váhavým respektive schizofrenním postojem západních států ohledně pomoci bojující Ukrajině: tato schizofrenie přímo vyplývá ze systémového nastavení západních států, kdy navenek se hlásá demokracie a humanismus, ale fakticky vůdčím principem zůstávají egoistické partikulární zájmy.
-------------------------------------
A ještě jeden aspekt je nutno ohledně dané záležitosti zmínit. Jestliže byla řeč o tom zda by západní státy měly vyslat své vojáky na pomoc bojující Ukrajině - pak se nevyhnutelně staví otázka, proč by tak měly činit, když samotná Ukrajina vůbec není schopna či ochotna provést řádnou mobilizaci na obranu své vlastní země!
Jen si to srovnejme: svého času v roce 1938 dokázalo malé Československo doslova přes noc zmobilizovat milióny vojáků - zatímco mnohonásobně větší Ukrajina za dva roky války nebyla schopná povolat více nežli několik set tisíc nových bojovníků! A v ukrajinském parlamentu se dodnes vedou až vysloveně groteskní diskuse o tom, zda je přípustné snížit věk pro povolání do armády alespoň o dva (!) roky z 27 na 25 let; a jestli by důslednější mobilizací nebyla porušena ta či ona "lidská práva"! A sám prezident Zelenskyj odmítl provedení mobilizace (žádané armádou) alespoň půl milionu nových vojáků s poukazem, že by pro tyto nové odvedence prý "nebyl vůbec dostatek uniforem"!!
Pokud tato zpráva skutečně souhlasí, pak by bylo nutno se závažně ptát, zda prezident Ukrajiny (a nejvyšší velitel všech jejích vojsk) je vůbec ještě při smyslech. Země se zmítá pod údery smrtelného nepřítele - a on se (politicky nepopulární) mobilizaci brání poukazem na údajný "nedostatek uniforem"!...
Na Ukrajině byla vyhlášena mobilizace dne 24. února 2022. Ta stále platí, jsou pouze upravovány její parametry.
imanentní kondici kapitalismu - pro vlastní zisk komukoliv prodávat třeba i provaz na vlastní šibenici" - liberálně demokratický režim za vhodných okolností tlumí, a někdy dokonce i několika generacím. A to natolik bohulibě, že se jeden odnaučí bát za pár slov kriminálu...bych coby znalec relace mezi dopadem liberální a totální strachokracie dodal.
Ano, paní Zemanová, na Ukrajině byla mobilizace vyhlášena - ale bohužel fakticky nebyla provedena.
Ano, jsou "upravovány její parametry" - s určitým přeháněním by bylo téměř možno říci, že nastavené parametry jsou takové, že na obranu akutně ohrožené vlasti jsou povolávání pouze důchodci.
Ale jistě, pane Petrasku, že (dokonce i) liberální demokracie dokáže "utlumit" určité negativní momenty jak kapitalismu, tak i lidské kondice vůbec. Ale to neznamená, že bychom proto měli přehlížet limity, respektive negativní stránky tohoto způsobu demokracie.
Tato její pozitiva a negativa jsem ostatně právě dnes shrnul v odpovědi panu Nushartovi pod článkem Kateřiny Smejkalové.
změny parametrů ukrajinské mobilizace procházejí schvalováním v parlamentu, jak přikazuje ústava. Poslední úprava prošla v lednu prvním čtením, další následovala. Konečné znění má být schváleno nyní v březnu. V jejím důsledku má do armády nastoupit 400 až 500 tisíc branců.
Plně souhlasím pane Poláčku s vaší diagnózou zdravotního stavu kapitalismu dnes i včera. Nicméně o známkách postkapitalismu není slechu. Takže zbývají pokusy o vstřícný sanitární doprovod....bych dodal.
Ale jistě, paní Zemanová, že návrh na - určitou, minimální - úpravu parametrů (tj. věkové hranice) pro odvody do armády prochází příslušným legislativním procesem. Mé otázky ale znějí:
- jak je vůbec možné, že zemi která je smrtelně ohrožena vpádem imperiální mocnosti to trvalo celé dva roky, nežli se vůbec rozhoupala k tomu se vůbec nějak hlouběji zabývat tématem životně důležité mobilizace?
