V polovině října na konferenci Forum 2000 v Praze převzala Jevgenija Kara-Murza Cenu za odvahu a odpovědnost za svého manžela Vladimira, který je vězněn v novodobém gulagu na Sibiři. Byl odsouzen na pětadvacet let za vlastizradu a „šíření nepravdivých informací“ o ruské armádě, jinými slovy za hlasitý odpor proti ruské agresi vůči Ukrajině.

„Jsem na něj hrdá, že dává svůj silný hlas všem doma v Rusku, které se režim snaží s velkým úsilím umlčet. A jsem ráda, že tento hlas teď můžu posilovat,“ uvedla Jevgenija Kara-Murza v děkovné řeči. Přesto mezi některými účastníky fóra vyvolalo Kara-Murzovo ocenění údiv až pozdvižení.

Ne všichni Rusové podporují válku

Vladimir Kara-Murza je ruský demokratický politik, někdejší blízký spolupracovník „přítele Ukrajiny“ Borise Němcova, který byl zavražděn nedaleko Kremlu, nejspíš Putinem najatými vrahy, v únoru 2015. Sám Kara-Murza přežil několik pokusů o otravu připravených ruskými tajnými službami. I za mřížemi představuje hrozbu režimu, proto je držen v izolaci daleko od všech, kteří by mohli jeho příkladu následovat.

Stejný osud sdílí Alexej Navalnyj, Ilja Jašin, Sergej Gorinov a dalších několik set představitelů opozice, politické i občanské. Ve vězení mohou skončit dokonce jejich advokáti, jako například tři Navalného právní zástupci obvinění z podpory extremistického hnutí, za něž byl označen Navalného Fond boje proti korupci.

Na „boj s vnitřním nepřítelem“, tvrdou cenzuru a absolutní kontrolu veřejného mínění se Putinův režim po vpádu na Ukrajinu 24. února loňského roku zaměřil s novou vehemencí. Politickou opozici, nezávislá média, akademické svobody, občanské organizace i občanská a politická práva běžných obyvatel ale systematicky likvidoval už od svého příchodu k moci v roce 2000.

Přetrvání tolika ostrůvků svobodného myšlení až do dnešních dnů je malý zázrak. Část jich působí v ilegalitě, část se postupně přesouvala do zahraničí. Legislativní a soudní mašinerie podřízená Kremlu zesiluje represe. Trestné může být prakticky vše, jakákoli nezávislá aktivita může být totiž označena za extremistickou, trestné jsou i kontakty s exilem. Za „hanobení“ ruských ozbrojených sil může být výše trestu stanovena na neuvěřitelných patnáct let.

Vytvoření zdání, že za „speciální operací“ proti Ukrajině a nově i „válkou proti Západu“ stojí celá ruská společnost, je součástí arzenálu hybridních zbraní ruské války. Je smutné, jak je tato propagandistická zbraň účinná, takže i vláda České republiky poměrně ochotně přistoupila na to, že Rusové prostě podporují válku, a proto nemá smysl s nimi vůbec počítat, a nejlepší je se vůči nim takřka hermeticky uzavřít.

Pohled do nitra ruské společnosti nabízí ale jiný obrázek. Provádět průzkumy veřejného mínění v podmínkách nesvobody je složité a spolehlivost těchto průzkumů bývá pochybná. Přesto stojí za to uvést, že podle odhadů nezávislé ruské sociologické agentury Centrum Levada klesl počet Rusů ochotných podporovat válku pod čtyřicet procent.

Podle hodnocení šéfa prokremelské sociologické instituce VCIOM Valerije Fjodorova je skalních podporovatelů války v ruské společnosti jen deset až patnáct procent, což v Kremlu vzbudilo značné kontroverze, zejména když k hodnocení dodal, že většina Rusů Kyjev nebo Oděsu získat netouží a takzvanou speciální operaci sami začít ani nechtěli. Jeho slova zazněla v situaci, kdy nesouhlas znamená propuštění ze zaměstnání a trestní stíhání a kdy z Ruska odešlo za poslední rok a půl kolem milionu obyvatel, tedy další přibližně procento protiválečně smýšlející populace.

