↗

Ruští političtí marketéři skvěle pochopili roli médií v postfaktické době, principy uzavírání do sociálních a informačních bublin a mechanismy fungování extrémní atomizace společnosti, jež je pro Rusko příznačná. Foto Kirill Kudrjavcev, AFP

Jak je možné, že válku na Ukrajině podporuje většina Rusů? Cožpak opravdu všichni věří tupé propagandě státu? Tyto otázky zaznívají od počátku ruské invaze na Ukrajinu stále znovu.

Hned v prvních dnech invaze lidé masivně vyjadřovali odpor proti válce formou peticí, z nichž tu nejslavnější, organizovanou lidskoprávním aktivistou Lvem Ponomarjovem, podepsal víc než milion lidí. I poté, co vstoupily v platnost nové represivní zákony, se otevřeně proti válce postavily desítky tisíc lidí, z nichž asi dvacet tisíc osob bylo zadrženo a bylo s nimi zahájeno správní nebo trestní řízení. Vyšší statisíce lidí za poslední rok opustily Rusko.

Ale co drtivá většina obyvatel Ruska? Při pohledu zvenku se může zdát, že jsou obyvatelé Ruska zahlcováni státní propagandou, která se snaží vštípit občanům země jakousi kompaktní ideologii.

V zahraničních médiích vyšlo bezpočtu komentářů, dokazujících na základě současných propagandistů, ale i starších ruských filosofů a umělců „odvěké“ imperiální myšlení ruského národa. V proudu těchto výkladů zaniká jeden podstatný fakt. Putinův režim — na rozdíl od mnoha jiných autoritářských či totalitních režimů — nemá žádnou ucelenou ideologii ani jednotný výklad událostí, který by byl vštěpován celému národu.

Sice v zahraničí i v Rusku samém vznikají politologické studie, které na základě projevů ruského prezidenta analyzují jeho ideologii a hodnoty, reálně však ruská informační mašinerie produkuje řadu narativů, které mezi sebou nekorespondují a mnohdy se i navzájem vylučují.

Není přitom jasné, zda je veškerá práce s informacemi, jež se dnes v Rusku šíří, jednoznačně diktována a řízena přímo z Kremlu. Je dost možné i to, že jde o synergické působení různých struktur, jež se všechny snaží na upevnění současného režimu profitovat.

Před počátkem invaze, kdy ještě bylo možné v Rusku získat více či méně věrohodnou představu o smýšlení občanů, bylo v ruské společnosti zhruba patnáct procent obyvatel, kteří natolik principiálně nesouhlasili s Putinovým režimem, že je nebylo možné ovlivnit žádnou formou propagandy. Ruská státní moc se touto skupinou necítila být výrazně ohrožena, proto ji nechávala více méně na pokoji, a veškeré propagandistické úsilí soustředila na zbývajících pětaosmdesát procent.

I rok od počátku války zůstává naprostá většina z těch, kdo s Putinem nesouhlasí, v Rusku, neboť emigrace jako životní volba je dostupná jen — sociálně i generačně — relativně úzce vymezené skupině společnosti. Tito lidé jsou vůči oficiální propagandě nadále imunní, navzdory nebezpečí dál čerpají informace ze zakázaných internetových zdrojů a jediný nástroj, jejž vůči nim může režim efektivně použít, je strach z represí.

V těchto týdnech a měsících probíhá řada soudních procesů nejen s ruskými opozičními politiky, ale i s běžnými občany, často mladými lidmi, kteří loni na jaře vyjádřili veřejně odpor vůči válce a od té doby v otřesných poměrech ruských vazebních věznic čekají na rozsudek.

Demokraticky a proevropsky smýšlející lidé se v Rusku stahují do stále uzavřenějších komunit na sociálních sítích, bez možnosti jakkoli ovlivnit dění ve vlastní zemi, vystavení nejen permanentnímu nebezpečí ze strany režimu, ale i ze strany spoluobčanů, jimž jsou trnem v oku jakožto velkoměstští „liberasti“ — tento rozšířený novotvar vznikl spojením slov liberál a pederast, tedy dvou různých forem ze Západu zavlečených „zvrácených hodnot“.

Všichni ostatní, kdo se shodnou alespoň na elementární tezi, že Putin má více méně pravdu, jsou vystaveni intenzivnímu informačnímu tlaku. Neznamená to však, že se na ně ze všech stran valí jednolitá propaganda s ustálenými formulemi a obrazy, opakovanými do omrzení, jak to bylo charakteristické pro sovětskou éru, a už vůbec nic srovnatelného se silně mytologizovanou vizí německého nacismu.

