Kurská ofenzíva změnila pohled světa na rusko-ukrajinskou válku
Pavel HavlíčekUkrajinský vpád do Kurské oblasti a okupace ruských území vyvolala ve světovém společenství rozporuplné reakce. Některé pozitivní důsledky operace, která silně zasáhla kremelský režim, však lze sotva zpochybnit.
Od 6. srpna tohoto roku dostal ukrajinský boj s ruskou agresí nový impulz. Úspěšnou ofenzivní operací Ukrajina okupovala více než tisíc čtverečních kilometrů ruského území. Ukrajincům se podařilo Rusy nejen překvapit a prolomit jejich — byť chabě hlídané — obranné linie na hranici, ale také se usadit na ruském území a začít se tam postupně opevňovat. Přestože operace v Kurské oblasti není ani zdaleka u konce a o jejích původních cílech můžeme stále pouze spekulovat, dosáhla již nyní důležitých výsledků, a to nejen v regionálním měřítku.
Kreml nedokázal Ukrajince zastavit a z ruského území vytlačit, navíc do ukrajinského zajetí padly stovky ruských špatně vycvičených branců, kteří nebyli na operaci vůbec připraveni. Situace je navíc pro Rusko značně citlivá i politicky, protože v Kurské oblasti se mají v září uskutečnit regionální volby, v nichž budou místní „vybírat“ nového gubernátora.
A jakkoli se nedá očekávat, že by byli Ukrajinci schopni dostat pod svou kontrolu samotné město Kursk jakožto správní středisko oblasti nebo nedalekou jadernou elektrárnu, už samotný fakt, že je poprvé od čtyřicátých let minulého století ruské integrální území narušeno vpádem sousedního státu, je krajně důležitý a z ruského pohledu jistě znepokojující.
Reakce Kremlu
Vladimir Putina se k ukrajinskému vpádu vyjádřil poprvé po šesti dnech, když prohlásil, že se jedná o „situaci“, během níž Ukrajinci vyhrocují vzájemné vztahy. Odmítl přitom, že by Rusko s Ukrajinci o nově zabraném území vyjednávalo, protože s „agresorem“ se přeci vyjednávat nesmí.
Jakkoli tento výrok může ze strany mezinárodně uznaného státu-agresora působit paradoxně, zapadá do Putinovy taktiky smývat ze svých rukou vinu za selhání, a naopak se stavět do role moudrého a velkorysého vladaře, který situaci usilovně řeší.
Kromě přesunu vnitřních zdrojů a relokace části vojenských kapacit z některých úseků fronty se Putinův režim alespoň prozatím nerozhodl zásadnějším způsobem konat a vyčlenit na obranu svého území početnější a schopnější vojenské síly. Ty se nyní koncentrují v Doněcké oblasti a ve směru na ukrajinský Pokrovsk, kde Rusové vyvíjejí silný tlak a úspěšně postupují.
Zdaleka nejzásadnější je však fakt, že Rusko prozatím neupravilo své vojenské plány a navzdory svým strategickým dokumentům, jež definovaly ruské červené linie, válku kvalitativně neeskalovalo.
Namísto toho Rusové začali s větší intenzitou útočit na ukrajinské vojenské i civilní cíle za použití raket, dělostřelectva i dronů, čímž se snaží vyhnat co nejvíce lidí za hranice země. Mezinárodní pozorovatelé však upozorňují, že současnou zesílenou vlnu útoků nebude Rusko schopno udržet delší dobu, neboť se mu nebude dostávat vojenského materiálu, ale také výrobních i finančních zdrojů.
I přes utuženou informační kontrolu a téměř monopolní postavení na „trhu s informacemi“ nebude schopen Kreml před svými občany situaci krýt donekonečna, což bude mít negativní důsledky pro politickou moc nejen v zasaženém regionu, ale také na nejvyšší úrovni.
Operace z ukrajinského a západního pohledu
Jak znovu ukázala mezinárodní konference Globsec, tentokrát poprvé pořádaná v Praze, diskuse světového společenství o míře úspěšnosti ukrajinské ofenzívy do Ruska prakticky neberou konce.
