Pavel Talankin donedávna pracoval v ruské základní škole ve městě Karabaš. S ruským vpádem na Ukrajinu se však Talankinův život od základů změnil. Z milované školy se totiž během několika dní stal robustní propagandistický aparát, který dětem vštěpuje motivy denacifikace Ukrajiny, nutí je recitovat válečné básně, učí házet granáty a do tříd chodí vyučovat žoldáci wagnerovci.

Talankin dostal za úkol veškeré dění zaznamenávat. Když se ovšem přes internetový inzerát seznámil s dánským dokumentaristou Davidem Borensteinem, z natáčení ve škole se stala tajná mise. Pedagog na svou kameru zachytil způsob, jakým válka zasáhla nejen do každodenního chodu školy, ale také do života jeho studentů. Když natáčení a drobné protiválečné protesty začaly ohrožovat jeho bezpečnost, opustil Rusko i s natočeným materiálem. Dnes se skrývá na neznámem místě.

Snímek Pan Nikdo proti Putinovi, složený ze záběrů, které v Rusku pořídil, uvádí letošní festival Jeden svět.

Jak vypadalo vaše zaměstnání před invazí v únoru roku 2022 a jak se vaše práce proměnila v návaznosti na ruský útok?

Pracoval jsem jako pedagog a organizátor školních událostí. Neučil jsem žádné předměty, ale připravoval nejrůznější svátky a oslavy. Se začátkem invaze začaly z ministerstva školství chodit spousty zadání jak pro učitele, tak pro žáky.

Šlo například o to, že učitelé měli s dětmi nazkoušet všelijaké písničky, básničky nebo krátké scénky. Mým úkolem bylo všechno natočit a materiál odeslat na ruskou síť VKontakte a připojit k němu povinné hashtagy, které jsme v rámci instrukcí obdrželi. Učitelé také dostávali přesně předepsáno, co mají dětem odvykládat. Součástí zadání byly i prezentace a videoukázky. Stávalo se také, že instrukce k tomu, aby se vše zdokumentovalo, přišla až poté, co učitelé svůj úkol splnili. A tak učitelé téma dětem odprezentovali ještě jednou a pořídil se záznam.

V jaké míře se kremelská propaganda ve výuce projevovala před invazí roku 2022?

Před invazí to ve školách vypadalo podobně, jako když jsem chodil na základní školu já. Dvakrát nebo třikrát do roka se zorganizovala například soutěž ve zpěvu vlasteneckých písní nebo básní u příležitostí, jako je Den vítězství nebo Den ochránce vlasti. Po invazi se takové akce děly výrazně častěji — jednou týdně se vždy vztyčovala státní vlajka, dvakrát týdně se vyučovaly zvláštní předměty. V pondělí se rozebírala aktuální situace a ve čtvrtek byl speciální předmět věnovaný Rusku a jeho perspektivám.

S režisérem Davidem Borensteinem jste se seznámil díky inzerátu na internetu, jehož prostřednictvím hledal osoby, kterým „speciální operace“ proměnila zaměstnání. Jak během natáčení probíhala vaše komunikace?

Komunikovali jsme přes sociální sítě, o kterých jsme se domnívali, že je nikdo neodposlouchává. Volali jsme si, já jsem vždy popisoval, co se událo a co se děje. Také jsem mu posílal screenshoty a materiály přes cloud.

V několika záběrech vás snímá jiná kamera nebo kamery. Pomáhal vám s natáčením někdo?