Od stanice metra Timirjazevská k velké pětipatrové budově na ulici Jabločkova dojdete za deset minut. Cestou uvidíte desítky stanů, transparentů a aut s reklamou na službu v armádě. Na každé křižovatce rozdávají lidé v armádních uniformách letáky a brožury, kterými lákají nové rekruty.

U vchodu do náborového střediska stojí dva policisté se samopaly. Od devíti hodin ráno se tu tvoří fronta: jako první dovnitř vstupují obyvatelé jiných regionů, kteří do Moskvy přijeli nočními vlaky. Ve dnech, kdy tu Verstka hovořila s budoucími rekruty, hlásil reproduktor čísla blížící se stovce už před polednem.

Fronty se v náborovém středisku objevily po 6. srpnu 2024, kdy byla zahájena invaze ukrajinských vojsk do Kurské oblasti. Důvodem ale nebylo jen vzedmutí patriotických nálad. Dne 23. července, jako by předvídal průlom ruských hranic, podepsal moskevský starosta Sergej Sobjanin výnos, že každému rekrutovi město vyplatí 1,9 milionu rublů. S přihlédnutím k platu a moskevským a federálním příplatkům dostane podle moskevských úřadů každý voják „přes 5,2 milionu rublů za první rok služby“.

Poté, co výnos vstoupil v platnost, začali do Moskvy přijíždět muži ze všech regionů Ruska. „Odhadem tu teď máme čtvrtinu Moskvanů, všichni ostatní jsou odjinud. Pokud bydlíte třeba v Ufě, můžete podepsat smlouvu tam, ale město vám zaplatí příspěvek jen čtyři sta tisíc. Nebo si můžete koupit letenku, letět do Moskvy, dostat dva miliony a jít bojovat odtud,“ vysvětluje pracovník střediska.

Moskevské platby — a mluvíme o částkách, které naprostá většina žadatelů na svém bankovním účtu nikdy neviděla — v kombinaci s rozhodnutím Vladimira Putina, že smlouvu mohou podepsat lidé do pětašedesáti let, vedou k tomu, že tu ve frontě mezi mladíky a muži v maskáčích s medailemi za dobytí Bachmutu stojí stovky lidí v předdůchodovém a důchodovém věku. Jejich uvažování je prosté: „Já jsem si svoje odžil a synovi aspoň seženeme byt. Když mě zabijí, no co už?“ Že je v zákopech stále více mužů nad padesát let, potvrdil Verstce i jeden z důstojníků výsadkových sil.

Ty, kteří vystáli frontu, čeká pohovor s lékaři, civilními psychology, právníky, vojenskými důstojníky, notáři a pracovníky banky. Všichni, kteří souhlasí s podpisem smlouvy, jsou formálně zaměstnáni u některého z moskevských městských podniků, díky čemuž dostávají k armádnímu platu padesát tisíc rublů každý měsíc navíc.

Jak se Verstka přesvědčila, většina těch, kdo se hlásí do války, vůbec netuší, že jejich smlouva není na rok, ale na dobu neurčitou, protože se automaticky prodlužuje. Rekruti tak žijí v iluzi, že podepíší smlouvu, stráví rok ve válce a vrátí se s penězi domů.

„Pro děti to bude dobře.“

Zatímco Verstka pracovala na této reportáži, moskevské příplatky překonal gubernátor Gladkov z Bělgorodské oblasti. Slíbil totiž rovnou tři miliony rublů každému ruskému občanovi, který od 7. října do 31. prosince podepíše smlouvu u bělgorodských vojenských komisí.

„Všichni jsou si samozřejmě jistí, že přežijí, ale na smrt nemůžou nemyslet. A přirozeně nejsou ochotní zemřít pro třicet tisíc rublů. Drtivá většina má děti a uvědomuje si, že se o ně musí postarat. Když se rozhodnou zemřít z vlasteneckých důvodů, vědí, že tím dávají svým dětem do života určité záruky,“ vysvětluje jeden z pracovníků náborového střediska.

Téměř všechny manželky jsou srozuměné s rozhodnutím svých mužů odejít do války. „Pro manželky je to cool. Uvědomují si, že díky tomu mají děti zajištěnou budoucnost. Když totiž pracujete třeba v nábytkářské firmě za třicet tisíc měsíčně, jaké jiné východisko vůbec máte?“

Kromě peněz slibuje ruský stát těm, kdo se zapojí do války s Ukrajinou, že zajistí jejich dětem bezplatné kroužky, místa ve školkách, školách a na univerzitách.

