O víkendu v Arménii proběhly parlamentní volby, v nichž ze ziskem bezmála padesáti procent vyhrál dosavadní premiér Nikol Pašinjan a jeho strana Občanská smlouva. Jako druhá skončila Silná Arménie, kterou vede rusko-arménský miliardář Samvel Karapetjan. Jak tento výsledek hodnotíte? Co vypovídá o arménské společnosti?

V první řadě je třeba říci, že Arménie prošla důležitým procesem upevňování volební demokracie. V den voleb sice došlo k určitým porušením, ale ani jejich rozsah, ani povaha nebyly takové, že by mohly skutečně ovlivnit konečné výsledky.

Těmito volbami selhal plán Kremlu dosadit v Arménii loutkovou vládu a znovu získat kontrolu. To je důležité vítězství. Ruská propaganda, dezinformační kampaně a hybridní hrozby však jistě nyní budou mnohem agresivnější. Zejména ekonomický tlak ze strany Ruska pravděpodobně zesílí. Odolávání tomuto tlaku bude vyžadovat nejen efektivní vládnutí, ale také silnou podporu mezinárodních partnerů — a důležitou podporu ze strany Evropské unie jsme ostatně již viděli.

Proruská opozice, která vstoupila do parlamentu, sotva bude sloužit jako skutečná demokratická protiváha vládě, neboť demokracie pro ni není žádnou hodnotou. V tomto smyslu hlavní břemeno ponese občanskou společnost a nezávislá média, jejichž zdroje jsou ale extrémně omezené.

Arménii tedy dnes čekají dva zásadní úkoly: na jedné straně musíme hnát vládu k odpovědnosti, na druhé straně musíme odolávat ruskému tlaku a dezinformačním kampaním. Bohužel pravděpodobně vstupujeme do let krizového řízení. V této obtížné situaci však stále existuje naděje, že mír může být zachován.

Perspektivou evropských médiích se současná Arménie jeví především jako země rozpolcená mezi Ruskem a Evropou. Je tomu skutečně tak?

Řekla bych, že tato perspektiva obsahuje prvek pravdy, ale je příliš zjednodušující. Dominantní otázkou v arménské společnosti není to, zda by země měla patřit Rusku, nebo Západu. Jde spíše o to, jak může Arménie posílit svou suverenitu, bezpečnost a demokratické instituce ve stále nestabilnějším regionálním prostředí.

Zahraniční a bezpečnostní politika Arménie byla po desetiletí budována kolem strategického partnerství s Ruskem. Jenže po válce v roce 2020 a zejména nuceném vysídlení Arménů z Náhorního Karabachu v roce 2023 si mnoho občanů začalo klást otázku, zda závislost na Rusku skutečně přinesla slibovanou bezpečnost.

Arménská společnost je stále pragmatičtější. Občané se méně zajímají o ideologické narativy a více o hledání partnerství, která přispívají k suverenitě, hospodářskému rozvoji a dlouhodobé bezpečnosti Arménie.

Debata se postupně posouvá od schématu „Východ versus Západ“ k tématu „závislost versus odolnost“. Lidé porovnávají sliby s výsledky a mnozí došli k závěru, že dlouhodobá odolnost Arménie závisí na silnějších demokratických institucích, diverzifikovaných partnerstvích a suverénnější zahraniční politice.

Jak arménská společnost Evropskou unii ve skutečnosti vnímá? Nahlížejí Arméni Evropskou unii spíše v symbolické rovině, nebo rozumí tomu, jak evropské země fungují?

Myslím, že odpověď je někde uprostřed. Po mnoho let bylo vnímání Evropské unie v očích Arménů utvářeno nejen přímou zkušeností, ale také informačním prostředím, v němž žili. Je třeba mít na paměti, že Arménie byla po téměř tři desetiletí silně vystavena ruským médiím a politickým narativům. Zejména v posledních dvaceti letech investovala ruská propaganda značné úsilí do vykreslování Evropské unie jako hrozby pro národní identitu, tradiční hodnoty, náboženství a rodinu. Tyto narativy nepochybně ovlivnily vnímání veřejnosti a často redukovaly evropský projekt spíše na kulturní debatu než na debatu o institucích.

