Zdá se, že v Gruzii se v těchto dnech píše nová kapitola dějin země. Více než 50 000 lidí vyšlo do ulic Tbilisi, aby protestovali proti novému zákonu. V čem přesně podle vás spočívá riziko přijatého zákona?

Rozsáhlé protesty v Tbilisi se točí kolem kontroverzního zákona o „zahraničních agentech“. Poté, co byl loni díky masivním protestům stažen, nyní gruzínská vláda návrh zákona s drobnými změnami předložila znovu, a to jen několik měsíců před volbami. Zatím to vypadá, že navzdory veškerým protestům veřejnosti vše směřuje k tomu, aby se zákon stal součástí gruzínské legislativy.

Zákon nařizuje, aby se organizace a média, které získávají více než dvacet procent svých finančních prostředků ze zahraničí, musely registrovat jako „zahraniční agenti“. Mnozí Gruzínci v tom vidí hrozbu pro proces evropské integrace země a signál, že se země začíná geopoliticky orientovat na Rusko.

Hlavní cíl, na nějž vláda novým zákonem míří, jsou nezávislá média a občanská společnost. Označení organizací za „zahraniční agenty“ je může stigmatizovat, delegitimizovat, a tím ztěžovat jejich činnost, nemluvě o tom, že nový zákon může odradit zahraniční dárce, na nichž je práce gruzínské občanské společnosti do značné míry závislá.

Propagandistický mechanismus nálepkování je starý jako svět sám a obzvláště úspěšně se používá v autoritářských režimech. V každém případě žádná ze současných gruzínských občanských organizací neplánuje prohlásit se za agenty zahraničního vlivu. Proti zákonu naopak se vší důrazností protestujeme.

Lidé, kteří se aktivně účastní protestů, jsou tvrdě biti a dokonce i jejich rodinní příslušníci dostávají anonymní výhružné telefonáty, které je vyzývají, aby přestali protestovat. Je očividné, že se Gruzie dostala do hlubokých vnitřních rozporů. Ve hře je celé další směřování naší země.

Mnozí označují nový zákon za „ruský“. Podobné zákony ale fungují například v USA nebo Austrálii. Jak se od nich ten gruzínský liší?

Australský zákon neznám, ale mezi gruzínským a americkým zákonem existují značné rozdíly, počínaje historickým kontextem a cíli. Takzvaný zákon FARA, neboli Foreign Agent Registration Act vznikl jako protinacistický a protibolševický zákon, zatímco gruzínský zákon o zahraničních agentech se objevil bezprostředně po dosažení statusu kandidátské země Evropské unie a podkopává naše západní a americké spojence.

Především ale americký zákon FARA byl používán proti jednotlivcům a organizacím zapojeným do legálních trestných činů, jako je úplatkářství, terorismus a praní špinavých peněz, gruzínský zákon se zaměřuje na všechny občanské a mediální organizace, které legálně působí ve prospěch obyvatel naší země.

Gruzínský zákon se tedy mnohem více podobá ruské legislativě. Navíc máme zcela konkrétní varování, jak se zákon v Rusku v průběhu let vyvíjel. Zpočátku totiž nebyl zaměřen na fyzické osoby, postupně ale prošel takovými změnami, že dnes vás můžete být za agenta označeni i za pouhé navázání rozhovoru s osobou určitého statusu. V Rusku tento zákon navíc účinně zdecimoval veškerou občanskou společnost a nezávislá média.

Prezidentka Salome Zurabišviliová již prohlásila, že zákon bude vetovat, ale pokud poslanci veto přehlasují, může ještě rozhodnout Ústavní soud. Jak se podle vás bude situace vyvíjet? Jak vlastně vypadá činnost gruzínského Ústavního soudu? Promítají se do jeho rozhodování Ústavního soudu politické vlivy?

Prezidentka jednoznačně odmítla jakoukoli možnost vyjednávání s vládní většinou o kterémkoli aspektu zákona a prohlásila, že zákon je jako celek problematický a musí být zrušen. Prezidentčino veto zákona o agentech má ale spíše symbolický význam. Může být — a nejspíše bude — snadno přehlasováno parlamentem, jelikož parlamentní většina má dostatečnou sílu.

Podle právních procedur je zákon přijatý parlamentem zaslán prezidentce, která jej buď podepíše a schválí, nebo jej vrátí zpět do parlamentu s „odůvodněnými připomínkami“, na což má dva týdny. Prezidentka tedy nemůže požadovat úplné zrušení zákona, může však parlamentu předložit podstatně přepracovanou verzi zákona.

Poté se proces vrací zpět do parlamentu. Parlament hlasuje o odůvodněných připomínkách jednomyslně: buď se shodne na všem, nebo vše odmítne. Není možné s částí souhlasit a část zamítnout. Ke schválení připomínek stačí podpora většiny přítomných, nejméně však padesáti poslanců. Pokud parlament s prezidentem nesouhlasí, může veto přehlasovat. K přehlasování veta je v našem případě zapotřebí 76 hlasů, přičemž strana Gruzínský sen má 84 hlasů.

Poté je přijatý zákon opět postoupen prezidentce a ta již nemá právo znovu použít mechanismus veta. Zurabišviliová sice nemusí zákon podepsat, avšak jedná se pouze o symbolický akt, právně se tím nic nemění. Místo toho zákon podepíše a schválí předseda parlamentu a poté zákon vstoupí v platnost ve stanovených lhůtách.

Čím si vysvětlujete, že proruská strana Gruzínský sen měla v minulosti tak velkou podporu?

