Mezinárodní právo versus „koncert velmocí“
Oto NovotnýMezinárodní právo sice často selhává, zejména kvůli zablokované Radě bezpečnosti, svůj smysl však neztratilo. Chceme-li žít v bezpečném světě, budování mezinárodních vztahů na principech rovnoprávnosti a sebeurčení nemá alternativu.
Ve světě se dnes odehrávají dva válečné konflikty, které mohou přerůst v devastující konflikty regionálního až globálního rozměru — válka mezi Ruskem a Ukrajinou a válka mezi Izraelem, respektive Spojenými státy a Íránem. Prvním konfliktem je ohrožena celá Evropa, druhým celý Blízký východ. Podívejme se na tyto konflikty z pohledu mezinárodního práva.
Jen připomeňme, že mezinárodní právo je součástí Charty OSN a jeho cílem je: a) zaručit mírové vztahy mezi státy na základě principu rovnoprávnosti a sebeurčení (kap. I, čl. 2); b) upřednostňovat v případě mezistátních konfliktů diplomatická řešení (kap. VI, čl. 33—38); c) k vojenským prostředkům řešení konfliktů přistupovat výjimečně, s cílem donutit ty, kteří mezinárodní právo porušují, aby jej začali dodržovat (kap. VII, čl. 42).
Důležitou podmínkou dodržování mezinárodního práva je existence autoritativní instituce, která rozhoduje o tom, kdo mezinárodní právo porušuje a rovněž o případném nasazení vojenských prostředků na jeho vymáhání. Zatímco rozhodnutí o tom, kdo mezinárodní právo porušuje, spadá do pravomoci různých mezinárodních institucí, včetně Rady bezpečnosti (Charta OSN, kap V), rozhodnutí o nasazení vojenských prostředků je výlučně v pravomoci Rady bezpečnosti.
Existuje či už neexistuje mezinárodní právo?
Oba dnes probíhající válečné konflikty ve východní Evropě a na Blízkém východě jsou krystalickým důkazem, jak je mezinárodní právo obcházeno. Nejde ale o novou situaci. Po druhé světové válce, kdy byla idea mezinárodního práva uvedena v život, se tak stalo nesčetněkrát.
Někteří z toho vyvozují závěr, že když se mezinárodní právo obchází či porušuje, tak neexistuje. Měli bychom si to otevřeně přiznat a přestat jej brát vážně.
„V tom současném vřískotu o porušování mezinárodního práva jaksi zanikla skutečnost,“ rozčiluje se fanatický trumpista Jefim Fištejn, „že žádné mezinárodní právo, které by kohokoli k čemukoli zavazovalo, dávno neexistuje, neboť degenerovalo v právní bordel.“ K tomuto „realistickému“ postoji má blízko „expert na mezinárodní vztahy“ Vlastislav Bříza. Podle něj se v mezinárodních vztazích nacházíme v jakémsi „mezivládí“, kde „platí jen síla“; zvyk „odvolávat se na mezinárodní právo skončil“.
Jiní zaujímají selektivní přístup. Karel Havlíček asi nemá problém říct, že Rusko útokem na Ukrajinu porušilo mezinárodní právo, avšak v případě útoku USA a Izraele na Írán, který „vyrábí jaderné zbraně“, je to irelevantní otázka. „Není možné strkat hlavu do písku a nechat se vyprovokovávat tím, jestli je to více legální nebo legitimní; je to nutné,“ nabádá Havlíček. Podobný postoj zaujímá komentátor Martin Komárek, který mluví o „preventivním útoku“ na Irák a připomíná další důvod — Írán je „tyranský stát“.
„Neexistence“ mezinárodního práva
Do oblasti mezinárodního práva nespadá jen řešení vojenských konfliktů, ve kterých mezinárodní právo často selhává, ale i řada oblastí, ve kterých funguje vcelku efektivně. Nelze tedy obecně tvrdit, že mezinárodní právo neexistuje.
Ano, zřejmě největší problém je ve fungování Rady bezpečnosti — v její časté neschopnosti kolektivně rozhodnout o tom, kdo mezinárodní právo porušuje a kdy nasadit na jeho dodržování vojenské prostředky. Je to jako kdyby existovaly zákoníky, ale neexistovaly soudy. Bez soudů jsou zákoníky k ničemu.
Avšak ani selhávání Rady bezpečnosti při vymáhání mezinárodního práva, či přesněji, její poruchové fungování neznamená, že je v oblasti řešení mezinárodních konfliktů zcela nefunkční. V celé poválečné historii pro to najdeme mnoho důkazů. Radu bezpečnosti nikdo nezrušil, stále je svolávána za účelem rozhodování, kdo mezinárodní právo porušuje a jaké sankce, včetně vojenských, by měly být proti narušiteli použity. Stalo se tak i v případě nynějších konfliktů ve východní Evropě a na Blízkém východě, jakkoli ke kolektivní shodě nedošlo.
Všichni ale vědí, proč Rada bezpečnosti často nedospívá ke kolektivní shodě na tom, kdo je „narušitel“ mezinárodního práva a jaké sankce proti němu zavést. Zkrátka proto, že v jejím složení existuje skupina privilegovaných, takzvaných stálých členů s právem veta, z nichž každý může proces dosažení kolektivní shody kdykoli zablokovat. I důvody jsou jasné; tito stálí členové patří ke globálním či regionálním velmocem s často protichůdnými zájmy, které dopředu kolektivní shodu ztěžují, nebo přímo vylučují.
Idea mezinárodního práva
Za této situace mohou vzniknout dva postoje k otázce existence mezinárodního práva. První postoj: Pokud Rada bezpečnosti často nedokáže dospět ke kolektivnímu rozhodnutí o tom, kdo mezinárodní právo porušil a jak tuto situaci řešit, tak je idea mezinárodního práva de facto vadná a je třeba ji opustit. Druhý postoj: Pokud takto Rada bezpečnosti selhává, je třeba mechanismus jeho fungování změnit tak, aby dával dodržování mezinárodního práva větší šanci.
Zaujetí prvního či druhého postoje je zaujetím základního východiska k řešení problému mezinárodního práva. Odráží se v něm problém vztahu ideje mezinárodního práva a praxe jejího naplňování. Avšak chceme-li dospět k jeho správnému řešení, musíme si dát pozor, abychom neupadli do pasti takzvaného zdravého rozumu; což znamená, že když idea nefunguje, zdravý rozum velí, abychom ideu přizpůsobili praxi.
Past zdravého rozumu nás pak svádí k zaujetí prvního postoje. Jinými slovy, abychom ideu mezinárodního práva počítající s možností obecného konsensu přizpůsobili praxi, ve které se naopak ukazuje nemožnost jej dosáhnout. Nejsme přece idealisté a dogmatici, abychom trvali na ideji, která v praxi selhává.
V čem je tento první postoj — opustit ideu mezinárodního práva z důvodu, že dohled nad jeho uplatňováním neumožňuje dospět k obecnému konsensu — veskrze chybný?
Základní chyba spočívá v nepochopení původu ideje mezinárodního práva založeného na možnosti dosažení obecného konsensu. Rozhodně nejde o ideu, která má nějaký transcendentálně-platónský nebo aprioristicko-kantovský původ. Jinými slovy, že je produktem spekulativního či „čistého“ rozumu. Kdyby to byla pravda, tak by byl požadavek na opuštění ideje mezinárodního práva nanejvýš oprávněný; šlo by o ideu získanou mimo zkušenost a řídit se takovou ideou v reálném životě se nevyplácí.
Jenže idea mezinárodního práva vznikla „induktivně“ na základě zobecnění zkušenosti, konkrétně zkušenosti s krutými globálními konflikty dvacátého století (první a druhé světové války). Vznikla jako regulativní princip mezinárodních vztahů, respektive světového řádu, v němž se už nemá taková zkušenost opakovat. A je to tato idea-zkušenost, která vedla po druhé světové válce k ustavení Organizace spojených národů, včetně Rady bezpečnosti a dalších institucí umožňujících naplňování této ideje.