Zároveň bych se ohradila proti představě, že demokratické hodnoty jsou arménské společnosti nějak cizí. Naopak, mnohé z hodnot, které si Evropané spojují s demokracií, zastupitelským systémem a občanskou participací, mají v arménském politickém myšlení hluboké kořeny.

Ostatně když byla v roce 1918 vyhlášena První arménská republika, byly do parlamentu zvoleny tři ženy — v době, kdy ženy v mnoha evropských zemích ještě neměly volební právo ani právo kandidovat. Jinými slovy, demokratické ambice nejsou něčím, co by se do Arménie dováželo zvenčí; jsou součástí naší vlastní historické zkušenosti.

Během sovětského období a později během desetiletí ruské informační dominance postupné sláblo povědomí veřejnosti o těchto tradicích. Dědictví autoritářského vládnutí, závislost na vnějších aktérech a přetrvávající dezinformační kampaně zkreslily vnímání Evropy i vlastního demokratického dědictví. Evropa byla po mnoho let prezentována buď jako nereálný sen, nebo jako civilizační hrozba, zatímco Rusko bylo líčeno jako jediný spolehlivý ochránce Arménie.

Změnil se pohled Arménů na Evropu a Rusko v posledních letech?

V posledních pěti letech se postoje veřejnosti změnily skutečně dramaticky. Například v roce 2011 považovalo přibližně 85 procent Arménů Rusko za hlavního bezpečnostního spojence země. Po válce v roce 2020, blokádě Náhorního Karabachu a nuceném vysídlení tamního arménského obyvatelstva v roce 2023 ale dospělo mnoho občanů k závěru, že Rusko Arménii neochránilo ani nesplnilo roli, kterou tvrdilo, že hraje.

Nedávný průzkum Mezinárodního republikánského institutu ukazuje, že přibližně 60 procent Arménů podporuje užší integraci s Evropskou unií, zatímco zhruba 35 procent označuje Rusko za jednu ze tří hlavních bezpečnostních hrozeb, jimž Arménie čelí — po Ázerbájdžánu a Turecku. To představuje nejnižší úroveň důvěry vůči Rusku v dějinách Arménie.

Řekla bych tedy, že Evropa již není vnímána pouze jako symbol. Arméni stále více vidí Evropskou unii optikou správy věcí veřejných, institucí, odpovědnosti a bezpečnosti. Za tímto posunem není ideologie, ale prožitá zkušenost.

Velmi konkrétním příkladem je civilní monitorovací mise Evropské unie v Arménii. Nejedná se o vojenskou misi, ale lidé v pohraničních komunitách jasně vidí její dopad. Přítomnost pozorovatelů EU pomohla snížit napětí, má odstrašující účinek proti případným provokacím a dodala místním komunitám větší pocit bezpečí. Jinými slovy, lidé žijící v blízkosti hranic vidí a oceňují, že angažmá Evropské unie není jen věcí diplomatických prohlášení, ale má reálnou bezpečnostní hodnotu v jejich každodenním životě.

Představitelé Evropské unie často zdůrazňují, že Unie v Arménii masivně investuje do podpory demokracie, institucionální stability a různých rozvojových a infrastrukturních projektů. Je to v zemi skutečně vidět?

Stručná odpověď zní ano, ale ne vždy způsobem, který je pro řadové občany okamžitě patrný. Evropská podpora přispěla k reformě soudnictví, místní samosprávy, veřejné správy, vzdělávání, projektům energetické účinnosti, digitalizaci a rozvoji občanské společnosti. Mnohé z těchto reforem nejsou tak hmatatelné jako nově postavená dálnice, ale pro fungování státu jsou klíčové.