Předchozí vláda Saakašviliho Sjednocené národní strany měla otřesnou reputaci v oblasti lidských práv, zejména pokud jde o systematické zneužívání ve věznicích. Strana Gruzínský sen ji proto v roce 2012 nahradila, jenže namísto řešení sociálních otázek, lidských práv a geopolitického směřování pokračovala v mnoha praktikách předchozí vlády, ať už jde o korupci, zneužívání moci, nebo využívání administrativních zdrojů k udržení kontroly.

Především ale politici Gruzínského snu ve společnosti pěstovali strach tím, že předchozí vládu vykreslovaly jako nepřítele, jehož návrat by pro zemi znamenal katastrofu. Tato taktika na voliče účinkuje už více než dvanáct let a díky ní se stále drží u moci. Jak Sjednocená národní strana, tak Gruzínský sen představují různé aspekty téhož problému, vzájemně se přiživují a brání nástupu nových politických osobností.

Na protestech v ulicích Tbilisi jsme viděli mnoho mladých lidí s vlajkami Evropské unie. Dá se v současné době říci, jaká část společnosti je proti tomuto zákonu a jaká ho podporuje? Je možné vypozorovat nějaký trend z hlediska věku, ekonomické situace občanů nebo geografie?

Protesty jsou velmi živelné a účastní se jich různorodá skupina lidí, nikoliv pouze generace Z. Sjednocují se na nich lidé všech věkových skupin, vnuci s prarodiči, studenti se svými učiteli. Je ale pravda, že obzvlášť aktivní jsou v protestech studenti. V Ústavu žurnalistiky Gruzínského institutu pro veřejné záležitosti, kde pracuji, stávkují úplně všichni.

Evropská integrace je zakotvena v naší ústavě a podporuje ji drtivá většina obyvatel. Mnozí vysoce postavení diplomaté a politici z evropských struktur kritizovali zákon o agentech s argumentem, že přece nemůžeme ty, kdo spolupracují s evropskými partnery, označit za zahraniční agenty, a zároveň chtít vstoupit do Evropské unie. Proto každý, kdo podporuje evropskou integraci, považuje zákon za hrozbu a protestuje proti němu.

Z geografického hlediska se protesty odehrávají především v městských oblastech, jako je Tbilisi. Je to pochopitelné — města jsou obecně centry vyšší politické aktivity s větším přístupem k informacím a zdrojům pro organizování protestů.

Ruské dezinformace již v mnoha případech ovlivnily globální dění a měly přímý dopad na výsledek voleb v některých zemích. Lze v souvislosti s přijetím nového zákona pozorovat něco podobného i v Gruzii? Jaké nástroje má Gruzie k dispozici v boji proti ruské propagandě a dezinformacím?

Gruzie, stejně jako mnoho dalších zemí, se dlouhodobě potýká s ruskou propagandou a dezinformačními kampaněmi. Proruští aktéři obhajují zákon například tím, že jeho přijetí „znamená pouze transparentnost“ a že „půjdeme do Evropy, ale důstojně; nebudou nám diktovat, co máme dělat“.

Kromě toho tvrdí, že Evropská unie představuje hrozbu pro naše náboženství a tradice, protože prosazuje práva LGBTQ a snaží se podkopat naši identitu. Mladí protestující jsou často vykreslováni jako lidé bez identity, náboženství a úcty k tradicím, s mozky vymytými liberalismem.

Ačkoli máme několik organizací pro ověřování faktů a nejrůznější programy mediální gramotnosti, postrádají koordinaci na státní úrovni a jsou provozovány občanskými organizacemi, které jsou samy dnes vystaveny mnoha útokům. Domnívám se, že přijetí zákona o agentech jen poskytne další živnou půdu pro rozkvět ruské propagandy.

Mnoho Rusů, kteří bezprostředně po zahájení invaze na Ukrajinu uprchli do Gruzie, jsou dnes frustrovaní tím, že Putinův režim překračuje hranice další země a že je samotné tak dostihla diktatura, před níž utíkali. Podporují tito lidé proevropské směřování Gruzie, nebo naopak?

Ruským občanům, kterým za jejich postoje ve vlasti hrozilo nebezpečí perzekucí, Gruzie až dosud poskytovala bezpečné útočiště. Není ale jisté, jak se to s přijetím tohoto zákona změní. Podle oficiálních statistik již polovina Rusů z Gruzie uprchla do jiných zemí. Ti, kteří zůstali, podporují proevropské směřování Gruzie, ale stále více se ocitají ve vakuu. Viděla jsem, jak někteří Rusové na našich protestech přicházejí s plakáty a varují nás, abychom byli obezřetní. Právě zákon o „zahraničních agentech“ byl pro řadu z nich důvodem, proč odešli z Ruska.

Jaký je vzájemný vztah gruzínské společnosti a ruské menšiny? Mají Rusové v exilu tendenci zapojit se do politického dění v Gruzii?

Rusové nejsou plně integrováni do gruzínské společnosti. Navzdory jejich mnohdy dobrým úmyslům přetrvává mezi Gruzínci a Rusy zvýšená ostražitost, pochyby a nedostatek důvěry pramenící z naší společné historické zkušenosti. Toto napětí se od začátku války poněkud snížilo, ale integrace zůstává náročná. Mnoho Rusů žije ve své vlastní komunitě a zastává své vlastní názory. I když některé znám a s některými se osobně přátelím, většina Gruzínců se s nimi raději nesbližuje. V důsledku toho se sami Rusové leckdy zdráhají zasahovat do některých procesů v naší zemi a často mají spíše tendenci mlčet.

RENÉ ANDREJS