Ukrajinci jim říkají „mopedy“. Zvuk je pronikavější, ale podobný. Jde o útočné drony s dlouhým doletem, obvykle vybavené zhruba stokilogramovou výbušnou hlavicí, která je schopná zničit dvě patra paneláku nebo rodinného domu. Při rozsáhlejších útocích jich během jediné noci Rusové vysílají na Ukrajinu i více než 600.

Poprvé jsem jeden slyšel z bezprostřední blízkosti koncem roku 2024 v jihoukrajinském městě Mykolajiv. Byli jsme v bezpečné místnosti „mezi dvěma zdmi“ v domě pro mezinárodní personál. Věděli jsme, že se k městu blíží některé drony Šáhid, protože varovné systémy jsou na Ukrajině mimořádně dobře vyvinuté. Slyšeli jsme několik z nich proletět kolem, možná jen pár set metrů od nás.

A pak ten kvílivý zvuk zesílil a přiblížil se, až byl přímo nad námi, těsně nad střechami. Nikdo nic neřekl. Svaly se mimovolně napjaly v reakci „bojuj, nebo uteč“. Zvuk dosáhl vrcholu intenzity a méně než o sekundu později následoval silný výbuch, který otřásl zdmi celého domu. Zasáhl budovu asi 300 metrů od nás. Nebyl to přímý zásah a naštěstí tehdy nebyl nikdo zraněn; téměř každý den ale teď čtu o lidech zraněných nebo zabitých ve svých domovech těmito útočnými drony někde na Ukrajině.

A to jsou jen drony. Balistické a řízené střely jsou schopné způsobit mnohem větší zkázu.

Bylo to zhruba v té době, kdy jsme měli incident v Chersonu na frontové linii, v nemocnici, kde pracuje i tým Lékařů bez hranic. Ruské síly kontrolují druhý břeh široké řeky Dněpr a město je denně napadáno stovkami dělostřeleckých granátů a útočnými drony krátkého doletu typu kvadrokoptéra.

Ten den bylo ostřelování města obzvlášť rozsáhlé a několik minometných střel dopadlo do areálu nemocnice, naštěstí bez přímého zásahu některé z budov. Náš tým je dobře vycvičený v tom, jak reagovat, a kdykoli se zvýší riziko, přesouvá se do bezpečného krytu ve sklepě.

Následující týden jsem se v nemocnici setkal s ředitelem. Měli jsme několik témat k projednání, včetně některých opatření ke zvýšení bezpečnosti našich spolupracovníků.

Jeho reakce mi navždy zůstane v paměti. Napětí bylo patrné od okamžiku, kdy jsme vstoupili do dveří — myslel si totiž, že se setkáváme proto, abychom mu oznámili, že Lékaři bez hranic už nebudou v nemocnici pokračovat v práci. A jeho úleva, když jsme řekli, že máme v úmyslu zůstat, byla přímo hmatatelná.

Vysvětlil, že bez dodatečné podpory Lékařů bez hranic by jen stěží dokázal udržet provoz urgentního příjmu a jednotek intenzivní péče, proto ho představa odchodu našeho týmu celý uplynulý týden velmi skličovala.

Tohle vidíme všude, kam podél zhruba šestisetkilometrové frontové linie přijedeme. Nemocnice a zařízení primární zdravotní péče se potýkají s obrovským nedostatkem personálu.

Jedna všeobecná nemocnice poblíž fronty na východě, kterou jsme podporovali, neměla žádného chirurga, dokud do ní Lékaři bez hranic nezačlenili vlastní lékařský tým. Ten během následujících dvanácti měsíců v nemocnici provedl 452 operací, případně u nich asistoval. Pak se boje přiblížily natolik, že jsme se museli stáhnout a začít podporovat jiné zařízení o něco dále od aktivní bojové zóny.

Pacienti, které ošetřujeme a převážíme sanitkou, jsou ukazatelem toho, jak válka dopadá na civilisty. Prakticky v každé vesnici v pásmu 50 kilometrů od frontové linie zůstávají nějací civilisté — obvykle starší lidé, kteří tam žili celý život, nejsou majetní a mají hluboké obavy z odchodu: kam půjdou? Z čeho budou žít? Co se stane s jejich domovem, když odejdou?

Mnozí z těchto lidí trpí chronickými onemocněními, ale možnosti primární zdravotní péče, na které se běžně spoléhali, jsou omezené nebo nulové. Snažíme se proto oslovit co nejvíce těchto komunit prostřednictvím mobilních klinik.

Průměrný věk pacientů přijatých na jednotku intenzivní péče, kterou podporujeme v Chersonu, je 63 let a mnozí jsou mnohem starší. Často přicházejí v kriticky vážném stavu poté, co vynechali pravidelnou léčbu vysokého krevního tlaku, cukrovky nebo jiných, v normálních podmínkách snadno zvládnutelných onemocnění. A někdy přicházejí až příliš pozdě.

Během posledních dvou měsíců jsme prožívali velmi náročnou zimu, nejchladnější, jakou Ukrajina zažila za několik posledních let. Ruské útoky mířily na infrastrukturu dodávek elektřiny a vytápění a důsledky byly kruté.

Po měsíci bez tekoucí vody, bez splachovacího záchodu, s velmi nepravidelným vytápěním a někdy jen se dvěma či třemi hodinami elektřiny denně jsem se musel přestěhovat do bytu kolegy. Často jsem se probouzel v místnosti, kde byly 3 až 4 stupně Celsia — což je doporučená teplota v lednici.

Mnozí z mých ukrajinských kolegů zažili totéž: museli opustit své domovy a přestěhovat se k přátelům nebo kolegům, protože když teploty klesnou na minus 20 stupňů, samotné přežití bez vytápění se stává bojem.

Hrozba útoku nikdy není dál než 10 nebo 15 minut a toto nebezpečí je všudypřítomné — 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Každý si hledá vlastní způsob, jak se s tím vyrovnat.

Snažím se vážit si drobných okamžiků krásy a normality: havranů kroužících a krákajících při západu slunce nad řekou Dněpr v Kyjevě, zatímco impozantní, stometrová socha Matky Ukrajiny upírá nezlomný pohled přes řeku k východu; dvou strakapoudů, kteří každé ráno přilétali ke starému ořešáku před naším domem v Mykolajevě; příjemných rozhovorů s přáteli u piva nebo kávy v některém z mnoha skvělých barů či kaváren v Kyjevě nebo Dnipru; nezapomenutelného letního grilování na písečné pláži na břehu řeky Jižní Bug v Mykolajevě. Napodobil jsem dokonce některé místní a rychle si zaplaval — bylo to nádherné…

Ale především nacházím motivaci a inspiraci v našich 320 ukrajinských kolezích. Prožívají to už čtyři roky, vyčerpání a únava jsou zřejmé. Někteří, kteří původně pocházejí z východní části Ukrajiny, žijí tuto válku už dvanáct let. Nikdo z těch, které znám, není bez psychických a emočních jizev.

Odhodlání a nasazení, které však každý den projevují — když ráno přicházejí do práce a soustředí veškerou svou energii na to, aby svou práci odvedli co nejlépe — je mimořádným zdrojem inspirace.

Všichni víme, proč tu jsme; jsou zde velmi zranitelní lidé s obrovskou potřebou lékařské péče a zaslouží si veškeré naše úsilí. A jak se válečný stroj dál neúprosně pohybuje vpřed, s každým dalším týdnem potřeby dál rostou.