Jedna, pravděpodobně větší, část analytické komunity i rozhodovacího aparátu států považuje ukrajinský vpád na ruské území za jednoznačný úspěch a příklad kýženého převzetí iniciativy.
Naopak druhá část establishmentu, a to zdaleka nejen ve Spojených státech, se vůči tomuto kroku vymezuje a kritizuje zbytečné vynakládání zdrojů na operaci s nejistými šancemi, navíc ve chvíli, kdy Ukrajina potřebuje každou ruku při zastavení masivního ruského průniku ukrajinskými liniemi v Doněcké oblasti směrem na Pokrovsk.
Avšak ani jedna ze stran tohoto sporu nemůže operaci upřít, že významně zvýšila ukrajinskou bojovou morálku, pomohla zemi převzít aktivitu, nepřítele zaskočit a také mu zasadit bolestivé šrámy na jeho reputaci.
Přesun války na ruské území hodnotí kladně velká část ukrajinské společnosti, která v posledních dvou a půl letech sama zakusila mnohé ruské zločiny. Navíc cíleně vlídné chování ukrajinských vojáků na ruském území je možné vnímat jako snahu ovlivnit veřejné mínění v Rusku proti diktátorskému režimu.
Překročení ruských červených linií se snaží využít ukrajinská diplomacie a její spojenci v tlaku na administrativu Joea Bidena, neboť Spojené státy od počátku bojů blokují využívání raket s dlouhým doletem ATACMS, které by podle Institutu pro studium války mohly zasáhnout až 90 procent raketových stanovišť Ruské federace.
Jak si Ukrajinci velmi dobře uvědomili, i západní společenství a veřejné mínění potřebovalo po dlouhých měsících obrany a nejistých úspěchů jistou vzpruhu a pocit naděje. Znovu se přitom obrátila pozornost k možnému vyjednávání, které již oficiálně připustil i prezident Volodymyr Zelenskyj, ačkoli prozatím nepromluvil o zasednutí za jeden stůl s diktátorem Putinem.
Události posledních týdnů jasně ukázaly, že Rusko není schopno bránit své dlouhé hranice, které bude Ukrajina — i po vzoru kurské ofenzívy — narušovat čím dál častěji, neboť to má důležitý politický a psychologický efekt doma i v zahraničí.
Zadruhé je zřejmé, že ruské červené linie nefungují, takže by z nich Ukrajina ani Západ neměly mít takový respekt jako dřív. To by se jednoznačně mělo projevit zrušením všech možných zákazů užívání západních zbraní proti ruským cílům, a to nejen na de facto okupovaných územích.
Zatřetí, jak Rusko, tak Ukrajina přistoupily na hru s různou dynamikou na různých úsecích fronty a v tuto chvíli skutečně záleží na tom, kdo uhne dříve a stáhne své jednotky z klíčových úseků fronty, aby poskytly pomoc části armády pod tlakem. To bude rozhodující jak pro další vývoj kurské ofenzívy, tak pro operace v Doněcké oblasti a pro postup Rusů na Pokrovsk.
A konečně je díky kurské ofenzivě jasné, že morálka, psychologie a vnímání vývoje bojů je někdy stejně důležité jako vojenské plánování a realizace jednotlivých operací. Může totiž motivovat nejen vojáky a týl zásobující ukrajinské síly, ale také mobilizovat spojence na Západě a ve zbytku mezinárodního společenství myšlenkou, že Ukrajině se stále může dařit dosahovat alespoň dílčích cílů.
A právě ty nakonec mohou donutit Rusko začít vést vyjednávání, v nichž si Ukrajina bude určovat podmínky mnohem více, než kdyby si nevytvořila předpolí uvnitř ruského území.
Z čistě vojenského hlediska je ofenziva ukrajinských jednotek v ruské kurské oblasti naprostým opakem zpackané někdejší ofenzivy jižním směrem (přesněji řečeno: tehdejším pokusem o ofenzivu). Na rozdíl od svého tehdejšího počínání, kdy ukrajinské vedení naprosto nepochopitelně a v naprostém rozporu s elementárními pravidly vedení války svou ofenzivu nepříteli vytroubilo už předem, pro tentokrát Ukrajinci svou akci dokázali připravit v naprostém utajení. A na rozdíl od onoho prvního pokusu, kdy do boje poslali nevycvičené vojáky, pro tentokrát nasadili své elitní jednotky. Výsledkem pak byl víceméně zákonitě úspěšný průlom, dost možná úspěšnější nežli samo ukrajinské vojenské velení původně počítalo.