„Tito muži například hodně přemýšlí o vysokoškolském vzdělání svých dětí. Počet míst bez školného se každým rokem snižuje. A oni si uvědomují, že nikdy nebudou schopni zaplatit studium třem dětem,“ vysvětluje pracovník náborového střediska.

Většina rekrutů vysokoškolské vzdělání nemá. „Odhadem osmdesát procent má technické školy, patnáct procent má devítiletku, pět procent má vysokou školu, někteří ale mají i tři. Filozofické, historické. Sociální rozdíly jsou patrné i v oblečení: někdo přijde v maskáčích, funkčních materiálech. A někdo přijde v saku,“ dodává.

„Roky hraješ na kompu. A pak ti nabídnou ještě jednu hru.“

V rozhovorech s těmi, kdo chtějí jít do války, zaznívá i další důvod. Je to pro ně naděje, že se jim podaří v životě aspoň něčeho dosáhnout. Říkají: „Je mi pětatřicet, jsem totální ztroskotanec, tohle je moje poslední šance.“

Gennadij, stavební dělník, byl ve vězení za krádež, pak se seznámil s dívkou. „Měli jsme dítě, ale nevyšlo to… Chlastal jsem, pracoval jsem. Anebo jsem nechlastal a jen jsem pracoval… Teď jsem podepsal smlouvu s armádou, abych začal žít jinak. Můj život se zlepší.“

Psychologové v této souvislosti mluví o „sociálním loserství“, „potřebě alespoň nějakého úspěchu, vynucovaného patriarchální společností“, „touze po seberealizaci, když jiné sociální výtahy nejsou k dispozici“.

„Lidem, kteří žijí na sociálních sítích, připadá, že všichni jsou strašně úspěšní. Ale krutá realita života v Rusku i ve světě je taková, že všichni jsou v háji. A to je tak nějak normální,“ říká jeden ze sociálních pracovníků.

„Člověk může úplně všechno podělat, chlastat, válet se, mít vztahy na houby, nemít rodinu, roky jen hnít a pařit na počítači. A pak mu nabídnou, ať si zahrajete další hru. Je tu sice možnost, že se to zvrtne. Ale bude mít peníze, profesi, postavení, respekt a pozornost společnosti. A to ho nadchne.“

Do války se hlásí i ženy. „Jsou stále pozitivnější, nedrtí je patriarchální povinnost dosáhnout úspěchu, být chlap, necítí v sobě frustraci ze své role,“ vysvětluje jedna sociální pracovnice. Ženy mohou podepsat smlouvu s ministerstvem obrany a odejít do války, pouze pokud je jim méně než pětačtyřicet let. Za týden jich do náborového střediska přijde patnáct až dvacet. Nejsou tu jen zdravotnice a kuchařky, ale i odstřelovačky, upřesňují pracovníci centra.

„Chytili mě, musím pryč.“

Pracovníci náborového střediska na Timirjazevské ulici uvádějí, že téměř polovina lidí, kteří se v Moskvě hlásí do armády, si odpykává trest za různé trestné činy od loupeží až po prodej drog. Pro mnohé z nich je služba a armádní hodnost způsobem, jak napravit „chyby mládí“. „Zbavit se stigmatu zločince je velmi silnou motivací,“ vysvětluje jeden z právníků pracujících ve středisku.

V srpnu přišli podepsat smlouvu také vyšetřovaní, kteří ještě nebyli odsouzeni. Místo aby čekali na rozsudek, dostali možnost jít do války. Byla mezi nimi i dívka, kterou policie zadržela s kilogramem hašiše a zahájila s ní trestní řízení: „Chytili mě, musím pryč. A taky mám dluhy…“ Navzdory otevřenému trestnímu případu jí byly vydány všechny dokumenty a byla poslána na území Ukrajiny.

Tento postup se stal oficiálním v září 2024, když Státní duma schválila dva zákony, které osvobozují od trestní odpovědnosti pachatele trestných činů, pokud podepíší smlouvu s ministerstvem obrany a odejdou bojovat.

Nyní mohou obvinění z trestných činů odejít na frontu v kterékoli fázi trestního řízení: bezprostředně po zadržení, z vazební věznice, během soudního procesu i v době, kdy již žijí v trestanecké kolonii. Stačí přiznat vinu, a tím zvýšit statistiku odhalování trestné činnosti, která stále slouží jako hlavní kritérium efektivity práce pracovníků ministerstva vnitra.