Na místní úrovni řada komunit získala prospěch z infrastrukturních projektů financovaných EU, ze vzdělávacích iniciativ, zemědělských programů a podpory malých a středních podniků. Tyto projekty zlepšily každodenní život mnoha občanů, zejména mimo Jerevan.

Zásadní otázkou tedy není, zda je Evropská unie v Arménii přítomna — to zjevně je. Je ale třeba zajistit, aby občané chápali souvislost mezi těmito konkrétními zlepšeními a širším procesem demokratického a institucionálního rozvoje.

Mluvila jste o proměně vztahu Arménů k Rusku po roce 2020 a zejména 2023. Vymaňuje se země postupně také z energetické a celkové hospodářské závislosti na tradičním hegemonovi, nebo je to stále spíše otázka plánů a snů?

Arménie zintenzivnila spolupráci s Evropskou unií, Spojenými státy, Francií, Indií a dalšími partnery. Probíhají nové diskuse o energetické diverzifikaci, konektivitě, technologické spolupráci a hospodářské modernizaci.

Diverzifikace je však dlouhodobý proces, nikoli politická deklarace. Překonání strukturálních závislostí budovaných po desetiletí vyžaduje roky investic, regulačních změn a rozvoje infrastruktury. Rozhodně už dnes nejde o pouhý sen. Je to probíhající strategický projekt, jehož úspěch bude záviset na politické důslednosti, hospodářských reformách a regionální stabilitě.

Nakolik je arménská politika ovlivňována ruskými médii nebo přímo ruskými dezinformacemi?

Ruské televizní stanice, média a informační platformy po mnoho let dominovaly velké části arménského informačního prostředí. Dnes se ruské narativy velmi silně šíří přes sociální sítě, kanály na Telegramu, koordinované informační kampaně a různé místní politické aktéry.

Nejběžnější narativy přitom nemusí být nutně explicitně proruské. Místo toho se snaží podkopat důvěru v demokratické instituce, západní partnerství, nezávislá média, organizace občanské společnosti a v samotnou možnost arménské suverenity. Skrytým sdělením je často to, že Arménie je příliš slabá na to, aby přežila bez vnější podpory, takže by měla spoléhat na Rusko.

Proto boj s dezinformacemi vyžaduje více než jen ověřování faktů. Vedle posilování mediální gramotnosti je zásadní pěstovat důvěru veřejnosti v demokratické instituce, důvěru občanů ve schopnost vlastního státu činit nezávislá rozhodnutí.

A jak se transformuje politická kultura Arménie? Jakou roli hraje občanská společnost ve volbách a v celkové politické atmosféře v Arménii?

Občanská společnost hraje v tomto prostředí zásadní roli. Arménské organizace občanské společnosti jsou aktivní v monitorování voleb, protikorupčním úsilí, ochraně lidských práv, mediální gramotnosti, tvorbě veřejné politiky a zapojování komunit. Věnují se také boji proti dezinformacím, fámám a falešným narativům. V mnoha ohledech se občanská společnost stala skutečně jedním z klíčových pilířů demokratické odolnosti.

Nakolik do života ve vaší zemi zasáhla současná válka v Íránu?

Írán je jedním z nejdůležitějších regionálních partnerů Arménie a jednou z jejích mála otevřených bran do vnějšího světa. Jakákoli nestabilita v Íránu nebo okolí má pro Arménii okamžité důsledky z hlediska regionální bezpečnosti, dopravních tras, obchodu, energetické spolupráce a hospodářské stability.

Jedním z názorných příkladů je diskuse kolem projektu Křižovatka míru (TRIPP). Když vzrostlo regionální napětí, zejména kolem Íránu, řada proruských politických aktérů a médií začala tvrdit, že TRIPP selže, že Spojené státy o něj již nemají zájem a že proces mírové dohody zkolabuje. Ve skutečnosti se to stalo pohodlnou příležitostí k rozpoutání nové kampaně proti míru a regionálním vazbám.

