Tři dny v Tbilisi
Jan BeránekReportážní črta přibližuje náladu v Tbilisi, kde stále statisíce lidí protestují proti politice, která má zemi odvrátit od Evropské unie a přimknout k Rusku, ale do pouličního hnutí už se také vkrádá skepse a bezradnost.
Minulý týden jsem strávil několik dní v Tbilisi. Gruzii jsem chtěl poznat už dlouho a teď se konečně naskytla příležitost; shodou okolností právě v době masových politických protestů, o kterých tak mohu podat zprávu přímo z místa.
Město
Tbilisi mě okouzlilo. Staré části města mi připomněly moje milovaná zákoutí staré Konstantinopole: křivolaké uličky s chátrajícími domy a chudými, ale o to přívětivějšími lidmi. Celý víkend jsem se brouzdal zapadlými ulicemi, nahlížel do zastrčených dvorků s dřevěnými schodišti roztodivných tvarů a pavlačemi, šňůrami s prádlem, košatými platany a pergolami ovinutými vinnou révou se žlutými listy a přezrávajícími modrými hrozny.
Podobně jako je tomu v historických čtvrtích Istanbulu, i v Tbilisi se mezi staré domy bohužel začíná zakusovat gentrifikace. Naštěstí jsou hipsterské podniky, obchody pro turisty a přebudované fasády stále jen na jedné či dvou ulicích. Stačí odbočit za roh a ocitnete se v úplně jiném světě; sice chátrá, ale má — alespoň pro mne — silné kouzlo, autenticitu a sousedskou pospolitost.
Bylo sychravo a ledový vzduch lezl pod kůži, takže lidí venku jsem moc nepotkal. A když už, většinou spěchali domů, obtěžkáni taškami jídla nakoupených od pouličních prodavačů. Je zrovna sezóna mandarinek a tomelů, takže oranžová barva v igelitkách jasně svítila. V kontrastu s tím ale kolemjdoucí zpravidla vypadali unaveně a posmutněle; úsměv v nich většinou nevykouzlil ani můj pozdrav.
Tuto pochmurnou náladu mi ale pomohlo zahnat několik milých, krátkých pouličních setkání. Třeba s bezzubým pánem, který se právě na rohu rozloučil se dvěma podobnými kumpány, a když si všiml, že fotím graffiti na jednom z domů, vyzval mě, ať jdu s ním, že mi něco ukáže.
Zavedl mě průchodem do dvora opodál — ujistiv mne, že se nemusím bát — který se podobal surrealistické galerii. Všechny zdi a zákoutí byly buď pokryty barevnými malbami, nebo ověšeny zarámovanými fotografiemi, obrazy i zrcadly. Ptal jsem se, kdo to úchvatné dílo vytvořil, a dozvěděl se, že prostě jeden soused, který v tom má zálibu.
Moje asi nejhezčí náhodné setkání mělo podobný charakter. Při potulce chudinskou částí města mě už z dálky zaujala jedna pavlač, kde na zdi visely pestrobarevné obrázky. Když jsem se k domu přiblížil, viděl jsem, že vchod na temné schodiště je otevřený a na oprýskané zdi visel ručně načmáraný vzkaz „Galerie, vstup volný“.
Po rozvrzaných, dřevěných schodech jsem vystoupal na ochoz. Oloupané zdi byly ověšeny obrázky, od miniatur na kouscích sololitu po větší formát na plátně napjatém v prostém rámu z recyklovaných prkýnek. Byly překvapivě zdařilé a vkusné, na rozdíl od prvoplánově líbivých kýčů nabízených turistům v centru města.
Po chvíli se objevil asi šestiletý hoch, spatřil mě a zavolal dovnitř do bytu „turist!“. Za moment vyšel jeho táta, nesmělý dlouhovlasý a mírně shrbený muž, zamumlal pozdrav a rusky mě přivítal a zmínil, že obrázky maluje jeho žena.