- proč nedostal prezident hned po ruském vpádu mimořádné pravomoci, které by mu umožnily okamžitě zrušit všechna ta naprosto nesmyslná dřívější omezení pro mobilizaci mladých, zdravých mužů do armády?
- jak je možné, že podle všeho je to naopak prezident takto akutně ohroženého státu, který zřejmě z politických kalkulů všemožně brání takto široce založené mobilizaci? (Přičemž "široce založená mobilizace" je pojem značně nepřiměřený, jednalo by se stále ještě jenom a pouze o půl milionu branců - tam kde by jich měl být zmobilizován přinejmenším milion.) Ostatně, mobilizaci tohoto půl milionu dalších bojovníků žádal velitel armády Zalužnyj - a Zelenskyj ho za to vyhodil z jeho vedoucí pozice!
To jsou tedy mé otázky, jak je možné že země, která se nachází v akutním existenčním ohrožení, takovýmto způsobem sama systematicky torpéduje nezbytná opatření na svou obranu.
Ale jistě, pane Petrasku, že (asociální) kapitalismus je stále o něco snesitelnější, když je doprovázený alespoň liberální demokracií, nežli když je jeho asociálnost nutno zakoušet navíc za stavu politické diktatury (jako například svého času v Chile pod vládou generála Pinocheta).
Jenže: ďáblův dráp se skrývá právě v onom napohled natolik nevinném slůvku "alespoň". Protože to pak velice rychle vede k velmi rozšířenému pasivně-rezignativnímu postoji: "No tak ten liberální kapitalismus není nakonec bezprostředně až zase natolik nesnesitelný - takže co bychom si lámali hlavu s hledáním nějakých alternativ!"
Takže se v důsledku tohoto pasivního smíření se s kapitalismem zmeškalo (dejme tomu od doby Pražského jara) dobře půl století, až nyní na pokraji ekologické katastrofy se náhle horečně začínají hledat modely, jestli by to přece jenom nějak nešlo bez tohoto hltavého kapitalismu.
Ano, liberální kapitalismus pro většinu lidí není bezprostředně natolik nesnesitelný aby se proti němu bouřili - ale právě v tom spočívá jeho past na lidi, na lidskou mysl. Tento liberální kapitalismus kalkuluje s pohodlností, s pasivitou lidské mysli - a to je sázka s téměř zaručenou výhrou.
"Co se týče hrozby nasazení jaderných zbraní ze strany Ruska: toto nebezpečí v obecné rovině stále objektivně existuje; nicméně toto nebezpečí je zcela minimální, Putin je sice militaristický avanturista, ale není natolik šílený aby riskoval globální jaderný konflikt (pokud by nebylo ohroženo kmenové ruské území)..."
Nejsem si úplně jistý, co myslíte "kmenovým ruským územím" pane Poláčku. Oficiálně to je Ruskem nastavené tak, že pokud by Ukrajina a Západ chtěli dosáhnout obnovení původních hranic, je použití jaderné bomby nevyhnutelné. Rusko si uzákonilo, že ruské právo je v Rusku nadřazeno jakémukoliv jinému včetně mezinárodního. Zároveň anektovalo Krym, Luhanskou, Doněckou, Záporožskou a Chersonskou oblast. Takže nyní OSVOBOZUJE (tak se tomu v Rusku teď už běžně říká) svou vlastní zem. Pokud by ukrajinská armáda byla schopná začít postupovat, je to přímý útok na Rusko a to má v tomto případě v doktríně napsáno právo použít jadernou zbraň.
Tak je to nastavené Ruskem.
Ale souhlasím, že tohle momentálně nehrozí. Jednak Ukrajina už dávno neútočí, ale je naopak pod obrovským tlakem jestli vůbec udrží současnou frontu. Jednak by tím Putin skutečně přišel o veškerou podporu. Na druhou stranu je smutné, že můžeme jen spoléhat, že není dostatečně šílený, aby rozjel apokalypsu...
A ještě k těm odvodům --- už prostě není rok 1938, lidé jsou mnohem více individualizovaní, národ a stát už nemá takovou přitažlivost..... kdyby nás Rusko napadlo nyní, tak se rozutečem, bych si tipnul.
pochybuju, že vidíte do všech souvislostí, které zvažuje ukrajinský prezident, vláda a armádní velení. Nevylučuju, že kdyby se Zelenský a spol. řídili vašimi /jistě dobře míněnými/ zásadami, samostatná Ukrajina už by dnes neexistovala. Armáda samozřejmě nutně potřebuje posily. Lidské i materiální. Ale zrovna tak jsou životně důležití lidé udržující chod ekonomiky a správy státu. Ze všeho nejdůležitější, a to na všech zmíněných postech, je vědomí, proč je nutné vzdorovat ruské přesile. S udržením nálady, která lidi sjednocuje, není možné hazardovat. Proto musí být parametry mobilizace vyvážené, tisíckrát promýšlené.
