V posledních dnech otřásá Gruzií další vlna protivládních protestů. Tentokrát však nejde o poklidné pochody desetitisíců občanů vyjadřujících nesouhlas s vládní politikou, ale o čím dál násilnější střety zejména mladé generace s represivními složkami státu. Záběry hořících barikád, bouchajících petard, dýmu, vodních děl, do krve zbitých obličejů, útvarů těžkooděnců a maskovaných mužů v černém, kteří kopou do lidí na zemi, plní již od konce minulého týdne stránky světových médií.

Na sociálních sítích se pro současné protesty šíří přezdívka „Evroluce“, která vyjadřuje touhu gruzínského lidu zachovat kurz k evropské integraci, již vládnoucí strana Gruzínský sen od svého prvního zvolení v roce 2012 sice stále hlásá jako jednu ze svých priorit, ale podniká čím dál radikálnější kroky, kterými se od Evropy vzdaluje. Tím zatím posledním je pozastavení přístupových jednání, které premiér Irakli Kobachidze oznámil na tiskové konferenci 28. listopadu.

Masové protesty se v hlavním městě Tbilisi odehrávají s přestávkami už od jara letošního roku. Přijetím série zákonů mířících proti občanské společnosti, otevírajících náruč velkým penězům pochybného původu a omezujících práva LGBTQ+ lidí ukázala vládnoucí strana Gruzínský sen svou autoritářskou tvář a přidala se tak k fašizujícím trendům, které se jako mor šíří současným světem.

S napětím očekávané parlamentní volby na konci října dopadly tak, jak předvídali pouze nejcyničtější svědci hroutící se demokracie v této zemi. Oficiální výsledky uvádí, že vládnoucí strana získala téměř 54 procent hlasů, což mnoho nezávislých pozorovatelů označilo za „statisticky nemožné“. Reportáže o četných závažných volebních porušeních, včetně zastrašování voličů a manipulace s hlasy, zveřejnila řada světových médií. Důkazy o složitém schématu rozsáhlého volebního podvodu ve prospěch Gruzínského snu se zdají nepochybné.

Opoziční strany, jejichž zástupci byli do parlamentu zvoleni, stejně jako končící prezidentka Salome Zurabišviliová, se odmítli zúčastnit ustavující schůze a trvají na nových volbách. Vládu schválenou tímto neúplným parlamentem tedy opozice, velká část aktérů občanské společnosti a vlivné hlasy v zahraničí považují za zcela nelegitimní.

Tisíce lidí vyšly koncem října do ulic Tbilisi, aby protestovaly proti výsledkům sporných a podle mnohých „ukradených“ parlamentních voleb, ale protesty tehdy ještě brzy skončily — ne snad proto, že by lidem docházel dech, ale možná v očekávání rezolutního neuznání vlády mezinárodním společenstvím, alespoň tedy tím evropským, ke kterému protestující upínají své naděje.

Evropa? Proč ne? Ale jen ta Orbánova

Evropský parlament nechal Tbilisi na svou reakci měsíc čekat, ale 28. listopadu přijal nezávaznou rezoluci, která odmítla uznat výsledky gruzínských parlamentních voleb kvůli „významným nesrovnalostem“ a s argumentem, že „neslouží jako spolehlivé vyjádření vůle gruzínského lidu“.

Rezoluce požaduje, aby se do roka konaly nové volby pod mezinárodním dohledem a aby byly uvaleny sankce na nejvyšší gruzínské představitele, kteří jsou zodpovědní za úpadek demokracie v zemi, včetně premiéra Kobachidzeho.

Ten se k rezoluci vyjádřil hned několik hodin po jejím zveřejnění a obvinil Evropský parlament a „některé evropské politiky“ z vydírání. Rozhodně tím neměl na mysli Viktora Orbána, který ještě před oficiálním zveřejněním výsledků gratuloval Gruzínskému snu k „drtivému vítězství“, aby o dva dny později uskutečnil oficiální státní návštěvu, od které se vzhledem k maďarskému předsednictví EU distancovalo mnoho jejích čelních představitelů.

Kobachidze ve svém prohlášení uvedl, že kandidátský status, který byl Gruzii udělen v prosinci minulého roku, byl použit k nátlaku a k organizaci revoluce v Gruzii s pomocí občanských organizací financovaných Evropskou unií. To podle něj vedlo k radikalizaci a polarizaci gruzínské společnosti. Předseda vlády navíc řekl, že unie požaduje od Gruzie „ne reformy, ale takové kroky, které by narušily naši důstojnost“: jmenoval konkrétně zrušení zákona o zahraničních agentech a zákona proti LGBTQ+, sankce proti představitelům vlády a požadavek propuštění vězněného exprezidenta Michaila Saakašviliho.