Ta se objevila vzápětí. Byla v domácím, trochu plachá a nenalíčená. Bylo na ní vidět, jak je utahaná a potýká se s chudobou. Nakoupil jsem od ní nějaké obrázky, domů i jako dárky. Na rozloučenou jsme si vyměnili kontakty — jmenuje se Nini Bakašviliová, její kanál na Instagramu je zde. A kdybyste někdy zavítali do Tbilisi, její pavlač s obrázky najdete tady.
Muzea
Během toulání se městem jsem se také zastavil ve dvou tamních muzeích. První bylo muzeum fotografie. Jako mnoho jiných tamních institucí — včetně třeba i notářů — sídlí v temném průchodu neudržované budovy, kam by se u nás odvážil jen málokdo. Vstup byl zdarma a vypadalo to, že celou instituci táhne jen parta nadšenců.
Pár tuctů zvětšenin na zdech skromné místnosti nebylo po pravdě nic moc, ale na stolku u okna byly vyskládány monografie několika gruzínských fotografů. A ty opravdu stály za to, listováním v nich jsem strávil většinu pobytu v muzeu.
Z kraje roku jsem na festivalu Jeden svět viděl gruzínský dokumentární film Hotel Metalurg. Filmem i jeho osobně přítomným režisérem jsem byl natolik zaujat, že od té doby mě občas napadá do Gruzie se podívat. Mám stejnou slabost pro staré a autentické jako Jan Beránek.
Jan Procházka napsal kdysi ve své Politice pro každého, že "mezi demokratizací a demokracií je asi takový rozdíl jako mezi vodou a vodkou". Asi chápu jak to myslel, ale skutečností je spíš pravý opak uvedeného: Jen demokratizace, (mírumilovný) boj za demokracii, přechodný či přechodový zápas dodávají společnosti na "grádech", smyslu, pospolitosti a opravdovosti.
P.S. Jeden tady, na dálku, nechce pochopit, proč státy SNS nepozastavily Rusku členství a nespolupracují na svém bezpečnostním zajištění a šanci užít si entusiasmu, jenž v lepším případě skončí vítězstvím prefabrikované demokracie jakož (dá se říct přes změny technologie) i architektury.
Toto dilema bylo jedním z ústředních témat našeho reformního roku osmašedesátého; téma které ještě dlouho po potlačení reformního hnutí rezonovalo v příslušných diskusích, úvahách a soudech (respektive odsudcích).
Připomeňme napřed pro ty, kdo tehdejší společenský kvas už osobně nezažili: toto dilema se točilo kolem klíčové otázky, zda má být zachována dominance komunistické strany jakožto garanta přetrvání socialistického zřízení, nicméně že tato její vedoucí role by se nadále měla realizovat za podmínek rozsáhlé demokratizace jak strany samotné, tak i celého společenského a politického života. Tuto alternativu by bylo možno shrnout do jedné věty: demokratizace ano, ale ta nikdy nesmí vést k ohrožení socialismu samotného.
Oproti tomu vyznavači "čisté" demokracie stáli na stanovisku, že je nutno zavést demokracii klasického západního střihu, zcela bez ohledu na důsledky. Tedy především bez ohledu na socialismus. Podle mínění většiny z příslušníků tohoto tábora byl socialismus (to jest: vláda komunistické partaje) tak jako tak nereformovatelný, to jest nedemokratizovatelný, takže jakékoli snahy o - pouhou - demokratizaci musely nutně skončit neúspěchem.
Je ovšem samozřejmé, že po - násilném - ukončení experimentu s demokratizací se všeobecně prosadil narativ druhý, tedy tábor vyznavačů a hlasatelů "čisté" demokracie.
Varianta "čisté" demokracie se prosadila jakožto vůdčí společenská respektive politická idea, ale prosadila se nakonec i v reálné praxi. Dnes tedy máme možnost užívat si plody tohoto politického uspořádání; ovšem jak vyplývá z právě nedávno provedeného výzkumu veřejného mínění, dokonce i v přímém srovnání s nepochybnou totalitní diktaturou minulého režimu ani ne celá polovina současné české populace zastává názor, že tato současná "čistá demokracie" je lepším politickým uspořádáním nežli režim minulý!
