Na několik stovek metrů dlouhém mostu mezi Gruzií a Abcházií se procházejí krávy, sem tam projede maršutka nebo koňský povoz. Zdá se, že most dříve vypadal vcelku impozantně. Postavili jej němečtí zajatci na konci 40. let, ale od války mezi Gruzií a Abcházií se o něj už přes dvacet let nikdo nestará, je v zóně nikoho.

Velká část zhruba 240 tisíc lidí obývajících Abcházii dnes ani neví, že je tento jediný hraniční přechod mezi Gruzií a Abcházií otevřený. Pod mostem se leskne říčka, na konci dlouhé zelené pláně k nebi stoupají zasněžené vršky Kavkazu, za kterým se do dálek táhnou ruské pláně. Na konci mostu začíná ostnatý plot, u kterého stojí abcházská celní budka a nad ní na svahu prorezlá kulometná střílna. O něco dál stojí několikanásobně větší celnice pohraniční služby ruské FSB, Federální bezpečnostní služby, která se tu objevila po poslední krátké válce Ruska s Gruzií v roce 2008.

„Byl jste na Majdanu? Kde pracujete? Proč jedete do Abcházie?“ ptají se pohraničníci trochu zaražení naší sedmnáctičlennou skupinou, ve které jsou kromě většiny Čechů i Ázerbájdžánci, Arméni a Běloruska. Zdá se, že moc nevědí, co si s námi počít, ale doklady máme v pořádku, a tak nás asi po hodině a půl pouštějí i bez prohledávání věcí.

„Dříve to tu bylo něco jiného, je to nebe a země, po válce se všechno změnilo,“ povídá bábuška, která vedle mě sedí v maršutce na cestě do hlavního města Suchumi, bývalé sovětské riviéry.

„Lidí je tu mnohem míň, než dříve. Domy jsou prázdné a nikdo krom Abcházců si je nemůže koupit, takže ještě chvíli prázdné zůstanou.“

Počet používaných domů stojících podél cesty je zhruba stejný, jako počet rozbořených a zarostlých, které tu zůstaly rozbombardované po válce, nebo které jejich obyvatelé opustili v následujících letech.

„Ale máme tu pomeranče, citróny, mandarinky, rajčata, všechno moc dobré. I víno, pivovar a dokonce několik termálních pramenů. Ale o ty se už dlouho nikdo nestará. Taky železnice ze Suchumi do Tibilisi je rozbitá a zarostlá křovím,“ přemýšlí bábuška a dodává, že ve 30. letech, když se železnice stavěla, se sem přestěhovala z Ruska. „Za tu dobu se hodně změnilo. Hned několikrát,“ zakončuje.

V Suchumi je ve druhé polovině dubna ještě chladno, jen na slunci na nábřežní ulici je příjemně. Pár staříků se tu vyhřívá a hraje u toho s velice vážným výrazem u stolků domino. V hraní domina je prý Abcházie na světové úrovni, v roce 2011 se tu v něm pořádalo dokonce mistrovství světa.

„Děcka, to jste ale přijeli moc brzo. Ještě to chce chvilku počkat,“ volá na nás jeden ze staříků.

„A kdy máme přijet?“ ptám se ho.

„Ještě tu jsou trochu vidět stopy války, ale za pár let to tu bude ráj na zemi,“ odpovídá s úsměvem.

Abcházie a Gruzie

„Kdybychom chtěli být někým pohlceni, tak nebojujeme sedmnáct let za nezávislost v podmínkách, kdy nás nikdo na světě neuznává. Samotné Rusko proti nám vedlo mnoho let blokádu, dospělí muži nemohli překročit hranici a ženy stály v několikahodinových frontách, aby mohly prodat pár mandarinek, a uživit tak rodinu,“ povídá Dalila, zakladatelka suchumské neziskovky Svět bez násilí.

„Sama jsem kvůli blokádě probrečela moře slz. Nechci být součástí Ruska, ale Evropa dělá všechno proto, abychom se jeho součástí stali. Nemáme s kým jiným obchodovat, kam cestovat, mladí lidé mohou odjet studovat jen díky ruským pasům. Teď jsme Rusku neskutečně vděční za to, že nás uznalo, je to náš jediný strategický partner. Ale když se s námi bude chtít bavit kdokoli jiný, budeme jen rádi, není dobré být závislí jen na jedné zemi,“ přidává Dalila.