To nejdůležitější, co Kobachidze při tiskové konferenci řekl, se ale týká gruzínské budoucnosti: „Na základě výše uvedeného jsme se dnes rozhodli nezařadit agendu zahájení přístupových jednání s Evropskou unií před koncem roku 2028. Do konce roku 2028 také odmítáme jakýkoli grant na rozpočtovou podporu z Evropské unie“. A byla to právě tato věta, která rozvířila novou vlnu odporu gruzínského lidu. Podle průzkumů veřejného mínění totiž až osmdesát procent občanů podporuje co nejdřívější vstup země do Evropské unie.

Gruzínská ústava zavazuje stát usilovat o členství v Evropské unii. I to je možná důvodem, proč byla přístupová jednání zatím oficiálně z gruzínské strany pouze pozastavena — jejich definitivní odmítnutí by bylo jednoduše protiústavní.

Kobachidze tedy nesmetl budoucí členství své země v EU jednou provždy ze stolu, nýbrž se zavázal pokračovat v provádění nezbytných reforem a prohlásil, že „do roku 2028 bude Gruzie připravenější než kterákoli jiná kandidátská země zahájit přístupové rozhovory s Bruselem a stát se členským státem v roce 2030.“

Možná Kobachidze a jeho vládní sebranka čekají, až bude Evropská unie většinově zastávat takové hodnoty, které nyní prosazuje ultrapravicová a populistická babišovsko-orbánovská frakce Patrioti pro Evropu.

Sám Gruzínský sen přitom vyhrál v roce 2012 volby na základě ostentativní proevropskosti, která se zrcadlí i ve žlutomodrém logu strany, silně připomínajícím vlajku Evropské unie. Ta mimochodem vlaje v Gruzii vedle té gruzínské na každém rohu, nejen u státních institucí a u každé policejní stanice, ale visí z balkonů a zdobí zdi mnoha obytných i veřejných budov. Kdyby se člověk měl orientovat jen podle vlajek, řekl by, že je to nejevropštější ze všech evropských zemí.

Radikální orientace Gruzie na Evropu vychází z jejího historického údělu jako „okraje říší“, státu, který se neustále snaží definovat v závislosti na velkých mocnostech, které ho obklopují. V minulosti to byly říše Východořímská, Perská, Osmanská a Ruská, v současném geopolitickém uspořádání je otázka toho, na čí okraj Gruzie patří, postavena mezi Rusko a Evropu, potažmo Evropskou unii — alespoň soudí-li člověk podle toho, jak je současné směřování země zarámováno v diskurzu opozice a prozápadní části společnosti.

Transparenty s hesly typu „Tady je Evropa, ne Rusko“ nebo „Ne Rusku, Ano Evropě“ a mnoho dalších, které se nesou v podobném duchu, se tyčí a pohupují nad demonstranty už od jarních protestů. Každý další krok vlády k omezování demokratických svobod je opozicí, nezávislými médii i množstvím mezinárodních aktérů interpretován jako používání ruských taktik a přibližování se Rusku.

Ostatně i takzvaný zákon o zahraničních agentech, který vešel v platnost v létě, veřejnost označuje jako „Ruský zákon“, neboť shodná legislativa sloužící ke kontrole a omezování občanské společnosti je u severního souseda úspěšně uplatňována už od roku 2012.

Poslední rok se však Gruzínský sen snaží mezinárodní pozici své země zarámovat antagonismem válka — mír a celou debatu noří do zakalených vod konspiračních teorií a nestoudných lží. O deliriu zvaném „globální válečná strana“ jsem zde již psala, jedná se o záhadnou entitu, která je zodpovědná za vytváření konfliktů po celém světě a zatahování zemí do válek s Moskvou.

Ve svém prohlášení k rozhodnutí o přerušení přístupových jednání Kobachidze znovu neváhal dodat: „Když mluvíme o směřování k Evropě v míru, Evropská unie musí ukázat, že naše mírová cesta k ní je pro ni stejně důležitá. Důstojné směřování k Evropě znamená, že EU musí chránit naše národní zájmy a tradiční hodnoty.“