Ruská oficiální informační mašinerie nestojí na blouznění Alexandra Dugina či Vladimira Solovjova, a dokonce ani na hysterických výkřicích Dmitrije Medveděva. Tito lidé na sebe strhávají pozornost zahraničních analytiků, kteří se snaží — dosti marně — z jejich výroků odvodit, co si skutečně myslí a čemu opravdu věří Vladimir Putin. Avšak představa o klíčové roli Alexandra Dugina na formování ideologie současném režimu je mýtus, pěstovaný především na Západě.

Falešná názorová pluralita

Ve skutečnosti je vše tekuté, stále se mění, žádný pevný obraz světa tu neexistuje. Propaganda ruské státní moci se různým způsobem modifikuje podle toho, na jaký segment společnosti míří a adekvátně jsou voleny i různé informační kanály.

Jinak funguje propaganda na různých typech sociálních sítí, jinak v televizi, která zůstává klíčovým zdrojem informací pro méně vzdělané, sociálně hůře postavené, starší a mimo velkoměsta žijící občany — tedy pro drtivou většinu obyvatel země.

V televizi se mezi sebou přou osobnosti, jež prezentují odlišné pohledy na věc. Běžní občané tak snadno mohou žít v dojmu plurality výkladů, z nichž si mohou vybrat. Nerozpoznají už, že všechny tyto narativy vedou k jedinému — upevnění moci současného režimu.

Politolog Fjodor Krašenninikov to ukazuje na příkladu masakru v Buči. Ve státem kontrolovaných informačních kanálech existovaly následující výklady:

1. Všechno to byl podvod, nic takového se nestalo;
2. Všichni zabití byli oběťmi ukrajinských nacionalistů;
3. Všichni mrtví jsou fašisté a naši antifašisté je museli potrestat;
4. Probíhá válka a oběti jsou nevyhnutelné.
5. Nikdo neví, co se tam stalo, není tak jednoznačné.

Dokonce ani pro příčiny války, její smysl a průběh nepodává ruská státní moc jediné vysvětlení a umně rozehrává celou řadu verzí:

1. Žádná válka není, je to speciální vojenská operace na ochranu občanů Luhanské a Doněcké lidové republiky;
2. Je to válka za osvobození bratrského národa a celé Ukrajiny od jha nacistů a Západu;
3. Ukrajinský národ vůbec neexistuje, jde o svého druhu občanskou válku, v níž jedna část ruského národa zachraňuje další část, která byla oblouzněna vnějšími silami;
4. Je to začátek boje za obnovu SSSR, kde všechny národy žily jako bratři,
5. Je to obnova Ruské říše, rozvrácené bolševiky;
6. Je to prostě válka, ve které naši bojují proti cizím. Mnoho našich lidí v ní zemřelo a nemůžeme teď jen tak skončit, aniž bychom se pomstili a nepřítele porazili.

Jak Fjodor Krašeninnikov upozorňuje, při této zdánlivé pluralitě názorů se naopak jeví podezřele „monologický“ odpor proti válce a Putinově režimu. Tak snadno vzniká dojem, že vše je diktováno jen ukrajinskou válečnou propagandou, potažmo centrálou NATO.

Může se jevit jako těžko pochopitelný paradox, že ruská státní moc k válce obecně i ke konkrétním událostem produkuje řadu navzájem se vylučujících narativů, nebo dokonce sám Vladimir Putin pojem válka běžně používal a současně byli mnozí občané stíháni za to, že nazývali invazi na Ukrajinu válkou. Příčina spočívá v tom, že i ta část ruské společnosti, která podporuje režim, je plná protikladů a rozpadá se na několik klíčových sociálních skupin, jež mají principiálně odlišný pohled na svět. A proto jim státní moc předkládá zcela odlišné obrazy současné války i samotného ruského režimu.

↗

Sláva ruským hrdinům? Naprosté většině společnosti je to lhostejné. Foto Olga Malceva, AFP

Režim stojí na atomizaci a depolitizaci společnosti

První skupinu tvoří „sovětští lidé“. Jedná se především o věkovou skupinu 45 let a více, s osobními vzpomínkami na dětství či mládí v SSSR, kteří mají tendenci toto historické období idealizovat a romantizovat. Jejich mentalitu dokonale zmapovala Světlana Alexijevičová v knize Doba z druhé ruky. Pro tyto lidi jsou klíčové sovětské symboly, kdežto symboly postsovětského Ruska (trikolóra, dvouhlavý orel), a dokonce i sám název země se jim často nelíbí. Válka na Ukrajině je pro ně pokračováním Velké vlastenecké války, je to válka proti neonacistům, za znovuzrození Sovětského svazu.

