Ve světě se dnes odehrávají dva válečné konflikty, které mohou přerůst v devastující konflikty regionálního až globálního rozměru — válka mezi Ruskem a Ukrajinou a válka mezi Izraelem, respektive Spojenými státy a Íránem. Prvním konfliktem je ohrožena celá Evropa, druhým celý Blízký východ. Podívejme se na tyto konflikty z pohledu mezinárodního práva.

Jen připomeňme, že mezinárodní právo je součástí Charty OSN a jeho cílem je: a) zaručit mírové vztahy mezi státy na základě principu rovnoprávnosti a sebeurčení (kap. I, čl. 2); b) upřednostňovat v případě mezistátních konfliktů diplomatická řešení (kap. VI, čl. 33—38); c) k vojenským prostředkům řešení konfliktů přistupovat výjimečně, s cílem donutit ty, kteří mezinárodní právo porušují, aby jej začali dodržovat (kap. VII, čl. 42).

Důležitou podmínkou dodržování mezinárodního práva je existence autoritativní instituce, která rozhoduje o tom, kdo mezinárodní právo porušuje a rovněž o případném nasazení vojenských prostředků na jeho vymáhání. Zatímco rozhodnutí o tom, kdo mezinárodní právo porušuje, spadá do pravomoci různých mezinárodních institucí, včetně Rady bezpečnosti (Charta OSN, kap V), rozhodnutí o nasazení vojenských prostředků je výlučně v pravomoci Rady bezpečnosti.

Existuje či už neexistuje mezinárodní právo?

Oba dnes probíhající válečné konflikty ve východní Evropě a na Blízkém východě jsou krystalickým důkazem, jak je mezinárodní právo obcházeno. Nejde ale o novou situaci. Po druhé světové válce, kdy byla idea mezinárodního práva uvedena v život, se tak stalo nesčetněkrát.

Někteří z toho vyvozují závěr, že když se mezinárodní právo obchází či porušuje, tak neexistuje. Měli bychom si to otevřeně přiznat a přestat jej brát vážně.

„V tom současném vřískotu o porušování mezinárodního práva jaksi zanikla skutečnost,“ rozčiluje se fanatický trumpista Jefim Fištejn, „že žádné mezinárodní právo, které by kohokoli k čemukoli zavazovalo, dávno neexistuje, neboť degenerovalo v právní bordel.“ K tomuto „realistickému“ postoji má blízko „expert na mezinárodní vztahy“ Vlastislav Bříza. Podle něj se v mezinárodních vztazích nacházíme v jakémsi „mezivládí“, kde „platí jen síla“; zvyk „odvolávat se na mezinárodní právo skončil“.

Jiní zaujímají selektivní přístup. Karel Havlíček asi nemá problém říct, že Rusko útokem na Ukrajinu porušilo mezinárodní právo, avšak v případě útoku USA a Izraele na Írán, který „vyrábí jaderné zbraně“, je to irelevantní otázka. „Není možné strkat hlavu do písku a nechat se vyprovokovávat tím, jestli je to více legální nebo legitimní; je to nutné,“ nabádá Havlíček. Podobný postoj zaujímá komentátor Martin Komárek, který mluví o „preventivním útoku“ na Irák a připomíná další důvod — Írán je „tyranský stát“.

„Neexistence“ mezinárodního práva

Do oblasti mezinárodního práva nespadá jen řešení vojenských konfliktů, ve kterých mezinárodní právo často selhává, ale i řada oblastí, ve kterých funguje vcelku efektivně. Nelze tedy obecně tvrdit, že mezinárodní právo neexistuje.

Ano, zřejmě největší problém je ve fungování Rady bezpečnosti — v její časté neschopnosti kolektivně rozhodnout o tom, kdo mezinárodní právo porušuje a kdy nasadit na jeho dodržování vojenské prostředky. Je to jako kdyby existovaly zákoníky, ale neexistovaly soudy. Bez soudů jsou zákoníky k ničemu.