Tato idea nahradila starou idealistickou či metafyzickou představu, že v každém státě a národě existuje spontánně fungující morálka, která jej ve funkci jakéhosi kategorického imperativu zavazuje k tomu, aby upřednostňoval řešení sporu se sousedy mírovou cestou. Jakmile měl být tento imperativ odhalen a státy si ho uvědomily, měla být tato cesta odblokována.
Takový idealismus se však ukázal jako naprosto nespolehlivý. Lokálních konfliktů na planetě neubývalo, a navíc, se zrychlující se globalizací, přerůstaly v devastující konflikty světového rozměru. Z vůle nedopustit jejich opakování zrodil se konsensus o nutnosti přechodu k systému mezinárodního práva v poválečné době. Ten v sobě obsahuje výstražnou pravdu, která je asi jediným pojetím pravdy hodným respektu. Pravdy zrozené ze zkušenosti střetu se skutečností, která nám dává výstražné znamení, že tady naše cesta končí a je třeba hledat jinou.
Anachronismus Rady bezpečnosti
Samozřejmě, ani mezinárodní právo zavedené po druhé světové válce těžkým vojenským konfliktům nezabránilo. Pokud ale idea mezinárodního práva selhává ve schopnosti naplňovat svůj cíl definovaný na základě výstražných zkušeností, kterým je třeba se příště vyhnout, neznamená to, že chyba je v tomto cíli. Zdá se, že spíše selhávají „technické prostředky“ jeho naplňování v podobě zákonů a institucí — a ty je třeba změnit. V tomto směru je pak v prvé řadě třeba reformovat pravidla fungování Rady bezpečnosti.
Co vše to znamená, nelze dopředu říct. Z hlediska volby cílů a prostředků jde o experimentální proces. Problém a směr řešení je však v obecných obrysech jasný. Je třeba zrušit či zásadně omezit privilegovaný status stálých členů Rady bezpečnosti spočívající v možnosti používání práva veta, Radu radikálně demokratizovat a do jejího rozhodování zapojit většinový princip.
Víme, že tímto směrem jdou již dlouho probíhající odborné diskuse o systémové reformě OSN a je nutné, aby se jim dostalo ze strany politiků daleko větší pozornosti. Nynější fungování Rady bezpečnosti na principu privilegovaného postavení stálých členů, jakkoli bylo užitečné v době, kdy se svět vzpamatovával z hrozných zkušeností druhé světové války, je již drahnou dobu anachronismem.
Od nástupu experimentální cesty reformy mezinárodního práva se tak nesmíme nechat svést buď argumenty o jeho pomyslné „neexistenci“ (Fištejn, Bříza), nebo naopak argumenty o jeho částečné existenci, která připouští jeho svévolné selektivní uplatňování (Havlíček, Komárek).
„Koncert velmocí“
Těch, kteří hovoří o neexistenci mezinárodního práva a nutnosti se jej přestat dovolávat, bychom se měli důrazně ptát, jakou jinou variantu uspořádání mezinárodních vztahů navrhují. Jistě je nemůžeme podezřívat, že by se spokojili se stavem naprostého chaosu a anarchie, s jakýmsi před-politickým „přirozeným stavem“ „války všech proti všem“.
Když pan Bříza mluví o dnešní situaci jako jakémsi „přechodném stavu“, kdy už mezinárodní právo neexistuje a kdy je už uplatňována pouze čistá síla, tak i on musí novou situaci, která má po tomto přechodném stavu přijít, dopředu promýšlet jako situaci regulované nějakými novými pravidly.
Jak si tato nová pravidla představit? Když se nad touto otázkou hlouběji zamyslíme, nutně dospějeme k závěru, že jde zjevně o pravidla, která nejsou vůbec nová, ale naopak dost obstarožní; o pravidla, která kdysi definovala ideu takzvaného koncertu velmocí.
Koncertem velmocí byl nazýván historický systém politické rovnováhy mezi evropskými mocnostmi, který fungoval od Vídeňského kongresu (1815) do první světové války (1914). Tento systém měl být zaměřen na udržení mocenské stability a předcházení velkým konfliktům mezi Rakouskem, Británií, Francií, Pruskem a Ruskem. Zároveň tyto mocnosti deklarovaly respekt k tomu, že každá z nich má svoji oblast výsostného geopolitického zájmu, do které by ostatní neměly zasahovat.
Avšak první světová válka tento systém rozbila na padrť a my se musíme ptát: To jsme se opravdu nepoučili?
Ponechme nyní stranou, že v mezinárodním systému „koncertu velmocí“ ti, kteří se nachází v geopoliticky slabším postavení, přichází o možnost, aby se s nimi zacházelo rovnoprávně. Už to by bylo svědectvím, že se ocitáme v nedemokratickém, jakémsi kvazi-monarchisticko-absolutistickém světě, protože mezinárodní právo je demokratickou vymožeností a externí pojistkou demokratického právního státu.
Avšak byla by dnes tato oprášená alternativa „koncertu velmocí“ cestou k bezpečnějšímu mezinárodnímu prostředí, když v minulosti takovou nebyla? Tomu lze sotva věřit. Hranice sfér vlivu nejsilnějších globálních hráčů totiž zůstanou vždy nepevné, a proto předmětem sporů a potenciálním zdrojem vojenských konfliktů. Ale to přece není nějaká „nová situace“, která s věkem „koncertu velmocí“ teprve přijde. Ta už tu víceméně je.
Komentář●Antonín Hořčica
Poučení z imperialistické agrese: Proč musí levice stát na straně napadených
Už dnes o ní svědčí devastující konflikty probíhající ve východní Evropě a na Blízkém východě, konflikty odehrávající se zjevně na pozadí odlišných velmocenských zájmů USA, Ruska a Číny, konflikty s milióny zmařenými životy, obrovskými škodami na světové ekonomice, dramatickými sociálními dopady do života občanů jednotlivých zemí.
Takže si položme znepokojivé otázky: Copak nám konflikt na Ukrajině a na Blízkém východě a jejich globální důsledky nedokazují, že i když tu ještě existuje de iure mezinárodní právo, de facto se tu už prosazují „nová pravidla“ „koncertu velmoci“? A nedokazuje to znovu, že „koncert velmocí“, tento relikt feudální absolutisticko-monarchistické doby, je naprosto nefunkční pojistkou před návratem do předpolitického stavu anarchie a chaosu?
Na závěr se proto vracím k moudrému projevu kanadského premiéra Marca Carneyho na nedávném ekonomickém fóru v Davosu. Ten sice sklidil potlesk vestoje, ale nezdá se, že byl plně pochopen, anebo se na jeho smysl příliš brzy zapomnělo. Pan premiér nám důrazně a s využitím chytrých havlovských metafor řekl, že bychom si měli opravdu přestat nalhávat, že žijeme ve světě, kde mezinárodní právo platí.
Pan premiér tím ale nechtěl říct, že když toto mezinárodní právo neplatí, že od něj máme odejít. Naopak nás vyzval, abychom podnikli odvážné kroky, aby začalo reálně platit, aby jej dodržovali všichni a vždy a nikdo z takového závazku nebyl vyjmut. A aby za to tvrdě zaplatil každý, pokud jej poruší. Těmito slovy bylo důrazně řečeno, že chceme-li žít v bezpečném světě, stavění mezinárodních vztahů na principech rovnoprávnosti a sebeurčení nemá alternativu.
Carneyho slova je třeba brát jako naléhavou existenciální výzvu pro transformaci mezinárodních vztahů, kde mezinárodní právo nebude platit pouze de iure, ale de facto. Jako existenciální výzvu, která chrání mezinárodní právo před jeho porušováním, ať už se toto porušení ospravedlňuje „sebepádnějšími“ důvody. Jako existenciální výzvu zapojit naší inteligenci a zabránit našemu návratu do chaosu a zmatků předpolitického stavu.
Tak tedy - v každém případě je Oto Novotnému nutno atestovat, že napsal zajímavou úvahu na velmi aktuální téma; a že svůj názor dokázal vyargumentovat s jemu vlastní důkladností a odbornou kompetencí. Nicméně - to se nedá nic dělat - ve věci samé jsou jeho vývody nemálo problematické, a zčásti vyloženě rozporuplné.