Člověk z rozhovorů s místními snadno nabude dojmu, že kořen problémů Abcházie spočívá v tom, že i když byli Abcházci minimálně od začátku 20. století do 90. let v této oblasti v menšině, měli velkou chuť se bít za to, aby země patřila jim. Zbytek světa však neměl uznání země jako domoviny Abcházců nikdy za nejlepší nápad.

„Abcházci uměli vždy dobře bojovat. Historie této země je historií válek. Proto bylo nejsmutnější, když nás na začátku 90. let donutili vrátit se k tomu, co nám šlo vždycky nejlépe,“ vyjadřuje Dalila názor, který je v Suchumi slyšet z mnohých stran.

Dnes v Abcházii žije podle oficiálních statistik okolo 140 tisíc Abcházců z celkového počtu 240 tisíc obyvatel. Gruzínská vláda přitom tvrdí, že jich je buď mnohem méně, nebo taky že nic jako abcházský národ neexistuje — prý jde o severozápadní Gruzíny.

„Občas je vtipné, jak se na nás dívají země z vnějšku. Před několika lety k nám přijel americký reportér. Chtěl, ať mu ukážeme ruské tanky, rabující ruské vojáky a tak dále. Říkali jsme mu, že tu nic takového není, ale nevěřil nám. Pak chtěl pro reportáž aspoň děti, které si hrají s vystřílenými nábojnicemi. Řekli jsme mu, že ani to tu nemáme. Nevěřil nám, projezdil celou zemi včetně hor, a když nic nenašel, odjel naštvaný zpět do Ameriky,“ říká Anait, šéfredaktorka Nužné Gazety, která až do loňského převratu představovala hlavní opoziční noviny v zemi.

Sami jsme zatím krom pohraničníků narazili jen na tři maršutky plné mávajících vojáků, kteří jeli na vzpomínkový den ke 100. výročí arménské genocidy. Arméni jsou jedna z největších menšin Abcházie.

I když jsme v subtropech, už tři dny je tu pořádná zima. Dneska se k tomu zatáhlo a začalo mrholit. Tak se jedeme zítra aspoň ohřát k termálním pramenům na východě země. Snad se to zlomí a ještě poznáme, co znamená označení „subtropy“.

„Ruština je moc krásný jazyk, je potřeba se ji učit!“ vykřikl nadšeně přiopilý gruzínský taxikář, který mě vezl na okraj Tibilisi. Pak se na chvíli zamyslel. „Jen s těma Rusama cosi není úplně v pořádku,“ dodal rozvážně, jakoby se ze všech sil snažil pochopit, proč země s tak příjemnou řečí pořád tropí jeho zemi nepochopitelné naschvály.

Byl v tom ten samý nádech naprosté neschopnosti chápat, který je často vidět v Abcházii, na Donbase, na Ukrajině i v Rusku a vlastně kdekoli jinde po světě — lidé jsou přeci ve své podstatě dobří a vědí, že zabíjet, krást, vyhánět z domovů a nenávidět nevede k ničemu dobrému a ostatně to ani není správné. Jak je pak ale možné, že sem tam vypukne válka, lidé se zabíjejí, země si dělají ekonomické blokády a ničí životy stovkám tisíc lidí, aniž by něco takového jejich obyvatelé vlastně chtěli a aniž by to někomu prakticky prospělo.

Dneska jsem přestopoval Velký Kavkaz a z Gruzie jsem se dostal do Ruska. Hlavní magistrála spojující tyto dvě země je malá horská cesta zasněžená v sedle, po které projede zhruba jedno auto za pět minut. Na stop se ale nečeká většinou víc, než právě těchto pět minut. Po cestě se procházejí stáda ovcí a krav, které nahání pasáci často značně nejistými pohyby a s lahví v ruce.

Jediná nepříjemnost na cestě byl ruský pohraničník, který se rozhodl, že i když už jsme byli puštěni přes hranice, tak si dokáže svou osobní moc tím, že nám pět minut nezvedne závoru, abychom mohli odjet. Asi nám chtěl dokázat, že i když je jen zvedač závory v uniformě, tak jej musíme brát vážně. Když na něj řidič nervózně zatroubil, dostal vynadáno a musel ještě jednou podstoupit prohlídku auta.

