Tbilisi, Rustaveliho třída, říjen 2025. Již tři sta dní po sobě zde neutichají protesty. Nad barikádami vlají vlajky Evropské unie, do davu stříkají vodní děla, vzduch je plný slzného plynu, stovky lidí jsou zadrženy. Ještě před rokem byla Gruzie považována za vzor demokracie v postsovětském prostoru. Dnes se rychle mění v autoritářský režim.

Za tímto obratem stojí postava oligarchy Bidziny Ivanišviliho, jehož majetek tvoří třetinu HDP země, což je i v celosvětovém měřítku raritní hodnota. Právě on, skrytý v pozadí, fakticky řídí stranu Gruzínský sen, zmrazil jednání o vstupu do Evropské unie, potlačil nezávislá média a začal systematicky ničit občanskou společnost. V reakci na to vyšly do ulic desítky tisíc lidí — ne na výzvu politických stran, ne za jedním vůdcem, ale spontánně, horizontálně, prostřednictvím sociálních sítí a chatů. Jedná se o nejdelší protest v soudobých dějinách Evropy.

Nejde však pouze o osud jedné země. Máme před sebou jakousi laboratoř, kde se střetávají dva modely uspořádání: ruská vertikála moci a evropská idea sebeorganizované společnosti. Kde geopolitika války na Ukrajině přímo ovlivňuje vnitřní politiku. A kde se hnutí bez vůdců snaží čelit systému postavenému na osobní loajalitě, protekci a nekontrolovaných penězích.

Od evropské integrace k izolaci: rok, který všechno změnil

26. říjen 2024 se stal bodem, odkud nebylo návratu. Parlamentní volby, které mezinárodní pozorovatelé označili za nesvobodné a zmanipulované, znamenaly nástup autoritářského režimu. OBSE zaznamenala zastrašování voličů, zaujatost médií, porušování tajnosti hlasování. Ale to nejtěžší mělo teprve přijít.

Již 28. listopadu vláda oznámila pozastavení jednání s Evropskou unií „do roku 2028“. Rozhodnutí vyvolalo vlnu pobouření. Pokojné demonstrace byly brutálně rozehnány, začala éra represí. To, co začalo jako protest proti změně zahraniční politiky, se rychle proměnilo v masový odpor proti režimu.

Do prosince bylo zadrženo více než 400 lidí. Novináři byli biti před kamerami. Maskovaní příslušníci speciálních jednotek bez rozdílu používali násilí. Lidé se však nerozešli: Rustaveliho třída se stala symbolem vytrvalosti.

Dne 29. prosince proběhl ústavní převrat. Parlament ovládaný stranou Gruzínský sen zvolil prezidentem Michaila Kavelašviliho, bývalého fotbalistu bez vysokoškolského vzdělání. Úřadující prezidentka Salome Zurabišviliová odmítla uznat legitimitu tohoto rozhodnutí, opustila rezidenci a prohlásila, že s sebou odnáší poslední zbytky zákonnosti. Na inauguraci nového prezidenta nebyl přítomen ani jediný zahraniční velvyslanec.

Rok 2025 přinesl nové vlny tlaku. V březnu soudy zmrazily účty sedmi předních občanských organizací, včetně těch, které dosud pomáhaly zadrženým platit pokuty. Více než sto aktivistů bylo vyšetřováno podle paragrafů trestního zákoníku za účast na akcích. Nezávislá média byla vystavena útokům, na univerzitách probíhaly čistky, státní úředníci byli propouštěni za proevropské názory.

Dne 4. října 2025, v den komunálních voleb, vyšlo do ulic asi 20 tisíc lidí. Většina se chovala pokojně, ale malá skupina se pokusila přiblížit k prezidentskému paláci. Policie reagovala vodními děly a slzným plynem. Prezidentka Zurabišviliová přímo obvinila úřady z provokace: „Tento ‚útok‘ je inscenovaný. Cílem je diskreditovat 310 dní pokojného odporu.“ Pět opozičních aktivistů, včetně operního pěvce Paatu Burchuladzeho, bylo obviněno z pokusu o státní převrat. Režim využívá tento incident k tomu, aby mohl celé protestní hnutí diskreditovat jako radikální a násilné, přestože drtivá většina demonstrujících občanů zůstává věrná nenásilí.

