Mediální pokrytí nadcházejícího summitu NATO v Ankaře je v České republice spjato primárně s domácí politikou a spory ohledně složení české delegace. Argumentací zúčastněných stran je význam summitu v současné geopolitické situaci. Co naopak pokryto není téměř vůbec, je vnitropolitická situace v hostitelské zemi.

Od zatčení istanbulského starosty a hlavní tváře turecké opozice, Ekrema İmamoğlua, totiž uplynul již více než rok a hlavní opoziční strana čelí dalším pokusům o omezení svého fungování.

Zatčení istanbulského starosty s reálnými šancemi porazit v příštích prezidentských volbách tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana a následné protesty v tureckých ulicích vzbudily velký mediální ohlas a nabídly poměrně jasný obrázek o současném stavu turecké demokracie. Zároveň se zatčením byl mimochodem İmamoğluovi zrušen univerzitní diplom, bez kterého se prezidentské souboje nemůže zúčastnit.

Rozbíjení opozice

Další systémové zásahy do fungování hlavní opoziční strany CHP už se však do titulků spíše nedostávají. Jejich dopad je přitom minimálně stejně tak důležitý jako zatčení hlavní tváře turecké opozice. Útoky na CHP využívají rozepří uvnitř turecké opozice a vedou k jejímu významnému organizačnímu oslabení. Co přesně se stalo?

21. května letošního roku soud v Ankaře pravomocným rozsudkem zrušil výsledky kongresu CHP z roku 2023, a fakticky tak odstranil zvolené vedení strany včetně předsedy Özgüra Özela. Na jejich místo dosadil předchozí vedení, konkrétně pak bývalého předsedu strany a prezidentského kandidáta Kemala Kılıçdaroğlua. Obrázek tedy tentokrát není tak černobílý — do sídla hlavní opoziční strany nebyl dosazen vládní správce, jak tomu bývá v případech převzetí kurdských municipalit, univerzit a dalších na vládě nezávislých institucí, ale člověk zevnitř strany — dokonce přímo její bývalý předseda a kandidát na prezidenta.

Vládou kontrolovaná justice tím využila rivality mezi odstraněným zvoleným vedením a kruhy okolo bývalého prezidentského kandidáta Kılıçdaroğlua, který je zjevně v zajetí vlastních neuspokojených ambic. Poté, co zvolené vedení strany ohlásilo, že rozhodnutí soudu s odkazem na absenci důkazů ohledně údajného kupčení s hlasy nebude respektovat a odmítlo opustit ankarskou centrálu strany, se ostatně bývalý předseda Kılıçdaroğlu obrátil na policii, která následně sídlo strany za použití násilí a slzného plynu vyklidila.

Násilné vyklizení centrály hlavní opoziční strany je stejně výmluvným obrazem ze současného Turecka jako zatčení hlavního prezidentského rivala s reálnými šancemi na zvolení.

Politologové Turecko společně s Maďarskem doposud označovali za tzv. volební autokracii, ve které probíhají sice neférové, ale stále ještě svobodné volby — poslední místní volby v roce 2024 koneckonců velmi přesvědčivě vyhrála opozice. Vývoj v letošním roce už ale začíná připomínat prvky dalšího vývojového stádia autokratizace státu, a sice uzavřený systém typu Venezuela či Rusko, ve kterém opozice přestává mít možnost vůbec dále smysluplně a legálně působit.

Debata o tom, v jaké fázi autokratizace se Turecko nyní přesně nachází, není jen akademická. Je zjevné, že justiční zásahy do tamní politické soutěže — ať už formou uvěznění hlavních odpůrců, nebo méně očividnými snahami o systémové oslabení opozice — jsou závažné a mohou vést k další demokratické regresi, a to nejen té domácí.

Špatný příklad

Turecko tvoří jeden z dílků širšího světového trendu demontáže demokracie, takzvané třetí vlny autokratizace, a následných problémů počínaje erozí vlády práva a konče dlouhodobou ekonomickou krizí. Každé další zhoršení v jednom z těchto dílků pak dále umocňuje obecný trend a přelévá se do dalších zemí a oblastí, jinými slovy přitahuje k sobě další a další.

Summit NATO věnovaný bezpečnostním otázkám se letos odehraje v zemi, jež hraje roli v urovnávání hned několika současných konfliktů. Čímž se také zvyšuje „hodnota“ této země v mezinárodním prostředí. Dění v Turecku je ale zároveň součástí světového trendu stále rychlejších a agresivnějších snah o omezování demokracie. Vliv na tento trend nemají jen domácí reakce, ale také ty zahraniční. Jejich absence a přehlížení problému může tempo autokratizace dále zrychlit a usnadnit další šíření.

Prosperita Evropy evidentně závisí na zajištění její bezpečnosti, pramení ale také z demokratického zřízení, jehož budoucnost dnes není evidentní ani trochu. Osud demokracie v našem sousedství je proto relevantní minimálně stejně tak jako bezpečnostní hrozby. Budeme-li problémy sousedních demokracií nadále přehlížet tak, jako nyní v případě Turecka, přestane zbytek rovnice o bezpečnosti a prosperitě dávat smysl a stane se jen vyprázdněnou skořápkou.