"kdyby nás Rusko napadlo nyní, tak se rozutečem, bych si tipnul", napsal pan Morbicer.
Myslím, že tak trochu odpověděl na otázku, proč Ukrajina nepostupovala (nepostupuje) učebnicově. Ostatně Rusko taky ne: spoléhalo na soukromou armádu, na vojáky hlavně z periferií (od Altaje atd.). Čas skoro všemi sdílených válek totiž již dávno pominul. (Začalo to už ústupem hlav států z bojiště (vzpomeňme třeba krále Achaba, ale ještě i Napoleona...).
Snad jsem naznačil i důvod, proč Putin s agresí neotálel. Nejen proto, že mu přibývají roky a Ukrajina (nejen) vojensky posilovala. Nepochybně také věděl, že laxnost změkčilého Západu je víceméně realitou rovněž v Moskvě či Petrohradě.
Jistě, pane Morbicere, že ono vymezení "ruské kmenové území" je poněkud neurčité. Ale - troufám si tvrdit že je neurčité i pro samotné ruské vedení. Bezprostředně vzato by se jednalo o ta území, které Rusko drželo před svou současnou invazí. Rusové samozřejmě naprosto přesně vědí, že se jedná o nijak neospravedlnitelný akt válečné agrese; a proto je možno velmi pochybovat o tom že by i v případě možnosti znovudobytí těchto území skutečně sáhli po svých atomových zbraních.
Poněkud problematičtější by ale bylo, kdyby Ukrajinci začali dobývat i oblast Donbasu, svého času obsazenou proruskými separatisty (ovšem s masivní ruskou "bratrskou pomocí"). A ještě více nejistá by byla situace, kdyby Ukrajinci začali dobývat i Krym. V těchto případech by ve hře byla celá řada protichůdných aspektů, kdy by záleželo pouze na jejich konkrétní konstelaci, jak by se Rusové nakonec zachovali.
Dejme tomu takový scénář: za dva-tři roky se Rusko vnitřně vyčerpá (takový je skutečně nedávný odhad určitého západního vojenského institutu). Zatímco podpora Ukrajiny ze strany Západu konečně naroste do potřebné míry. Ukrajinci tedy budou schopni zahájit širokou ofenzivu na Donbas a na Krym - s jasným deklarováním že nebudou postupovat dále. Nyní otázka: sáhne ruské vedení k poslednímu zoufalému činu, k jaderné zbrani? Když bude jasné, že ani tak nebude schopno natrvalo své pozice udržet?
Podle mého soudu by ani v tom případě k tomuto extrémnímu činu nedošlo; ale s jistotou tu ovšem není možno predikovat nic. Myslím, že ani Putin sám by dnes nedokázal definitivně odhadnout, jak by se v daném případě zachoval.
Paní Zemanová, za tuto "blbou náladu" ohledně připravenosti bránit vlastní zem si ovšem Ukrajina do velké míry může sama. Nachází se přece už celá léta ve faktickém válečném konfliktu s Ruskem; a přesto ji náhlý vpád Ruska zastihl v zásadě nepřipravenou. Kromě jiného se jedná o stát se stále endemickou korupcí; což se ve válečné situaci ukázalo být fatální, právě co se týče schopnosti povolat nové brance.
Opakuji znovu a znovu: ukrajinský branný zákon, který neumožňoval odvádět muže pod 27 let věku, byl naprosto šílený, iracionální, sebevražedný. Znovu a znovu je nutno se ptát: jak může na frontě obstát stát/národ, který vůbec není ochoten (kromě několika málo set tisíc dobrovolníků) bojovat za svou svobodu?!...
Tato neochota bojovat za svou zem je ovšem odrazem celkové situace, celkového mravního prostředí v zemi, jak bylo zmíněno výše. (Proč například ve Finsku existuje podle všeho mnohem vyšší bojová připravenost, ochota mezi obyvatelstvem?...)