V září 2025 dosáhly protesty 300. dne. Od „výkladní skříně demokracie“ k mezinárodnímu vyvrhelovi — Gruzie za rok urazila cestu, na kterou Bělorusko potřebovalo deset let.

Mapa konfliktu: síť proti síti

Moc v Gruzii dnes nevykonávají státní instituce, ale personalizovaná síť vybudovaná kolem Ivanišviliho. Vládne prostřednictvím osobních kontaktů, finančních toků a strachu. Zrádcům neodpouští: v roce 2025 začaly čistky v jeho nejbližším okolí. Prohlídky proběhly u bývalého premiéra Irakliho Garibašviliho, bývalého šéfa Státní bezpečnostní služby Gruzie Grigola Liluašviliho a bývalého generálního prokurátora Otara Parcchaladzeho. Dokonce i Vachtang Gomelauri, který byl po desetiletí Ivanišviliho osobním strážcem, v květnu pod tlakem sankcí USA a Velké Británie odstoupil z funkce.

Kariéra Ivanišviliho je hluboce provázaná s Ruskem. Zbohatl v 90. letech, když se pohyboval v okruhu Borise Jelcina a skupoval metalurgická a bankovní aktiva. Jeho rodina dodnes investuje v Moskvě: Ivanišviliho manželka v letech 2021—2024 koupila nemovitosti nedaleko hlavního města a od té doby formou offshore struktur vydělávají na pronájmu moskevských objektů. V únoru 2022 oligarcha vsadil na to, že Ukrajina rychle padne a Rusko zvítězí. Kdyby dnes ustoupil, přijde o všechno. Proto kurz na Kreml musí udržet za každou cenu.

Sociální základnu režimu netvoří města, ale regiony. V Gruzii téměř neexistuje střední třída: 40 procent obyvatel žije na venkově, kde jsou mzdy dvakrát nižší než v Tbilisi. Gruzínský sen se opírá o klientelismus: rozdává pracovní místa, výhody, protekci místním úředníkům a představitelům bezpečnostních složek. Podporu ve výši 35 — 45 procent mají od důchodců, z venkova, chudých a těch, kteří se bojí nové války.

Proti Gruzínskému snu vystupuje městská střední třída a generace Z. Mladí lidé, kteří vyrostli bez sovětských reflexů, bez nostalgie po minulosti, s evropskými hodnotami a digitální kulturou. Nevěří starým stranám, dávají přednost kreativním, mírovým a decentralizovaným formám protestu. Od března aktivita generace Z trochu opadla, nicméně hnutí dál nyní stojí na odhodlání vzdělaných městských obyvatel.

Nejde o klasický konflikt „režim versus lid“. Je to boj dvou sítí: vertikální moci, která se opírá o strach a peníze, proti horizontálnímu odporu, který žije ze solidarity a sebeorganizace.

Protest bez vůdců: síla nebo slabost?

Hlavním rozdílem gruzínského protestu je absence jediného vůdce. Není tu žádný štáb, žádná charismatická osobnost, žádná strana, která by ho mohla vést. Vše se koordinuje přes Facebook, improvizovaná shromáždění na Rustaveliho třídě, místní iniciativy v jednotlivých čtvrtích.

To činí hnutí stabilním: i když režim pozatýká desítku opozičních aktivistů, protest se nezastaví, protože nepatří nikomu. Jenže v tom spočívá i jeho zranitelnost: bez rozhodovacího centra je velmi obtížné přejít od odporu k výkonu moci. Kdo bude vést jednání? Kdo bude hnutí zastupovat na mezinárodní scéně? Jak se dohodnout na přechodné vládě, když neexistují všeobecně uznávaní zástupci?