Nakonec jsem se ale dostal až do severoosetského Vladikavkazu — podle vyprávění mých hostitelů do hlavního města nejvíce pohanské a zároveň nejméně konzervativní republiky Severního Kavkazu. Od ruské hranice mě zatím provázejí plakáty a všechny možné neonové ozdoby, které říkají, že před sedmdesáti lety skončila díky Rusku 2. světová válka a letos se to musí pořádně oslavit. A zítra pokračování do Grozného, kde mám prý očekávat nejkrásnější mešitu na celém světě.

Osetie a Čečensko

Čečensko se pozná podle toho, že je tu všechno zelené. Nekonečné zelené louky, lesy, zelené vlaječky islámu na sloupech podél cest. Dokonce mají prý i zelenou ropu — jednu z nejkvalitnější na světě, která údajně hoří, i když ještě není zpracovaná.

„Jasně, že máme ropu, proč by nám jinak zemřelo půl milionu lidí ve válkách?“ směje se za volantem třicetiletý Mohamed. „Ze zisků z ropy se zaplatila celá poválečná rekonstrukce, v krajině už moc nepoznáte, že byla válka. Šrámy uvnitř nám ale zůstaly, ty jen tak nezmizí,“ vypráví a dodává, že měl ještě třináct sourozenců. Tři zemřeli v dětství, jeden ve válce, zbylo jich deset.

„Pět dětí bylo ještě nedávno minimum. Teď přichází móda třech až pěti dětí. Starší lidé se ale na takové páry dívají přes prsty, říkají pak, že nemají děti rády,“ doplňuje.

Na první pohled je vidět, že peněz je tu dost — už od Severní Osetie všichni pějí chválu na silnice v Čečensku, na zdejší mešitu a na celé nově postavené město. Někdo říká, že je to díky penězům z ropy, jiní tvrdí, že tak Čečence uplácí Moskva, aby se zase nechtěli odtrhnout.

„Po válce v Grozném nic nezůstalo, byl srovaný se zemí. Teď všechno zase stojí. To je díky Kadyrovovi, drží to tu pěkně pevnou rukou. Když by zmizel, tak se tu zase rozběhne válka,“ povídá Said, třiačtyřicetiletý podnikatel z Dagestánu, republiky na samém východě Severního Kavkazu. Chválu Kadyrova po chvíli střídá chvála Zemana, který se nenechal odradit ani americkým velvyslancem a vyrazil do Moskvy na Den vítězství.

„Občas nám v televizi Zemana ukazují. Takový stařík, ale přitom silný a nebojácný člověk! Kdyby tak bylo v Evropě víc takových, jako je on,“ říká Saíd.

Hlavní ulicí v centru Grozného je prospekt Kadyrova, na který navazuje prospekt Putina. Přemýšlím, jestli další část ponese jméno důchodce z Vysočiny. Symbolické je, že tento centrální prospekt začíná sochou, které se přezdívá Tři pitomci.

Dnem vítězství tu teď ostatně žije úplně všechno. Kolem cest je symbolika spojující Sovětský svaz a současné Rusko, ve vladikavkazském obchodě s elektronikou si můžete koupit nálepku s tankem T-34 a nápisem „Na Berlín!“. Ulice Grozného se pomalu plní vojenskou technikou, na autobusové zastávce se potácejí tři vojáci, kteří na přehlídku přijeli z ruského Severního vojenského okruhu.

„Nebojíš se tu stopovat?“ ptá se mě voják ze Střední Asie, který stojí na blokpostu mezi Severní Osetií a Ingušskem. Blokpostů je na Severním Kavkaze ostatně snad i víc, než kolik jich bylo v březnu na Donbase. Na rozdíl od Donbasu mi tu ale vojáci berou otisky prstů v asi čtvrthodinové proceduře na mobilní stanici obehnané ostnatým drátem a chráněné ocelovými střílnami. Na otázku, jestli není pro snímání otisků prstů od turisty dobré mít aspoň minimální důvod, dostávám odpověď, že jsem podezřelý tím, že tu cestuji.

Na silnicích občas potkáváme vojenské konvoje — prý jedou na základnu ze cvičiště. Když jsem předevčírem u večeře ve Vladikavkazu řekl, že se blíží bouřka, tak se na mě Atsamav usmál a řekl, že to jsou záblesky z nedalekého vojenského cvičiště.

