Dlouho jsem tento text nechtěla psát. Jsem znechucená, vyděšená, je mi trapně. Nemohu napsat vše, co vím, protože musím chránit ty, kteří mi zachránili život.

Dne 24. února 2022 zaútočila moje země na Ukrajinu. Téhož dne jsem se vydala na Ukrajinu jako reportérka deníku Novaja Gazeta, kde jsem pracovala posledních sedmnáct let.

Polsko-ukrajinskou hranici jsem překročila v noci na 26. února. Během čtyř týdnů se mi díky neuvěřitelné pomoci Ukrajinců podařilo napsat čtyři reportáže — z hranice, z Oděsy, z Mykolajiva a z Chersonu.

Cherson byl tehdy okupovaný. Abych se dostala dovnitř a ven, dvakrát jsem překročila frontovou linii. Ruská armáda v Chersonu unášela a mučila lidi a mně se podařilo najít i ty, kteří tomu byli vystaveni.

Porovnáváním jejich příběhů a prací v terénu jsem odhalila místo, kde byli unesení lidé drženi — bývalou budovu vazební věznice na adrese Těploenergetikov 3. Podařilo se mi také získat jména a okolnosti únosu čtyřiačtyřiceti lidí. Text jsem publikovala a informace o unesených jsem předala ukrajinské prokuratuře.

Dalším městem, kam jsem se vypravila, byl Mariupol. Tehdy ještě město kladlo odpor. Probíhaly boje. Po mnoho dní tam nefungovaly humanitární koridory.

Jediná cesta, která ještě byla občas průjezdná, vedla přes Záporoží. Byla pravidelně ostřelována a blíže k Mariupolu začínaly ruské kontroly. Téměř každý den však po této silnici jezdili lidé, kteří se snažili zachránit své příbuzné z ničeného města. Dobrovolníci je organizovali do kolon. Rozhodla jsem se, že pojedu s nimi.

Dne 28. března jsem přijela do Záporoží. Když jsem stála na kontrolním stanovišti, vojáci teritoriální obrany mi odebrali ke kontrole pas a akreditaci. Právě v tu chvíli jsem začala dostávat zprávy od přátel.

„Bastardi“, „Drž se“, „Dej vědět, kdybys potřebovala pomoc“. Tak jsem se dozvěděla, že Novaja gazeta ztratila právo vycházet. Noviny totiž dostaly během jednoho roku už druhé varování od Roskomnadzoru, což znamenalo hrozbu odebrání licence. Počítala jsem s tím hned od začátku invaze, ale netušila jsem, že mě to tak zasáhne.

Rozhodla jsem se, že do Mariupolu přesto pojedu. A text pak zveřejním tam, kde to bude možné.

29. března jsem se setkala s dobrovolníky a s těmi, kdo se chystali do Mariupolu, aby zachránili své blízké. Našla jsem muže, který souhlasil, že mě vezme do svého auta, přestože mám ruský pas. Dohodli jsme se, že pojedeme 31. března.

Den před cestou, 30. března, jsem strávila v hotelu. Snažila jsem se nabrat síly. Zavolala mi kolegyně z Nové gazety a ptala se, jestli jedu do Mariupolu. Překvapilo mě to: o tom, že tam jedu, věděli v redakci jen dva lidé — šéfredaktor Dmitrij Muratov a redaktorka Olga Bobrovová. Řekla jsem: „Ano, jedu zítra.“ Ona na to: „Kontaktovaly mě mé zdroje. Vědí, že jedeš do Mariupolu. Říkají, že kadyrovci mají rozkaz tě najít.“

Kadyrovci — čečenské jednotky Ruské národní gardy — se aktivně účastnili bojů o Mariupol a stáli na kontrolních stanovištích. To jsem věděla. Kolegyně dodala: „Oni tě nezadrží. Zabijou tě. Je to všechno domluvené.“

Bylo to jako náraz do zdi. Zalehlo mi v uších, všechno zbělelo. Odporovala jsem: „Tomu nevěřím.“ Ona odpověděla: „Taky jsem jim řekla, že tomu nevěřím. A oni mi pustili zvukovou nahrávku, na které mluvíš s nějakým mužem o Mariupolu, domlouváte se na cestu. Poznala jsem tvůj hlas.“

Zavěsila a já se posadila na postel. Na nic jsem nemyslela, prostě jsem jen seděla.

