Otevírám těžké dveře Rustaveliho národního divadla, vycházím na rušnou hlavní tepnu Tbilisi a v hlavě mi rezonují úvahy o banalitě zla a traumatu emigrace. Před několika minutami totiž skončila inscenace Hannah inspirovaná životem a dílem filosofky Arendtové, kterou připravila malá skupina ruských umělců v emigraci.

Sál byl do posledního místa vyprodán, všude kolem mě zní jen ruština. Ruské představení pro ruské publikum, vyzývající k osobní odvaze, ale působící zřejmě především jako kolektivní terapie lidí, kteří uprchli před Putinovým režimem, ale nikdo o ně nikde valně nestojí. A už vůbec ne v Gruzii, kde dnes Rusů žije několik desítek tisíc.

Na Rustaveliho třídě, jen pár kroků od divadla, se v tu chvíli odehrává jiný příběh. Kolem mě rychlým krokem procházejí mladí lidé s gruzínskými vlajkami, občas se objeví i vlajky Evropské unie. Další lidé už červeno-bílou páskou zablokovali ulici přímo u paty parlamentu, na kterou už loni někdo nasprejoval gruzínskou, ukrajinskou a unijní vlajku.

Tato trojkombinace se objevuje i na mnoha dalších tbiliských budovách. Tři ohromné vlajky visí například i na fasádě hlavní budovy Iljovy státní univerzity.

Blokády Rustaveliho třídy se den co den účastní jen hrstka lidí, zpravidla pár desítek aktivistů, kteří odhodlaně stojí uprostřed ulice a mávají vlajkami. Policie vůči nim razantně zasahuje, neobviňuje je ale z politických činů, nýbrž z dopravního přestupku nedovoleného blokování průjezdu aut.

Protesty probíhají už rok, od minulých parlamentních voleb, ale situace se znovu vyostřila po komunálních volbách na začátku října. Znovu se sešly desítky tisíc demonstrantů a někteří protestující zaútočili na prezidentský palác, na což policie brutálně odpověděla. Akci využila k pokusu o diskreditaci rok trvajících zcela pokojných protestů.

Tbiliští Rusové s protestujícími sympatizují, sami dobře vědí, jak nebezpečný je pro gruzínskou společnost zákon o zahraničních agentech — ostatně mnozí tento status v Rusku sami mají. Protestů se ale až na výjimky neúčastní, protože chápou, že by tím Gruzíncům valně neprospěli.

Gruzínská vláda se totiž neustále snaží diskreditovat občanské aktivisty tím, že jsou jen hrstkou manipulovanou někým zvenčí. „Tvrdí, že je učíme protestní kultuře. Jako bychom zrovna my, Rusové, mohli někoho naučit protestovat,“ se sebekritickou trpkostí podotýká před Rustaveliho divadlem Aljoša, který před emigrací pracoval jako nezávislý novinář.

Policie zpravidla nezasahuje přímo na místě, ale používá technologie rozpoznávání obličejů a následně rozesílá aktivistům pokuty. Běžně se přitom stává, že vysoké pokuty za blokování dopravního provozu přicházejí dodatečně i lidem, kteří se poblíž blokády na Rustaveliho třídě jen objevili nebo situaci monitorovali jako novináři.

V případě ruských protestujících ale policisté postupují podstatně tvrdším způsobem. V polovině letošního září byli dva občané Ruské federace, žena a muž, v Tbilisi odsouzeni k osmi a půl letům vězení za držení zvláště velkého množství narkotik. Jak oni, tak jejich blízcí jsou přesvědčeni, že jim drogy byly podsunuty a že ve skutečnosti jde o politicky motivovaný proces, neboť oba se účastnili protivládních protestů.

Podobně bylo z téhož trestného činu v zimě 2024 obviněno šest účastníků protivládních protestů. Nakonec byl odsouzen pouze jeden z nich — Rus. Komentátoři soudí, že gruzínská státní moc záměrně razantněji potírá politické aktivity Rusů než gruzínských občanů. Snaží se je zastrašit.

