Xenii jsem potkala minulou zimu v Kentucky Fried Chicken v Pozňacích, dělnické čtvrti Kyjeva. Xenia je členkou Kolektivů solidarity, skupiny aktivistů, kteří se hlásí k antiautoritářství. Skupina vznikla v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu v roce 2022.

„Někteří z nás jsou anarchisté,“ říká mi Xenia. „Jsou mezi námi militantní feministky, progresivisté, environmentalisté, levičáci. Někteří se neidentifikují s žádnou politickou škatulkou, ale obecně sdílejí progresivní myšlenky — práva LGBT+, práva žen, environmentalismus… Před rozsáhlou invazí bylo naše hnutí roztříštěné — typické spory na levici, však to znáte,“ dodává s úsměvem.

Po rozsáhlé invazi se část členů Kolektivů solidarity rozhodla narukovat, jiní se věnují pomoci civilistům a pravidelně vyrážejí na frontu, aby podporovali místní komunity a uprchlíky z okupovaných území. Další část skupiny se učí, jak sestavovat drony, programovat je, létat s nimi a dodávat je antiautoritářským nebo levicovým vojákům v jednotlivých praporech.

Komunikace je v práci Kolektivů solidarity klíčová. „Bylo pro nás důležité ukázat levicové přístupy, aktivity a příběhy antiautoritářských aktivistů na frontě. Ale máme i další důvody: podpořit odpor země a dát zaznít našemu hlasu a historii. Válka je pro ty, kdo jsou aktivní v levicových skupinách, pochopitelně obzvlášť citlivou záležitostí. Mnoho někdejších antimilitaristů, včetně těch, kteří odsuzovali militarizaci ukrajinské společnosti, nakonec vzalo do rukou zbraně. Snažíme se vysvětlovat proč.“

Historický vývoj a současná situace vyhloubily propast v porozumění a komunikaci mezi ukrajinskými levicovými aktivisty a jejich západními protějšky (totéž lze ovšem říci i o dalších zemích bývalého sovětského bloku), stejně jako s některými politickými skupinami a stranami. „Pro někoho, kdo nezažil válku ve své domovině, je opravdu těžké tomu porozumět,“ říká Xenia. „Ale když válka přijde, nezbyde vám, než se vyrovnat s realitou. Třeba s faktem, že ‚Rusové jsou tři dny od Kyjeva‘.“

Buď budeme bojovat, nebo zemřeme

„Víme, co se děje s lidmi v oblastech pod ruskou kontrolou, jako jsou Doněck a Luhansk. Máme zdokumentované případy mučení těch, kteří jsou třebas jen vzdáleně považováni za osoby spojené s politickým aktivismem. Víme, že pro některé z nás je smrt lepší než vyhlídka, že se ocitneme v rukou mučitelů. V takové situaci si celá ukrajinská společnost — nejen lidé na levici — uvědomují jedno: od politiků přes místní aktivisty až po babičky, které třeba jen napíšou příspěvek na Facebooku na podporu Ukrajiny, jsme všichni zranitelní vůči ruské agresi.“

Dnes je přibližně dvacet procent ukrajinského území okupováno Ruskem. Od roku 2022 shromáždilo Centrum pro občanské svobody, jeden z laureátů Nobelovy ceny míru 2022, více než 84 000 případů týkajících se válečných zločinů ruských okupačních vojsk — vraždy, znásilnění a nucená zmizení a další porušování základních lidských práv.

„Ukrajina sice není dokonalá, ale je to nejdemokratičtější projekt, který existuje na územích bývalého SSSR,“ říká klidně a soustředěně Xenia jednu z vět, které Ukrajinci dokola opakují západním posluchačům. „Máme práva. Vždy jsme za tato práva bojovali. A je pro nás důležité bránit to, co máme, a zároveň být schopni tento projekt dál rozvíjet. Neexistují tu politické represe nebo mučení — nic takového, co se děje aktivistům v Bělorusku nebo Rusku.“

Xenia vysvětluje, že žije v Kyjevě, ale pochází z Charkova, druhého největšího města Ukrajiny.

„Dnes je město silně bombardováno, ale pro mě zůstává městem nejkrásnějším, nejvstřícnějším. A dnes umírá. A moje rodina je tam, moji přátelé jsou tam. Někteří už jsou mrtví. Proč jsme v téhle situaci? Protože nějaký autoritářský režim rozhodl, že si zasloužíme být okupováni? Protože jsme prý ‚fašisté‘ nebo si vymyslí nějakou jinou záminku… Pohnutky máme všichni stejné — hluboce osobní starost o příbuzné a přátele, o místa, kde jsme vyrostli, a o práva, která máme a která je třeba bránit. To jsou věci, které činí motivaci k boji tak velkou. Protože buď zemřeme, nebo ještě hůř, anebo budeme bojovat.“

„Pro nás je to zásadní otázka, při níž stranické rozdíly jdou stranou: je to fundamentální politická záležitost. Nemůžete se jen tak postavit bokem a prohlašovat: ‚Nesouhlasíme s touto třídní válkou‘,“ říká mi Xenia.