Především: i po tomto obsáhlém výkladu zůstává nejasné, co tedy vlastně má být prapůvodním zdrojem práva jako takového. Oto Novotný odmítá jeho kořeny metafyzické; odmítá že by se mělo jednat jenom o záležitost silných hráčů určujících mezi sebou pravidla hry; podle jeho náhledu tedy toto (mezinárodní) právo tvoří jacísi "my", kteří zkušenostně dojdou k závěru, že existence (a důsledné dodržování) právních norem je pro ně (pro jejich bezpečnost) výhodnější, nežli jejich neexistence.
Oto Novotný zde argumentuje v zásadě stejně jako Hegel ve své "Filosofii práva" - v té klíčové pasáži kde Hegel tvrdí, že příslušníci "občanské společnosti v materiálním smyslu" (tedy příslušníci standardní komerční kapitalistické společnosti) sice sledují své vlastní komerční egoistické zájmy, ale přitom pochopí, že dodržování obecně platných norem (zákonů) je i pro ně nakonec výhodnější, nežli neregulovaný vzájemný boj.
To je bezpochyby přesvědčivý argument; jenže zároveň je zde přítomno jedno velice zásadní "ale". Za prvé: u Hegela tento přechod od individuálního egoismu k obecné nadvládě práva může takto bezrozporně-lineárně proběhnout jenom a pouze proto, že za tímto vzestupem od jednotlivého k obecnému stojí celý komplexní Hegelův systém ontologické metafyziky. To jest: podle Hegela tento kvalitativní vzestup není způsoben jenom a pouze subjektivním náhledem (jak řečeno o sobě egoistických jedinců), nýbrž stojí za ním vlastní, od lidské subjektivní vůle nezávislý proces emanace a realizace "absolutního Ducha".
(Mimochodem v této souvislosti je nutno konstatovat, že jestliže Oto Novotný metafyzické teorie původu práva spojuje s pouhým "rozumným náhledem" lidí, pak se takovýto výklad může legitimně týkat pouze Kanta; ale v žádném případě ne Platóna nebo Hegela. Neboť u obou jak řečeno jejich metafyzické principy mají bezprostřední spojitost s ontologií - tedy s realitou, ovšem vyššího stupně nežli je realita pouze jevového světa. Tento rozdíl ale O. Novotný zcela opomíjí; respektive - zcela neoprávněně - hází Platóna a Kanta do stejného pytle.)
A za druhé: pokud tedy vyjdeme z téze že zdrojem práva je pouze jakýsi racionální náhled účastníků o jejich větším prospěchu z platnosti práva - pak fakticky zůstáváme na té úrovni, že zdrojem práva není nic jiného nežli vlastní prospěch. (A ostatně už sofista Thrasychachos v disputu se Sokratem dovodil, že "spravedlnost je to co prospívá silnějšímu".) A tak analogicky: pokud bychom trvali na tom že zdrojem práva je vlastní prospěch, pak by to znamenalo že naprosto legitimním aktem je jak onen "koncert velmocí" (kdy si tito silní hráči tedy vytvoří normy které jim samým prospívají), ale dokonce že legitimním aktem by bylo i jakékoli porušení (respektive vůbec negace) práva kterýmkoli aktérem, pokud to bude v jeho vlastním zájmu! Volání Oty Novotného po zavedení právních norem na základě prospěšnosti se tedy obrací přímo proti němu samému, proti jeho způsobu argumentace.
A pak zcela konkrétně: jeho návrhy na reformy Rady bezpečnosti jsou nejen nerealistické, nýbrž - nedá se nic dělat - politicky vyloženě naivní.
Ano, současná Rada bezpečnosti OSN je samozřejmě do velké míry nefunkční - ovšem ona je nefunkční z dobrých důvodů. To jest: ona je nefunkční proto, protože víceméně kopíruje reálný stav světové politiky, světového poměru sil. A ať se nám to líbí nebo ne: současný světový řád je stále ještě hierarchií, stále ještě zde existuje úzká skupina superiorních hráčů, bez jejichž vůle není možno prosadit nic.
Dejme tomu například, že by Čína jednoho krásného dne přepadla a anektovala Tchaj-wan. "Reformovaná" Rada bezpečnosti by poté za prvé vydala rezoluci tento akt agrese odsuzující; a za druhé - co?... Dala by takováto Rada bezpečnosti snad dohromady nějakou mezinárodní vojenskou sílu (jako svého času při invazi Severní Koreje do Jižní Koreje), aby toto mezinárodní vojsko zasáhlo svou silou proti Číně? - Proti Číně, atomové velmoci?!... To by byl naprosto šílený počin, který by - namísto umravnění situace - vyvolal extrémně riskantní konflikt, akutně hrozící nasazením jaderných zbraní ze strany Číny!
Nechceme zde podrobněji rozebírat velice složitou otázku pramenů práva (jen tak pro zajímavost: v dohledné době mám v úmyslu pro BL napsat úvahu na dost podobné téma: "Existuje absolutní morálka?"); zde se jednalo pouze o to ukázat, že argumentace Oto Novotného, jakkoli se na první pohled zdá být přesvědčivá, ve skutečnosti neobstojí ani co se jejích teoretických východisek týče, ani - a to už vůbec - co se jejich praktických závěrů a návrhů řešení dotýká.
Nedá se nic dělat, ale celá záležitost s (mezinárodním) právem je opravdu mnohem složitější, nežli aby ji bylo možno jednou provždy vyřešit jenom jakousi "reformou" stávajících norem a institucí.
Jen pár nápadů.
* Radu bezpečnosti prostě zrušit. Bezpečnost musí být věcí všech. Dnes, když se svět zmenšil, jsou informace pro kvalifikované rozhodování dostupné.
* Trochu se obávám, že když OSN vznikla z idee-zkušenosti 2. sv. války, že to právě bylo to, co ji umožňovalo být jakž takž funkční tak dlouho. Ale teď jakoby už státy a velmoci přestaly mít strach, že se něco ošklivě zvrtne a vznikne celosvětový konflikt. Začíná se válčit ve velkém a jakoby ty vnitřní brzdy ze zkušenosti mizely...
Trump si zavolá Heghseta do Oválné pracovny.
Donald: "Ty Pete, tak jsem ti uvažoval, a rozhodl se povolat G.I.Joe. Na to obohacené tamto v Ajrenu, však víš. Vlítnou tam, seberou to a zmizí. Zařiď to."
Pete koktavě: "Ale pane prezidente, G.I.Joe..... oni....... eh...... teď nemůžou"
Donald: "Jak nemůžou? Já rozhoduju jestli můžou nebo nemůžou, rozumíš? Proč nemůžou?"
Pete zborcený potem: "Oni... neexistujou."
Donald: "Cože???"
Pete v náhlém prozření: "Biden je zrušil."
Donald: "Ten senilní vypatlaný skrček!"
Pete: "Na příkaz hlubokého státu."
Donald: "@§«¶#¥ß ........................
To "my" jsou státy pane Poláčku. Ne individua.
A nejde o prospěch.
Co celosvětový bojkot všeho čínského, v tom vašem příkladu?
Problémy:
* Co s národy bez států? Kurdové, Palestinci, Ujgurové ...
* Je reálný celosvětový konsens proti porušovatelům? Neskončí OSN rozdělená do hlasovacích bloků kolem velmocí, tj. dál paralyzovaná?
Je tady OSN ku prospěchu států?
To je přehnaná a tudíž marná ambice.
Prospěch jednotlivých států i všech států je jako takový nezajistitelný. Cesty se různí a kříží, momentální podmínky jsou lepší a horší ...
Ale v zájmu všech by mělo (a mohlo) být, aby nikdo neměl nespravedlivý neprospěch. Aby nebyla diskriminace, aby si všichni byli rovni.
A navíc, což se měnit na OSN nebude, aby bylo pomáháno těm, kteří klesají ne vlastní vinou. Přichází klimatická změna, budeme se potřebovat.
ale idea mezinárodního práva má historicky veskrze kantovský původ.