Když jsme po cestě do Grozného zastavili na malé benzince, aby si řidič a spolujezdec dali odpolední modlitbu, docela mě překvapilo, jak až sem zasahuje debata o karikaturách. Na okně benzinky byl plakátek s nápisem: „Jsme proti karikaturám. Vy nikdy nemůžete pochopit, jak milujeme svého Proroka.“

„Jasně, bylo to tu hodně silné, když postříleli Charlie Hebdo. Sešly se statisíce lidí, aby se v naší nové mešitě modlili proti islámskému terorismu, ale zároveň proti karikaturám,“ vysvětluje mi benzinkář a zároveň mi připaluje cigaretu přes okýnko vedle stojanu na benzín. „Sám mám na autě na zadním skle dvě nálepky — jednu proti karikaturám, druhou proti teroristům.“

A teď za oknem v centrální mešitě začíná páteční modlitba — pár desítek tisíc lidí. Podívám se tam a vyrážím dál. Asi na Krasnodar.

Když člověk jede do Čečenska, tak asi trochu automaticky očekává, že po něm někdo půjde. Policajti budou pořád stavět, kontrolovat pas, prohledávat věci, ptát se, co tu dělám a tak dál. V samotném Čečensku po mě nikdo — na rozdíl Osetie a dalších severokavkazských republik, jak zmíněno před chvlílí — nechtěl pas ani jednou. Policajti mě zastavovali, aby se zeptali, jestli je vážně české pivo nejlepší na světě, případně jestli se mi líbí město a jestli mi nikdo nedělá problémy. Jedno zvláštní setkání se státem se mi ale asi přece jen stalo.

Nemám s sebou stan, takže když nechci trávit noc v maršutce nebo ve vlaku, hledám si ubytování přes couchsurfing. V Grozném jsem napsal člověku s nejvíce referencemi, který v průměru odpovídá nejrychleji — jakýsi Josup. „Určitě přijeďte, těšíme se na Vás,“ zněla odpověď, kterou jsem dostal během pár minut od požádání. Připojeno bylo ještě telefonní číslo.

Když jsem si po příjezdu trochu prohlédl Groznyj, zavolal jsem, že sedím v kavárně na prospektu Putina, jestli mám někam přijít. Za pár minut se ve dveřích kavárny objevil Josup. V luxusním obleku, i když malý, tak s vypracovanou postavou, veselým obličejem a rozhodným chováním. Okamžitě zaplatil mé dopité kafe a řekl, že ostatní nás čekají v autě.

„Jací ostatní?“

V luxusním sportovním autě nás čekali tři další couchsurfeři. Všichni z Moskvy, všichni bývalí novináři. Měli pauzu od práce, a tak se vydali na cesty — dvě holky cestující dohromady a kluk, který se do Grozného zastavil během stopu do Gruzie. Přišel o práci, když tisková agentura RIA Novosti propouštěla a vzít náhradní práci na Rossia Today se mu nechtělo.

Přisedl jsem a vyrazili jsme na výlet po městě. Podívat se na druhou největší mešitu v Evropě, na střešní kavárnu Hotelu Grozny — jednu z nejluxusnějších kaváren ve městě v nejvyšším patře jednoho z mrakodrapů v Grozny City —, na extrémně drahý operní dům a plno dalších věcí, které ukázaly, že se při poválečném znovubudování města otec a syn Kadyrovové nechali silně inspirovat ve svém megalomanství Dubají.

Nejvíce očekávaný projekt je zde mimochodem v současnosti nový mrakodrap o výšce 500 metrů, který bude za dva roky nejvyšší obytnou budovou v Evropě. Pro město o necelých 400 tisících obyvatelích jde o na první pohled odvážný projekt — člověk by až řekl, že i kdyby se do domu nastěhovali všichni obyvatelé města, pořád by pár bytů zbylo.

„Kdyby vám kdokoli ve městě — policajt, voják, kdokoli — dělal potíže, řekněte mu, že jste u Josupa, problémů se bát nemusíte,“ upozorňuje po cestě náš hostitel.

I když se Josup odpovědím na otázky o své práci a osobním životě vcelku bravurně vyhýbal, postupně prozradil, že pracuje na nějaké vysoké pozici pro vládu. Ukazování města cestovatelům je pro něj ale důležitější než sezení v kanceláři, takže občas odběhne a celý den stráví projížďkami po městě a okolí s turisty. Přitom pěje chválu na to, jak se nyní v zemi skvěle žije, jak je bezpečno a jak moc se Kadyrov snaží rozvíjet zemi.

