Za prezidentování a premiérování Vladimíra Putina se vraždění, napadání a zastrašování novinářů a zastánců lidských práv staly věcí obvyklou, dá se říci bez přehánění. Novinářka Anna Politkovská, která byla zavražděna před pěti lety, je toho nejviditelnějším příkladem. Její vražda nebyla vyšetřena. Anna však zůstává nezapomenuta, především jako ryzí člověk.

Ve světle genocidy Čečenců by mohl někdo otrlejší brát tyto vraždy v duchu jednoho ze Stalinových mocenských hesel: Když se kácí les, létají třísky. Putin není Stalin, jakkoli se však jím utvářený režim tváří demokraticky, jde o autoritativní způsob vládnutí. V něm vedle zmanipulovaných soudních procesů, srůstu ekonomiky s politikou, ekonomicko-politického vydírání na vnitřní i mezinárodní politické scéně a mocenského ovládnutí většiny médií hrají podstatnou roli i tyto „třísky“. Vražda Aničky Politkovské je nejznámější z nich, protože byla mezinárodně uznávanou osobností.

Rusko se v 90. letech politicky sytilo vyvražďováním Čečenců. V první válce Jelcinova, ve druhé Putinova armáda cíleným státním terorem vyvolala to, proti čemu údajně bojovala: někteří Čečenci, do té doby umírnění muslimové, začali naslouchat vahábistům, kteří „přispěchali na pomoc“. Byl to Putin, který na Kavkaze a posléze v Rusku zrodil islamistický terorismus. Kvůli Putinovu nesmyslnému tažení proti malému kavkazskému národu umírali i ruští mladíci, nahnaní na jatka často špatně vyzbrojení a bez potřebného výcviku.

Nejhlasitějším a mezinárodně nejuznávanějším kritikem tohoto počínání byla právě Aňa Politkovská, novinářka, z níž se pod tíhou okolností stala i lidsko-právní aktivistka, člověk, který k bezpráví nemíní mlčet. Byla zabita čtyřmi výstřely v domě, kde bydlela. Její příbuzní, kolegové a spolupracovníci - ale i my, kteří jsme to pozorovali zdálky - pak již jen prožívali bezmoc vůči nestoudné aroganci moci, které Anna šlapala na paty. Moci, jež s vědomím naprosté beztrestnosti odklízí nemilosrdně z cesty své oponenty, moci, která „diskutuje“ prostřednictvím násilí na druhých.

Přesvědčení, že za vraždou Anny Politkovské stojí kvůli její nesmlouvavé kritice Putinův režim - ať už přímo FSB či Putinův čečenský oblíbenec Ramzan Kadyrov (současný proruský prezident) - je nejen u nás silné. Věděla či tušila to předem i Anna sama. Její přítel, francouzský filozof André Glucksmann, jedna ze současných nejvýraznějších světových osobností, k prvnímu výročí jejího zavraždění napsal:

„Odpoledne jednoho říjnového dne roku 2006 zvoní telefon. Z Moskvy a pak z Říma. Annu zabili. Odporný den pro lidstvo. Odporný den pro Rusko. Pro Čečnu a pro nás všechny a taky pro mě, byla mou přítelkyní. Vladimir Putin bude slavit jedno pěkné výročí… Na jaře 2006, když jsem ji viděl naposledy, mi Anna řekla: ,Jestli mě zabijí, nehledejte strůjce. Je v Kremlu a má strach.´… Sotva se rakev zavřela, největší hulvát se bije v prsa a ukazuje svaly. Americe nasazuje koloniální helmu, pak hrozí evropským městům svými raketami a mává ,otcem všech bomb´. Nato pán Kremlu lichotí svým partnerům již dávno známou metodou ozkoušenou jeho vznešenými předchůdci v Lubjance, aby je následně zahrnul laskavými návrhy. Zatímco jeho armáda srovnává Groznyj se zemí, pánové Bush a Blair, k nimž se brzy připojí a předčí je Schröder, Chirac a Berlusconi, pějí chválu na toho ,správného chlapíka´, a rovnou ho zvou do skupiny G8… Jiné Rusko, Rusko Anny Politkovské, je duší celé Evropy.“ (Úryvek je z Glucksmannovy brilantní řeči pro konferenci Forum 2000, kterou pod názvem Vladimir Putin a Anna, žena s plamenem otiskly 3. 10. 2007 Hospodářské noviny.)