Přes milion dvě stě tisíc. Tolik bylo podle ukrajinského ministerstva pro záležitosti veteránů letos v květnu na Ukrajině lidí, kteří se od začátku ruské invaze vrátili z vojenské služby domů. A od května jejich počet samozřejmě ještě vzrostl.

Jedním z těch, kdo zažili boj na vlastní kůži, je i Andrij Žolob, který v současnosti působí jako vedoucí centra pro válečné veterány v ukrajinském Lvově. Před začátkem plné invaze v roce 2022 pracoval jako lékař, krátce po invazi však obdržel povolávací rozkaz na frontu, kde strávil přes rok a půl jako válečný chirurg a velitel vojenské jednotky. Domů se vrátil v květnu letošního roku a nastoupil do lvovského centra pro válečné veterány, které navrátilcům a jejich rodinám poskytuje právní, psychologickou a finanční pomoc.

V rozhovoru, který jsme s ním vedli, Andrij popisuje, proč se někteří lidé raději vracejí zpět do války, co způsobuje napětí mezi veterány a zbytkem společnosti i to, jaká pozitiva válka přinesla.

Jakým problémům čelí na Ukrajině lidé, kteří se vrátí z fronty?

Největší výzvou je jednoznačně znovuzačlenění do společnosti. Když se totiž vrátíte z války domů, máte samozřejmý pocit, že opravdový život a opravdové problémy zůstaly na frontě. Trable jiných lidí vám připadají malicherné, protože pro vás má hodnotu problému to, že váš kamarád přišel během válečné operace o hlavu, nikoliv to, že vám doma neteče voda. Vracíte se prostě do světa, kterému najednou nerozumíte, a nedokážete v něm tudíž žít.

S tím souvisí další velký problém, a to je návrat do práce. Mnoho veteránů totiž pracovat jednoduše nechce. Jsou uvnitř prázdní, nevědí, co by chtěli dělat a kde je jejich místo, což často řeší drogami a alkoholem. Takoví lidé pak akorát někde sedí, pijí a vzpomínají na staré dobré časy v armádě.

Dalším důvodem, proč je pro válečné veterány těžké najít si vyhovující práci, je výše platu, který může být v armádě několikanásobně vyšší než v civilním zaměstnání. Po návratu domů si lidé chtějí armádní příjmy udržet, což je obtížné. Já jsem například před válkou vydělával jako civilní lékař asi tři sta dolarů měsíčně (zhruba 7 tisíc Kč), na frontě jsem ale dostával skoro tři tisíce dolarů (70 tisíc Kč).

Na takové množství peněz si samozřejmě většina lidí rychle zvykne. Vojáci si na frontě kupují nejnovější iPhony, whiskey, platí za sex… S takovými penězi můžete prostě cokoliv. Během vojenské služby navíc neplatíte za jídlo, ubytování a oblečení, protože všechno dostáváte od armády. Jenže pak odejdete a musíte se vrátit ke svému nízkému civilnímu platu, manželce a dětem.

Jaký má tohle všechno dopad na rodiny veteránů?

Mnoho mužů se po návratu z fronty rozvádí, protože prostě mají jinak nastavené myšlení. Jejich manželky je naopak nepoznávají, mají pocit, že se vrátil cizí člověk.

Tohle je problém hlavně u méně vzdělaných mužů, typicky třeba rolníků z venkova, kteří vykonávají celý týden těžkou manuální práci a jejich jediný odpočinek je, když se v pátek večer opijí a jednou za rok jedou s rodinou na dovolenou do Turecka. Tihle lidi se na frontě cítí konečně volní a poprvé v životě si připadají jako hrdinové. Návrat k rodině a civilnímu životu je pro ně proto náročný.

Naopak to nebývá takový problém pro lidi s vyšším vzděláním a také pro ty, kteří byli i na frontě v neustálém kontaktu s rodinou. Já jsem během vojenské služby například dělal třikrát týdně se svými dětmi domácí úkoly přes videohovory, s mladším dítětem jsem takhle dokonce cvičili na kytaru, kterou jsem s sebou měl.

Moje manželka v tomhle byla prozřetelná. Řekla mi „Tady máš děti, udělej s nimi domácí úkoly, já teď nemám čas.“ Tím zajistila, abych byl neustále v kontaktu s rodinou a s tím, co se děje doma. Když jsem se pak vrátil, nebylo mezi námi úplné pusto.

Je v rodinách veteránů časté domácí násilí?

Popravdě to zatím takový problém není. Ale bude. Na frontě je nyní hodně mužů, kteří páchali domácí násilí v minulosti a jejich ženy, které v tomhle žily, doufají, že až se jejich manžel vrátí, změní se to. Jenže to se nestane. Válka vás neuklidní, naopak, udělá z vás ještě agresivnějšího jedince, protože vztek je to, co vám v boji pomáhá přežít.

Mnoho mužů navíc pobyt ve válce využívá jako omluvu pro svou agresivitu v civilu — jsem hrdina, viděl jsem smrt, proto jsem agresivní, a proto tě můžu bít. Takže jsem přesvědčený, že tohle nás čeká, doufám ale že v co nejmenší míře.

Zmínil jste, že někteří lidé začnou po návratu z války pít. Jak závažný je mezi veterány problém s alkoholem?

Samozřejmě existuje, množství případů ale není extrémní. Nicméně pokud bychom z nějakého důvodu nemohli s veterány dále pracovat a poskytovat jim pomoc, případů alkoholismu by určitě přibylo a do hry by se dostala reálná možnost, že se staneme nejvíce pijící společností v Evropě.