„Zabijí mě. No a co?“

Viktor je veteránem druhé čečenské války. „Nedělám to pro peníze. Manželka brečí, ale myslím, že musím jít. To není nic pro mladé, aby bojovali. Proč bych já, starý chlap, seděl doma a nechal bojovat mladé kluky, kteří ještě ani neviděli ženu?“

Později během rozhovoru se ukáže, že Viktorův syn strávil sedm měsíců ve válce, vrátil se a spáchal sebevraždu. Oběsil se za městem a předtím své ženě poslal GPS souřadnice. Zůstala teď se dvěma dětmi — třeťákem a desetiměsíčním dítětem. „No, pohřbil jsem ho, postavil jsem mu pomník. A teď jdu já.“

Sergej Valerjevič je skladník, vychodil devět tříd. „Proč podepisuju smlouvu? Šla tam spousta známých a já s nimi držím partu. Vlastenecké cítění? Ne, to opravdu nemám… Včera jsem se naposledy napil. Jsem si vědom rizik, jsem si vědom všeho. O ztrátách čtu každý den. Co budu dělat, až se vrátím? Nevím, jestli se vrátím, nebo ne… Mám děti, mám rodinu… Manželce to nevadí…“

Osmnáctiletý Vladimir se chce po skončení smlouvy stát psychologem. „Rodiče nás pořád mlátili. Pak mě rodičům odebrali. Musel jsem rychle dospět a začít být zodpovědný. Po deváté třídě jsem pořád pracoval. V kantýně, jako kurýr, jako instruktor v paintballovém klubu. Desátou a jedenáctou třídu si chci udělat dálkově a pak studovat psychologii na vysoké… Něco změnit, zlepšit. Uvědomuju si, že bych tam mohl přijít o život… Ale známá z ministerstva zahraničí mi říkala, že tam lidé nechodí umírat, ale vítězit.“

Vadim pracuje jako pomocný mistr v továrně za padesát tisíc rublů měsíčně. „Jdu si pomoct finančně, ne zabíjet lidi. Doufám, že to za rok a půl zvládneme a vrátíme se.“

Dmitrij, odsouzený za tři trestné činy včetně útěku z vazby, přijel do Moskvy se svou ženou. Posledních pět let pracoval jako řidič pro společnost Yandex Taxi. „Jsem unavený. Už dlouho jsem nebyl ve velkém městě. A tahle práce, každé ráno vstáváte ve čtyři, za volantem do tří nebo do pěti hodin. Říkám manželce, že už mě to všechno tak štve… Aspoň něco změnit chci. Sedli jsme si s ní a rozhodli se, že půjdu do války. Chci odčinit chyby, které jsem udělal s bratrem. Můj bratr zemřel hloupě a jeho vnuk je pro mě jako rodina. Říkám si, že snad alespoň vnuk bude hrdý na to, že jeho dědeček šel do války a o něco se zasloužil.“ Své vlastní dítě, které je již dospělé, Dmitrij nezná a nekomunikuje s ním.

Alexandr, ředitel dřevozpracující firmy, se snaží vyléčit svého otce, kterému byla diagnostikována rakovina střev. „Na operaci nemáme dost peněz. Je u nás nová onkologická nemocnice, s rehabilitací to prý vyjde na pětatřicet milionů rublů. Už jsme prodali a zastavili dům za dvacet milionů a auto. Moji rodiče pracují v chemičce, jsou tam neustále vystaveni radiaci. Pravděpodobně právě to vyvolalo rakovinu. Továrna může jednoduše propustit, takové lidi si tam nedrží… Tak jsem přijel sem…“

Třiapadesátiletý Ilja říká, že musí jít do války „za vlast“. „Jsem vlastenec a ve stejném duchu se snažím vychovávat i svou dceru. Situaci sleduju od roku 2014, dívám se na televizi, manželka tvrdí, že ji mám zapnutou čtyřiadvacet hodin denně. Teď jsme oslavili výročí, dítě šlo do školy a já jsem přišel sem. Oděsa, Podněstří, všechno bude naše.“

Montér Ivan se netají tím, že chce vydělat více peněz. „Co si myslím o válce? Ani jsem o ní nepřemýšlel. Je to politický tah a o tom já nerozhoduji. Možná je spravedlivá, možná nespravedlivá. V Rusku jsou malé platy. I když jste vzdělaný, sečtělý, pracujete, stejně si nevyděláte. Kdybych měl plat dvě stě tisíc a klidný život, do žádné války bych nešel. Jenže s penězi tu hospodaří jiní. Jsou lidé, kteří rozhodují za nás, na nás to nezávisí. Jestli jsem chodil k volbám? Několikrát. Naposledy jsem volil Putina.“

