Na několik stovek metrů dlouhém mostu mezi Gruzií a Abcházií se procházejí krávy, sem tam projede maršutka nebo koňský povoz. Zdá se, že most dříve vypadal vcelku impozantně. Postavili jej němečtí zajatci na konci 40. let, ale od války mezi Gruzií a Abcházií se o něj už přes dvacet let nikdo nestará, je v zóně nikoho.

Velká část zhruba 240 tisíc lidí obývajících Abcházii dnes ani neví, že je tento jediný hraniční přechod mezi Gruzií a Abcházií otevřený. Pod mostem se leskne říčka, na konci dlouhé zelené pláně k nebi stoupají zasněžené vršky Kavkazu, za kterým se do dálek táhnou ruské pláně. Na konci mostu začíná ostnatý plot, u kterého stojí abcházská celní budka a nad ní na svahu prorezlá kulometná střílna. O něco dál stojí několikanásobně větší celnice pohraniční služby ruské FSB, Federální bezpečnostní služby, která se tu objevila po poslední krátké válce Ruska s Gruzií v roce 2008.

„Byl jste na Majdanu? Kde pracujete? Proč jedete do Abcházie?“ ptají se pohraničníci trochu zaražení naší sedmnáctičlennou skupinou, ve které jsou kromě většiny Čechů i Ázerbájdžánci, Arméni a Běloruska. Zdá se, že moc nevědí, co si s námi počít, ale doklady máme v pořádku, a tak nás asi po hodině a půl pouštějí i bez prohledávání věcí.

„Dříve to tu bylo něco jiného, je to nebe a země, po válce se všechno změnilo,“ povídá bábuška, která vedle mě sedí v maršutce na cestě do hlavního města Suchumi, bývalé sovětské riviéry.

„Lidí je tu mnohem míň, než dříve. Domy jsou prázdné a nikdo krom Abcházců si je nemůže koupit, takže ještě chvíli prázdné zůstanou.“

Počet používaných domů stojících podél cesty je zhruba stejný, jako počet rozbořených a zarostlých, které tu zůstaly rozbombardované po válce, nebo které jejich obyvatelé opustili v následujících letech.

„Ale máme tu pomeranče, citróny, mandarinky, rajčata, všechno moc dobré. I víno, pivovar a dokonce několik termálních pramenů. Ale o ty se už dlouho nikdo nestará. Taky železnice ze Suchumi do Tibilisi je rozbitá a zarostlá křovím,“ přemýšlí bábuška a dodává, že ve 30. letech, když se železnice stavěla, se sem přestěhovala z Ruska. „Za tu dobu se hodně změnilo. Hned několikrát,“ zakončuje.

V Suchumi je ve druhé polovině dubna ještě chladno, jen na slunci na nábřežní ulici je příjemně. Pár staříků se tu vyhřívá a hraje u toho s velice vážným výrazem u stolků domino. V hraní domina je prý Abcházie na světové úrovni, v roce 2011 se tu v něm pořádalo dokonce mistrovství světa.

„Děcka, to jste ale přijeli moc brzo. Ještě to chce chvilku počkat,“ volá na nás jeden ze staříků.

„A kdy máme přijet?“ ptám se ho.

„Ještě tu jsou trochu vidět stopy války, ale za pár let to tu bude ráj na zemi,“ odpovídá s úsměvem.

Abcházie a Gruzie

„Kdybychom chtěli být někým pohlceni, tak nebojujeme sedmnáct let za nezávislost v podmínkách, kdy nás nikdo na světě neuznává. Samotné Rusko proti nám vedlo mnoho let blokádu, dospělí muži nemohli překročit hranici a ženy stály v několikahodinových frontách, aby mohly prodat pár mandarinek, a uživit tak rodinu,“ povídá Dalila, zakladatelka suchumské neziskovky Svět bez násilí.

„Sama jsem kvůli blokádě probrečela moře slz. Nechci být součástí Ruska, ale Evropa dělá všechno proto, abychom se jeho součástí stali. Nemáme s kým jiným obchodovat, kam cestovat, mladí lidé mohou odjet studovat jen díky ruským pasům. Teď jsme Rusku neskutečně vděční za to, že nás uznalo, je to náš jediný strategický partner. Ale když se s námi bude chtít bavit kdokoli jiný, budeme jen rádi, není dobré být závislí jen na jedné zemi,“ přidává Dalila.

Člověk z rozhovorů s místními snadno nabude dojmu, že kořen problémů Abcházie spočívá v tom, že i když byli Abcházci minimálně od začátku 20. století do 90. let v této oblasti v menšině, měli velkou chuť se bít za to, aby země patřila jim. Zbytek světa však neměl uznání země jako domoviny Abcházců nikdy za nejlepší nápad.

„Abcházci uměli vždy dobře bojovat. Historie této země je historií válek. Proto bylo nejsmutnější, když nás na začátku 90. let donutili vrátit se k tomu, co nám šlo vždycky nejlépe,“ vyjadřuje Dalila názor, který je v Suchumi slyšet z mnohých stran.

Dnes v Abcházii žije podle oficiálních statistik okolo 140 tisíc Abcházců z celkového počtu 240 tisíc obyvatel. Gruzínská vláda přitom tvrdí, že jich je buď mnohem méně, nebo taky že nic jako abcházský národ neexistuje — prý jde o severozápadní Gruzíny.

„Občas je vtipné, jak se na nás dívají země z vnějšku. Před několika lety k nám přijel americký reportér. Chtěl, ať mu ukážeme ruské tanky, rabující ruské vojáky a tak dále. Říkali jsme mu, že tu nic takového není, ale nevěřil nám. Pak chtěl pro reportáž aspoň děti, které si hrají s vystřílenými nábojnicemi. Řekli jsme mu, že ani to tu nemáme. Nevěřil nám, projezdil celou zemi včetně hor, a když nic nenašel, odjel naštvaný zpět do Ameriky,“ říká Anait, šéfredaktorka Nužné Gazety, která až do loňského převratu představovala hlavní opoziční noviny v zemi.