Fakta však ukazují opak. Americký ministr zahraničí Marco Rubio nedávno navštívil Jerevan a bylo dohodnuto a podepsáno několik důležitých dokumentů, včetně rámcové dohody týkající se právě projektu TRIPP. To ukazuje, že projekt nebyl zrušen; posouvá se do nové fáze. Napětí kolem Íránu samozřejmě představuje pro Arménii reálná rizika, ale právě proto by Arménie měla pokračovat v posilování mírových a propojovacích iniciativ — pokud jsou realizovány pod plnou suverenitou, jurisdikcí a kontrolou Arménie.

Jak Arménii ovlivňuje nedávný vývoj vztahů s jejími tradičně konfliktními sousedy: Tureckem a Ázerbájdžánem?

Normalizace vztahů s Tureckem a mírové dohody s Ázerbájdžánem jsou pro dnešní Arménii jedním z nejzásadnějších témat. V případě úspěchu by to mohlo zásadně proměnit regionální propojení, obchod, hospodářský rozvoj a dlouhodobé bezpečnostní prostředí Arménie.

Zároveň arménská společnost zůstává opatrná, a tato opatrnost je velmi pochopitelná. Desetiletí konfliktů, nevyřešené křivdy, válečná traumata a přetrvávající bezpečnostní obavy vytvořily hlubokou nedůvěru, zejména vůči Ázerbájdžánu. Ázerbajdžánský prezident Alijev totiž nadále používá jazyk výhrůžek a Baku stále prosazuje narativ o takzvaném „Západním Ázerbájdžánu“, což je velmi nebezpečný expanzivní narativ cílící na významnou část suverénního území Arménie.

Důvěru Arménů zásadně poškozuje i skutečnost, že Ázerbájdžán stále zadržuje arménské vězně, zajatce a rukojmí. To je jedna z nejbolestivějších humanitárních otázek, jíž už se věnoval prezident Trump i Evropský parlament, přesto zůstává nedořešená. Pro arménskou společnost je nesmírně obtížné věřit v trvalý a spravedlivý mír, dokud jsou arménští zajatci stále drženi v Ázerbájdžánu.

Dokázala se Aménie vyrovnat s příchodem uprchlíků z Karabachu? Našli už tito lidé nový domov?

Nucené vysídlení více než 120 tisíc Arménů z Náhorního Karabachu zůstává jednou z největších sociálních a humanitárních katastrof v novodobé historii Arménie. Pro mnoho rodin neznamená vysídlení jen ztrátu domova; je to také ztráta celého sociálního prostředí, komunitních vazeb, vzpomínek, živobytí a pocitu bezpečí.

Členské státy EU poskytly významnou podporu a prostřednictvím mezinárodních i místních občanských organizací se uskutečnilo mnoho programů na podporu sociální a ekonomické integrace, přístupu ke službám, právní pomoci, vzdělávání, zaměstnanosti a psychologické obnovy.

Moje vlastní organizace se do této práce také aktivně zapojila. V uplynulých letech jsme pracovali s přibližně 12 000 nuceně vysídlenými rodinami karabašských Arménů, které jsme podporovali prostřednictvím různých vzdělávacích, profesních, sociálních, psychologických programů a programů zaměřených na ochranu práv.

Lidé se velmi usilovně snaží znovu vybudovat své životy, nicméně tisíce rodin nadále ovlivňuje bytová nouze, ekonomická zranitelnost, psychologická traumata, nezaměstnanost a sociální integrace. Někteří kvůli ekonomickým potížím z Arménie odešli nebo o odchodu uvažují, ale drtivá většina se snaží zůstat, přizpůsobit se a vybudovat si v Arménii nový život.

K tomu ale nestačí pouze nouzová pomoc. Vyžaduje to dlouhodobé politiky v oblasti bydlení, zaměstnanosti, duševního zdraví, vzdělávání a sociálního začleňování.

Rezonuje v zemi politická situace v sousední Gruzii? Sympatizuje arménská občanská společnost s gruzínským protestním hnutím?

