Od stanice metra Timirjazevská k velké pětipatrové budově na ulici Jabločkova dojdete za deset minut. Cestou uvidíte desítky stanů, transparentů a aut s reklamou na službu v armádě. Na každé křižovatce rozdávají lidé v armádních uniformách letáky a brožury, kterými lákají nové rekruty.

U vchodu do náborového střediska stojí dva policisté se samopaly. Od devíti hodin ráno se tu tvoří fronta: jako první dovnitř vstupují obyvatelé jiných regionů, kteří do Moskvy přijeli nočními vlaky. Ve dnech, kdy tu Verstka hovořila s budoucími rekruty, hlásil reproduktor čísla blížící se stovce už před polednem.

Fronty se v náborovém středisku objevily po 6. srpnu 2024, kdy byla zahájena invaze ukrajinských vojsk do Kurské oblasti. Důvodem ale nebylo jen vzedmutí patriotických nálad. Dne 23. července, jako by předvídal průlom ruských hranic, podepsal moskevský starosta Sergej Sobjanin výnos, že každému rekrutovi město vyplatí 1,9 milionu rublů. S přihlédnutím k platu a moskevským a federálním příplatkům dostane podle moskevských úřadů každý voják „přes 5,2 milionu rublů za první rok služby“.

Poté, co výnos vstoupil v platnost, začali do Moskvy přijíždět muži ze všech regionů Ruska. „Odhadem tu teď máme čtvrtinu Moskvanů, všichni ostatní jsou odjinud. Pokud bydlíte třeba v Ufě, můžete podepsat smlouvu tam, ale město vám zaplatí příspěvek jen čtyři sta tisíc. Nebo si můžete koupit letenku, letět do Moskvy, dostat dva miliony a jít bojovat odtud,“ vysvětluje pracovník střediska.

Moskevské platby — a mluvíme o částkách, které naprostá většina žadatelů na svém bankovním účtu nikdy neviděla — v kombinaci s rozhodnutím Vladimira Putina, že smlouvu mohou podepsat lidé do pětašedesáti let, vedou k tomu, že tu ve frontě mezi mladíky a muži v maskáčích s medailemi za dobytí Bachmutu stojí stovky lidí v předdůchodovém a důchodovém věku. Jejich uvažování je prosté: „Já jsem si svoje odžil a synovi aspoň seženeme byt. Když mě zabijí, no co už?“ Že je v zákopech stále více mužů nad padesát let, potvrdil Verstce i jeden z důstojníků výsadkových sil.

Ty, kteří vystáli frontu, čeká pohovor s lékaři, civilními psychology, právníky, vojenskými důstojníky, notáři a pracovníky banky. Všichni, kteří souhlasí s podpisem smlouvy, jsou formálně zaměstnáni u některého z moskevských městských podniků, díky čemuž dostávají k armádnímu platu padesát tisíc rublů každý měsíc navíc.

Jak se Verstka přesvědčila, většina těch, kdo se hlásí do války, vůbec netuší, že jejich smlouva není na rok, ale na dobu neurčitou, protože se automaticky prodlužuje. Rekruti tak žijí v iluzi, že podepíší smlouvu, stráví rok ve válce a vrátí se s penězi domů.

„Pro děti to bude dobře.“

Zatímco Verstka pracovala na této reportáži, moskevské příplatky překonal gubernátor Gladkov z Bělgorodské oblasti. Slíbil totiž rovnou tři miliony rublů každému ruskému občanovi, který od 7. října do 31. prosince podepíše smlouvu u bělgorodských vojenských komisí.

„Všichni jsou si samozřejmě jistí, že přežijí, ale na smrt nemůžou nemyslet. A přirozeně nejsou ochotní zemřít pro třicet tisíc rublů. Drtivá většina má děti a uvědomuje si, že se o ně musí postarat. Když se rozhodnou zemřít z vlasteneckých důvodů, vědí, že tím dávají svým dětem do života určité záruky,“ vysvětluje jeden z pracovníků náborového střediska.

Téměř všechny manželky jsou srozuměné s rozhodnutím svých mužů odejít do války. „Pro manželky je to cool. Uvědomují si, že díky tomu mají děti zajištěnou budoucnost. Když totiž pracujete třeba v nábytkářské firmě za třicet tisíc měsíčně, jaké jiné východisko vůbec máte?“

Kromě peněz slibuje ruský stát těm, kdo se zapojí do války s Ukrajinou, že zajistí jejich dětem bezplatné kroužky, místa ve školkách, školách a na univerzitách.

„Tito muži například hodně přemýšlí o vysokoškolském vzdělání svých dětí. Počet míst bez školného se každým rokem snižuje. A oni si uvědomují, že nikdy nebudou schopni zaplatit studium třem dětem,“ vysvětluje pracovník náborového střediska.

Většina rekrutů vysokoškolské vzdělání nemá. „Odhadem osmdesát procent má technické školy, patnáct procent má devítiletku, pět procent má vysokou školu, někteří ale mají i tři. Filozofické, historické. Sociální rozdíly jsou patrné i v oblečení: někdo přijde v maskáčích, funkčních materiálech. A někdo přijde v saku,“ dodává.