Malér je v tom, že nejen idea, ale i rozpracování a formy mezinárodního práva pocházejí z pera novokantovských teoretiků práva. Bohužel, ty velké zakladatelské osobnosti teorie mezinárodního práva neznali svět po Hirošimě (To, co přišlo později, jsou jen úpravy ve stejném původním řečišti); ve světě, ve kterém jaderná válka znamená nejen konec civilizace, ale zřejmě i podmínek vyšších forem života na Zemi, jsou ovšem země vlastnící efektivní jaderný arzenál vyňaty i z měkké vynutitelnosti zásad mezinárodního práva prostřednictvím světové organizace.
To sice rychle reflektovali Orwell a Jaspers, nikoliv však mezinárodní právo války a míru – oficiálně se v něm nepřiznává, a proto ani nedomýšlí, že právo veta ze strany USA a Sovětského svazu v Radě bezpečnosti byla racionální reakce na možnost světového jaderného konfliktu.
To samozřejmě nečiní mezinárodní právo zbytečným, jednak efektivně funguje v řadě oblastí, jednak nám alespoň umožňuje nabízet sedimentaci křehkého konsensu velké části globální veřejnosti na interpretaci určitých událostí jako válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (velmi křehkého, když se podíváme na bagatelizaci válečných zločinů Izraele a USA jen v diskusích na forech DR)
Bohužel to ale znamená, že případné měkké vynucování práva (morální odsudek, sankce, mezinárodní izolace atd.) nefunguje – a jen ve výjimečných případech od ustanovení OSN fungovalo – zprostředkováváno Valným shromážděním OSN a Radou bezpečnosti.
Má určitou šanci se prosazovat pomocí Kantovy myšlenky afyktonie – tedy zcela situační aliance států opírající se sdíleného pobouření (někdy s dodatečným posvěcením OSN). Z tohoto kontextu čerpá svou působivost také projev Marca Carneyho – s dodatkem, že ony střední, nevelmocenské státy, od kterých očekává, že budou páteří obnovy práva, jsou sice stejné svině jako velmoci (to už je v podstatě státu), ale dal by se u nich očekávat racionálně pochopený zájem o dlouhodobější sebezáchovu (jich samých i lidstva). Čili řečeno s Kantem – ústava pro společnost rytrých, ale zcela bezohledných (der Teufels).
Díky za komentář, ale:
Nechci vést komplikované filozofické úvahy o původu práva, na kterých není a nebude nikdy shoda, pokud se to nechá filozofům. Takže bádejte, a až se pomoříte co nejvíce do hlubin svého filozofického myšlení a na řešení toho komplikovaného filozoficko-právního problému přijdete, dejte vědět.
Já nemluvím o původu práva tak vůbec. Já mluvím o původu či důvodech naprosto konkrétního práva – mezinárodního práva v konkrétní historické době, jak je formulováno v Chartě OSN a v dalších dokumentech. A upozorňuji, že toto právo v sobě obsahuje „výstražnou pravdu“, totiž dramatickou zkušenost válek (včetně holocaustu, o něm přímo nemluvím), které lidstvo prodělalo, kdy toto právo neexistovalo, i když o něm leckdo spekuloval (např. Kant): Neopakovat tyto války, všechny ty hrůzy, ten střet s realitou, náraz do reality, která říká „takhle už víckrát ne!“. Tohle je zkušenost, tohle není produkt „čistého rozumu“ – platónského, kantovského, hegelovského, který žádný skutečný střet s realitou nezažívá. V tom mě utvrdil Ch. S. Peirce : Pohybuje-li se filozofie čistě v živlu myšlení, nepotkává se s realitou, takže do ní nemůže nikdy narazit. Tohle mezinárodní právo má tak ryzí empirický zdroj – v globální zkušenosti a obětech miliónů lidí – kteří zažili reálný střet a který je výstražnou pravdou.
Citát:
„….. jejich metafyzické principy mají bezprostřední spojitost s ontologií - tedy s realitou, ovšem vyššího stupně nežli je realita pouze jevového světa. Tento rozdíl ale O. Novotný zcela opomíjí; respektive - zcela neoprávněně - hází Platóna a Kanta do stejného pytle.)“
Reakce: Ano, ten rozdíl vyšší (ontologické) a nižší (jevové) reality skutečně opomíjím (či spíše pomíjím, nechávám záměrně zmizet ON) , a proto hážu Platóna, Kanta, a nejen je (Hegel) do stejného pytle.
Milý kamaráde,
mám rád Kanta; tedy z těch klasických "racionalistů" od Descarta po Hegela mám nejradši Kanta. Už proto, že s kantovským vybavením vstoupil do filozofické mlátičky Ch. S. Peirce. Proč? Protože Peirce byl experimentální vědec, a byl první filozof, který filozoficky vyložil experimentální zkušenost. A Kant byl jediný z klasiků racionalistů, který měl k jejímu správnému pochopení naprosto nejblíže. Abych v tomhle Peirce pochopil, musel jsem si hodně lámat hlavu s Kantem. Abych pochopil to, co Peirce na adresu Kanta říká: Místo, aby vysvětloval, jak jsou možné syntetické soudy apriori, měl vysvětlit, jak jsou možné syntetické soudy. Já čtu Kanta jako filozofa experimentální vědy v jejím newtonovském období, který probudil filozofické racionalisty z dogmatického spánku prostřednictvím Britů Locka a Huma. A pak mám rád Habermase (budiž mu země lehká), který se vrací přes Hegela nakonec ke Katovi; ale pak mám rád Rortyho, který s ním polemizuje ohledně jeho kvazitranscendentálních "základů" komunikativního rozumu. My pragmatisté máme Kanta a Habermase za své filozofické parťáky, se kterými se trochu kočkujeme, a rozhodně za své největší politické spojence. Takže ano, já ctím kantovskou ideu mezinárodního práva, ale nikoli ten transcendentální způsob dokazování; myslím si, že idea mezinárodního práva 1945 má onen konkrétní zkušenostní původ, o kterém píšu.
No dobře, pane Novotný: takže Vy se nehodláte zdržovat "zbytečnými" úvahami po původu práva vůbec, nýbrž jenom úvahami o současném mezinárodním právu. Samozřejmě, je možno se pro takovýto postup rozhodnout; nicméně za prvé když už v této souvislosti sám jmenujete význačné filozofy minulosti, pak je tím dáno legitimní právo kritika přezkoumat, zda Vaše hodnocení (respektive zavržení) těchto velkých myslitelů je či není dostatečně důvodné.
Za druhé: tento Váš krok omezit se pouze na pozitivní současné právo je asi něčím takovým, jako kdyby se někdo rozhodl studovat pouze aktuální český jazyk, ale přitom zcela pohrdl studiem obecné lingvistiky. Jak řečeno i to je možné, pro někoho kdo nemá vyšší ambice nežli dejme tomu vyučovat českou gramatiku na základní škole; ale pokud zde řešíme principiální otázky závaznosti či nezávaznosti (mezinárodního) práva, pak se bez tohoto širšího pohledu asi skutečně neobejdeme. Jinak totiž ta Vaše centrální téze o tom, že toto mezinárodní právo je "zkušenostní", zůstává pouze výstřelem od boku (srv. níže).
Dále. Vy tedy tvrdíte, že pramenem současného mezinárodního práva je zážitek "otřesení" z hrůz především druhé světové války. (Mimochodem: neděly se válečné hrůzy po celou dobu existence lidstva?... Proč a na základě čeho se stalo, že náhle až teď lidé dospěli k náhledu, že by bylo zapotřebí s tím - respektive proti tomu - něco udělat?...) Ale především: dosti silně mi tento Vámi užitý pojem připomíná Patočkovu víru v "solidaritu otřesených", kterou deklaroval ve svých "Kacířských esejích". Tato jeho víra se dá celkem pochopit, právě jakožto bezprostřední reakce na zmíněné hrůzy druhé světové války; jenže jak známo tento stav "otřesení" měl jen velice krátký poločas rozpadu, a lidé se velice brzy začali "vesele" zabíjet a vraždit dál. A tím co zabránilo většímu globálnímu konfliktu asi byla daleko méně existence mezinárodních právních norem nežli docela obyčejná parita ve vlastnictví jaderných zbraní.