Zdá se že celá věc není tedy zdaleka natolik jednoznačná, jak by apologeti oné "čisté demokracie" rádi viděli. S touto demokracií je tomu totiž stejně tak jako s většinou velkých idejí: na počátku velké sliby, ale v reálném provozu mnohý lesk pak nemálo pobledne. Nad velkými idejemi začne vítězit pragmatismus (to jest: poddávání se realitě) všedního dne, reálných hierarchií moci. Pan Horák v této souvislosti užívá obrat o "prefabrikované demokracii". Tedy demokracii která sice tak nějak funguje (stejně jako prefabrikovaná architektura), ale svou šedivou bezduchostí nakonec spolehlivě ubíjí vše co je živoucí, zajímavé, dechberoucí. Tak jak byl živoucí, zajímavý, dechberoucí právě onen reformní, demokratizační kvas roku osmašedesátého.
Zopakujme si, co k dané věci píše pan Horák: "Jen demokratizace, (mírumilovný) boj za demokracii, přechodný či přechodový zápas dodávají společnosti na "grádech", smyslu, pospolitosti a opravdovosti."
Kdo ještě nějakým způsobem zakusil ono vzrušivé dění roku osmašedesátého (a není ochoten sobě i ostatním něco nalhávat), ten musí potvrdit: naprosto pravdu má pan Horák, že to bylo daleko spíše toto hnutí demokratizace, které bylo "vodkou", tedy ohnivým, energií nabitým nápojem, ve srovnání s "vodou" běžného, konvenčního provozu standardní demokracie.
Čím je dán tento zásadní rozdíl mezi "vodkou" a "vodou"? Tento rozdíl má jedinou, v zásadě zcela prostou příčinu: dokud se jednalo, dokud se bojovalo o "demokratizaci", do té doby společností hýbal, ducha společnosti oživoval boj dvou velkých idejí: socialismu a (liberální) demokracie. Byl to právě tento boj, tento souboj navzájem protichůdných idejí, který jiskřil v tehdejších diskusích, novinových článcích, televizních reportážích a pořadech. A v hovorech lidí. Nejen sféra politiky samotné, ale i celá občanská společnost doslova žila tímto soupeřením velkých idejí.
Zatímco jakmile definitivně zvítězí "čistá" demokracie, pak už víceméně není o co bojovat, o čem diskutovat, o čem přemýšlet. (Odstrašujícím, ale zároveň zcela výmluvným dokladem této degradace veřejného diskurzu je ostatně i naprostý úpadek diskusí na DR.) "Čistá", to jest liberální demokracie sice napohled "svobodně" připouští všechny ideje; jenže tím že je všechny podařazuje svému vůdčímu principu totálního pluralismu, je všechny devalvuje na úroveň ryze soukromého názoru. Ale tam kde ideje ztrácejí svou univerzalitu, tedy svou závaznost, kde upadají na úroveň pouhého mínění, tam nevyhnutelně ztrácejí všechnu svou sílu, všechnu svou inspirativnost, zůstávají pouze matným odleskem sebe samých. Veškeré diskuse o těchto velkých idejích tak fakticky mizí ze společenského diskurzu, a jsou devalvovány na úroveň pouze ryze osobních sporů, osobních předpojatostí.
Demokracie (liberální) sice odstranila totalitní nadvládu zdegenerované ideje socialistické; ale sama ji nahradila svou vlastní totální dominancí, negující úspěšně vše co by mohlo nějakým způsobem přesáhnout, přerůst její vlastní omezený ideový horizont. Tato imanentní ideová prázdnota liberální demokracie pak nevyhnutelně vede k tomu, že stále větší části populace hledají své ideové zakotvení v reakcionářských, identitárních hnutích všeho druhu.
Nepohřbívejme tedy předčasně ideové dědictví "pouhé" demokratizace. Kdoví, možná ještě přijde čas kdy tato zažije svou renesanci.