Opoziční strany existují — je zde Jednotné národní hnutí, Koalice za změnu, Silná Gruzie — ale neovládají ulice a nemají plnou důvěru protestujících. Prezidentka Zurabišviliová si zachovává morální autoritu, ale je prakticky bezmocná. Možná právě tato roztříštěnost zachraňuje protest: režim nemá s kým uzavřít dohodu, protože prostě neexistuje žádné „vedení“. Není tu organizace, kterou by bylo možné podplatit nebo zastrašit. Je to stav společnosti.

Tři scénáře budoucnosti

První možností je revoluce. Volby již nefungují: volební systém je zfalšovaný, Ústavní soud připravuje zákaz předních opozičních stran, zbývá tedy pouze cesta do ulic.

Revoluce je možná, pokud se sejdou tři faktory. Za prvé neúspěch Ruska na Ukrajině nebo vnitřní krize v samotné Ruské federaci. To zasáhne gruzínskou ekonomiku, která je vázána na ruský trh, a podkopá zdroje režimu.

Za druhé je to rozkol uvnitř elit. Čistky bývalých Ivanišviliho spojenců už začaly, a pokud bezpečnostní složky přestanou plnit rozkazy a nebudou rozhánět protesty, režim se zhroutí. Za třetí je nutný masový přechod „tichých“ občanů na stranu protestujících. Pokud na Rustaveliho třídu nevyjde 20, ale 200 tisíc lidí, pokud se připojí regiony, pokud se mezi demonstranty objeví děti policistů, systém to nevydrží.

Druhý scénář představuje konsolidace diktatury podle ázerbájdžánského vzoru, tedy falešná opozice, kontrolovaná média, inscenované volby, zákaz občanských organizací. Ale Gruzie nemá ropu ani jiné zdroje, aby si mohla koupit loajalitu mas. Občanská společnost je zde příliš živá, evropská identita příliš silná. Načas potlačit ji lze, ale udržet takový stav by bylo mnohem složitější.

Třetí možností je zmrazený konflikt. Ten je v nejbližší perspektivě nejpravděpodobnější. Režim není s to protesty zcela potlačit, protesty nedokážou svrhnout režim. Situace se dostává do slepé uličky: výbuchy na pozadí nových represí, pak únava, emigrace, ekonomický úpadek. Ani vítězství, ani porážka — jen vyčerpávající poziční válka.

Rozhodující moment pravděpodobně nastane v roce 2026. Vše bude záviset na průběhu války na Ukrajině, stavu ruské ekonomiky a síle gruzínské elity. Náhoda může naklonit misky vah na kteroukoli stranu.

Evropa rozhoduje o sobě a svých hodnotách

Gruzie není periferií. Je klíčovým uzlem nové geopolitiky. Prochází jí „střední koridor“ — životně důležitá obchodní cesta ze Střední Asie k Černému moři. Pokud se nad Gruzií prosadí ruská kontrola, bude to znamenat izolaci a destabilizaci celého regionu.

Vojensko-strategický význam země je také obrovský. Rusko již staví v Očamčyře v  okupované Abcházii přístav a posiluje tak svou přítomnost na Černém moři. Kontrola nad Gruzií by Kremlu poskytla páku pro vyvíjení tlaku na Jižní Kavkaz, Turecko a dokonce i Středomoří.

Hlavní však je válka hodnot. Na Ukrajině se ukázalo, že když Evropa upřednostňuje pragmatismus před principy, platí se za to krví. Podpora demokracie za hranicemi Evropské unie není charita, ale ochrana vlastní bezpečnosti. Pokud Gruzie padne, bude to signál pro všechny partnery od Moldavska po Kazachstán: Evropa neochrání ty, kteří se rozhodnou pro její hodnoty.

Dnes je tedy Gruzie přední linií boje, kde se rozhoduje o světě, v němž bude žít i Evropa. A volba je zde jednoduchá: buď investovat do demokratické Gruzie nyní, nebo platit za chaos na Kavkaze a v Černomoří po celá desetiletí. V tomto případě si pragmatismus a hodnoty neodporují — jsou spolu v souladu.

Z ruštiny přeložila JITKA KOMENDOVÁ.