Pavel Talankin donedávna pracoval v ruské základní škole ve městě Karabaš. S ruským vpádem na Ukrajinu se však Talankinův život od základů změnil. Z milované školy se totiž během několika dní stal robustní propagandistický aparát, který dětem vštěpuje motivy denacifikace Ukrajiny, nutí je recitovat válečné básně, učí házet granáty a do tříd chodí vyučovat žoldáci wagnerovci.

Talankin dostal za úkol veškeré dění zaznamenávat. Když se ovšem přes internetový inzerát seznámil s dánským dokumentaristou Davidem Borensteinem, z natáčení ve škole se stala tajná mise. Pedagog na svou kameru zachytil způsob, jakým válka zasáhla nejen do každodenního chodu školy, ale také do života jeho studentů. Když natáčení a drobné protiválečné protesty začaly ohrožovat jeho bezpečnost, opustil Rusko i s natočeným materiálem. Dnes se skrývá na neznámem místě.

Snímek Pan Nikdo proti Putinovi, složený ze záběrů, které v Rusku pořídil, uvádí letošní festival Jeden svět.

Jak vypadalo vaše zaměstnání před invazí v únoru roku 2022 a jak se vaše práce proměnila v návaznosti na ruský útok?

Pracoval jsem jako pedagog a organizátor školních událostí. Neučil jsem žádné předměty, ale připravoval nejrůznější svátky a oslavy. Se začátkem invaze začaly z ministerstva školství chodit spousty zadání jak pro učitele, tak pro žáky.

Šlo například o to, že učitelé měli s dětmi nazkoušet všelijaké písničky, básničky nebo krátké scénky. Mým úkolem bylo všechno natočit a materiál odeslat na ruskou síť VKontakte a připojit k němu povinné hashtagy, které jsme v rámci instrukcí obdrželi. Učitelé také dostávali přesně předepsáno, co mají dětem odvykládat. Součástí zadání byly i prezentace a videoukázky. Stávalo se také, že instrukce k tomu, aby se vše zdokumentovalo, přišla až poté, co učitelé svůj úkol splnili. A tak učitelé téma dětem odprezentovali ještě jednou a pořídil se záznam.

V jaké míře se kremelská propaganda ve výuce projevovala před invazí roku 2022?

Před invazí to ve školách vypadalo podobně, jako když jsem chodil na základní školu já. Dvakrát nebo třikrát do roka se zorganizovala například soutěž ve zpěvu vlasteneckých písní nebo básní u příležitostí, jako je Den vítězství nebo Den ochránce vlasti. Po invazi se takové akce děly výrazně častěji — jednou týdně se vždy vztyčovala státní vlajka, dvakrát týdně se vyučovaly zvláštní předměty. V pondělí se rozebírala aktuální situace a ve čtvrtek byl speciální předmět věnovaný Rusku a jeho perspektivám.

S režisérem Davidem Borensteinem jste se seznámil díky inzerátu na internetu, jehož prostřednictvím hledal osoby, kterým „speciální operace“ proměnila zaměstnání. Jak během natáčení probíhala vaše komunikace?

Komunikovali jsme přes sociální sítě, o kterých jsme se domnívali, že je nikdo neodposlouchává. Volali jsme si, já jsem vždy popisoval, co se událo a co se děje. Také jsem mu posílal screenshoty a materiály přes cloud.

V několika záběrech vás snímá jiná kamera nebo kamery. Pomáhal vám s natáčením někdo?

Ano. Ve škole jsem kromě organizování nejrůznějších oslav a svátků vedl také nepovinný video kroužek. Jelikož jsem pro Davida často měl zároveň točit na několika místech zároveň nebo v různých třídách, pomáhali mi lidé, kteří mohli. Učitelé, ale i děti. Vše jsem pečlivě nastavil, oni jen kontrolovali, aby se nevypnula kamera nebo nepřehřála baterka. Nikdo z nich ale nevěděl, že se právě točí film.

Nebál jste se, že je zveřejněním materiálu ohrozíte?

Pečlivě jsme vážili každé slovo a záběr. Existovala dokonce taková komise, která vše vyhodnocovala a analyzovala, protože jsme skutečně nechtěli kohokoliv ohrozit. Proto nikdo z lidí, kteří se ve filmu objeví, nevyslovuje názor proti vládě.

V některých komentářích k filmu se objevují výtky vůči tomu, že jsme natáčeli děti bez souhlasu jejich rodičů. Kdybychom však souhlas od rodičů chtěli, už by jim dnes státní moc klepala na dveře.

Ve filmu zazní, že jste natáčení nejprve bral spíše jako hru, což se však změnilo. Kdy jste si uvědomil, že natáčení může představovat nebezpečí?