O čtyřicet minut později mi zavolal můj zdroj z ukrajinské vojenské rozvědky. Řekl mi: „Máme informaci, že se na Ukrajině připravuje vražda novinářky z Nové gazety. Na každém ruském kontrolním stanovišti jsou na tebe nachystaní.“

O hodinu později mi zavolal Muratov. Řekl mi: „Do Mariupolu už nesmíš. V tuhle minutu musíš vyrazit pryč z Ukrajiny.“

Ale já jsem se nedokázala přimět k odjezdu. Druhý den ráno mě probudila zpráva od redaktora z Nové gazety. Generální prokuratura a Roskomnadzor poslaly do redakce požadavek, aby z webu odstranili mé reportáže z Ukrajiny — jinak bude web zcela zablokován.

Redakce jim vyhověla. Z nějakého důvodu mě to naprosto zdrtilo. Plakala jsem a nemohla přestat. Pak místo slz přišel vztek a úplně mě pohltil.

Snažila jsem se najít novou cestu do Mariupolu, abych se vyhnula ruským kontrolám. Jenže žádná taková cesta neexistovala, všude se bojovalo. Jediná cesta vedla přes Záporoží a na té cestě na mě čekali.

Nedokázala jsem si připustit svou bezmoc. Racionální argumenty nezabíraly. Jediné, co mě zastavilo, byla myšlenka: co se stane s mužem, který by souhlasil, že mě vezme do svého auta? Kdyby zabili mě, neušetří ani jeho.

V noci na 2. dubna jsem opustila Ukrajinu. Odjela jsem ve velmi špatném stavu. Vši, příušnice, posttraumatická stresová porucha.

Přátelé mi poskytli útočiště, předávali si mě jeden druhému. Přijela moje přítelkyně Jana, starala se o mě, dohlížela, abych jedla a spala. Chtěla jsem se dát do pořádku, dokončit knihu, kterou jsem měla rozepsanou, a vrátit se domů do Ruska.

Veškerá moje práce, celý můj život, máma a sestra — všechno bylo tam. Čím děsivější přicházely zprávy z mé země, tím víc jsem cítila, že právě tam patřím.

Přemýšlela jsem o tom, že mě chtějí zabít. Ale čím déle jsem o tom přemýšlela, tím klidnější byly mé myšlenky. Je to legrační a trapné, když si teď vzpomenu, co se mi honilo hlavou. Nevěděla jsem, kdo vydal rozkaz, vrahy jsem nazývala slovem „oni“.

Myslela jsem si, že to muselo být emocionální rozhodnutí. Válka se rozhodně nevyvíjí podle jejich představ, všichni jsou na pokraji sil. A já jsem se zrovna vrátila z Chersonu, projela jsem jim přímo před nosem, takže je jasné, že byli naštvaní.

Začali zjišťovat, co dělám, a vypátrali, že jedu do Mariupolu, což je přímo válečný zločin. Proto se snažili stůj co stůj tomu zabránit.

Mezi posledním ukrajinským a prvním ruským kontrolním stanovištěm bylo několik kilometrů, které vůbec nikdo nehlídal. Ruská armáda mohla tvrdit, že jsem k nim ani nedojela. Ve válce se přece lidé ztrácejí. Kdoví, třeba mě zabila ukrajinská armáda. Jsem ruská novinářka a Ukrajinci nenávidí Rusy, to ví každý.

Pomyslela jsem si: jsem naživu, a to je dobře.

Večer 28. dubna mi zavolal Muratov. Mluvil velmi mírně. Řekl mi: „Vím, že chceš jet domů. Ale do Ruska se vrátit nesmíš. Tady tě zabijí.“ Položila jsem telefon a začala křičet. Stála jsem na ulici a křičela.

O měsíc později jsme se setkali. Muratov mi řekl: „Bude to vypadat jako vražda z nenávisti. Pravičáci nenávidí lesby a ty jsi lesba.“