Nejde ale jen o Rusy. Policie totiž poblíž blokády aktivně vyhledává také lidi s evropskými pasy, aby tak získala důkaz pro své tvrzení, že se Evropská unie vměšuje do vnitřních záležitostí země. Ostatně před dvěma dny byla „za blokování vozovky“ pokutována finská ministryně zahraničí Elina Valtonenová, která na Rustaveliho třídě natočila video, v němž vyjádřila solidaritu s protestujícími. Gruzínští aktivisté si solidarity zvenčí váží, ale cizince přímo na protestech vnímají spíše jako komplikaci.

Dva oddělené světy

Napětí mezi Gruzínci a Rusy nemá jen politický, ale také velmi silný ekonomický rozměr. Naprostá většina Rusů, kteří odešli do emigrace, patří do generace mileniálů, dobře situované velkoměstské střední třídy bílých límečků — nebo, jak říkají Rusové, „kreativní třídy“.

Právě tato skupina totiž jednak disponovala dostatkem finančních prostředků, jednak měla i sociální a kulturní kapitál, aby si snadno zajistila existenci v cizině. Navíc velmi mnoho z nich působí v profesích, které lze vykonávat na dálku, takže nejsou vázaní na konkrétní místo pobytu.

I to je důvodem, proč přesné počty ruských občanů v Gruzii nelze zjistit — někteří se pohybují mezi Gruzií a jinými zeměmi, leckdo z těch, kdo přišli hned po vypuknutí války, po čase z nejrůznějších důvodů zvolil raději návrat do vlasti.

Zdaleka ne každý Rus žijící dnes v cizině je totiž skutečně politický exulant. Pro mnoho z nich je adekvátnější označení relokant, někdy se mluví také o hybridní emigraci, neboť někteří Rusové žijící dlouhodobě v zahraničí se běžně vracejí na návštěvy do vlasti a pak zase odjíždějí pryč. Také to je důvodem, proč Rusové v Gruzii budí nedůvěru. Graffiti na jedné z tbiliských ulic to formuluje jednoznačně: „Rusové tu nejsou vítáni — ani špatní, ani dobří“.

Tím, že Rusové pracují velmi často jako freelanceři pro nejrůznější evropské, nadnárodní, ale i ruské firmy, zůstávají izolovaní od gruzínské společnosti, na niž dopadají především negativní důsledky jejich přítomnosti. Nejdramatičtěji je to znát na trhu s nemovitostmi.

Velký příliv movitých Rusů prudce zvedl ceny nájmů natolik, že dnes nájem za běžnou garsonku v Tbilisi odpovídá průměrnému gruzínskému platu. Město zažívá stavební boom, ovšem staví tu ve velkém ruské firmy a počítá se prakticky výhradně s ruskou klientelou.

Bariéru mezi Gruzínci a Rusy prohlubuje také jazyk. Mnozí Gruzínci i z mladší generace stále rusky umí, ale leckdo z nich není příliš ochotný ruštinu používat. Na druhou stranu jde zvlášť na venkově o jediný cizí jazyk, kterým jsou Gruzínci schopni se domluvit.

Když jsem se zeptala mladé ženy v chrámu v Ananuri, zda na ni můžu mluvit rusky, s povzdechem odpověděla, že ano, a prodala mi pohlednici. Vzápětí se sotva slyšitelně rusky zeptala: „A proč jste se nenaučila náš gruzínský jazyk?“ Omlouvám se a vysvětluji, že jsem přijela pouze na pár dní a stihla se naučit gruzínsky jen několik slov.

Paní ožila, když zjistila, že nejsem Ruska, a zeptala se, odkud jsem. Na odpověď, že z České republiky, zvedla zaujatě hlavu a vyprovodila mě plachým úsměvem. Bylo mi odpuštěno. Ve mně však přece jen zůstal nepříjemný pocit studu. Bylo to totiž necelých deset kilometrů od hranice Jižní Osetie, již Rusko od roku 2008 okupuje.

