Spojené státy se v roce 2025 rozhodly vyhlásit „národní stav nouze“ vůči Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC), jejž přezíravě obvinily z „nelegitimních a politizovaných“ kroků vůči USA a Izraeli. Prezident Donald Trump vydal nařízení č. 14203, umožňující zmrazit majetek a finanční prostředky osob, které podle Washingtonu „přímo spolupracují“ s Mezinárodním trestním soudem, zakázat jejich vstup do USA a trestat americké firmy za poskytování služeb takovým lidem. Americká administrativa vyhlásila, že jakýkoli pokus tohoto soudu vyšetřovat či stíhat americké či izraelské občany „ohrožuje národní bezpečnost“, a proto je potřeba proti němu zakročit.

Příkaz definoval také pojem „chráněná osoba“ — jde o americké občany a příslušníky ozbrojených sil, ale i občany nebo obyvatele „hlavních spojenců“ USA, tedy zemí NATO a hlavních nečlenských spojenců, jako je Izrael. Každý, kdo bez souhlasu těchto zemí napomáhá Mezinárodnímu trestnímu soudu ve vyšetřování, se může dostat na seznam sankcí. Tato extrémně široká definice umožňuje trestat i právníky, experty a svědky, kteří usilují o spravedlnost pro oběti válečných zločinů.

Prvním cílem sankcí se v únoru 2025 stal hlavní prokurátor Mezinárodního trestního soudu Karim Khan, který vydal zatykače na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a bývalého ministra obrany Jo'ava Gallanta. V červnu 2025 oznámil americký ministr zahraničí Marco Rubio další opatření: sankce proti čtyřem soudcům Mezinárodního trestního soudu. Rubio je obvinil z „nelegitimních a neopodstatněných akcí“ a prohlásil, že se podíleli na „politizovaném vyšetřování“ válečných zločinů spáchaných v Afghánistánu a v Gaze. Zmínil, že USA a Izrael nejsou členy ICC, tudíž prý nejsou vázány jeho jurisdikcí.

V srpnu 2025 Trumpova administrativa rozšířila sankce na dva zástupce prokurátora a dva další soudce. USA své rozhodnutí opět zdůvodnily „zhoubným úsilím ICC“, neboť soud vydal zatykače na Netanjahua a Gallanta a vyšetřoval válku v Afghánistánu.

Devátého července 2025 oznámil Marco Rubio sankce proti Francesce Albaneseové, speciální zpravodajce OSN pro lidská práva na okupovaných palestinských územích. USA ji obvinily, že „se přímo zapojila do snah ICC vyšetřovat, zatýkat či stíhat občany USA a Izraele“. Rovněž ji osočili z „antisemitismu a podpory terorismu“. Tato prohlášení zazněla jen několik týdnů poté, co Albaneseová kritizovala Itálii, Francii a Řecko za to, že navzdory zatykači ICC umožnily Netanjahuovi přelet přes jejich území.

Sankce proti Albaneseové zahrnují zmrazení majetku, zákaz cest do USA a zákaz transakcí s americkými subjekty. To jde proti Úmluvě OSN z roku 1946, protože zvláštní zpravodajové jsou experti na misi a mají imunitu před jakýmkoliv právním procesem v souvislosti se svou prací.

Mezinárodní komise právníků (ICJ) se jich zastala s tím, že sankce „mají odradit nezávislé vyšetřování v Gaze“ a představují „zjevný útok na právo obětí na spravedlnost“. OSN označila srpnové sankce proti soudcům a zástupcům prokurátora za „přímý útok na nezávislost tribunálu“ a varovala, že zastrašováním právníků se sděluje světu, že „vláda síly má přednost před právem“.

Problém je, že výkonné nařízení umožňuje trestat přeneseně i organizace a jednotlivce, kteří spolupracují s Mezinárodním trestním soudem. To může odradit právní experty, banky či poskytovatele služeb od spolupráce se soudem, čímž se ztíží financování a logistika vyšetřování.

A řekněme si to otevřeně, řada firem či mezinárodních organizací kriticky závisí na přístupu k americkému trhu a právnímu systému. Je-li tedy na ně takto vyvíjen nátlak, nelze příliš sázet na hrdinství při odporu proti podobným rozhodnutím. Působení sankcí se tak rozšiřuje mimo samotné území USA.

Evropská unie se alespoň verbálně postavila za Mezinárodní trestní soud. V prohlášení Evropské služby pro vnější činnost z 24. srpna 2025 se uvádí, že ICC je „pilířem mezinárodní justice“ a že Evropská unie „hluboce lituje“ rozhodnutí USA uvalit sankce. Unie požadovala, aby soud mohl pracovat „nezávisle a nestranně“, a přislíbila, že poskytne plnou podporu a ochranu jeho zaměstnancům. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová prohlásila, že na Mezinárodní trestní soud nesmí být vyvíjen nátlak a že EU bude vždy hájit „globální spravedlnost a respekt k mezinárodnímu právu“.

Myšlenka jistě dobrá, ale zůstane-li jen u slovních prohlášení, sotva si ještě nějaký soudce mezinárodního tribunálu dovolí vynést rozsudek, jenž by se v Bílém domě nemusel líbit.

Není toho tolik, co Evropská unie v této situaci může dělat, ale nějaké nástroje přece jen existují. Lze použít tzv. blokující statut, který má chránit evropské firmy a osoby před snahou vynucovat cizí sankce na našem území. Tento nástroj vznikl již v roce 1996 a byl aplikován při sporech okolo Íránu. Aktivací blokujícího statutu by Evropa dala jasně najevo, že nestrpí trestání svých soudců za plnění mezinárodních závazků.

Nechceme-li boj o fungování mezinárodního práva rovnou vzdát, právě teď je ten moment, kdy se Evropa musí začít chovat jako lídr demokratického světa. To znamená zajistit soudu příslušné financování, poskytnout bezpečnostní a právní ochranu jeho zaměstnancům — a to případně i těm, kteří z Evropy nepocházejí. Zároveň je čas na diplomatickou ofenzivu: evropská diplomacie by měla aktivně oslovovat další státy — zvláště globálního Jihu — aby podpořily mezinárodní justici. I v minulosti se ukázalo, že tlak více států může USA přimět, aby vzaly zpátky jednostranné kroky.

Právě teď jde o to, abychom si navzdory Trumpově tlaku udrželi přesvědčení, že spravedlnost je univerzální a platí pro všechny.