Avšak ani selhávání Rady bezpečnosti při vymáhání mezinárodního práva, či přesněji, její poruchové fungování neznamená, že je v oblasti řešení mezinárodních konfliktů zcela nefunkční. V celé poválečné historii pro to najdeme mnoho důkazů. Radu bezpečnosti nikdo nezrušil, stále je svolávána za účelem rozhodování, kdo mezinárodní právo porušuje a jaké sankce, včetně vojenských, by měly být proti narušiteli použity. Stalo se tak i v případě nynějších konfliktů ve východní Evropě a na Blízkém východě, jakkoli ke kolektivní shodě nedošlo.

Všichni ale vědí, proč Rada bezpečnosti často nedospívá ke kolektivní shodě na tom, kdo je „narušitel“ mezinárodního práva a jaké sankce proti němu zavést. Zkrátka proto, že v jejím složení existuje skupina privilegovaných, takzvaných stálých členů s právem veta, z nichž každý může proces dosažení kolektivní shody kdykoli zablokovat. I důvody jsou jasné; tito stálí členové patří ke globálním či regionálním velmocem s často protichůdnými zájmy, které dopředu kolektivní shodu ztěžují, nebo přímo vylučují.

Idea mezinárodního práva

Za této situace mohou vzniknout dva postoje k otázce existence mezinárodního práva. První postoj: Pokud Rada bezpečnosti často nedokáže dospět ke kolektivnímu rozhodnutí o tom, kdo mezinárodní právo porušil a jak tuto situaci řešit, tak je idea mezinárodního práva de facto vadná a je třeba ji opustit. Druhý postoj: Pokud takto Rada bezpečnosti selhává, je třeba mechanismus jeho fungování změnit tak, aby dával dodržování mezinárodního práva větší šanci.

Zaujetí prvního či druhého postoje je zaujetím základního východiska k řešení problému mezinárodního práva. Odráží se v něm problém vztahu ideje mezinárodního práva a praxe jejího naplňování. Avšak chceme-li dospět k jeho správnému řešení, musíme si dát pozor, abychom neupadli do pasti takzvaného zdravého rozumu; což znamená, že když idea nefunguje, zdravý rozum velí, abychom ideu přizpůsobili praxi.

Past zdravého rozumu nás pak svádí k zaujetí prvního postoje. Jinými slovy, abychom ideu mezinárodního práva počítající s možností obecného konsensu přizpůsobili praxi, ve které se naopak ukazuje nemožnost jej dosáhnout. Nejsme přece idealisté a dogmatici, abychom trvali na ideji, která v praxi selhává.

V čem je tento první postoj — opustit ideu mezinárodního práva z důvodu, že dohled nad jeho uplatňováním neumožňuje dospět k obecnému konsensu — veskrze chybný?

Základní chyba spočívá v nepochopení původu ideje mezinárodního práva založeného na možnosti dosažení obecného konsensu. Rozhodně nejde o ideu, která má nějaký transcendentálně-platónský nebo aprioristicko-kantovský původ. Jinými slovy, že je produktem spekulativního či „čistého“ rozumu. Kdyby to byla pravda, tak by byl požadavek na opuštění ideje mezinárodního práva nanejvýš oprávněný; šlo by o ideu získanou mimo zkušenost a řídit se takovou ideou v reálném životě se nevyplácí.

Jenže idea mezinárodního práva vznikla „induktivně“ na základě zobecnění zkušenosti, konkrétně zkušenosti s krutými globálními konflikty dvacátého století (první a druhé světové války). Vznikla jako regulativní princip mezinárodních vztahů, respektive světového řádu, v němž se už nemá taková zkušenost opakovat. A je to tato idea-zkušenost, která vedla po druhé světové válce k ustavení Organizace spojených národů, včetně Rady bezpečnosti a dalších institucí umožňujících naplňování této ideje.

