Přes milion dvě stě tisíc. Tolik bylo podle ukrajinského ministerstva pro záležitosti veteránů letos v květnu na Ukrajině lidí, kteří se od začátku ruské invaze vrátili z vojenské služby domů. A od května jejich počet samozřejmě ještě vzrostl.

Jedním z těch, kdo zažili boj na vlastní kůži, je i Andrij Žolob, který v současnosti působí jako vedoucí centra pro válečné veterány v ukrajinském Lvově. Před začátkem plné invaze v roce 2022 pracoval jako lékař, krátce po invazi však obdržel povolávací rozkaz na frontu, kde strávil přes rok a půl jako válečný chirurg a velitel vojenské jednotky. Domů se vrátil v květnu letošního roku a nastoupil do lvovského centra pro válečné veterány, které navrátilcům a jejich rodinám poskytuje právní, psychologickou a finanční pomoc.

V rozhovoru, který jsme s ním vedli, Andrij popisuje, proč se někteří lidé raději vracejí zpět do války, co způsobuje napětí mezi veterány a zbytkem společnosti i to, jaká pozitiva válka přinesla.

Jakým problémům čelí na Ukrajině lidé, kteří se vrátí z fronty?

Největší výzvou je jednoznačně znovuzačlenění do společnosti. Když se totiž vrátíte z války domů, máte samozřejmý pocit, že opravdový život a opravdové problémy zůstaly na frontě. Trable jiných lidí vám připadají malicherné, protože pro vás má hodnotu problému to, že váš kamarád přišel během válečné operace o hlavu, nikoliv to, že vám doma neteče voda. Vracíte se prostě do světa, kterému najednou nerozumíte, a nedokážete v něm tudíž žít.

S tím souvisí další velký problém, a to je návrat do práce. Mnoho veteránů totiž pracovat jednoduše nechce. Jsou uvnitř prázdní, nevědí, co by chtěli dělat a kde je jejich místo, což často řeší drogami a alkoholem. Takoví lidé pak akorát někde sedí, pijí a vzpomínají na staré dobré časy v armádě.

Dalším důvodem, proč je pro válečné veterány těžké najít si vyhovující práci, je výše platu, který může být v armádě několikanásobně vyšší než v civilním zaměstnání. Po návratu domů si lidé chtějí armádní příjmy udržet, což je obtížné. Já jsem například před válkou vydělával jako civilní lékař asi tři sta dolarů měsíčně (zhruba 7 tisíc Kč), na frontě jsem ale dostával skoro tři tisíce dolarů (70 tisíc Kč).

Na takové množství peněz si samozřejmě většina lidí rychle zvykne. Vojáci si na frontě kupují nejnovější iPhony, whiskey, platí za sex… S takovými penězi můžete prostě cokoliv. Během vojenské služby navíc neplatíte za jídlo, ubytování a oblečení, protože všechno dostáváte od armády. Jenže pak odejdete a musíte se vrátit ke svému nízkému civilnímu platu, manželce a dětem.

Jaký má tohle všechno dopad na rodiny veteránů?

Mnoho mužů se po návratu z fronty rozvádí, protože prostě mají jinak nastavené myšlení. Jejich manželky je naopak nepoznávají, mají pocit, že se vrátil cizí člověk.

Tohle je problém hlavně u méně vzdělaných mužů, typicky třeba rolníků z venkova, kteří vykonávají celý týden těžkou manuální práci a jejich jediný odpočinek je, když se v pátek večer opijí a jednou za rok jedou s rodinou na dovolenou do Turecka. Tihle lidi se na frontě cítí konečně volní a poprvé v životě si připadají jako hrdinové. Návrat k rodině a civilnímu životu je pro ně proto náročný.

Naopak to nebývá takový problém pro lidi s vyšším vzděláním a také pro ty, kteří byli i na frontě v neustálém kontaktu s rodinou. Já jsem během vojenské služby například dělal třikrát týdně se svými dětmi domácí úkoly přes videohovory, s mladším dítětem jsem takhle dokonce cvičili na kytaru, kterou jsem s sebou měl.