V posledních dnech otřásá Gruzií další vlna protivládních protestů. Tentokrát však nejde o poklidné pochody desetitisíců občanů vyjadřujících nesouhlas s vládní politikou, ale o čím dál násilnější střety zejména mladé generace s represivními složkami státu. Záběry hořících barikád, bouchajících petard, dýmu, vodních děl, do krve zbitých obličejů, útvarů těžkooděnců a maskovaných mužů v černém, kteří kopou do lidí na zemi, plní již od konce minulého týdne stránky světových médií.

Na sociálních sítích se pro současné protesty šíří přezdívka „Evroluce“, která vyjadřuje touhu gruzínského lidu zachovat kurz k evropské integraci, již vládnoucí strana Gruzínský sen od svého prvního zvolení v roce 2012 sice stále hlásá jako jednu ze svých priorit, ale podniká čím dál radikálnější kroky, kterými se od Evropy vzdaluje. Tím zatím posledním je pozastavení přístupových jednání, které premiér Irakli Kobachidze oznámil na tiskové konferenci 28. listopadu.

Masové protesty se v hlavním městě Tbilisi odehrávají s přestávkami už od jara letošního roku. Přijetím série zákonů mířících proti občanské společnosti, otevírajících náruč velkým penězům pochybného původu a omezujících práva LGBTQ+ lidí ukázala vládnoucí strana Gruzínský sen svou autoritářskou tvář a přidala se tak k fašizujícím trendům, které se jako mor šíří současným světem.

S napětím očekávané parlamentní volby na konci října dopadly tak, jak předvídali pouze nejcyničtější svědci hroutící se demokracie v této zemi. Oficiální výsledky uvádí, že vládnoucí strana získala téměř 54 procent hlasů, což mnoho nezávislých pozorovatelů označilo za „statisticky nemožné“. Reportáže o četných závažných volebních porušeních, včetně zastrašování voličů a manipulace s hlasy, zveřejnila řada světových médií. Důkazy o složitém schématu rozsáhlého volebního podvodu ve prospěch Gruzínského snu se zdají nepochybné.

Opoziční strany, jejichž zástupci byli do parlamentu zvoleni, stejně jako končící prezidentka Salome Zurabišviliová, se odmítli zúčastnit ustavující schůze a trvají na nových volbách. Vládu schválenou tímto neúplným parlamentem tedy opozice, velká část aktérů občanské společnosti a vlivné hlasy v zahraničí považují za zcela nelegitimní.

Tisíce lidí vyšly koncem října do ulic Tbilisi, aby protestovaly proti výsledkům sporných a podle mnohých „ukradených“ parlamentních voleb, ale protesty tehdy ještě brzy skončily — ne snad proto, že by lidem docházel dech, ale možná v očekávání rezolutního neuznání vlády mezinárodním společenstvím, alespoň tedy tím evropským, ke kterému protestující upínají své naděje.

Evropa? Proč ne? Ale jen ta Orbánova

Evropský parlament nechal Tbilisi na svou reakci měsíc čekat, ale 28. listopadu přijal nezávaznou rezoluci, která odmítla uznat výsledky gruzínských parlamentních voleb kvůli „významným nesrovnalostem“ a s argumentem, že „neslouží jako spolehlivé vyjádření vůle gruzínského lidu“.

Rezoluce požaduje, aby se do roka konaly nové volby pod mezinárodním dohledem a aby byly uvaleny sankce na nejvyšší gruzínské představitele, kteří jsou zodpovědní za úpadek demokracie v zemi, včetně premiéra Kobachidzeho.

Ten se k rezoluci vyjádřil hned několik hodin po jejím zveřejnění a obvinil Evropský parlament a „některé evropské politiky“ z vydírání. Rozhodně tím neměl na mysli Viktora Orbána, který ještě před oficiálním zveřejněním výsledků gratuloval Gruzínskému snu k „drtivému vítězství“, aby o dva dny později uskutečnil oficiální státní návštěvu, od které se vzhledem k maďarskému předsednictví EU distancovalo mnoho jejích čelních představitelů.