K summitu NATO v Ankaře se v českém veřejném prostoru vedla debata, ale překvapivě málo o tom podstatném. Místo strategických důsledků pro evropskou bezpečnost, které z tohoto klíčového mezinárodního zasedání měly vzejít, jsme v českých médiích sledovali především spory o složení české delegace a přetahování o to, kdo má jakou roli v naší zahraniční politice.

I když to všechno může být a velmi často i je součástí politického dění, rozhodně to nevystihuje význam summitu samého. Ten totiž může představovat jeden z nejdůležitějších momentů proměny evropské bezpečnostní architektury od konce studené války.

Přitom hlavní zpráva z Ankary není ani chování Donalda Trumpa, ani jednotlivé diplomatické epizody. Tou skutečnou zprávou je, že Evropa začíná přijímat větší odpovědnost za vlastní obranu.

Ne proto, aby vyhověla americkému prezidentovi. Ale proto, že bezpečnost evropského kontinentu se opět stala především evropským problémem. A stále více lidí napříč Evropou si uvědomuje, že už není rozumné se spoléhat ve všem, co se bezpečnosti týče, na Spojené státy.

To představuje zásadní změnu oproti debatám ještě před několika lety. Tehdy se většina evropských vlád snažila především zabránit tomu, aby Trump NATO nerozbil nebo nějak zásadně neoslabil. Jednání NATO v Ankaře ukázala, že tato fáze pomalu končí. Americká politika zůstává nepředvídatelná a nelze vyloučit další snižování americké vojenské přítomnosti v Evropě. Současně však evropské státy přestávají stavět svou bezpečnostní strategii na předpokladu, že Spojené státy vždy automaticky převezmou hlavní odpovědnost za obranu kontinentu.

Právě proto byl důležitý už sám posun v politickém jazyce summitu. Ještě před několika měsíci dominovala argumentace, že vyšší obranné výdaje jsou cenou za udržení americké angažovanosti. V Ankaře zaznívalo stále častěji jiné sdělení: investujeme více především kvůli vlastní bezpečnosti. Ne kvůli Trumpovi, ale kvůli Evropě.

Tento posun není kosmetický. Je základem nové evropské strategické kultury, která byť pomalu přesto krok za krokem získává jasnější kontury. Pokud má Evropa obstát v prostředí dlouhodobé ruské hrozby, rostoucí geopolitické soutěže, nestability ve velké části vlastního sousedství a současně nejistoty ohledně budoucí americké politiky, musí být schopna nejen nést podstatně větší část odpovědnosti sama, ale prostě být schopna se postarat o vlastní bezpečnost, aniž bychom čekali na pomocnou ruku zpoza Atlantiku.

Na summit se proto nejednalo pouze o procenta HDP vydávaná na obranu, na což se debata v České republice často redukuje. Mluvilo se především o průmyslové a obranné kapacitě, protivzdušné obraně, dronech, logistice, infrastruktuře a odolnosti společnosti. Jinými slovy o tom, zda Evropa dokáže přeměnit peníze ve skutečné vojenské schopnosti.

To je mimochodem také oblast, ve které česká debata stále výrazně zaostává. Vláda správně deklaruje, že chce v roce 2027 dosáhnout dvou procent HDP na obranu.

Jenže v Ankaře už byla debata dávno někde jinde. Většina spojenců dnes řeší, jak se dostat ke třem a půl procentům na obranné schopnosti a k dalším investicím do odolnosti infrastruktury, obranného průmyslu nebo kybernetické bezpečnosti. Dvouprocentní hranice přestává být strategickým cílem a stává se minimálním vstupním předpokladem, pokud má být obranná politika státu vůbec být vnímána seriózně.

Nejde přitom o soutěž ve zbrojení. V tomto je nutné trvat na tom, že obrana není v protikladu k snaze o hledání mezinárodní spolupráce, diplomatických řešení konfliktů. Stejně tak obrana a bezpečnost nemůže být stavěna jako něco, co se uskutečňuje na úkor sociálního státu. Bezpečnost je třeba vnímat jako veřejný statek stejně jako zdravotnictví nebo kvalitní školství.

Demokratická společnost nemůže chránit své sociální jistoty, pokud nebude schopna chránit vlastní svobodu a území. Stejně důležité ale je, aby rostoucí obranné výdaje nebyly pouhým symbolickým účetním cvičením v počítání procent. Výdaje, o kterých se před summitem i na něm hovořilo, musí být propojeny s evropskou průmyslovou politikou, společnými nákupy, inovacemi, podporou výzkumu i posilováním evropských technologických kapacit.

Ale také s postupným posilováním evropské strategické a bezpečnostní kultury. Každá koruna a každé euro investované do obrany by mělo zároveň posilovat evropskou ekonomickou konkurenceschopnost a evropskou jednotu v tom, jak čelit různým hrozbám pro naše země. Nemělo by se o tom přemýšlet jako o pouhé úlitbě Donaldu Trumpovi.

Právě zde leží největší politická zkouška pro Českou republiku. Namísto permanentního vysvětlování americkému prezidentovi, že jsme „spolehlivými spojenci“, byť své závazky neplníme, by měla česká vláda především vysvětlovat vlastním občanům, proč se evropské bezpečnostní prostředí zásadně změnilo.

Překvapivě právě veřejnost začíná tuto změnu chápat možná lépe než část domácí politické reprezentace. Průzkumy ukazují, že podpora vyšších investic do obrany postupně roste, pokud lidé rozumějí jejich smyslu. Debata proto nemůže být vedena jen přes procenta HDP, ale především přes otázku, jakou Evropu chceme za deset let bránit a jakými nástroji ji chceme zajistit bezpečnost.

Následující rok po summitu v Ankaře se proto nebude hodnotit podle toho, kdo kde stál na jaké fotografii nebo kdo si potřásl rukou s Donaldem Trumpem. Měřítkem bude něco mnohem podstatnějšího. Zda evropské státy skutečně rozšířily výrobní kapacity obranného průmyslu. Zda dokázaly koordinovat své investice. Zda se podařilo posílit evropský pilíř NATO. A především zda Evropa konečně přijala jednoduchou skutečnost: vlastní bezpečnost si už nemůže zajistit zpoza Atlantiku.

Věřím, že toto je významné poselství ankarského summitu. Že to není ani triumf Donalda Trumpa ani ponížení jeho kritiků. Ale začátek evropské dospělosti. A právě na tuto novou realitu by se měla česká politika soustředit mnohem více než na domácí symbolické spory.