Potud tedy dobře. Klíčová otázka nyní je, zda se tato akce Ukrajincům z dlouhodobého hlediska skutečně vyplatí - strategicky i politicky. To se v tuto chvíli nedá jednoznačně odhadnout.
Já osobně jsem byl poněkud překvapen místem, kde Ukrajinci tuto ofenzivu provedli. Z čistě geografického hlediska by se výhodnější zdál směr poněkud více západněji, kde ruská hranice činí oblouk do území Ukrajiny; to znamená, že kdyby zde ukrajinské jednotky dokázaly obsadit zhruba to samé území jako to dokázaly v Kursku, zkrátily by tím dosti podstatně celkovou délku fronty. Kteréžto zkrácení fronty je samozřejmě vždy výhodnější pro tu bojující stranu, která je početně slabší. Takto - tím že naopak Ukrajinci sami vytvořili nový oblouk směrem do kurské oblasti - naopak celkovou délku fronty ještě prodloužili.
K této obecné úvaze ovšem musím připojit, že nejsem blíže seznámen s konkrétními okolnostmi, například s terénem a s dislokací ruských vojsk. Doufejme tedy že pro tentokrát ukrajinské vojenské velení skutečně dobře ví co činí.
"Zadruhé je zřejmé, že ruské červené linie nefungují, takže by z nich Ukrajina ani Západ neměly mít takový respekt jako dřív. To by se jednoznačně mělo projevit zrušením všech možných zákazů užívání západních zbraní proti ruským cílům, a to nejen na de facto okupovaných územích."
Opravdu je to zřejmé?
Není architektura červených čar složitější? Nejsou náhodou jakési předsunité červené čáry, vážná varování, jejichž porušení nevede ihned k přímé eskalaci, ale za nimi leží skutečná červená čára?
Kde by asi v současnosti na ruské straně měla být?
Rusové jsou přesvědčeni, že jsou něco víc, že mají právo na výhodu. Oni nějakou samostatnost Ukrajiny na základě opravdu nezpochybnitelného referenda neuznávají. A už vůbec ne její rozhodnutí přidat se k západnínu společenství. Pro Rusy je to rebelie na jejich historických územích. A vzhledem k tomu, jak krutý a násilný současný ruský režim je, bych se jich bál.
((( třeba ukrajinské vojenské zajatce otevřeně mučí a zabíjí, je to jejich zpráva )))
Co když je ta červená čára, že ztratí výhodu?
Rusové teď mění jadernou doktrínu.
Američané ukrajinské armádě rozvážou ruce a dovolí srovnat síly a ničit ruskou destruktivní mašinérii smrti už v základech na ruském území, vezmou Rusům výhodu............. nic spravedlivějšího snad není, a přesto: co když pak na polsko-ukrajinské pomezí skrze které proudí nejvíc západní pomoci včetně zbraní, dopadne malá atomovka?
.............................. a pochopte --- museli bychom dát ruce pryč, žádná jiná možnost kromě jaderné apokalypsy by nezbyla. A proto mě to děsí. Putin vede svatou válku a je toho schopen.
Samozřejmě, určité zbytkové riziko zde vždycky zůstane. Nicméně podle všeho je skutečně možno soudit, že je naprosto minimální.
Za prvé: Rusové svou jadernou doktrínu "mění" už od samotného počátku. Ukázalo se, že to všechno byla jenom prázdná gesta.
Za druhé: Putin ví (a mezitím se ukázalo že přece jenom není natolik šílený, aby nedokázal vnímat reality tohoto světa), že válku se Západem nikdy nemůže vyhrát. A to ani válku jadernou. On ví že kdyby rozpoutal jadernou válku tak to nevyhnutelně bude znamenat i zničení Ruska, včetně jeho samotného osobně. A tohle nikdy nebude riskovat.