Proto Kolektivy solidarity podporují vzájemné vztahy a rozhovory s dalšími hnutími: se Syrskými demokratickými silami nebo internacionalisty zapojenými do konfliktu v Myanmaru. Xenia má rovněž kontakty se skupinami v Polsku, Francii, Německu, Estonsku, Španělsku a Itálii.

Dopiju kávu dřív než Xenie, ale jí to nijak nevadí. Toužím lépe porozumět složení a postojům aktivistických skupin před válkou i jejich debatám a diskusím.

„Abych to co nejvíc zjednodušila,“ říká, „do začátku devadesátých let bylo všechno, co souviselo s levicí a nespadalo pod definici komunismu, sovětským režimem zcela vymazáno. Z tradice velkého machnovského hnutí a dalších fascinujících politických proudů nezůstalo zhola nic. Sovětský komunistický režim byl v tomto ohledu velmi důkladný.“

Teprve s obnovením nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 se začaly různé politické projekty znovu rozvíjet. „Existovala anarchistická hnutí i některé odbory, jako například Přímá akce. Byly tu skupiny jako Black Rainbow. Některé anarchistické skupiny bojovaly proti neoliberální struktuře Ukrajiny a v tomto ohledu dokonce dosáhly určitých vítězství. Tyto skupiny byly aktivní ve Lvově, Kyjevě, Oděse a Záporoží. Až válka přinesla rozdělení.“

Xenia má na mysli invazi v roce 2014, kdy Rusko anektovalo Krym a začala válka na Donbase, převážně ruskojazyčném východním regionu Ukrajiny. „V roce 2014 se do bojů na frontě zapojili lidé ze všech stran: pravicoví aktivisté, nepolitičtí lidé i levicoví aktivisté… Říkáme tomu dobrovat — podle dobrovolnických praporů ze španělské občanské války. Po Majdanu se někteří rozhodli odejít bojovat na Donbas, aby bránili zemi.“

„Zdá se mi, že od té doby je levice tak trochu zaseknutá a nenašla způsob, jak na situaci reagovat. Existovaly skupiny, které zpochybňovaly militarizaci společnosti, pochybovaly o tom, co se děje, a debatovaly o tom, co by se mělo dělat… Hovořily o antimilitaristickém, pacifistickém přístupu… Některé se dokonce pokoušely formulovat vlastní postoj k situaci na Donbase a zvažovaly, zda by řešením nemohly být nezávislé volby v okupovaných oblastech, zatímco jiné zaujímaly kritičtější postoj…“

„Názory se různily,“ vysvětluje Xenia. „Byli tací, kdo říkali: Dobře, Donbas je otevřená rána, která se s největší pravděpodobností nezahojí. Možná bychom měli přemýšlet o tom, jak by se společnost jako celek měla připravit, pokud by se konflikt rozšířil dál, a jak bychom na něj měli reagovat v našich skupinách. Někteří z těchto lidí organizovali základní vojenský výcvik, lékařská školení… Připravovali se na tuto situaci, dokonce diskutovali o praktických otázkách, jak by Ukrajina mohla bránit své území. Takže v určitém smyslu existovala ‚tendence k militarizaci‘, ale bez jasné představy o tom, co vlastně přijde v budoucnu.

„Takže,“ vysvětluje Xenia, „asi osm let se část lidí věnovala civilním aktivitám z antimilitaristického hlediska, zatímco jiní byli přesvědčeni, že je třeba se připravovat na obranu.“

„Souběžně s tím vznikaly v různých částech Ukrajiny zajímavé projekty. V Charkově jsme se například snažili vytvořit squaty pro uprchlíky. Po Majdanu šlo o první projekt svého druhu na Ukrajině. Později se z něj stal prostor pro výstavy, koncerty, diskuse a každodenní život. Ve Lvově zase vznikaly zajímavé ekoanarchistické projekty. A dnes existují i v Oděse squaty a iniciativy, které nabízejí jídlo lidem bez domova.“

„Na Ukrajině,“ říká Xenia s úsměvem, „kdysi existovaly iniciativy jako Food Not Bombs, ale po vypuknutí války se přejmenovaly na Food Forever, protože Food Not Bombs je poselství spíš pro Rusy, ne pro Ukrajince.“

Xenii je pětadvacet let — příliš mladá na to, aby se osobně účastnila Euromajdanu, ale dost stará na to, aby dobře chápala, o co se tehdy zápasilo. „Ano, když začal Majdan, chodila jsem ještě do školy. Nekonal se jen v Kyjevě, ale i ve Lvově, Oděse a Charkově. Mnoho lidí od nás se zapojilo — v Charkově jsme měli anarchistickou blokádu s transparentem za bezplatné zdravotnictví, dopravu a vzdělání. Dnes to možná působí trochu nepatřičně, ale bylo to krásné.“

