Od počátku ruské invaze začaly z Ukrajiny, Ruska a Běloruska prchat zástupy lidí, kteří v oblastech nezasažených konfliktem hledali útočiště před násilím. Jednou z takových zemí se stala Gruzie, do níž Ukrajinci, Rusové ani Bělorusové nepotřebují vízum. Nejintenzivnější migrace do Gruzie směřovala logicky v prvních měsících po začátku války a poté v září 2022, když Rusko zahájilo „částečnou mobilizaci“.

Sama jsem se ocitla v Tbilisi zhruba před rokem. Seznámila jsem se tu s mnoha lidmi, do jejichž životů radikálně zasáhla válka, ale přesto dokázali v cizí zemi začít nový život s vírou, že jednou všechna ta hrůza skončí.

Gruzie, jejíž území je zhruba z dvaceti procent okupováno Ruskou federací, přijala od začátku války více než 30 tisíc uprchlíků z Ukrajiny, ale také zhruba 15 tisíc Bělorusů a přes 100 tisíc Rusů. Gruzie všem těmto lidem nabídla klid, bezpečí, možnost vytvořit komunitu, kde lze otevřeně diskutovat o politice, odsoudit válku, podporovat se navzájem. A Rusům možnost žít tak, jak už to v jejich domovině od loňského února nelze — bez sledování, udavačství, cenzury a neustálého strachu z uvěznění.

Naprostá většina příchozích Rusů jsou představitelé střední třídy, kteří odmítají ruskou agresi a nechtějí žít v Putinově Rusku, neboť se obávají perzekucí či mobilizace. Gruzínská prezidentka Salome Zurabišviliová prohlásila, že si není jistá, zda příchozí Rusy označovat spíše jako „turisty“ nebo jako „uprchlíky“.

Marie, autorka vzdělávacího blogu z Archangelska, přijela do Tbilisi se svou starou maminkou, která trpí demencí, takže sama by v Rusku zůstat nemohla. „Jsem moc ráda, že jsem tu našla tolik krajanů,“ vypráví Marie. „Jenže teď se neustále strachuji o své přátele z Ruska a musím myslet na to, co se jim může stát, pokud je nepustí do Gruzie.“

Gruzínští pohraničníci totiž často odmítají bez udání důvodů vpustit do země ruské nezávislé novináře a aktivisty. Do Gruzie tak nepovolili vstup politikovi Dmitriji Gudkovovi, novinářce televizní stanice Dožď Alexandře Švedčenkové, aktivistce Pussy Riot Nice Nikulšinové a desítkám dalších ruských občanů. „My Rusové jsme si už asi zvykli na to, že nás ostatní nemají rádi, přesto bychom si přáli, abychom tu mohli žít jako doma,“ glosuje to Marie z Archangelska.

Podobných problémů se obává i Jevgenij, galerista z Krasnodaru. Do Tbilisi přijel se svou ženou Annou loni v létě, když byl jejich synovi měsíc. Prodali svůj majetek v Rusku a v centru Tbilisi si otevřeli galerii a bar UGallery, které se staly oblíbeným místem setkání ruských emigrantů.

Ve své galerii Jevgenij s Annou pořádají výstavy protiválečného umění, organizují charitativní aukce a shromažďují prostředky na podporu uprchlíků z Ukrajiny. „Jistěže máme různé obavy, obzvlášť dnes, kdy člověk může plánovat leda tak s horizontem nejbližších pěti minut. Zpět do Ruska už se nechystám. Můj nový domov je tady. Velmi se mi líbí zdejší země, vztah místních lidí k rodině a přírodě. To je mi blízké,“ líčí Jevgenij.

Od počátku invaze přibylo také Bělorusů, kteří se rozhodli opustit svou zemi a usadit se v Gruzii. Podle průzkumů jsou to z osmdesáti procent lidé s vysokoškolským vzděláním a drtivá většina z nich — pětadevadesát procent — stojí v konfliktu na straně Ukrajiny. Podobně jako Rusové se i Bělorusové obávají represí a důsledků spoluúčasti Lukašenkova režimu na válce.

Gruzíni mají vesměs k ruským a běloruským migrantům pozitivní vztah, přesto se nově příchozí občané setkávají také s diskriminací a řadou problémů, jako je gruzínská byrokracie, opakované blokování bankovních účtů či vyšší ceny za služby a bydlení. V době vrcholící migrace z Ruska byly nájmy pro osoby bez znalosti gruzínského jazyka dvakrát vyšší, než je v zemi obvyklé.