Tato idea nahradila starou idealistickou či metafyzickou představu, že v každém státě a národě existuje spontánně fungující morálka, která jej ve funkci jakéhosi kategorického imperativu zavazuje k tomu, aby upřednostňoval řešení sporu se sousedy mírovou cestou. Jakmile měl být tento imperativ odhalen a státy si ho uvědomily, měla být tato cesta odblokována.

Takový idealismus se však ukázal jako naprosto nespolehlivý. Lokálních konfliktů na planetě neubývalo, a navíc, se zrychlující se globalizací, přerůstaly v devastující konflikty světového rozměru. Z vůle nedopustit jejich opakování zrodil se konsensus o nutnosti přechodu k systému mezinárodního práva v poválečné době. Ten v sobě obsahuje výstražnou pravdu, která je asi jediným pojetím pravdy hodným respektu. Pravdy zrozené ze zkušenosti střetu se skutečností, která nám dává výstražné znamení, že tady naše cesta končí a je třeba hledat jinou.

Anachronismus Rady bezpečnosti

Samozřejmě, ani mezinárodní právo zavedené po druhé světové válce těžkým vojenským konfliktům nezabránilo. Pokud ale idea mezinárodního práva selhává ve schopnosti naplňovat svůj cíl definovaný na základě výstražných zkušeností, kterým je třeba se příště vyhnout, neznamená to, že chyba je v tomto cíli. Zdá se, že spíše selhávají „technické prostředky“ jeho naplňování v podobě zákonů a institucí — a ty je třeba změnit. V tomto směru je pak v prvé řadě třeba reformovat pravidla fungování Rady bezpečnosti.

Co vše to znamená, nelze dopředu říct. Z hlediska volby cílů a prostředků jde o experimentální proces. Problém a směr řešení je však v obecných obrysech jasný. Je třeba zrušit či zásadně omezit privilegovaný status stálých členů Rady bezpečnosti spočívající v možnosti používání práva veta, Radu radikálně demokratizovat a do jejího rozhodování zapojit většinový princip.

Víme, že tímto směrem jdou již dlouho probíhající odborné diskuse o systémové reformě OSN a je nutné, aby se jim dostalo ze strany politiků daleko větší pozornosti. Nynější fungování Rady bezpečnosti na principu privilegovaného postavení stálých členů, jakkoli bylo užitečné v době, kdy se svět vzpamatovával z hrozných zkušeností druhé světové války, je již drahnou dobu anachronismem.

Od nástupu experimentální cesty reformy mezinárodního práva se tak nesmíme nechat svést buď argumenty o jeho pomyslné „neexistenci“ (Fištejn, Bříza), nebo naopak argumenty o jeho částečné existenci, která připouští jeho svévolné selektivní uplatňování (Havlíček, Komárek).

„Koncert velmocí“

Těch, kteří hovoří o neexistenci mezinárodního práva a nutnosti se jej přestat dovolávat, bychom se měli důrazně ptát, jakou jinou variantu uspořádání mezinárodních vztahů navrhují. Jistě je nemůžeme podezřívat, že by se spokojili se stavem naprostého chaosu a anarchie, s jakýmsi před-politickým „přirozeným stavem“ „války všech proti všem“.

Když pan Bříza mluví o dnešní situaci jako jakémsi „přechodném stavu“, kdy už mezinárodní právo neexistuje a kdy je už uplatňována pouze čistá síla, tak i on musí novou situaci, která má po tomto přechodném stavu přijít, dopředu promýšlet jako situaci regulované nějakými novými pravidly.

Jak si tato nová pravidla představit? Když se nad touto otázkou hlouběji zamyslíme, nutně dospějeme k závěru, že jde zjevně o pravidla, která nejsou vůbec nová, ale naopak dost obstarožní; o pravidla, která kdysi definovala ideu takzvaného koncertu velmocí.

