↗

Ani během soudního přelíčení nebylo Alexeji Gorinovovi dovoleno vyjádřit odpor proti válce svým plakátem. Původně městský zastupitel byl za nesouhlas s ruským útokem na Ukrajinu a pojmenování jej slovem „válka“ odsouzen k sedmi letům vězení. Podle Vladimira Kara-Murzy je tato fotografie přiléhavou metaforu pro vše, co se dnes v Rusku děje. Foto FB Vladimir Kara-Murza

V polovině října na konferenci Forum 2000 v Praze převzala Jevgenija Kara-Murza Cenu za odvahu a odpovědnost za svého manžela Vladimira, který je vězněn v novodobém gulagu na Sibiři. Byl odsouzen na pětadvacet let za vlastizradu a „šíření nepravdivých informací“ o ruské armádě, jinými slovy za hlasitý odpor proti ruské agresi vůči Ukrajině.

„Jsem na něj hrdá, že dává svůj silný hlas všem doma v Rusku, které se režim snaží s velkým úsilím umlčet. A jsem ráda, že tento hlas teď můžu posilovat,“ uvedla Jevgenija Kara-Murza v děkovné řeči. Přesto mezi některými účastníky fóra vyvolalo Kara-Murzovo ocenění údiv až pozdvižení.

Ne všichni Rusové podporují válku

Vladimir Kara-Murza je ruský demokratický politik, někdejší blízký spolupracovník „přítele Ukrajiny“ Borise Němcova, který byl zavražděn nedaleko Kremlu, nejspíš Putinem najatými vrahy, v únoru 2015. Sám Kara-Murza přežil několik pokusů o otravu připravených ruskými tajnými službami. I za mřížemi představuje hrozbu režimu, proto je držen v izolaci daleko od všech, kteří by mohli jeho příkladu následovat.

Stejný osud sdílí Alexej Navalnyj, Ilja Jašin, Sergej Gorinov a dalších několik set představitelů opozice, politické i občanské. Ve vězení mohou skončit dokonce jejich advokáti, jako například tři Navalného právní zástupci obvinění z podpory extremistického hnutí, za něž byl označen Navalného Fond boje proti korupci.

Na „boj s vnitřním nepřítelem“, tvrdou cenzuru a absolutní kontrolu veřejného mínění se Putinův režim po vpádu na Ukrajinu 24. února loňského roku zaměřil s novou vehemencí. Politickou opozici, nezávislá média, akademické svobody, občanské organizace i občanská a politická práva běžných obyvatel ale systematicky likvidoval už od svého příchodu k moci v roce 2000.

Přetrvání tolika ostrůvků svobodného myšlení až do dnešních dnů je malý zázrak. Část jich působí v ilegalitě, část se postupně přesouvala do zahraničí. Legislativní a soudní mašinerie podřízená Kremlu zesiluje represe. Trestné může být prakticky vše, jakákoli nezávislá aktivita může být totiž označena za extremistickou, trestné jsou i kontakty s exilem. Za „hanobení“ ruských ozbrojených sil může být výše trestu stanovena na neuvěřitelných patnáct let.

Vytvoření zdání, že za „speciální operací“ proti Ukrajině a nově i „válkou proti Západu“ stojí celá ruská společnost, je součástí arzenálu hybridních zbraní ruské války. Je smutné, jak je tato propagandistická zbraň účinná, takže i vláda České republiky poměrně ochotně přistoupila na to, že Rusové prostě podporují válku, a proto nemá smysl s nimi vůbec počítat, a nejlepší je se vůči nim takřka hermeticky uzavřít.

Pohled do nitra ruské společnosti nabízí ale jiný obrázek. Provádět průzkumy veřejného mínění v podmínkách nesvobody je složité a spolehlivost těchto průzkumů bývá pochybná. Přesto stojí za to uvést, že podle odhadů nezávislé ruské sociologické agentury Centrum Levada klesl počet Rusů ochotných podporovat válku pod čtyřicet procent.