„Ramzan je pravý Čečenec, nikdy jej neunavíte. Spí jen tři hodiny denně, pořád obchází zemí a kontroluje, jestli všichni pracují tak, jak mají. Někdy se neočekávaně objeví v nemocnici v bílém plášti a ptá se pacientů na doktory. Když jsou s někým nespokojení, okamžitě si nechá vystavit propouštěcí listinu a doktor jde na dlažbu. Stejně tak se občas objeví u silnice v policejní uniformě a kontroluje práci policie, nebo ve vestě a přilbě na stavbě. Moji kancelář už jednou taky kontroloval, naštěstí jsem tam zrovna byl. Když se dozvěděl, že k sobě zvu couchsurfery, hned mi nechal poslat sto různých dárků, ať jim je rozdám. Hodně mu jde o dobré jméno země,“ vypráví Josup.

Pocit všudypřítomnosti Kadyrova posilují i všudypřítomné fotky současného prezidenta a jeho otce, bývalého prezidenta a hrdiny Ruské federace. Jejich obličeje jsou úplně všude — na velkých plakátech na stěnách domů, jako nálepky na zadních sklech aut, na ceduli právnické kanceláře v zapadlé uličce města. Před mešitou dokonce chvíli stála velká socha starého Kadyrova, kterou nechal po jeho smrti syn postavit. Zmizela krátce po odhalení. Přijela totiž delegace ze Saudské Arábie, která upozornila, že něco takového není docela v souladu s Koránem.

Miloš Zeman, který poslal do háje amerického velvyslance za poznámku, že slavení vítězství spojenců ve 2. světové válce po boku Kim Čong-una, Lukašenka a Putina a není úplně v souladu s demokratickou kulturou, je tu pokládán opět za hrdinu. Asi proto, že když něco provede, stojí si za tím ještě urputněji, než Kadyrov. A jen za dnešek jsem slyšel na stopu asi třikrát, že není nad silného a neomylného vůdce.

Josup povídá, že z podnětu Kadyrova před dvěma lety na ministerstvu rozpracovávali program výchovy expertů pro Čečensko — poslali 110 nadějných studentů na nejlepší světové univerzity ve skupinách po pěti. V každé skupině je ovšem tajně schovaný „staršina“ — spolužák, který kontroluje ostatní a hlásí, jestli je vše v pořádku, jestli se neflákají, spí doma, nechodí na večírky, mají dobrý prospěch. Nikdo ze studentů neví, že je mezi nimi jeden tajný, dozví se to až na budoucím pracovišti, když uvidí, že je z jejich spolužáka najednou nadřízený. Za dva roky z programu vyletělo pět studentů, ostatní před sebou mají ještě tři roky. Chtěl jsem mu navrhnout, ať to prodá novou jako čečenskou reality show.

Když jsem se zeptal na nedávné zprávy o konfliktech mezi čečenskou tajnou službou FSB a rusku FSB, dozvěděl jsem se, že tady žádné problémy rozhodně nejsou, že takové informace vypouštějí bloggeři toužící po senzaci — těch se kolem Čečenska hýbe prý plno.

Než jsme šli spát v jednom z několika bytů, které má Josup k dispozici pro hosty, Sofie — couchsurferka z Moskvy a bývalá televizní žurnalistka — se Josupovi zmínila, že hledá práci. Do půl hodiny měla domluvený pohovor s generálním ředitelem čečenské televize. Jak říkal Josup, Čečensko si nemůže dovolit nechat prchnout experty mezi prsty. Ráno si Sofie koupila dlouhou sukni a šátek na hlavu, aby udělá dobrý dojem. Zítra jí budu psát, jestli se povedlo.

„Možná se vás zítra někdo v domě bude ptát, co tu děláte. Řekněte, že jste u Ramzana. Znají mě tu pod jiným jménem,“ zakončil Josup nabytý den, rozloučil se a odešel spát k sobě domů. Nechci zpochybňovat čečenskou pohostinnost a lásku k vlasti, ale připadal mi trochu nastrčený. Každopádně to nijak neshazuje skvělý zážitek — když budete mít cestu do Čečenska, rozhodně pište Josupovi! Sám mě poprosil, ať o něm a čečenské pohostinnosti vyprávím všem, které potkám.