Na jaře roku 2022 byli tři zaměstnanci Zvláštní monitorovací mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) na Ukrajině — Dmytro Šabanov, Maksym Petrov a Vadym Golda — násilně zadrženi Ruskem kontrolovanými silami v okupované Luhanské a Doněcké oblasti.

Už předtím, 24. února, kdy Rusko zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, OBSE náhle ukončila svou misi v oblasti — právě tehdy, když byla přítomnost pozorovatelů na místě nejvíce potřeba. Organizace prohlásila, že své zaměstnance z Ukrajiny evakuovala, ovšem své místní pracovníky ponechala v zemi svému osudu.

Ukrajinští občané Dmytro Šabanov a Maksym Petrov působili na okupovaném území Luhanské oblasti již od prvních dní ruské okupace v roce 2014 — jeden jako bezpečnostní asistent, druhý jako tlumočník. Oba disponovali oficiálními dokumenty OBSE a doklady o imunitě, potvrzujícími jejich příslušnost k mezinárodní monitorovací misi.

V září 2022 byli Maksym Petrov a Dmytro Šabanov odsouzeni soudem v Luhansku k trestu třinácti let odnětí svobody za „velezradu“ a „spolupráci s americkými tajnými službami“. V červenci 2024 pak byl Vadym Golda v Doněcku potrestán čtrnácti lety vězení. Všechny tři rozsudky vynesly nelegitimní soudy separatistických republik. Začátkem roku 2025 pak byly jejich případy „sjednoceny“ s ruským trestním právem v návaznosti na prohlášení Kremlu o anexi čtyř částečně okupovaných ukrajinských oblastí o tři roky dříve.

Odsouzení byli deportováni do odlehlých, přísně střežených trestaneckých kolonií hluboko uvnitř Ruska, kde panují drsné podmínky a extrémní izolace. V těchto koloniích lidé doslova mizí — právně, fyzicky i psychicky. Objevily se zprávy, že zdravotní stav Maksyma Petrova se rychle zhoršuje, ale jeho rodina má jen malou šanci, že se jí podaří doručit mu z Luhanska na Ural potřebné léky.

Mezinárodní právo vytváří jen falešné iluze

Rok 2025 je padesátým výročím Helsinského závěrečného aktu, který představuje klíčový mezník v dějinách Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Letos navíc této organizaci, jež za dobu své existence zaznamenala okamžiky významného vlivu, ale i naprosté bezvýznamnosti, předsedá Finsko.

Na jednu stranu je pozitivní, že OBSE je dnes jednou z hrstky institucí, jež se věnují monitorování lidských práv ve Střední Asii. Na druhou stranu však pokračující věznění jejích ukrajinských zaměstnanců odhaluje něco hluboce znepokojivého o stavu mezinárodního práva: mezinárodní instituce, jež mají za úkol jej chránit, nejsou schopny ochránit ani své vlastní zaměstnance.

OBSE a Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva vydaly oficiální prohlášení, v nichž vyjádřily „znepokojení“ nad těmito zadrženími. Znepokojení? To je opravdu zoufale málo.

Ukrajinští obhájci lidských práv a novináři více než deset let dokumentují ruské politické násilí. Zpočátku jejich práce navazovala na morální odkaz Helsinských dohod a vyvíjela tlak na autoritářské režimy, aby respektovaly lidskou důstojnost. Mezitím však stále více věří, že existuje pouze jedna cesta, jak ochránit lidi na okupovaných územích: osvobození silou.

Poté co byly ruské jednotky vytlačeny z Buči, Chersonu a Izjumu, totiž pronásledování místního obyvatelstva ustalo. Mnozí Ukrajinci dospěli k bolestivému závěru, že mezinárodní právo nedokáže zastavit zvěrstva. Nedokáže zachraňovat životy.

Instituce jako OBSE už léta působí vyprázdněně. Někteří komentátoři jsou dokonce v pokušení uvažovat o jejich úplném zrušení. Pouhé zdání činnosti — prohlášení, deklarace, rezoluce — vytváří nebezpečnou iluzi, že se něco děje, i když se ve skutečnosti neděje vůbec nic. Pro nás Ukrajince, kteří na vlastní kůži zažíváme nelítostnou realitu, vše kolem nás prochází její prověrkou, především naše hodnoty a ideály.

Porušování lidských práv se stalo běžným tématem hovoru

Musíme však vzít v úvahu i další nedávnou změnu politické reality. Dříve boj patřil proti pokrytectví idealistům. Byly doby, kdy autokraté předstírali, že dodržují mezinárodní pravidla. Dnes se chlubí tím, že je porušují. Neusilují o utajení svých přečinů, naopak se dopouštějí tolika, že otupeni jejich rozsahem propadáme pocitu bezmoci.

V souvislosti s ruskými válečnými zločiny na Ukrajině vydal Mezinárodní trestní soud zatykač na ruského prezidenta Vladimira Putina za nezákonné deportace a přesuny ukrajinských dětí, kterými se otevřeně chlubil v ruské televizi.