Nic samozřejmě neplatí absolutně a ruština není výlučně jazykem okupantů nebo mladých ruských relokantů. Seschlá stařenka nakupující trochu fazolí a svazek petrželové natě v ušmudlaném průjezdu rozpadajícího se domu ve starém Tbilisi rozmlouvá s podsaditou, o generaci mladší zelinářkou také rusky. Úplně stejnou scénu by si bylo možné představit v kterémkoli městě v Rusku, ale i dalších zemích někdejšího Sovětského svazu — obě jsou typickými reprezentantkami postupně vymírajícího „druhu“ homo sovieticus.

Velkoměstští ruští emigranti se ale gruzínsky učí jen zcela výjimečně a naprostá většina z nich se ani po řadě měsíců či let do komunikace v gruzínštině nepouští. Mileniálka Jelena, která pracuje jako event manažerka a žije v Gruzii od jara 2023, mi vysvětluje, že se opravdu studiu gruzínštiny věnovala, takže dnes částečně rozumí a dokáže se domluvit v běžných situacích, ale pokud to není nutné, raději mluví jinými jazyky. Mezi Rusy je spíše výjimkou. Valná většina z nich gruzínsky neumí vůbec a jako rádoby neutrální jazykový kód používají angličtinu.

Velmi svérázná jazyková kultura se vytvořila v ruských kavárnách, jimiž je centrum Tbilisi poseté. Tyto podniky, jež svým designem reprodukují všechny stereotypy hipsterské instagramové estetiky, provozují Rusové, personál bývá v souladu s místní legislativou i gruzínský, ovšem klientela je v drtivé většině ruská, sem tam doplněná nějakým náhodným cizincem.

Komunikace s personálem pak probíhá výlučně anglicky, leckdy je i menu s obligátním latté s ovesným mlékem a avokádovými chlebíčky pouze v angličtině, ovšem jediný jazyk, kterým zní celá kavárna, je ruština. A na ruského provozovatele upozorní i to, že oblíbeným heslem na wifi je tu vulgární výrok o Putinovi.

Jsou to malé bubliny, kde ruští digitální nomádi sedí nad svými notebooky nebo rozmlouvají s partou přátel. A které se nijak neprolínají s životem běžných gruzínských občanů.

Strach z budoucnosti

Gruzínská společnost je dosud prostoupená traumatem rusko-gruzínských válek a okupace velkých částí země v roce 2008, a navíc od invaze Ruska na Ukrajinu Gruzínci pociťují hrůzu z dalšího vpádu ruské armády do své země. Při pohledu na dění na východě Ukrajiny vědí, že by proti takovému nepříteli neměli nejmenší šanci.

V souvislosti s vlastními politickými zkušenostmi jak Gruzínci, tak Rusové živě reagují na výsledky právě proběhnuvších parlamentních voleb v České republice. Stále znovu musím vysvětlovat, že výsledky českých voleb nejsou způsobeny falzifikací, ale odrážejí skutečné preference ve společnosti.

Informace, že si Češi skutečně dobrovolně zvolili nejen ANO, ale i fašistické Motoristy sobě a SPD, tu působí opravdu šok. Zvlášť mezi nejmladší generací tbiliských studentů narážím na velmi idealizované představy o Evropské unii, takže fakt, že občané naší země mohou v takové míře sdílet krajně pravicové postoje, je pro ně k neuvěření.

Lidé, kteří tu pečlivěji sledují politickou situaci ve světě, nemají o Andreji Babišovi nejmenší iluze a opakovaně srovnávají Babišovo ANO a stranu Gruzínský sen zdejšího oligarchy Ivanišviliho.

„Musíte proti nové vládě bojovat hned od samotného začátku. Nedopusťte zákon o zahraničních agentech — podívejte se na nás a na Rusko. My jsme Ivanišviliho podcenili a nechali jsme to zajít příliš daleko. Teď už to nejde zastavit,“ naléhavě mi opakuje šedesátiletá Gruzínka Irina při loučení. Nakonec je tedy přece něco, co Gruzínce a zdejší Rusy spojuje — zkušenost neúspěšného zápasu o demokracii a strach z toho, kam režim půjde dál.