„Někteří vojáci, kterým dnes pomáháme, byli zraněni během Euromajdanu. Mnozí v západní Evropě jsou přesvědčeni, že protesty byly především dílem pravicových aktivistů nebo liberálů, ale já si nemyslím, že je to pravda. Zapojila se celá ukrajinská společnost, včetně levicových organizací.“

Na otázku ohledně role levicových a pravicových aktivistů dodává: „Ukrajina v posledních desetiletích prošla nesmírnými vývojovými zvraty, které ovlivnily celou společnost. A to přesahuje levici či pravici. Je to větší než politika. Majdan byl okamžikem sebeurčení pro společnost, která se spojila: tisíce a tisíce lidí se sjednotily, aby bojovaly, požadovaly svobodu, proti režimu, proti korupci. Pro postsovětskou zemi, jako je Ukrajina, to bylo v tomto smyslu jedno z nejúspěšnějších povstání. Toto potvrzení svobody slova a svobody shromažďování bylo obrovským úspěchem, protože to, k čemu jsme směřovali s tehdejším prezidentem [Viktorem Janukovyčem], bylo dnešní Bělorusko.“

„Pravice byla během Euromajdanu samozřejmě přítomná,“ vysvětluje Xenia, „stejně jako se v současné válce nevyhýbá frontovým liniím,“ zatímco levice se snaží držet krok.

Na začátku rozsáhlé invaze vznikl „levicový“ prapor, dnes už ale neexistuje: „Lidé na levici se v prvních dnech snažili vytvořit antiautoritářský oddíl a podařilo se jeden zřídit v rámci systému územní obrany. Velitelem byl Jurij Samojlenko, který přijal každého, kdo se chtěl přidat. Mnozí z nováčků však nebyli na válku připraveni. Netušili, co válka znamená, nevěděli nic o vojenské taktice…“

Ukrajina, „nacistický“ stát?

„Ano, na Ukrajině jsou nacisté, jsou tu lidé z krajní pravice i nacionalisté různých směrů, kteří mají mezi sebou napjaté vztahy,“ říká Xenia. „Ale krajní pravici si společnost nevybrala — v posledních parlamentních volbách krajně pravicové strany ani nepřekročily volební práh.“

„Podívejte se, co se děje s Alternativou pro Německo nebo Národním sdružením ve Francii. Nebo v Itálii a Rakousku. Nebo dokonce ve Spojených státech. A vy nás označujete za ‚nacistický stát‘?“

Pak jsou tu rozdíly dané geografickou polohou. „Země sousedící s Ruskem a Běloruskem — od Polska po Estonsko, od České republiky po Finsko — nás plně podporují, protože pro ně je snazší pochopit, co se děje. Aktivisté v těchto zemích si dokážou představit, v jaké situaci se Ukrajina nachází. Naopak, čím méně válku chápou, tím více hovoří o antiimperialismu a třídním boji, nikoli o válce samotné.“

„Čím dál jste, tím víc propaganda funguje,“ dodává Xenia. „Je smutné to říkat, ale Ukrajina v této bitvě prohrála, protože miliardy, které Rusko investovalo do propagandy, jsou opravdu děsivé.“

„Co dnes znamená být Ukrajincem?“ ptám se Xenie trochu naivně. Znovu se usměje.

„Necítím žádnou bezmeznou lásku k vlasti nebo něco podobného, ale když někde vyrůstáte, jste zakořeněni v historickém a kulturním kontextu dané země. A dědíte traumata svých předků, kteří prošli holodomorem a druhou světovou válkou. Moji prarodiče byli v gulagu, jeden zahynul ve druhé světové válce, další zemřel hlady. Tato traumata si nesete s sebou a musíte je zpracovávat. A rozvíjíte empatii. Získáváte hlubší pochopení pro kontext ruského kolonialismu v ukrajinském prostředí a chápete politické boje na těchto územích. Pro mě znamená být Ukrajinkou zachovávat toto povědomí — o traumatech, o historickém kontextu — a udržovat tento odpor.“

„Na závěr bych chtěla říct, že v Kolektivech solidarity máme empatii k zápasům ostatních, snažíme se je chápat v celé jejich složitosti a čerpat z nich zkušenosti. Tyto zkušenosti budou podle mého názoru velmi cenné pro budoucí generace. I kdyby Ukrajina prohrála, je třeba šířit toto povědomí — povědomí o tom, jak se organizovat a klást odpor.“

Text vznikl Kyjevě v únoru 2025 jako součást reportáže o levici a válce na Ukrajině. Z anglického překladu Ciarana Lawlesse Anarchists in wartime. The experience of Solidarity Collectives in Ukraine publikovaného na webu Voxeurop přeložil OTAKAR BUREŠ. V DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.