Rozhodně. Arménská občanská společnost vyjádřila demokratickým hnutím v Gruzii značnou solidaritu. Otázky svobody médií, zahraničního vlivu, demokratického regresu a občanské participace jsou totiž zásadní jak pro Gruzii, tak pro Arménii. Obě země řeší problém geopolitických tlaků a ruského vlivu, usilují o konsolidaci demokracie a užší integraci s evropskými institucemi.

Pro mnoho Arménů sloužila Gruzie historicky jako partner i jako bod pro srovnání. Tamní politický vývoj je často interpretován jako ukazatel širších regionálních trendů. Když jsou demokratické instituce v Gruzii pod tlakem, mnoho Arménů to nevnímá pouze jako vnitřní gruzínskou záležitost, ale jako vývoj s dopady na celý jižní Kavkaz. To platí zejména proto, že Arménie a Gruzie zůstávají jedněmi z mála zemí v regionu, kde demokratické procesy nadále hrají smysluplnou roli v politickém životě.

Vnímají Arméni vývoj v Gruzii jako varování, nebo spíše jako zdroj ponaučení?

Obojí. Gruzínská zkušenost slouží jako varování, že demokratický pokrok není nikdy nezvratný. Instituce mohou oslabit, politická polarizace se může prohloubit a vnější vliv může zneužít vnitřní rozpory. Zároveň Gruzie nabízí důležitá ponaučení týkající se občanské angažovanosti a účasti veřejnosti. Odolnost, kterou gruzínská občanská společnost prokázala, podtrhuje význam aktivního občanství při obraně demokratických norem.

Mnoho Arménů sleduje tento vývoj s pocitem obav i reflexe. Uvědomují si, že demokratické instituce vyžadují neustálou ochranu a zapojení veřejnosti. Širším poučením je, že demokracie není cílovým bodem, ale neustálým procesem, který vyžaduje ostražitost, participaci a institucionální rozvoj.

Jak vy osobně vidíte budoucnost země?

Zůstávám opatrnou optimistkou. A to i přesto, že jen velmi málo zemí se musí potýkat s tak složitou kombinací rizik najednou jako Arménie. Naše země je vystavena silnému geopolitickému tlaku a bezpečnostním hrozbám, zápasí s hospodářskými a demografickými problémy.

Domnívám se také, že Arménie bude muset překonat ještě mnoho rizik přicházejících z Ruska. Během dvou týdnů před volbami Rusko omezilo prodej nebo dovoz více než desítky arménských produktů. To je vážný problém, protože významná část arménského obchodu, zejména export zemědělských produktů, stále závisí na ruském trhu. Tato opatření již nyní způsobují hospodářské škody, tlak však může pokračovat a v budoucnu nelze vyloučit ani závažnější tlaky v oblasti energetiky.

Arménie tedy stojí před zcela jednoznačnou volbou. Jednou z možností je návrat do sféry ruské kontroly, což by s největší pravděpodobností znamenalo také podkopání procesu mírové dohody a reaktivaci konfliktního mechanismu. Pro Rusko byl trvalý konflikt v regionu vždy jedním z nejsilnějších nástrojů vlivu jak nad Arménií, tak nad Ázerbájdžánem.

Druhá možnost je mnohem obtížnější, ale strategicky významnější: vynaložit potřebné úsilí, překonat hospodářský tlak i krátkodobé potíže a zachovat suverenitu Arménie, její demokratický rozvoj a schopnost činit nezávislá rozhodnutí.

Znovu zdůrazňuji: budoucnost Arménie nespočívá v tom, že si vybere mezi soupeřícími geopolitickými centry moci, ale že vybuduje odolný, demokratický a suverénní stát schopný činit rozhodnutí v zájmu vlastních občanů. To je výzva pro příští desetiletí, ale zároveň je to ta největší příležitost pro naši zemi.

JITKA KOMENDOVÁ

Za zprostředkování rozhovoru děkujeme občanské organizaci Prague Civil Society Centre.