Skladník Dmitrij včera vypil láhev vodky. Jeho bratr už je ve válce, Dmitrij nemá vlastní bydlení a pohádal se se sestrou: „Vyhodila mě a já nemám kde bydlet.“

„Vražda je v pohodě, loupež je v pohodě.“

Ministerstvo obrany odmítá rekruty, kteří jsou obviněni nebo odsouzeni za sexualizované násilí nebo extremismus. „Drogy jsou v pohodě, vražda je v pohodě, loupež je v pohodě,“ říká jeden ze sociálních pracovníků.

Dalším důvodem odmítnutí je silná drogová závislost, která je při pohovoru zřejmá, nebo záznam od psychiatra. Dívají se také na tetování. Lidé s tělem plným módních kreseb do centra nepřijdou, většina žadatelů má jedno nebo dvě tetování z vojny nebo z vězení.

Zatímco Verstka hovořila s těmi, kteří chtěli podepsat smlouvu, přišel do náborového střediska muž s hákovým křížem na noze a další s čísly 14/88 na rameni. „Přemýšleli jsme, že je odmítneme,“ přiznává jeden z pracovníků. „Ale oba už na Ukrajině bojovali, sloužili u Wagnera a přinesli si medaile za dobytí Bachmutu a fotografie odtamtud.“

Jak sami pracovníci střediska přiznávají, jejich úkolem je poslat do války úplně všechny. „Ještě jsem nikoho neodmítl, to musím říct. Proč? No, připadá mi to divné: člověk chce jít zemřít za Putina, proč bych mu v tom měl bránit?… Ale když vidím člověka, který pochybuje, pomáhám mu pochybovat… Nevím, jestli jsem jediný, nemáme nějaká školení. Ale otázka, zda chápou rizika pro život a zdraví, je v každém případě povinná. Tak jim říkám: zabijí vás. Umřete, vrátíte se domů bez nohou. To může být důvod k pochybnostem.“

Sergejovi ještě není ani třicet. „Proč smlouva? No, jsem v situaci, že nemám na výběr. Dluhy, sázky. Je to mámino rozhodnutí, donutila mě k tomu. Jsem na ho* no, všechny jsem je zklamal,“ vypráví a pak se rozpláče. Později se ukázalo, že je to klasický gambler: milionové dluhy, prohrané peníze rodičů a snoubenky, plat utrácí za nové sázky. Poté, co Sergej získal kontakty na několik center pro pomoc lidem se závislostmi, rozhodl se smlouvu nepodepsat.

Seznamy těch, kteří nakonec neodešli do války, jsou armádě zasílány denně. Každé odmítnutí se zaznamenává, důvody se zapisují do tabulek, aby bylo jasné, v jaké fázi si to dotyčný rozmyslel a proč. Tyto údaje se pak studují, „protože pro armádu je důležité minimalizovat počet odmítnutí a odmítnutí“. Denně se najde asi sto lidí, kteří smlouvu nepodepíší kvůli zdravotním problémům, a asi deset lidí ze čtyř set vypadne později. Častým důvodem je těžký alkoholismus.

Po podepsání smlouvy odvezou autobusy vojenský personál z Moskvy na jejich pozice. Není v kompetenci pracovníků centra sledovat jejich další osud.

Podle údajů, které Verstka získala, odtud od srpna 2024 odešlo na frontu více než 14 000 lidí. Novináři z BBC a Mediazony spočítali, že od začátku invaze na Ukrajinu zemřelo více než 70 000 ruských vojáků, z nichž každý pátý podepsal po začátku války smlouvu s ruskou armádou. Podle zpráv západních zpravodajských služeb má ukrajinská armáda za totéž období 80 000 padlých a asi 400 000 zraněných. Skutečný počet zabitých a těžce zraněných na ruské straně může podle BBC a Mediazony dosahovat až půl milionu osob.

V roce 2024 se mezi ruskými vojáky, jejichž smrt byla podle otevřených zdrojů potvrzena, stále častěji objevovali ti, kterým bylo čtyřicet, padesát a dokonce šedesát let a neměli bojové zkušenosti ani specializovaný výcvik.

Z ruského originálu «Хочу сыну подать пример, чтобы знал, что бояться нечего»: зачем на третий год войны россияне едут в окопы publikovaného v magazínu Verstka přeložila JITKA KOMENDOVÁ. Redakčně kráceno.