Ale k samotnému jádru věci. Píšete že (mezinárodní) právo pramení na základě zkušenosti. To může být; i sám Aristoteles konstatoval, že "poznání vyplývá ze zkušenosti". Jenže - tato "zkušenost" může znamenat cokoli. Takovouto "zkušeností" může být i dotyk s metafyzicko-ontologickými principy, které jsou sice napohled "neviditelné", nicméně přesto svým strukturálním působením ovlivňují a formují naši životní skutečnost, a tedy i naši životní zkušenost. A to i tehdy když my si tuto zkušenost sami nedokážeme aktuálně uvědomit.
Jinak řečeno, samotné odvolávání se na "zkušenost" nevysvětluje nakonec vůbec nic. Tímto prizmatem zkušenosti nakonec prochází všechno, co je pro nás nějakým způsobem relevantní.
Závěrem tedy: ano, svět který by se řídil normami (ať právními nebo mravními) by byl dozajista mnohem lepší nežli svět, který se normami neřídí. Ale toto naše přání žít ve světě s normami ještě nic nevypovídá o tom, co je tento svět ve své holé realitě, ani o tom jak tento svět reálně změnit žádoucím směrem.
P.S. Naprosto nechci paušálně popírat jakoukoli roli či význam norem (mezinárodního) práva. Souzním v daném ohledu víceméně plně s tím, co výše napsal pan Profant o "měkké působnosti" jak těchto právních norem, tak i mezinárodního společenství a jeho mravních norem vůbec. Ale opravdu tomu není tak, že by bylo možno prostě si nalinkovat nějaké právní normy a poté očekávat, že realita se těmto - víceméně formalistickým - právním normám už sama přizpůsobí. Takto jednoduše lineárně náš svět opravdu nefunguje.
Pokud se podíváme na tu část mezinárodního práva, o kterou Ti v textu jde — řekněme právo války a míru a zločiny proti lidskosti —, pak bohužel platí jedna Kantova téze beze zbytku:
Celá dosavadní historická zkušenost nám ukazuje, že lidský pokrok spočívá ve zdokonalování prostředků, kterými se lidé navzájem vraždí, utiskují, vykořisťují a mučí.
Bez hypotézy, že lidé mají způsobilost k tomu, žít spolu civilizovaně, tedy podle zákonů a v míru, bychom museli u té zkušenosti vraždění a mučení jako danosti zůstat. Ale jakkoliv tuto hypotézu považuje Kant ve vztahu k našemu nejlepšímu empirickému poznání za nerozpornou, samotnou ji podle něj nelze zkušenostně odůvodnit. A i kdybych se chtěl vyhnout souhlasu s takto apodiktickým soudem, nevidím, jak a kudy.
O principu testovatelnosti nemluvě. Od konce 1. světové války se hromadí flagrantní případy zjevného porušení mezinárodního práva s mlčením nebo dokonce následným souhlasem demokratických států a Společnosti národů (např. Etiopie) nebo případů, kdy bylo právo uplatněno zcela účelově a krátkozrace (Mnichov). Období od roku 1945 je obdobím masivních zločinů proti lidskosti s faktickým mlčením OSN k řadě intervencí a masakrů.
Obávám se, že pokud chceme obhajovat smysl mezinárodního práva jako civilizovaného řešení konfliktů mezi státy, bez dvou kantovských východisek se neobejdeme:
a) Bez té pouhé, empiricky nezaložitelné hypotézy o možnosti lidstva dosáhnout světoobčanského stavu;
b) Bez minimální motivace spočívající v Kantově otázce (v souvislosti s mezinárodním právem ji zopakoval Rawls): Kdybych měl rezignovat na tuto hypotézu, a tedy na důstojnost lidství, proč bych měl ještě pobývat na světě?
Pořád stejný spor mezi pragmatisty a kartezánci, včetně Kanta.
Peirce jako první poukázal na slabiny kartezianismu: na potřebu vycházet z absolutní jistoty nějakých kognitivních nebo morálních předpokladů, které zaručí, že naše poznání dospěje k pravdě (to jsou u Kanta ty apriori předpoklady možnosti poznání), že budeme správně jednat, anebo se budeme v morálních problémových situacích správně rozhodovat (na základě kategorického imperativu).
Nikdy jsem nepochopil, jak by nám tyto apriorní předpoklady něco takového mohly lépe zaručit, než když budeme vycházet ze zkušenosti.
Peirce stanovuje předpoklady našeho poznání a jednání ne-aprioristicky. Vycházíme vždy (!) z nějakého nedokonalého poznání, které v sobě obsahuje omylnost, ze zkušenostně nabytých morálních předpokladů, které v sobě obsahují potenciální selhání. Jsou různé situace morálního rozhodování, ve kterých nám kategorický imperativ vůbec nepomáhá. Kdybychom dopředu věděli, jak se máme rozhodnout, neexistovaly by v našem jednání žádné problémové situace.
Reálně žijeme ve světě s absencí jakýchkoli absolutních předpokladů, že nás někam spolehlivě bez praktického zkušenostního testování (ve vědě experimentálního testování) dovedou. V takovém světě se musíme naučit "důstojně" žít.
Jestli si někdo myslí, že zavedením tzv. apriorních předpokladů (prvních a nejvyšších příčin všeho) nám teprve dává možnost důstojně žít nebo dospívat k pravdě, tak prosím, neberme mu to. Jako neberme věřícím Boha, aby neztratili svůj pocit důstojnosti a důvod jednat dle Desatera.
Proč by víra v dosažení světoobčanského stavu měla být pro udržení mezinárodního práva apriori nutná? K takové víře dospěli lidé "evolucí" - soustavným zakoušením situací, že žít pospolu v míru je lepší, než žít ve válečném stavu. A tyto zkušenosti někdo moudrý zobecnil na obecnou zkušenost světoobčanství bez válek. Dospěl k tomu "induktivně", ale někdo z toho udělal mimozkušenostní apriori předpoklad.
Každopádně, když jsme schopni přijmout, že idea existujícího mezinárodního práva vznikla z konkrétní zkušenostní situace a počítat s tím, že tato idea dopředu je omylná, nebudeme lépe připraveni, abychom takovou ideu prakticky testovali a přizpůsobovali měnícím se okolnostem? Copak mě idea všeobecného občanství potřeby takového testování zbaví?
Ale já v tom článku opravdu nechtěl primárně řešit filozofickou otázku původu takové ideje, ala Kant, Hegel….. Pro praktickou politiku jde fakt o víceméně nedůležitou otázku. Důležitější otázkou je, proč mezinárodní právo selhává a jak je možné to řešit. K řešením se blíže nedostanu konstatováním, že mezinárodní právo je apriori založeno. Myslím, že to navíc tuto otázku komplikuje. Už vidím světový výbor filozofů, jak se donekonečna dohaduje o tom, jestli je založeno empiricky nebo neempiricky. A ve vedlejší místnosti sedí stále politici a právníci stále nedočkavěji čekající, až jim filozofové přinesou konečné rozuzlení. Myslím si, že i kdyby s rozhodnutím přišli, tak si řeknou? No a? Co těď, sakra, s tím?
Nevidím jinou cestu udržení mezinárodního práva než reformou směrem, který jsem naznačil, a o kterém uvažují komise za tímto účelem zřízené v OSN.. Sice se mi moc nelíbí, že smyslem této reformy by mělo být učinit jej "měkčejší", protože už nyní je měkčeji vymáháno. Ale pokud taková reforma povede k stabilnějšímu a mírovějšímu světe, tak prosím.
p.Poláček: "Vy tedy tvrdíte, že pramenem současného mezinárodního práva je zážitek "otřesení" z hrůz především druhé světové války. (Mimochodem: neděly se válečné hrůzy po celou dobu existence lidstva?... Proč a na základě čeho se stalo, že náhle až teď lidé dospěli k náhledu, že by bylo zapotřebí s tím - respektive proti tomu - něco udělat?"
Hodně dlouho to všechno byly místní masakry omezené na bitevní pole, obléhaná města atd.
Dokonce i první světová válka, která už byla průmyslová, byla věcí frontové linie a blízkého okolí.
Ale ve druhé světové přišlo kobercové bombardování hluboko v týlu a nakonec Hirošima a Nagasaki. Hněv Bohů, kteří se za bohy jen považují...
