Tbilisi, Rustaveliho třída, říjen 2025. Již tři sta dní po sobě zde neutichají protesty. Nad barikádami vlají vlajky Evropské unie, do davu stříkají vodní děla, vzduch je plný slzného plynu, stovky lidí jsou zadrženy. Ještě před rokem byla Gruzie považována za vzor demokracie v postsovětském prostoru. Dnes se rychle mění v autoritářský režim.

Za tímto obratem stojí postava oligarchy Bidziny Ivanišviliho, jehož majetek tvoří třetinu HDP země, což je i v celosvětovém měřítku raritní hodnota. Právě on, skrytý v pozadí, fakticky řídí stranu Gruzínský sen, zmrazil jednání o vstupu do Evropské unie, potlačil nezávislá média a začal systematicky ničit občanskou společnost. V reakci na to vyšly do ulic desítky tisíc lidí — ne na výzvu politických stran, ne za jedním vůdcem, ale spontánně, horizontálně, prostřednictvím sociálních sítí a chatů. Jedná se o nejdelší protest v soudobých dějinách Evropy.

Nejde však pouze o osud jedné země. Máme před sebou jakousi laboratoř, kde se střetávají dva modely uspořádání: ruská vertikála moci a evropská idea sebeorganizované společnosti. Kde geopolitika války na Ukrajině přímo ovlivňuje vnitřní politiku. A kde se hnutí bez vůdců snaží čelit systému postavenému na osobní loajalitě, protekci a nekontrolovaných penězích.

Od evropské integrace k izolaci: rok, který všechno změnil

26. říjen 2024 se stal bodem, odkud nebylo návratu. Parlamentní volby, které mezinárodní pozorovatelé označili za nesvobodné a zmanipulované, znamenaly nástup autoritářského režimu. OBSE zaznamenala zastrašování voličů, zaujatost médií, porušování tajnosti hlasování. Ale to nejtěžší mělo teprve přijít.

Již 28. listopadu vláda oznámila pozastavení jednání s Evropskou unií „do roku 2028“. Rozhodnutí vyvolalo vlnu pobouření. Pokojné demonstrace byly brutálně rozehnány, začala éra represí. To, co začalo jako protest proti změně zahraniční politiky, se rychle proměnilo v masový odpor proti režimu.

Do prosince bylo zadrženo více než 400 lidí. Novináři byli biti před kamerami. Maskovaní příslušníci speciálních jednotek bez rozdílu používali násilí. Lidé se však nerozešli: Rustaveliho třída se stala symbolem vytrvalosti.

Dne 29. prosince proběhl ústavní převrat. Parlament ovládaný stranou Gruzínský sen zvolil prezidentem Michaila Kavelašviliho, bývalého fotbalistu bez vysokoškolského vzdělání. Úřadující prezidentka Salome Zurabišviliová odmítla uznat legitimitu tohoto rozhodnutí, opustila rezidenci a prohlásila, že s sebou odnáší poslední zbytky zákonnosti. Na inauguraci nového prezidenta nebyl přítomen ani jediný zahraniční velvyslanec.

Rok 2025 přinesl nové vlny tlaku. V březnu soudy zmrazily účty sedmi předních občanských organizací, včetně těch, které dosud pomáhaly zadrženým platit pokuty. Více než sto aktivistů bylo vyšetřováno podle paragrafů trestního zákoníku za účast na akcích. Nezávislá média byla vystavena útokům, na univerzitách probíhaly čistky, státní úředníci byli propouštěni za proevropské názory.

Dne 4. října 2025, v den komunálních voleb, vyšlo do ulic asi 20 tisíc lidí. Většina se chovala pokojně, ale malá skupina se pokusila přiblížit k prezidentskému paláci. Policie reagovala vodními děly a slzným plynem. Prezidentka Zurabišviliová přímo obvinila úřady z provokace: „Tento ‚útok‘ je inscenovaný. Cílem je diskreditovat 310 dní pokojného odporu.“ Pět opozičních aktivistů, včetně operního pěvce Paatu Burchuladzeho, bylo obviněno z pokusu o státní převrat. Režim využívá tento incident k tomu, aby mohl celé protestní hnutí diskreditovat jako radikální a násilné, přestože drtivá většina demonstrujících občanů zůstává věrná nenásilí.