Koncertem velmocí byl nazýván historický systém politické rovnováhy mezi evropskými mocnostmi, který fungoval od Vídeňského kongresu (1815) do první světové války (1914). Tento systém měl být zaměřen na udržení mocenské stability a předcházení velkým konfliktům mezi Rakouskem, Británií, Francií, Pruskem a Ruskem. Zároveň tyto mocnosti deklarovaly respekt k tomu, že každá z nich má svoji oblast výsostného geopolitického zájmu, do které by ostatní neměly zasahovat.

Avšak první světová válka tento systém rozbila na padrť a my se musíme ptát: To jsme se opravdu nepoučili?

Ponechme nyní stranou, že v mezinárodním systému „koncertu velmocí“ ti, kteří se nachází v geopoliticky slabším postavení, přichází o možnost, aby se s nimi zacházelo rovnoprávně. Už to by bylo svědectvím, že se ocitáme v nedemokratickém, jakémsi kvazi-monarchisticko-absolutistickém světě, protože mezinárodní právo je demokratickou vymožeností a externí pojistkou demokratického právního státu.

Avšak byla by dnes tato oprášená alternativa „koncertu velmocí“ cestou k bezpečnějšímu mezinárodnímu prostředí, když v minulosti takovou nebyla? Tomu lze sotva věřit. Hranice sfér vlivu nejsilnějších globálních hráčů totiž zůstanou vždy nepevné, a proto předmětem sporů a potenciálním zdrojem vojenských konfliktů. Ale to přece není nějaká „nová situace“, která s věkem „koncertu velmocí“ teprve přijde. Ta už tu víceméně je.

Už dnes o ní svědčí devastující konflikty probíhající ve východní Evropě a na Blízkém východě, konflikty odehrávající se zjevně na pozadí odlišných velmocenských zájmů USA, Ruska a Číny, konflikty s milióny zmařenými životy, obrovskými škodami na světové ekonomice, dramatickými sociálními dopady do života občanů jednotlivých zemí.

Takže si položme znepokojivé otázky: Copak nám konflikt na Ukrajině a na Blízkém východě a jejich globální důsledky nedokazují, že i když tu ještě existuje de iure mezinárodní právo, de facto se tu už prosazují „nová pravidla“ „koncertu velmoci“? A nedokazuje to znovu, že „koncert velmocí“, tento relikt feudální absolutisticko-monarchistické doby, je naprosto nefunkční pojistkou před návratem do předpolitického stavu anarchie a chaosu?

Na závěr se proto vracím k moudrému projevu kanadského premiéra Marca Carneyho na nedávném ekonomickém fóru v Davosu. Ten sice sklidil potlesk vestoje, ale nezdá se, že byl plně pochopen, anebo se na jeho smysl příliš brzy zapomnělo. Pan premiér nám důrazně a s využitím chytrých havlovských metafor řekl, že bychom si měli opravdu přestat nalhávat, že žijeme ve světě, kde mezinárodní právo platí.

Pan premiér tím ale nechtěl říct, že když toto mezinárodní právo neplatí, že od něj máme odejít. Naopak nás vyzval, abychom podnikli odvážné kroky, aby začalo reálně platit, aby jej dodržovali všichni a vždy a nikdo z takového závazku nebyl vyjmut. A aby za to tvrdě zaplatil každý, pokud jej poruší. Těmito slovy bylo důrazně řečeno, že chceme-li žít v bezpečném světě, stavění mezinárodních vztahů na principech rovnoprávnosti a sebeurčení nemá alternativu.

Carneyho slova je třeba brát jako naléhavou existenciální výzvu pro transformaci mezinárodních vztahů, kde mezinárodní právo nebude platit pouze de iure, ale de facto. Jako existenciální výzvu, která chrání mezinárodní právo před jeho porušováním, ať už se toto porušení ospravedlňuje „sebepádnějšími“ důvody. Jako existenciální výzvu zapojit naší inteligenci a zabránit našemu návratu do chaosu a zmatků předpolitického stavu.