Však i dříve, právě po obzvlášť těžkých konfliktech, třeba v první polovině 15. i 17. století, přišly pokusy o něco jako jejich prevenci. Vzpomeňme mírového snažení Jiřího z Poděbrad a vítězství principu tolerance, resp. "cuius regio, huius religio".
Lidstvo má, hlavně díky své historické paměti, (přece jen) schopnost navazovat na v minulosti podniknuté pokusy a rozvíjet je. Společnost národů a OSN se staly stupni na cestě akomodace. Stále však šlo o postup opožděný a pouze reaktivní (o obdobu přípravy na předchozí válku). Problém představuje mj. i hrdost na vlastní dobu a z ní plynoucí přílišný optimismus. Dnes je jasné, že příští opatření, jež budou představovat pokročilou adaptaci na "jedensvět", musí překročit dřívější i nyní viditelný horizont. Teď se rozhoduje o tom, zda bude podnět dost intenzivní a o tom, v jaké pozici vyjdou ze střetu síly pozitivnější a univerzalistické povahy. Z minulosti totiž víme, že ne vždy a obzvlášť ne, pokročil-li už příliš spád událostí, lze zápas, v němž promlouvají zbraně, odmítnout a nevybojovat.
já s Tebou přece nedohaduji apriori v poznání. A určitě nenavrhuji, aby ho rozvíjel nějaký výbor filosofů -- ke zničení světa stačí Trump.
Upozorňuji na ten kantovský původ tam, kde má pravdu -- principy práva války a míru a lidská práva jsou kontrafaktické: Protože z historické zkušenosti můžeme vytěžit jen onu přehlídku mučení, vraždění a věrolomnosti. A nic na tom nezmění ani zkušenost "existenciální výzvy" nebo zkušenost existenčního ohrožení lidstva.
A experimentální reforma mezinárodního práva? Promiň, nějak nejsem náchylný ani k experimentům na lidech, ani na společnost:
„Aha, tohle nefungovalo a zase to skončilo genocidou."
Ach, jo, tak zase jaderná apokalypsa."
Prostě bez zdravého pobouření z toho, že "Člověk se vždy svobodný a všude je v okovech" (a ta první část věty je ovšem nutně apriorní), bez nutně apriorního přesvědčení, že mám ctít lidství v osobě každého druhé (zkušenost mě učí opak) se sice můžeme dohodnout, že budeme určité smlouvy dodržovat tak dlouho, dokud to pro nás bude výhodné, ale nedokážeme se s potřebnou důvěrou dohadovat o principech mezinárodního práva.
Jinak musím říct, že chápu pana Novotného a jeho argumentaci pokud jde o filozofické zajištění mezinárodního práva.
A nebál bych se být otevřenější.
Když idealisté říkáte, že jediná možnost, jak udělat mezinárodní právo dostatečně robustní na to, aby platilo a dobře fungovalo, je dotat mu obrovskou, filozoficky promyšlenou ideovou základnu, která se bude opírat o filozoficky uchopené základní principy...... já říkám - je to jen iluze. Nikdy ho nedokážete vyfutrovat tak, aby tu potřebnou robustnost opravdu získalo.
Opřít ho o žitou skutečnost je šance na možná nedokonalý, ale funkční model.
Stvořila ho válka, ne ti, co ho po ní sepisovali.
A problémem dle mého je, že pozitivní odkaz běsnění druhé světové vyprchal a je třeba najít jiný zdroj vnitřní síly mezinárodního práva, aby bylo tak silné, že ho budou všichni respektovat.
"pozitivní odkaz běsnění" .... to zní fakt divně, ale jistě chápete, co jsem chtěl říct -- že bylo hluboko v lidech, že válku už nechtějí...
Pane Morbicere, možná to bude pro někoho překvapivé, ale ten spor pánů Profanta a Novotného o Kanta má svůj kořen vlastně už u Sokrata. A jako obvykle v obdobných případech, toto řecké filozofické prostředí nám danou záležitost podává v ryzí, jasné podobě.
O co tenkrát šlo? Samozřejmě ne o platnost norem mezinárodního práva; ale jednalo se vůbec o to, zda - a především na základě čeho - lidé vůbec mají jednat morálně. Tedy zachovávat základní normy mravního jednání.
Právě to je ta nejzapeklitější otázka ze všech: proč by člověk vlastně vůbec měl jednat morálně, když nemorální jednání je pro něj osobně přečasto mnohem výhodnější?... A je nutno uznat panu Novotnému že má pravdu v tom, že na tuto otázku filozofové už celá tisíciletí velmi namáhavě hledají nějakou přesvědčivou, a především nějakou obecně uznávanou odpověď.
Jak tedy v této věci argumentoval velký Sokrates? Jeho argumentace byla skutečně poněkud nečekaná (což ovšem právě patří k velkému mysliteli, že přichází s novými náhledy). Sokrates počal tím, že každý člověk ze své naprosté přirozenosti hledí na to, aby si udržel své zdraví. Tedy zdraví svého těla. Neboť přece jedině naprostý pomatenec by vědomě ničil své vlastní zdraví.
To se tedy zdá být nevývratným argumentem. Na to pak Sokrates navázal dalším krokem: vedle těla má každý člověk také svou duši. A protože nejvlastnějším jádrem této duše je dobro, pak ten kdo koná zlo sám ničí svou vlastní duši. Výsledný Sokratův závěr je tedy ten: stejně jako jenom naprostý pomatenec by ničil záměrně své fyzické zdraví, tak stejně tak každý rozumný člověk musí usilovat o to, aby si neničil svou duši - a tedy aby jednal mravně správně.
Takový byl tedy argument Sokrata; ovšem Aristoteles tuto jeho argumentaci zavrhl, s tím že jsou to pouze idealistické úvahy, ale že ve skutečnosti, v reálném životě může v lidech mravní jednání probudit a upevnit jenom důsledná a striktní výchova.
Samozřejmě, že pragmatický Aristoteles měl bezprostředně mnohem více pravdy, tedy že lidé daleko spíše jednají v důsledku výchovy, nežli na základě nějakého filozofického poznání. Ovšem - zde došlo ke zjevnému nedorozumění. Sokrates sám samozřejmě nebyl natolik naivní aby se domýšlel že jenom tímto filozofickým argumentem změní svět. Ale jemu šlo o to, aby mohl předložil nějaký - o sobě nevývratný - argument pro zodpovězení oné výše položené otázky, totiž proč by člověk v ů b e c měl mít důvod jednat mravně. Sokratova odpověď tedy zní: protože v opačném případě poškozuje, ničí sám sebe. (Snad smím podotknout: shodou okolností chystám pro BL text na téma "Existuje absolutní morálka?", kde se chystám argumentovat dosti podobným způsobem jako právě Sokrates.)
Vidíme tedy, že u Kanta se nám skutečně fakticky pouze znovu opakuje ten základní problém (i jeho řešení), jak je vidíme už u Sokrata. Ani Kant nijak netvrdí, že jeho mravní imperativ sám o sobě změní svět. Kant pouze poukazuje na to, že každý člověk kdo nebude usilovat o nastolení rozumných zákonů regulujících vztahy mezi lidmi a národy, že tím popře sám sebe jako rozumnou bytost. Jediný rozdíl mezi Sokratem a Kantem tedy spočívá v tom, že Sokrates jako fundament lidské duše označil dobro, pak pro Kanta byl rozhodujícím rysem člověka jeho rozum.
Máme tedy k dispozici hned dva - a to nesporně závažné a sotva vyvratitelné - filozofické argumenty pro to, že by se člověk měl chovat mravně. Zbývá otevřená ovšem druhá otázka, totiž čím je jednání lidí formováno, určováno, motivováno v reálném životě a v reálném světě. Neboť zde jak známo převelice často nic neplatí ani dobro, ani rozum.
Zastavme se teď u oné druhé otázky. Tedy u toho, co reálně ovlivňuje jednání lidí. Pan Novotný má tedy pravdu se svou skepsí nad doufáním, že by mravní jednání u lidí mohl v dostatečné míře vybudit pouze jejich rozumový náhled. Tak tomu skutečně není.