Jak vnímají veterány běžní Ukrajinci?

Částečně je milují a částečně se jich bojí. To druhé pramení z toho, že si lidé myslí, že jsou veteráni agresivní a nevyzpytatelní. A ono to tak, jak už jsem řekl, z části skutečně je. Lidé, kteří se vrátí z války, vidí svět černobíle a na vše mají extrémně silné reakce. Když na mě například někdo křičí na ulici, cítím se jako v tunelu a daného člověka vnímám jako nepřítele.

Dalším důvodem strachu je skutečnost, že veřejnost neví, jak s veterány po jejich návratu z války mluvit. Lidé se bojí, že nebudou vědět, co říct. Nevědí, co může mít na veterány špatný vliv, a co jim naopak může pomoct. Například muži, kteří do války nešli, se vedle veteránů cítí nepříjemně, protože mají pocit, že veteráni jsou ti stateční, zatímco oni sami nejsou.

Mnoho lidí také například lituje ty, kteří v boji přišli o končetinu, není neobvyklé, že se před nimi i rozbrečí. A lítost veteráni nesnášejí. Jednou z nejdůležitějších věcí proto je, aby se společnost naučila, jak s nimi komunikovat.

A to je jak?

Důležitým pravidlem je nepokládat banální otázky. Nikdy se například veterána neptejte, kolik lidí zabil. Mluvte s ním jako s normálním člověkem. Ve vztahu k lidem po amputaci končetin je naopak naprosto v pořádku být zvědavý a zeptat se, jak se jim s protézou žije. Tihle lidé nejen že zpravidla chtějí, ale i potřebují tu situaci svému okolí vysvětlit, jejich bolest potřebuje jít ven.

Říkám, že potřebujeme welcome society (společnost, ve které jste vítán, pozn. AA) spočívající v tom, že navrátivší se z války budeme vnímat jako normální součást společnosti. Veteráni sice mají specifickou životní zkušenost, ale teď jsou to znova otcové, manželé, lékaři, umělci a tak dále. A je potřeba k nim takto přistupovat. Lidé navíc mají úžasnou schopnost se adaptovat. Veteráni se proto se zbytkem společnosti sžijí během několika let. Je potřeba dát jim čas.

I přesto říkáte, že je pro některé veterány těžké vrátit se zpět do normálního života. Stává se, že se lidé na frontu vracejí?

Ano, takoví lidé existují. Jsou to jedinci, kteří se snažili asimilovat, najít si vhodnou práci, navázat kontakty se starými kamarády, ale tyhle věci se jim nedařily. A proto si řekli, že tenhle svět není pro ně, zjistili, že už rozumí pouze životu na frontové linii a vrátili se. Mezi nimi například i dva moji bývalí kolegové z centra. Jeden z nich tu pracoval pět měsíců, druhý dva. Oba to byli mladí muži bez rodin, kteří k životu potřebovali adrenalin.

Vy o návratu někdy přemýšlíte?

Takové myšlenky mám denně. Mám ale skvělou rodinu, o kterou se musím postarat. Takže vždycky říkám, že jsem se postaral o svoji zemi a teď se musím starat o svou ženu, děti a starou maminku.

Panuje na Ukrajině napětí mezi těmi, kteří bojovat šli a těmi, kteří ne?

Ano, to napětí tu pochopitelně je. Například když někdo ve vaší přítomnosti vítězoslavně prohlásí, že nemusí nastoupit do služby, protože si nechal zfalšovat lékařský posudek. A já tam sedím, poslouchám a cítím, jak ve mně roste vztek. Někdy se lidé také snaží najít výmluvy, proč jsou více potřeba ve svém civilním zaměstnání než na frontě.

Mně například říkají, že na rozdíl od nich vypadám jako někdo, kdo se pro válku narodil. Což je mimochodem další věc, kterou lidem, kteří se vrátili z fronty, neříkejte. Co to je narodit se pro válku? Taková blbost! Pro válku se přece nerodí nikdo.

Až válka skončí, je společnost připravena na to, že se vrátí tolik lidí poznamenaných válečnou zkušeností?

Myslím, že připravit se na něco takového je nemožné. Ve Lvově žije v současnosti osm tisíc veteránů a pokud by válka zítra skončila, přišlo by jich dalších padesát tisíc. Jsem přesvědčený, že v tu chvíli by nastala lavina sebevražd, granáty ve výlohách obchodů, nepokoje v ulicích… To je také důvod, proč až válka skočí, bude armáda posílat lidi domů po částech, aby se takový nápor dal alespoň trochu ukočírovat a těmto lidem byla poskytnuta potřebná pomoc.

Vaše centrum poskytuje veteránům mimo jiné psychologickou pomoc. Zvýšilo se díky válce povědomí o duševním zdraví?

Rozhodně. A souvisí s tím ještě jedna věc — muži konečně pláčou. Představa, že chlapi nepláčou, vychází ještě ze sovětské mentality. To se teď mění. Muži pláčou a nebojí se říct si o pomoc, což je skvělé.

Vidíte na válce i další světlé stránky?

Podle mě válka dokáže posílit nejen špatné, ale i dobré vlastnosti. A proto spoustu dobrých lidí dělá ještě lepšími, obětavějšími a dobrosrdečnějšími.

ANNA ABSOLONOVÁ