Izraelská vláda Benjamina Netanjahua schválila usnesení, podle kterého byly masakry Arménů spáchané na území dnešního Turecka počátkem 20. století genocidou. Učinila tak jednohlasně o minulém víkendu, v čase rostoucího napětí mezi oběma zeměmi. Turecko v čele s prezidentem Erdoğanem reagovalo pobouřeně s poukazem na fakt, že Izrael sám aktuálně páchá genocidu na Palestincích. Turecké vlády dlouhodobě a navzdory historickým poznatkům popírají, že by vyhánění Arménců z let 1915-1917 mělo genocidní charakter.

„V naší historii nejsou žádné genocidy, žádný masakr, žádné represe a žádný kolonialismus,“ uvedl turecký prezident bezprostředně po jednání svého kabinetu.

Izraelský ministr zahraničí Gideon Saar, který sám rezoluci v Netanjahuově vládě předložil, označil uznání arménské genocidy za „morální povinnost“. To je dnes převažující postoj i v zemích EU. Události z východu Osmanské říše v letech 1915-1917 označuje za genocidu osmnáct států ze sedmadvaceti, včetně České republiky.

Kritikové izraleského gesta v dané otázce ale upozorňují, že i bez zmíněného přístupu k Palestincům, je třeba připomenout tři věci: za prvé, Izrael po dekády, kdy se s Tureckem sbližoval, arménskou genocidu uznat odmítal, přičemž v poslední době nebyly učiněny žádné historické objevy, jimiž by se dala změna postoje odůvodnit; za druhé, právě Izrael v poslední dekádě vyzbrojoval ázerbájdžánskou armádu, která pak v roce 2023 vyhnala Armény z Karabachu; a za třetí, znovu Izrael nemá zrovna dobrou pověst, ani pokud jde o vztahy s jeho vlastní arménskou menšinou.

Právě tyto ohledy vedly ke značně zdrženlivé reakci i vládu v Jerevanu, která odmítla izraelské gesto šířeji komentovat. Premiér Nikol Pašinjan pouze uvedl, že „účelové využívání tématu genocidy není v arménském státním zájmu“.

Stává se Turecko pro Izrael novým Íránem?

Gesto Netanjahuovy vlády přichází v čase jednak jeho vlastní předvolební kampaně a jednak zhoršujících se izraelsko-tureckých vztahů. Část analytiků zde vidí původní příčinu ve snaze Erdoganova režimu vystupovat jako hlavní obhájce palestinských zájmů v regionu. Část zdůrazňuje, že mezi oběma mocnostmi narůstá napětí v důsledku jejich vzájemně se vylučujících expanzivních plánů v regionu, zvláště v oblasti rozvrácené Sýrie.

Izraelští politici dnes otevřeně hovoří o formování „sunnitské osy podpory terorismu“ právě s Tureckem v čele, která v jejich podání začíná nahrazovat „osu šíitskou“, oslabenou po válce s Íránem a okupaci části Libanonu. I nejvýraznější představitel protinetanjahuovského opozičního bloku Naftali Bennett přitom označuje Turecko za „nový Írán“, se kterým bude třeba příslušně zacházet.

Rezoluce o genocidě byla navíc schválena krátce před summitem NATO v Ankaře a před tím, než do Ankary přijela na plánovanou cestu vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnost Kaja Kallasová. Ta během návštěvy označila Turecko za strategického partnera a připomněla kandidátský status země. Stalo se tak i přesto, že Evropský parlament ve vlastní otázce arménské genocidy konzistentně odsuzuje „jakékoli pokusy o její popírání“.

Izrael má k EU v posledních letech spíše chladný postoj, a to zejména v souvislosti s evropskou kritikou jeho postupu vůči Palestincům. Rozvíjí nicméně čilé vztahy s vybranými jednotlivými státy EU, mimo jiné i s Českou republikou, která Izrael tradičně na mezinárodních fórech do krajnosti hájí.

V kontextu izraelsko-tureckých vztahů stojí pak za zmínku sbližování s tradičními tureckými rivaly: Řeckem a Kyprem. Podle novináře Kostase Zafeiropoulose z listu Efsyn buduje Izrael postupně s oběma zeměmi alianci, v rámci níž spolupracují armádní štáby, probíhají společná námořní cvičení a sdílejí se informace.

Řecká vláda si dává záležet, aby alianci neprezentovala jako oficiálně protitureckou — podle Zafeiropoulose mluví o jednoum z „pilířů stability ve východním Středomoří“. Podle většinové shody znalců v řecké debatě jde ale jednoznačně o strategickou reakci namířenou právě proti Turecku.