Další skupinou jsou „ruští patrioté“. Jádro této skupiny tvoří muži ve věku 25—45 let, kteří se plně identifikují s Putinovým Ruskem, staví se negativně jak k sovětské éře, tak k jelcinovským 90. létům. Válka na Ukrajině pro ně znamená především cestu k obnovení role Ruska jako supervelmoci. Pro tuto skupinu je charakteristický důraz na „tradiční hodnoty“, spojený s odmítáním feminismu, práv LGBT osob a podobně. Své postoje dávají najevo velmi aktivně a agresivně, právě v této skupině ruské společnosti nejvíc rezonují militaristické nálady a „Z-propaganda“.

Nevelkou, ale velmi aktivní skupinu obyvatel Ruska tvoří „ruští nacionalisté“. Jsou to zejména mladí lidé z velkých měst, zastávající široké spektrum nacionalistických, až neonacistických názorů. Válku na Ukrajině vnímají především jako triumf vůle, boj za dobytí nepřátelského území.

Velmi pestrá a početná, avšak politicky spíše pasivní je skupina „protizápadních vyznavačů konspiračních teorií“, v níž mohou být zastoupeni lidé nejrůznějšího věku, vzdělání a sociálního statutu. Nemají žádnou vlastní pozitivní ideologii. Je pro ně charakteristická xenofobní nenávist k Západu, zejména k USA, homofobie, zaujetí pro konspirační teorie všeho druhu. Válku na Ukrajině chápou výhradně jako střet Západu, respektive NATO s Ruskem, v němž Ukrajinci nehrají roli svéprávného subjektu.

Nejpočetnější část obyvatel Ruska tvoří takzvaní „obyčejní lidé“, kteří se o politiku zajímají jen málo. Sice nemusí být vůbec podporovateli války na Ukrajině, ale raději deklarují loajalitu vůči režimu. Nejsou pro ně důležité jakékoli ideologie a abstraktní hodnoty, od státu požadují pouze to, aby jim garantoval základní sociální jistoty a nevměšoval se do soukromého života občanů.

A to Putinův režim nadále dělá. I nyní, bez ohledu na sankce a výdaje na válku, stát poskytuje dostatek peněz do sociální sféry, pro nejchudší může válka fungovat dokonce jako sociální výtah. Ekonomika je ve stavu „strukturní transformace“, což pro leckoho může dokonce znamenat další příležitosti. Mobilizace se stále dotkla jen poměrně úzké části společnosti, a pro masy ruských občanů válka nadále zůstává čímsi vzdáleným, co se jich valně netýká.

Ruská společnost je dlouhodobě trénovaná zvykat si na jakékoli otřesy, naučená nevěřit nikomu a ničemu, hlídat si jen vlastní profit, protože jen tak je možné přežít. Tak jako si ruská společnosti už mnohokrát v dějinách zvykla a naučila se žít i v těch nejbědnějších podmínkách, zvykla si za poslední rok i na válku.

Právě tato skupina společnosti je pro stabilitu Putinova režimu zcela klíčová. Státní moc cíleně, dlouhodobě a promyšleně pracovala na atomizaci ruské společnosti a na její depolitizaci. Stát, který nemá žádnou skutečnou ideologii, nepotřebuje fanatické stoupence. Potřebuje masy, které se nezajímají o politiku, protože je to pro ně nejpohodlnější a nejbezpečnější způsob, jak přežít.

Kremelská propaganda dokáže velmi umně uspokojit potřeby všech výše uvedených skupin a zásobí je buď třeskutými ideologickými klišé, které v té či oné konkrétní skupině rezonují, nebo naopak obraz světa rozmělňuje v duchu vágního mudrování „všechno je to složité, nic není tak jednoznačné, jak se tvrdí“.

Nezapomínejme totiž, že v Rusku ve službách propagandy dlouhodobě pracují také lidé s exkluzivním vzděláním západního střihu a skvělým přehledem o světě, kteří do sebe v mládí nasáli postmoderní relativizaci hodnot, přesně pochopili roli médií v postfaktické době, principy uzavírání do sociálních a informačních bublin a obecně mechanismy fungování extrémní atomizace společnosti, jež je pro Rusko příznačná.

Porozumět práci těchto politických marketérů je pro pochopení současné ruské společnosti mnohem důležitější než vyhledávat zdroje ukrajinské války v dílech ruských umělců a myslitelů, o nichž běžní občané Ruska beztak nemají ani tušení.