Co můžeme udělat my?

Západní ocenění vězněných kritiků ruského režimu jako je Vladimir Kara-Murza může zlepšit podmínky jejich věznění a zvýšit jejich vyhlídky na přežití. Tak tomu bylo i za sovětských dob v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Může ale také rezonovat v ruské společnosti, kterou přeci jen nelze od svobodného světa hermeticky oddělit. Máme uvnitř Ruska v protiválečné agendě celou řadu spojenců, jakkoli izolovaných represemi.

Stojí za to je podporovat, nejen ze solidarity, ale i z pragmatických důvodů. Je třeba s nimi pracovat a spolu s nimi se připravovat na moment, až bude Putinův režim v koncích. Většina západních zemí uzpůsobila své programy podpory, vízovou politiku a programy relokací v případě ohrožení života a svobody, dala k dispozici finanční prostředky a podpůrné programy pro demokraty v emigraci, kteří chtějí pokračovat v práci na podkopání bezprávné ruské diktatury.

Díky evropské a americké podpoře mohou fungovat nezávislá ruská média informující o skutečné povaze ruského režimu, válečných zločinech na Ukrajině i masivním rozkrádání veřejného majetku prokremelskou elitou, které se po začátku ruské agrese jen zintenzivnilo. Hlavně díky ruským investigativním novinářům, analytikům a opozičním politickým skupinám v exilu se rozrůstají západní sankční seznamy. Díky nim přežívá v Rusku naděje na alternativu, jiné a lepší Rusko.

To ovšem neplatí pro českou vládu a Ministerstvo zahraničních věcí, které podlehly iluzi, že je možné a užitečné se před všemi Rusy uzavřít. Česká republika jim zakázala vstup na své území s výjimkou Letiště Václava Havla, což je v Schengenském prostoru pramálo účinné, když v sousedních zemích toto omezení neplatí a hranice České republiky jsou s těmito zeměmi plně propustné. Izolace tak pořádně funguje jen v jediné rovině — mentální.

Řada evropských států, které uplatňují tvrdý postup vůči Rusku, například Polsko či Litva, které s Ruskem přímo sousedí, přitom do podpory prodemokratických Rusů investují značné úsilí a nemalé prostředky. Podobný přístup mají už podle vyjádření diplomatů i další státy jako Švédsko, Velká Británie či Spojené státy.

Rusové mezi námi

Čtyřicetitisícová ruská komunita v České republice smýšlí do velké míry demokraticky, soustavně se vymezuje proti válce, pravidelně pořádá demonstrace, často společně s ukrajinskou a běloruskou komunitou. Své jazykové znalosti a pomoc ochotně nabídla i na podporu ukrajinských uprchlíků.

Nejsilnějším protestem proti ruské válce, Putinovu počínání a jeho dalšímu setrvání u moci byl demonstrativní pochod Prahou v dubnu minulého roku, kterého se podle odhadů zúčastnilo mezi třemi až pěti tisíci aktivních členů místní ruské komunity. V Praze už tou dobou fungoval vůbec první exilový ruský protiválečný výbor sdružující nejrůznější iniciativy. Začátkem léta minulého roku uspořádal mezinárodní konferenci věnovanou práci ruských protiválečných komunit v exilu a na obranu Ukrajiny.

Oficiální místa ale tyto aktivity přinejmenším přehlížejí, v tom horším případě bezdůvodně označují za podezřelé či dokonce rizikové pro národní bezpečnost. Prezident republiky se dokonce veřejně pustil do úvah o sledování ruské komunity po vzoru internací Američanů japonského původu během druhé světové války, mimochodem jedné z temných kapitol americké historie, za kterou se američtí prezidenti opakovaně omlouvali. I když svůj výrok později prezident vysvětloval a zmírňoval, pachuť zůstala, a to nejen v zahraničí, ale především v české společnosti a zejména ve zdejší ruské komunitě.