Na druhé straně pan Novotný sám argumentuje tím, že lidé nahlédnou, že dodržování norem (mezinárodního) práva pro ně samé bude výhodnější, nežli jejich nedodržování. (Respektive vůbec neexistence těchto norem.) Zde ovšem pan Novotný v prvé řadě opomíjí tu skutečnost, že subjekty mezinárodního práva nejsou lidé, nýbrž státy. A že (a na to jsem upozornil už v mé první replice) pro státy může být přečasto mnohem výhodnější mezinárodní normy ignorovat, nežli je dodržovat. Zkrátka, jestliže pan Novotný proti nezávaznosti argumentů filozofických staví - domnělou - sílu reálné praxe, pak je nutno konstatovat i že jeho vlastní argumentace do značné míry stojí na písku.
Takže - co tedy? Není žádná naděje na změnu k lepšímu?... Vraťme se zpět k Hegelovi. On totiž - ačkoli filozof idealismu - sám používá jeden velmi materialistický argument. Už jsem na to upozornil: příslušníci "občanské společnosti v materiálním smyslu", tedy společnosti buržoazní, tj. společnosti v její komerční činnosti - ti sice jsou naprostými egoisty kterým je zcela lhostejný zákon obecné mravnosti, oni hledí jenom na svůj vlastní prospěch. Nicméně - právě v této říši egoismu časem nahlédnou, že přítomnost obecně platných zákonů je i pro ně výhodnější, nežli jejich absence. Takže i oni se nakonec časem propracují k poznání, že obecně závazné normy mají platit i nad jednotlivcem.
Tento Hegelův argument by tedy posiloval pozici pana Novotného. Jenže - on k tomu všemu poté přišel ten zpropadený Marx, a všechno bylo rázem zase úplně jinak. Podle Marxe je to totiž právě ten imanentní egoismus komerční sféry (tedy buržoazní společnosti), který to vždy vyhraje nad oněmi obecnými normami. A co hůře: tyto obecné zákony buržoazní společnosti ve skutečnosti slouží pouze k tomu, aby svou zdánlivou neutralitou kašírovaly stav vykořisťování a třídní panství buržoazie.
A jsme tedy opět tam, kde jsme už byli, dalo by se říci. Co teď tedy platí více, co je vyšší, silnější realitou tohoto světa: náhled že nakonec pro každý jednotlivý subjekt je výhodnější existence obecně platných norem jednání - anebo naopak jeho individuální egoismus?... Na dané úrovni na tuto otázku neexistuje definitivní odpověď. Oba faktory jsou bezpochyby ve hře; potíž je v tom že každý z nich působí zcela opačným směrem.
Nebudeme zde dále sledovat otázku, co všechno reálně ovlivňuje, motivuje lidské jednání. (To by bylo příliš rozsáhlé téma.) Zde můžeme uzavřít: pokud je zde řeč o normách mezinárodního práva, pak nelze jednoznačně tvrdit že existence obecně závazných norem je výhodnější pro všechny státy stejným způsobem. Především pro supervelmoci je mnohem výhodnější, když je jim zachována možnost ovlivňovat mezinárodní dění (to jest: prosazovat své vlastní zájmy) svou vlastní silou. Je tedy dost marné očekávání pana Novotného, že se mezinárodnímu společenství podaří těmto velkým hráčům proti jejich vůli vnutit nějaký zcela všeobecně závazný normativní řád. Dokud jejich vlastní velmocenské zájmy převýší nad jejich případným zájmem na všeobecnou regulaci mezinárodních vztahů, pak se takovéto snahy vždy minou účinkem. A to právě v tom reálném empirickém světě, na který se pan Novotný tak rád odvolává.
Víte pane Poláčku, moderní člověk ničí své tělo i svou duši jinak než to viděl Sokrates. Ne nějak záměrně, ne něčím okamžitě destruktivním. Naopak, vyhledává krátké rozkoše s dlouhodobým negativním efektem a odmítá či nedokáže to vidět. Každá dávka tvrdé drogy, každý balíček z Temu s něčím, co nepotřebujeme, každý pytlík tučných přesolených chipsů... malé a pravidelné hřebíky do rakve. Past konzumu. Vždyť se podívejte, v jakém stavu je zdravotně konzumní společnost.
Ale má to nějakou spojitost k mezinárodnímu právu, které je v globální společnosti naprostá nutnost, jak se právě ukazuje?
Já pořád nejsem schopen vidět jeho zrod a fungování jinak, než pod velkým, nadosobním tlakem. Zdrojem mezinárodního práva a jeho institucí, byla světová válka. Po tolika letech od ní začíná OSN odumírat. Formují se antagonistické bloky. Atd.
A jeho obrodu bohužel vidím zase a jen ve velké celosvětové krizi. 3 světová válka. Nebo klimatická změna, obzvlášť v případě, že se naplní obavy a existují tzv. tipping points, body zlomu, které ji budou akcelerovat a během velmi krátké doby dojde ke globální změně - stoupnou oceány, posunou se podnebná pásma, zkolabují velké ekosystémy... něco, co si vůbec nedokážeme představit.
Jsem si jistý, že to stvoří nové mezinárodní právo a instituce. Tedy jestli to lidstvo přežije.
Domluva lidí nemá tu moc.
V poslední větě měla být "rozumná domluva lidí". Myšleno ne pod fyzickým tlakem, ale morálním a rozumovém.
P.P.S. Navíc k fyzicky devastujícímu konzumu se v digitální éře přidal i ten duševně devastující -- každé nové kliknutí na další a další krátké video je dávka drogy, která vede k duševní invaliditě...
No dobře, pane Morbicere, podívejme se znovu s odstupem na celou záležitost.
Jako první bod bych ovšem podotkl, že to "ničení lidské duše" viděl Sokrates naprosto stejně jako Vy. Právě proto - alespoň tak jako jeho výroky prezentoval Platón - Sokrates zásadně kritizoval demokratickou formu státu: pro jeho inherentní konzumerismus. Který ničí lidskou duši, to jest její vztah k jakýmkoli vyšším hodnotám.
Problém je ten: dnes už je pojem duše v obecném povědomí prakticky zcela mrtev. Dnešní člověk už fakticky nemá "duši" v pravém slova smyslu, nýbrž je pouze komplexem psychických procesů, respektive poruch. Takže varováním před kažením vlastní duše už dnes není možno nijak reálně argumentovat. A Kantovo odvolávání se na lidský rozum? - Dnešní člověk ve své životní praxi svůj rozum popírá každý den znovu a znovu; jak svým zmíněným excesivním konzumem, tak i systematickým ničením své vlastní přírodní životní základny. Takže ani pomocí apelu na rozum nelze reálně ovlivňovat společenské respektive politické procesy; a už vůbec na něm nelze postavit platnost mezinárodního práva. Ani Sokratova duše, ani Kantův rozum dnes nejsou - bohužel - žádným relevantním faktorem.
Takže tedy - co je vlastně faktickým, reálným fundamentem (mezinárodního) práva? Nedá se nic dělat, ale musíme se vrátit znovu k Hegelovi.
Připomeňme si: i podle Hegela se lidé chovají napřed ryze egoisticky, především ve sféře komerčního styku. Každý hledí jenom na svůj vlastní individuální prospěch. Ovšem - tím jak jsou právě tyto jejich komerční styky a vztahy stále provázanější, komplexnější, tím více se ukazuje že i pro ně je nakonec výhodnější, když tyto vzájemné vztahy budou upraveny právem. Když budou stabilní, vypočitatelné, vymahatelné. Jinak řečeno: i tento ze řetězu utržený egoista nakonec časem pozná, že pro něj bude v konečném efektu výhodnější když svůj privátní egoismus podřídí obecně platným, obecně závazným právním normám.
Hegel zde tedy argumentuje v prvé řadě ryze materialisticky: je to ryze materiální z á j e m každého jednoho subjektu, který vede k náhledu nutnosti, potřebnosti a výhodnosti obecně závazných právních norem.
Nicméně - v této Hegelově argumentaci je zároveň obsažen jeden zcela zásadní zlom. Jestliže k egoismu (a tedy ke vzpírání se právu) člověka vede jeho b e z p r o s t ř e d n í materiální zájem, pak onen náhled v potřebnost obecně platného práva je pouze myšlenkový, tedy ideální.