Přicházelo to postupně, krok za krokem. I lidé, s nimiž jsem dělal rozhovory, si začali najednou dávat větší pozor na to, co říkají a jak to říkají.

Žádala nás třeba televize, abychom v Karabaši natočili anketu k Mezinárodnímu dni žen. Lidé dříve typicky odpovídali, že si přejí mír, dobro a aby už nikdy nebyla válka. Najednou jsem viděl tu proměnu. Všichni začali být opatrní. Jakýkoliv neopatrný lajk, výraz nebo komentář může vést ke stíhání.

Kdy jste si uvědomil, že ze země budete muset utéct?

Bylo to proto, že kdybych ze země neodjel, nevznikl by tento film.

Jak útěk probíhal?

Měl jsem strach. Měl jsem však čas se na odjezd připravit. Spoustu svých věcí, objektivy, fotografický materiál nebo mikrofony jsem rozdal a uklidil jsem ve své pracovně. Z Ruska jsem standardně odletěl. Mou první destinací bylo Turecko. Na letišti jsem se bál opravdu hodně. Ač jsem měl zpáteční letenku, což budí dobrý dojem, v zavazadle jsem vezl spoustu harddisků. Říkal jsem si, že když budou trvat na tom, abych jim důkladně vysvětlil, co to je a na co to mám, úplně se z toho nevykroutím. Dobře to ale dopadlo.

Ví se už o vašem dokumentu v Rusku? Píše se o něm?

Píše. Jelikož však v Rusku už žádná nestátní média nezůstala, o žádné pozitivní reflexi nemůže být řeč. Nicméně filmu se věnovala provládní média. Obrátila se na orgány ministerstva školství v Čeljabinské oblasti a potom napsala: „Na ministerstvu školství Čeljabinské oblasti se po incidentu, kdy se do zahraničí vyvezly záběry, na kterých byly záběry žáků, zvýší kontrola tak, aby byla zachována důstojnost a hodnoty naší vlasti.“

Oni tu výuku důsledně rámují jako ochranu státních hodnot. Jeden z provládních propagandistů na Tiktoku zveřejnil šestiminutové video, kde mě obviňuje z vlastizrady.

Jste ještě v kontaktu s lidmi v Karabaši?

Jsem s nimi v kontaktu, píšou mi zprávy. Buď dostávám výhrůžky o fyzické likvidaci, nebo naopak projevy podpory. V Karabaši není nikdo, kdo by se o filmu dozvěděl a reagoval neutrálně.

Ve filmu také zmiňujete, že svou zemi milujete, ale nechcete být pěšákem jejího režimu. Jaký je dnes váš vztah k Rusku?

Bolí mě, co se tam děje, a je mi smutno z toho, co vidím. Lidé jen plní zadané úkoly a instrukce. Konají však většinou proti své vůli. Copak voják, o kterém se ve filmu mluví, chtěl padnout? Jsem si jistý, že nechtěl. Nebo učitelka, která má problém vůbec vyslovit slova demilitarizace a denacifikace. Cožpak chce vykládat žákům o něčem takovém? Má vysokoškolské vzdělání a chce učit děti. Určitě to nebyla lehká cesta, v Rusku není jednoduché stát se učitelkou, navíc jsou tam velmi nízké platy. Lidé takové zaměstnání berou jako poslání a nechtějí dělat to, co teď dělat musí.

Podle výzkumu z února roku 2025 schvalovalo činnost prezidenta Putina až devět z deseti Rusů. Odpovídají podle vás takové výsledky skutečnosti?

Asi nebude překvapivé, když řeknu, že v březnu roku 2022 přestal v Rusku existovat jakýkoliv nezávislý průzkum veřejného mínění. Když jdete po ulici a někoho se zeptáte, jestli podporuje kroky Putinovy kroky, vždy prostě odpoví, že ano. Nemají odvahu říct ne. Nechtějí se dostat do problémů.

V Rusku se navíc nyní masově rozmohlo udávání. Udávají se úplně všichni, žáci svoje učitele za to, že během speciálního předmětu „Rozhovory o vážných otázkách“ řekli něco proti válce, děje se to ale i naopak. Došlo například k tomu, že otec byl zbaven rodičovských práv a dostal se na dva roky do vězení jenom proto, že jeho dcera ve škole nakreslila protiválečný obrázek. Byla na něm dívka, která se rukou snaží zastavit letící rakety.

Říkáte však, že většina Rusů se bojí a pouze plní rozkazy, které sami nechtějí vykonávat. Je podle vás možné takto oddělit odpovědnost jednotlivců od odpovědnosti státu?

Nadále doufám, že ano.

JULIE ŠAFOVÁ