A za třetí (což je dost možná rozhodující moment): Číňané sice s Ruskem kooperují, ale to naprosto neznamená že by Putinovi nechali zcela volné ruce pro jeho avantury. Jaderná válka Ruska se Západem by nevyhnutelně i pro Čínu znamenala obrovský otřes; už kvůli jadernému spadu který by ovšem zasáhl i čínské území. Zkrátka - jsem přesvědčen že Číňané dali Putinovi jasně na vědomí, že jsou to oni sami, pro něž by nasazení jaderných zbraní znamenalo překročení "červené linie". I kdyby se jednalo jenom o jednu jedinou atomovku. A kdyby Číňané nechali Putina padnout - pak by se ruské hospodářství naprosto zhroutilo.
Zkrátka: toho strašení jadernými zbraněmi ze strany Rusů opravdu není nutno se obávat. Putin velice dobře ví, že tím by nic nevyhrál, naopak že by tím ztratil všechno.
Ano, není šílenec. Vidí to přesně jako vy, pane Poláčku, jen naopak on je v tom příběhu ten dobrý. Hodí atomovku a Západ se stáhne. Tím to skončí. Třetí světová válka nebude přesně z toho důvodu, který uvádíte -- zničilo by to všechny.
Vojáci, ti švarní junáci -- jak zpíval Jarek Nohavica v časech, kdy ještě krvavé generály neobdivoval -- už mají samozřejmě plány omezeného jaderného útoku zpracované, včetně přesného zvážení velikosti nálože...
Ano, není šílenec. Vidí to přesně jako vy, pane Poláčku, jen naopak on je v tom příběhu ten dobrý. Hodí atomovku a Západ se stáhne. Tím to skončí. Třetí světová válka nebude přesně z toho důvodu, který uvádíte -- zničilo by to všechny.
Vojáci, ti švarní junáci -- jak zpíval Jarek Nohavica v časech, kdy ještě krvavé generály neobdivoval -- už mají samozřejmě plány omezeného jaderného útoku zpracované, včetně přesného zvážení velikosti nálože...
Ale nejspíš máte pravdu.
Ach Bože. Opravdu je nutné připomínat, že doktrína USA obsahuje možnost odvetného použití jaderných zbraní?
Ach Bože. Opravdu je nutné připomínat, že doktrína USA obsahuje možnost odvetného použití jaderných zbraní?
Takže Amerika na Rusko hodí atomovky, Rusko než zkolabuje hodí atomovky na Evropu a USA a všichni umřeme krutou smrtí. Konec příběhu.
Ale co když tomu Putin nevěří?
Je bohužel realitou, že se teorie omezeného jaderného útoku stala relevantní. A taky - znám vojáky - je reálně připravena změnit se z teorie v praxi.
Obzvlášť pokud Putin začne prohrávat, bude víc a víc přístupný tichým hlasům, které našeptávají --- "... dá se to vyřešit jedním tahem, oni jsou hluší a dokud doopravdy nepochopí, že nežertujeme, tak nepřestanou. Jsou to zbabělci. Stáhnou se..."
***
Každopádně blíží se chvíle, kdy poznáme, jestli tedy ty červené čáry jsou anebo ne.
Jestli Ukrajina získá půltunové hlavice s doletem několik stovek kilometrů, konečně srovná síly. Armáda bez schopnosti větších úderů v týlu nepřítele může být úžasná a obdivudodná, ale je slabá. Ukrajinci si zaslouží mít tuhle schopnost.
Ale tohle -- tedy podle mě -- bude překročení první skutečné ruské červené čáry. A to si vyžádá tvrdou odpověď. Jiná možnost není. Velikost téhle odpovědi bude odpovídat tomu, že hluboko v Rusku budou demolovány letiště, továrny, dopravní stavby...
((( podle mě by se nemělo mluvit o červených čárách, těch skutečných moc není, ale obecně je válčící strany chrání soustavou jakýchsi výstražných červených světel )))
Připusťme, že výbuch taktické atomovky na polsko-ukrajinském pomezí to nebude.
Ale něco překvapivého a velkého v takovém případě přijde, bych řekl. A bude to na ruský způs
ob -- umírání a destrukce.