Vzniká zde tedy konflikt mezi ideálním a materiálním: v ideální rovině si každý přeje přítomnost právních norem - ale v reálné, materiální rovině si každý přeje aby tyto normy byly závazné jenom pro ty ostatní, ale ne pro něj samotného. Neboť pro něj osobně je bezprostředně výhodnější když se právem nemusí řídit.
Vzniká zde tedy trvalý konflikt zájmů, co se přítomnosti, respektive respektování právních norem týče. A teď si musíme položit další otázku: za jakých okolností se tento poměr protichůdných zájmů posune blíže směrem k respektování právních norem.
Bude to čím dál tím více, čím více samotný b e z p r o s t ř e d n í materiální zájem bude pro každého jedince znamenat relativně větší výhodu nežli nevýhodu. A zde vstupuje do hry jeden zcela klíčový faktor: totiž faktor dějinného vývoje.
Klasická chyba při úvahách o právu (a to i zdejších diskusí) spočívá v tom, že se otázky práva a jeho platnosti posuzují ahistoricky. jako něco co existuje mimo čas a prostor, jako něco co má jakýsi transcendentální status. Tak tomu ale v žádném případě není; právo vždy kopíruje reálné společenské vztahy, v jejich dějinném vývoji.
Prvním, kdo nejen do práva, ale do filozofie vůbec zavedl důsledné pojetí dějinného/evolučního vývoje, byl právě Hegel. U něj tento vývoj ovšem měl konec konců ideální, imateriálně strukturální základ. Oproti tomu Marx kontroval, že tímto základem není jakýsi pomyslný "absolutní duch" respektive "světový duch", nýbrž zcela reálné materiální společenské vztahy, v prvé řadě tedy vztahy produkční.
A skutečně můžeme při bližším pohledu vidět: dokud bylo rozhodující formou společenské produkce zemědělství a řemeslnictví, pak se pro tehdejší panovníky vyplatilo prostě si přisvojit tolik území kolik jen dokázali. Touto svou expanzí získali půdu, spolu s rolníky a řemeslníky. Každá teritoriální expanze pro ně tedy znamenala čirý zisk. Jakékoli obecně platné a závazné normy mezinárodního práva by tedy pro ně (to jest pro ty velké a silné z nich) znamenaly omezení jejich možností expanze.
Ovšem - spolu s tím jak se čím dál tím více rozvíjel mezinárodní komerční styk, jednotliví producenti byli stále více závislí jeden na druhém, tím méně výhodné jsou tyto čistě teritoriální expanze. Neboť každou válkou se naruší ono nesmírně citlivé pojivo a předivo mezinárodních komerčních vztahů. Mimochodem - podle některých názorů současného amerického prezidenta Trumpa (který uvažuje stále ještě oním primitivním způsobem čistě teritoriální expanze) od jeho úmyslu anektovat Grónsko nakonec neodradilo nic jiného, nežli dramaticky klesající stavy amerických akcií. Které padaly právě z obavy před tím, jak by tento akt mezinárodní agrese dramaticky rozkolísal veškerou mezinárodní (a tedy i národní) ekonomiku. Bylo by tedy možno říci, že Grónsko před jeho anektováním Spojenými státy nezachránil nikdo jiný nežli americké burzy.
V každém případě se ale ukazuje jak velkou míru pravdy měl Marx se svým poukazem, že reálným základem práva (a tedy i práva mezinárodního) jsou nikoli jakési vzletné ideje, nýbrž zcela profánní materiální faktory, materiální zájmy. A zopakujme si ještě jednou: tyto materiální faktory se v čase vyvíjejí, spolu s rozvíjejícími se produkčními schopnostmi lidstva. Marx zde hovořil o "rozvoji produkčních sil" a v návaznosti na něj o "rozvoji produkčních vztahů". Zkrátka, jak už bylo naznačeno, n a p ř e d dojde k rozvoji v "materiální základně" společenských vztahů - a teprve poté, a to sice analogicky, tedy jako kopie, k témuž rozvoji ve "společenské nadstavbě", tedy i ve sféře práva. A tedy i práva mezinárodního.
Zrekapitulujme si tedy závěrem:
- Postoj aktérů společenských (i mezinárodních) vztahů se vždy vyvíjí na pozadí principiálního konfliktu zájmů: zájmem na obecně závazné regulaci na straně jedné, a zájmem na individuální (egoistické) výhodě na straně druhé. Jinak řečeno: je to konflikt zájmu na dodržování právních norem - a zájmu na jejich porušování.
Poměr těchto zájmů se ale postupem času, postupem vývoje může měnit - tam kde zájem na dodržování reálně převáží nad zájmem na jejich porušování.
Zdrojem (mezinárodního) práva (tj. jeho závaznosti, jeho dodržování) není ani jakýsi "rozumný náhled", ale ani nějaký "šok" z těch či oněch singulárních (válečných) kataklyzmat. Nýbrž reálným zdrojem v pojímání práva je obecný dějinně-evoluční vývoj; kde musíme v prvé řadě dát za pravdu Marxovi, s jeho poukazem na prioritu materiálních, produkčních vztahů.
Z tohoto hlediska je tedy docela dobře možné, že v budoucnosti, až budou země této planety ještě mnohem více čistě komerčně, produkčně svázány a propojeny, že spolu s tím zesílí obecný zájem na přijímání, a především dodržování obecně platných zákonných norem. Problém doby současné je, že my se stále ještě nacházíme ve fázi, kdy tyto protichůdné zájmy mají víceméně paritu. To jest: především menší státy mají zájem na dodržování závazných norem mezinárodního práva; zatímco ti velcí hráči mají spíše zájem na tom, aby své zájmy mohly prosazovat čirou vlastní silou.
Ještě jednou tedy: my zásadního obratu k lepšímu nedosáhneme tím, že do (mezinárodního) práva prosadíme další a další normy. I kdyby se to nakrásně podařilo, vedlo by to jenom ke zvýšené míře jejich porušování; takže nakonec by obecně poklesl respekt dokonce i k těm normám stávajícím. Zkrátka, bylo by nakonec dost možná ještě hůře. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.
Ono rozumná rozmluva lidí — a aby to bylo ještě složitější, reprezentací různých států a mocenských útvarů, kterým říkáme státy, je pro nedostatek vhodného slova a z diplomatické zdvořilosti — vychází vždy z reflexe dané situace. Sama nemá tu moc, ale může umožnit dospět k dočasné dohodě (pokud bude ta dohoda fungovat půl století, pak se sluší poděkovat Bohu nebo náhodě podle vyznání), která umožní reagovat na danou situaci tak, že by se v ní dalo žít v míru a přiměřeně zmenšovat na přijatelnou míru ta nejpalčivější rizika.
A opět kantovsky: ta poslední věta o tom, co by mohla rozumná rozprava umožnit, je v děsivém rozporu s naší historickou i aktuální zkušeností. Je to pouhá vnitřně nerozporná hypotéza, na kterou rozumný člověk sází jen proto, že vše ostatní je ještě horší nebo ještě méně pravděpodobné.
Jen jsem chtěl říct, že k fungování mez. práva a institucí není zapotřebí osobní morálka nebo rozumnost lidí. Naštěstí. Ale že to i tak není jen otázka mezi státy, ale že je k tomu zapotřebí nějaká silná obecně sdílená zkušenost lidí. Zkušenost, která překračuje běžný životní provoz.
Třeba karibská krize mezi USA a SSSR v 1962 se tehdy jevila jako veliká, ale dokonce i velmoci musejí respektovat všeobecné mínění lidí a tehdy novou světovou válku nikdo nechtěl a proto se to vyřešilo. A velmoce si dovolily válčit vždy někde daleko.
V tom se mi zdá současnosti nebezpečnější. Rusko má na Ukajině 100x vyšší ztráty než v Afghanistánu a nic se neděje. Žádnbé lidové bouře, které kdysi tu válku ukončily...
Ale možná, že by šlo současné mezinárodní právo a OSN ještě zachránit. Státy pořád mají moc, kdyby se spojily ve velké reformě, možná by se to povedlo a i velmoce by se musely podřídit, kdyby stály proti silně většinovému šiku středních a menších států.
Kanadský premiér něco v Davosu navrhoval, ale chtělo by to mnohem konkrétnější akci...