V září 2025 dosáhly protesty 300. dne. Od „výkladní skříně demokracie“ k mezinárodnímu vyvrhelovi — Gruzie za rok urazila cestu, na kterou Bělorusko potřebovalo deset let.

Mapa konfliktu: síť proti síti

Moc v Gruzii dnes nevykonávají státní instituce, ale personalizovaná síť vybudovaná kolem Ivanišviliho. Vládne prostřednictvím osobních kontaktů, finančních toků a strachu. Zrádcům neodpouští: v roce 2025 začaly čistky v jeho nejbližším okolí. Prohlídky proběhly u bývalého premiéra Irakliho Garibašviliho, bývalého šéfa Státní bezpečnostní služby Gruzie Grigola Liluašviliho a bývalého generálního prokurátora Otara Parcchaladzeho. Dokonce i Vachtang Gomelauri, který byl po desetiletí Ivanišviliho osobním strážcem, v květnu pod tlakem sankcí USA a Velké Británie odstoupil z funkce.

Kariéra Ivanišviliho je hluboce provázaná s Ruskem. Zbohatl v 90. letech, když se pohyboval v okruhu Borise Jelcina a skupoval metalurgická a bankovní aktiva. Jeho rodina dodnes investuje v Moskvě: Ivanišviliho manželka v letech 2021—2024 koupila nemovitosti nedaleko hlavního města a od té doby formou offshore struktur vydělávají na pronájmu moskevských objektů. V únoru 2022 oligarcha vsadil na to, že Ukrajina rychle padne a Rusko zvítězí. Kdyby dnes ustoupil, přijde o všechno. Proto kurz na Kreml musí udržet za každou cenu.

Sociální základnu režimu netvoří města, ale regiony. V Gruzii téměř neexistuje střední třída: 40 procent obyvatel žije na venkově, kde jsou mzdy dvakrát nižší než v Tbilisi. Gruzínský sen se opírá o klientelismus: rozdává pracovní místa, výhody, protekci místním úředníkům a představitelům bezpečnostních složek. Podporu ve výši 35 — 45 procent mají od důchodců, z venkova, chudých a těch, kteří se bojí nové války.

Proti Gruzínskému snu vystupuje městská střední třída a generace Z. Mladí lidé, kteří vyrostli bez sovětských reflexů, bez nostalgie po minulosti, s evropskými hodnotami a digitální kulturou. Nevěří starým stranám, dávají přednost kreativním, mírovým a decentralizovaným formám protestu. Od března aktivita generace Z trochu opadla, nicméně hnutí dál nyní stojí na odhodlání vzdělaných městských obyvatel.

Nejde o klasický konflikt „režim versus lid“. Je to boj dvou sítí: vertikální moci, která se opírá o strach a peníze, proti horizontálnímu odporu, který žije ze solidarity a sebeorganizace.

Protest bez vůdců: síla nebo slabost?

Hlavním rozdílem gruzínského protestu je absence jediného vůdce. Není tu žádný štáb, žádná charismatická osobnost, žádná strana, která by ho mohla vést. Vše se koordinuje přes Facebook, improvizovaná shromáždění na Rustaveliho třídě, místní iniciativy v jednotlivých čtvrtích.

To činí hnutí stabilním: i když režim pozatýká desítku opozičních aktivistů, protest se nezastaví, protože nepatří nikomu. Jenže v tom spočívá i jeho zranitelnost: bez rozhodovacího centra je velmi obtížné přejít od odporu k výkonu moci. Kdo bude vést jednání? Kdo bude hnutí zastupovat na mezinárodní scéně? Jak se dohodnout na přechodné vládě, když neexistují všeobecně uznávaní zástupci?

Opoziční strany existují — je zde Jednotné národní hnutí, Koalice za změnu, Silná Gruzie — ale neovládají ulice a nemají plnou důvěru protestujících. Prezidentka Zurabišviliová si zachovává morální autoritu, ale je prakticky bezmocná. Možná právě tato roztříštěnost zachraňuje protest: režim nemá s kým uzavřít dohodu, protože prostě neexistuje žádné „vedení“. Není tu organizace, kterou by bylo možné podplatit nebo zastrašit. Je to stav společnosti.