Ostatně, jen tak mimochodem: už Platón demokratické politické uspořádání zavrhoval kromě jiného právě proto, že jako jeden z prvních důsledků jeho zavedení "mužové přestanou být ochotni bojovat za svůj vlastní stát"...
Ano, pane Horáku, potíže s mobilizací dostatečného množství vojáků má (pro mě dosti překvapivě) i Rusko. Které má ovšem možnost tento deficit do značné míry kompenzovat najímáním žoldáků, ať zahraničních či vlastních.
Nicméně existuje tu jeden naprosto zásadní rozdíl: Rusko není nikým ohrožováno, zatímco Ukrajina bojuje za svou holou existenci. V tomto případě nijak neplatí, že dnešní armády už nejsou celolidovou záležitostí.
Ano, tohle se dříve - až do vypuknutí aktuální války na Ukrajině - na Západě věřilo, že novodobé války budou záležitostí už pouze vojenských profesionálů-specialistů, kteří dokáží ovládat vysoce sofistikované zbraňové systémy. Jenže - právě válka na Ukrajině ukázala, že i dnes o tom, kudy vede linie fronty, stále ještě rozhoduje docela obyčejný pěšák. A tak se i na Západě nyní spěšně revidují vojenské doktríny, a náhle se (jako konkrétně třeba i v Německu) začíná uvažovat o znovuzavedení všeobecné branné povinnosti.
Pane Poláčku, v Rusku žel mohou lidé potřebu pokračovat v boji pociťovat také jako velmi naléhavou. Putin překročil Rubikon (na rozdíl od Západu) a jeho silně autoritářský režim má dost prostředků, jak udržet válečné odhodlání. Mimochodem, v historii byla četná období, kdy vysloveně navrch mívali útočníci (motivem byla kořist), i období, která přála více "domácím". Vždy sice platí staré vae victis, ale dnes přece jen už snad ne tak jako kdysi.
Když jsem psal o roli hlav států, tak Zelenskyj určitě pomohl zpočátku Ukrajině víc, než Putin Rusku. Připomenu, že stejná očekávání, optimistické Ruska a pesimistické Západu, ohledně rychlého konce války se naštěstí nenaplnila. Ať se v budoucnu bude dít cokoli, Ukrajina už teď překvapila. Nyní ovšem čelí vážným problémům. Je prostě menší a slabší než Rusko a zahraniční podporu má (skandálně) nedostatečnou, výhledově ke všemu dále nejistou. Původní bojové odhodlání a nasazení proto slábnou spolu s optimismem.
Inu pane Horáku, "laxnost změkčilého Západu" je poměrně nepřívětivý popis věci. Viděno laskavěji, tady v Evropě si vážíme lidského života a svobody i důstojnosti jedince. Žijeme už dlouho v míru a nikdo nechce umírat ve válce.
Tedy ne že by to byl ideál, ale ve srovnání s Ruskem jsme na tom dobře.
Shodou okolností v dnešním vydání německého deníku Süddeutsche Zeitung vyšel obsáhlý rozhovor s německým vojenským expertem, který se vyjádřil k perspektivám rusko-ukrajinského konfliktu.
Podle jeho soudu na tom Rusko není zdaleka tak dobře, jak by se napohled zdálo - a to i z hlediska rekrutování nových příslušníků ozbrojených složek. I v samotném Rusku je rezervoár těch, kdo jsou ochotni za žold riskovat svůj život v "mlýnku na maso" brutálních frontových bojů zřejmě omezený. O tom svědčí i fakt, že Rusko nedávno těmto dobrovolníkům zvýšilo žold hned o celých sto procent!
Stejně tak Rusko stále více vyčerpává své dřívější zásoby obrněné techniky, jmenovitě tanků. V důsledku masivních ztrát na frontě musí sahat po stále starších, a stále více poškozených kusech.
Oproti tomu se dá očekávat, že už od příštího roku bude zásobování Ukrajiny především dělostřeleckými granáty ze zemí Západu dostačující. - V této souvislosti onen vojenský odborník poznamenal, že iniciativa české vlády, která dokázala v zemích mimo NATO objevit 800 000 dělostřeleckých granátů, má zcela klíčový význam, neboť Ukrajině pomůže překlenout tento rok. Který bude z uvedených důvodů rozhodující: je to poslední rok kdy Rusko může ještě na frontu vrhat relativně vysoká množství živé síly i materiálu, a zároveň poslední rok kdy Ukrajina musí zápasit s nedostatkem dělostřelecké munice.