S rétorikou Donalda Trumpa se mezinárodní diskurz posunul ještě dál, například když nevyloučil „převzetí Grónska“. Americký prezident a izraelští představitelé pak otevřeně diskutují o deportaci Palestinců, kteří v současné době v Gaze umírají hlady. Takový diskurz už není záležitostí okrajových konspiračních teorií — stal se součástí hlavního proudu veřejné debaty.

Možná tedy není lepší otázkou, zda jsou instituce pokrytecké, ale spíš to, zda není pokrytectví stále ještě lepší než normalizace nepokrytého ignorování práva. Pokrytectví totiž alespoň předstírá, že na něčem záleží.

V loňském roce jsem měl příležitost představit dokumenty z projektu The Reckoning Project — iniciativy ukrajinských a mezinárodních novinářů, právníků a analytiků zaznamenávajících porušování lidských práv — studentům na univerzitě v Mexiku.

Obvykle během svých přednášek a veřejných projevů uvádím oficiální číslo údajných válečných zločinů registrovaných ukrajinskou generální prokuraturou. Tehdy to bylo 130 000 osob, dnes už číslo přesáhlo 167 000 osob.

Chvíli před mou prezentací jsem se dozvěděla, že v Mexiku je oficiálně pohřešováno více než 111 000 osob. Co by tedy ukrajinské údaje mohly říci mexickému publiku? Mexický kolega mi pomohl s odpovědí: „Nesmíme dopustit, aby se to normalizovalo.“ I když je vaše země den co den napadána, dokumentujete porušování práv. V Mexiku žádná válka není, a přesto mnozí přestali dokonce podávat trestní oznámení.

Hlavní výzvou, před kterou dnes stojíme, není konkurenční ideologie, ale spíše všudypřítomný cynismus. Normalizace brutality. Autoritářské režimy aktivně šíří myšlenku, že na ničem skutečně nezáleží — že jednotlivci jsou bezmocní a kolektivní akce je marná. Tímto způsobem se snaží delegitimizovat mezinárodní instituce a vykreslovat globální bezpečnostní architekturu jako inherentně chybnou. V jistém ohledu nejsou úplně vedle. Ale měli bychom to akceptovat?

Ženevské úmluvy aspoň na deset procent

Nevyprovokovaná ruská invaze na Ukrajinu odhalila limity mezinárodního práva a ukázala nedostatečnost bezpečnostních záruk založených výhradně na multilaterálních smlouvách. Ty musí být podpořeny silou. Důvěra v tyto mechanismy výrazně poklesla a je velmi pravděpodobné, že se státy v budoucnu budou stále častěji obracet ke konkrétnějším a regionálně ukotveným bezpečnostním opatřením.

Přesto však — navzdory těmto nedostatkům — by nebylo ku prospěchu se snažit o rozklad stávajících institucí. Rozpuštění Agentury Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj (USAID) ukazuje, jak snadno lze instituce zničit. Vybudovat nové bude o mnoho těžší.

V jednom rozhovoru řekl Mychajlo Veršinyn, vedoucí hlídkové policie v Mariupolu a válečný zajatec, který strávil 123 dní v ruském zajetí a brutálně ho mučili: „Byl bych šťastný muž, kdyby se Ženevské úmluvy dodržovaly alespoň z deseti procent.“ Toto prohlášení je zároveň jak obžalobou, tak vysvětlením — ne proto, že odhaluje selhání pravidel, ale protože nám připomíná, co by jejich úplná absence znamenala.

Místo toho, abychom úplně rezignovali na pořádek, bychom měli udělat to, co je nezbytné k návratu k mezinárodnímu systému založenému na pravidlech.

Musíme si přiznat, že dnes ani ty nejlepší činy nejsou motivovány utopickými vizemi, ale potřebou zabránit tomu, aby bylo ještě hůř. To ovšem není běh na dlouhou trať. Boj proti něčemu nás může udržet v chodu jen krátkodobě. Ale chceme-li zvládnout maraton, musíme bojovat za něco.

Válka učinila Ukrajince praktičtějšími lidmi. Když se úkol zdá příliš velký a nezvládnutelný, místo aby nás to odradilo nebo paralyzovalo, začínáme s tím, co je malé a dosažitelné.

Než tedy začneme debatovat o novém světovém uspořádání či reformě institucí, neměli bychom začít něčím konkrétním? Může například právě OBSE zajistit návrat svých zaměstnanců ze sibiřských věznic?

To se může ukázat jako opravdová zkouška skutečnosti. Během své práce překladatele pro Zvláštní monitorovací misi OBSE v Luhanské oblasti studoval Maksym Petrov zároveň mezinárodní právo. Po všem, co ho potkalo, by pravděpodobně právě on nám dal nejupřímnější odpověď na otázku, zda to, co se naučil, má ještě dnes nějakou hodnotu.

Tato esej vychází z vystoupení Natalii Humeniukové na Helsinki Debate on Europe v květnu 2025. Publikováno ve spolupráci s Debates on Europe a Voxeurop. Přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.