Tento německý vojenský odborník se vyjádřil také ke - zde opakovaně diskutované - otázce ukrajinské mobilizace. Konstatoval, že tato (částečná) mobilizace měla být provedena hned po protiofenzivě. (Zřejmě tím byla míněna nezdařená ukrajinská ofenziva na jižní frontě.) Současný stav ohodnotil tak, že toto - politicky nepopulární - opatření si mezi sebou sem a tam přehazují ukrajinský parlament a prezident; přičemž - jak se vyjádřil - pokud se rychle nedohodnou, už nebude nikoho kdo by toto opatření o mobilizaci mohl přijmout, protože Ukrajina ztratí svou samostatnost.
Ještě jednou tedy hlavní body:
- tento rok bude rozhodující; záleží na tom jestli se Rusku podaří či nepodaří využít jeho stávající převahy k provedení rozhodujícího průlomu na frontě
- mobilizace na Ukrajině měla být už dávno provedena; a že tak nebylo učiněno, je výhradně vinou ukrajinských politiků
- pokud se Ukrajině přes to všechno podaří přečkat tento rok bez větších ruských průlomů na frontě, pak od příštího roku by se vojenská situace Ukrajiny měla začít znatelně zlepšovat.
P.S. Co se podpory či nepodpory západních států Ukrajině týče, jmenovitě ohledně zásobování dělostřeleckou municí: tady je na vině především francouzský prezident Macron. Ostatní státy Evropské unie byly ochotné dělostřeleckou munici vyrábět i mimo státy EU (což by bylo možno uskutečnit mnohem rychleji a snadněji); ale on neústupně trval na tom, že tato munice musí být produkována v EU. Ze zřejmých důvodů: aby na tom mohl vydělávat francouzský vojenský průmysl. Nelze tedy paušálně obviňovat všechny státy Západu z nedostatečné pomoci Ukrajině; ovšem jako obvykle zde zase partikulární zájmy zvítězily nad zájmem společným.
Jak je možné že tak technologicky, ekonomicky i morálně vyspělý Západ v čele s nej demokratickou zemí galaxie - USA, dva roky po od zahájení války, pomáhá Ukrajině tak nedostatečným způsobem? Co je to za záhadu?
Jedno vysvětlení by tu bylo. Totiž že cílem Západu nikdy nebylo Ukrajině doopravdy pomoci. Cílem Západu, respektive amerických korporací, které dominantním způsobem určují směr západní politiky, bylo ještě více izolovat Evropu od Ruska, ještě ve větší míře ji ekonomicky ovládnout, deindustrializovat ji a podílet se na další vlně privatizace, což vše ještě více zhoršilo a nadále zhorší životní úroveň a zkrátí život chudým obyvatelům zejména východní a střední Evropy.
Zisky amerických společností dodávajících do Evropy zejména plyn a zbraně (nikoli až tak Ukrajině, ale evropským státům, které se vyzbrojují proti do jisté míry fiktivní ruské hrozbě) jsou a budou pravděpodobně vyšší než americká pomoc Ukrajině. A o nic jiného zde nejde. Tak jak je pro Rusy válka na Ukrajině jakousi speciální operací, tak pro americkou vládu zastupující americký a částečně evropský business se jedná, co hůř, hlavně o obchodní misi. Jak tomu často v lidských dějinách bývá. Údiv nad tím může předstírat snad jen agent nebo propagandista CIA ve zdejší diskuzi a skutečně se divit může jen někdo, kdo politice nerozumí. Tato válka je pro USA samozřejmě i způsobem, jak oslabit a pokusit se destabilizovat Rusko.
Ukrajina je, jak jsem varoval já a mnozí jiní, v této válce jen obětí, chromým pěšákem na geopolitické šachovnici. Pokud něco jako "svobodná Ukrajina" po této válce zůstane existovat, bude to země ještě chudší, ještě vybydlenější a ještě více rozebraná americkými a evropskými společnosti, než Ukrajina před válkou. A to už je co říci. Protože ta Ukrajina, na kterou Západ kašlal už po Majdanu, když se mu začala klanět, byla beztak zbídačenou a zkorumpovanou zemí.
Stovky tisíc Ukrajinců a Rusů zemřeli a zemřou pro ještě větší blahobyt zejména americké, ale pochopitelně i části západoevropské střední třídy. Klasická situace, kterou po všech těch invazích, podporovaných či přímo provedených státních převratech, sankcích ze strany USA (a předtím evropských kolonizačních mocností, zejména Británie) zažíváme již více než, kolik? Sto let? Cui bono. To je ta správná otázka.
PS: Ano, stále platí, že Rusko Ukrajinu napadat nemělo, ale chtít po něm, aby praktikovalo morálnější zahraniční politiku než USA by bylo čirým bláznovstvím a pro Rusko téměř politickou sebevraždou.
Pane Krupičko, ona demokracie je ve Vámi probíraném ohledu poměrně vachrlatý systém. Voliči většinou nemívají prvořadou starost o to, zda nejsou na světě místa, kde se děje krajní nespravedlnost, nesrovnatelně větší než u nich doma, či kde je napaden světový mír a právní pořádek. Politické rozhodování, kdy a co s tím dělat, nebývá navrch bez rizika.
Demokratické země jsou určitě v lecčem velmi nedokonalé, s množstvím slabin a kritiku zasluhujících nerovností. Jednou z jejich předností však je, že zpravidla nevyhledávají válečné konflikty. Problémem se ovšem stává, když se jim příliš okatě vyhýbají (nebo když se to o nich předpokládá).
Není od věci si připomenout, kdy USA vstoupily do obou světových válek. Když byla za druhé z nich poražena Francie a ohrožena Británie, USA zůstávaly dále (aspoň formálně) neutrální. Do války šly až po Pearl Harboru.
Současná pomoc Západu Ukrajině není malá, pane Krupičko. Je však nedostatečná, neboť Rusko je velká země se silnou armádou (a jadernými zbraněmi) a na svůj válečný podnik, světem neočekávaný, se dlouho a cíleně připravovalo.
Když jsem na Ukrajině v roce 2000 byl, tak je pravda že úplně západní (Zakarpatí) a úplně východní oblasti (Donbas) na tom nebyly dobře. Nicméně Kyjev a široké okolí nebo třeba Záporoží na tom tak špatně nebylo a rozhodně bylo vidět, že se věci lepší. Evropská část Ruska na tom byla lépe, ale zas tak moc ne. V roce 2010 byl evropský šampionát ve fotbale, který pořádaly Polsko a Ukrajina, mimo jiné i v Doněcku, kde měli krásný stadion a nové letiště, a to město vypadalo sakra líp, než těsně po rozpadu SSSR. A podívejte se na fotky Mariupolu nebo Chersonu těsně před napadením - opravené domy, pěkné ulice, fungující univerzity nebo divadla...
V devadesátých letech, když bylo nejhůř, miliony Ukrajinců vyrážely za prací do Evropy. Mimo jiné i do ČR. A na Ukrajinu pak přiváželi nejen peníze, ale i zkušenost, jak se postsocialistické země připojením k západní Evropě zvedly. A chtěli totéž. Vzpomeňte, proč byl vlastně Majdan a jak po celé Ukrajině lidi demonstrovali s vlajkami evropské unie.
Jenže mnozí tušili, že Rusko tohle nerozdýchá. Když se Merkelová naposledy osobně setkala s Putinem, který na ní pustil velkého psa, i když věděl, že se jich strašně bojí, pochopila z jeho velkoruských keců, že má Ukrajina jen pár let, než ji napadne...
Což ovšem nic nemění na tom, že Amerika na téhle válce fantasticky vydělává.
Řekl bych, pane Morbicere, že situace na Ukrajině se podobně jako ve většině zemí, které byly stranou a pozadu, hodně změnila, zlepšila, připodobnila západním poměrům.
Setkával jsem se jednu dobu pracovně s Ukrajinci, kteří posílali domů peníze. (Předtím je vozívali a museli přitom platit vlastním grázlům výpalné). Datům jejich narození, jež jsem přepisoval z dokladů, mi bylo často zatěžko uvěřit, jak byli sedření (hlavně ženy). A jaké sumy ze svých ubohých příjmů domů posílali! Do doby před současnou válkou se běžné částky zvedly možná i 10x. Když v domě zmizely před dveřmi rohožky, věděli už lidé, že je najdou u sklepa, kde na nich chudáci z východu přespali. Když byli vypáčeny dveře u sklepa, postrádala sousedka naložené okurky a zavařeniny. Je třeba říct, že tehdy měla řada našich lidí pro Ukrajince větší pochopení než teď, kdy zadržují postup agresivní mocnosti.
Ještě k tomu "fantastickému vydělávání" USA, pane Morbicere. Jak v jeho případě vysvětlit, že Trump chce (slibuje) válku zastavením podpory Ukrajině) rázně ukončit? (A že stoupenci jeho "America first" nejsou proti).
Napřed k onomu bodu či obvinění že "Amerika na válce vydělává" - to se takto paušálně vůbec nedá říci. Ano, vydělávají především energetické koncerny a zbrojní koncerny; ovšem to jsou ryze soukromé společnosti, zatímco vláda Spojených států musí z federálního rozpočtu vyčleňovat obrovské miliardy na podporu Ukrajině. A i v bohatých Spojených státech je státní rozpočet vlastně vždycky "podvyživený", co se vydá na armádu (či na válku), to je nutno odebrat jinde, například ze sociálních programů. (Proto také může Trump už teď halasně roztrubovat svou propagandu, že přestane podporovat Ukrajinu a ušetřené dolary že prý dá "svým" Američanům. A na tuto jeho demagogii samozřejmě mnoho Američanů slyší.)
- Pane Krupičko, sice má v zásadě stále svou platnost Marxova klíčová téze, že tzv. "materiální základna" (tedy obecně vzato ekonomika) má určující roli vůči "společenské nadstavbě" (tedy kromě jiného vůči politice). To ale skutečně neznamená, že by ten či onen koncern mohl (až na výjimky) směrodatně určovat a řídit vládní politiku. Takto zjednodušeně lineárním způsobem uvažují (a argumentují) levičáci, když nejsou schopni pochopit systémovou složitost a komplexitu oné Marxovy téze.
Chtěl jsem ještě doplnit mou včerejší zprávu o tom, že dodávky munice i jiných potřebných zbraní na Ukrajinu z prostředků EU, ale ze států mimo EU váznou na vetu francouzského prezidenta, který tvrdošíjně trval na tom že tyto nákupy se mohou provádět jenom v rámci EU (plus Norska); s tím záměrem aby z toho mohly profitovat - také či v první řadě - francouzské zbrojařské koncerny.
Dnes musím doplnit či poněkud korigovat: šlo nejen o výstavbu nových muničních továren mimo EU, jak jsem napsal včera, nýbrž Macron blokoval i docela obyčejný nákup této munice.
Nicméně právě v dnešních novinách vyšla zpráva o tom, že bylo v dané věci dosaženo určitého kompromisu, takže do budoucna bude tento nákup i ze států mimo EU v zásadě možný.
Rozjelo se celosvětové náruživé zbrojení, jen ČR v příštích letech přinese americkým zbrojařům nějaký půl biliónek kaček. Kontrakty jsou podepsány, jak to bude s válkou dál, je už vlastně jedno...
Než že to chce Trump "ukončit" mě překvapilo, že Biden (prý z ekologických důvodů) zamítl výrazné rozšíření zkapalňovací plynové infrastruktury. Evropa je hladová po neruském plynu. Ale ukázalo se, že Katar se nebude ostýchat stát se nejvýznamnějším dodavatelem pro Evropu.
Samozřejmě je otázka, nakolik americký vojensko-průmyslový komplex dokáže ovlivňovat např. otázky vstupu Ukrajiny do NATO. Protože co si budeme povídat, je to jeden z důvodů ruského útoku, minimálně v podobě dobré záminky.
V Americe to má snadnější, 8 z 10 zvolených zástupců na všech úrovních jsou v USA ti, kteří měli největší předvolební rozpočet. Čím víc prachů, tím větší šance na zvolení, tak to prostě je. A není těžké si domyslet, kde se ty peníze berou. Obamovy miliony pěti dolarových přispěvatelů jsou skutečně spíš výjimka.
NATO není majetkem USA, i když v něm mají nezanedbatelný vliv, takže nejde říct, že když američtí zbrojaři chtějí Ukrajinu v NATO, že tam bude. Ale vyhypovanému Rusku stačilo, že se řeklo že možná někdy ano...