Jak je možné, že válku na Ukrajině podporuje většina Rusů? Cožpak opravdu všichni věří tupé propagandě státu? Tyto otázky zaznívají od počátku ruské invaze na Ukrajinu stále znovu.

Hned v prvních dnech invaze lidé masivně vyjadřovali odpor proti válce formou peticí, z nichž tu nejslavnější, organizovanou lidskoprávním aktivistou Lvem Ponomarjovem, podepsal víc než milion lidí. I poté, co vstoupily v platnost nové represivní zákony, se otevřeně proti válce postavily desítky tisíc lidí, z nichž asi dvacet tisíc osob bylo zadrženo a bylo s nimi zahájeno správní nebo trestní řízení. Vyšší statisíce lidí za poslední rok opustily Rusko.

Ale co drtivá většina obyvatel Ruska? Při pohledu zvenku se může zdát, že jsou obyvatelé Ruska zahlcováni státní propagandou, která se snaží vštípit občanům země jakousi kompaktní ideologii.

V zahraničních médiích vyšlo bezpočtu komentářů, dokazujících na základě současných propagandistů, ale i starších ruských filosofů a umělců „odvěké“ imperiální myšlení ruského národa. V proudu těchto výkladů zaniká jeden podstatný fakt. Putinův režim — na rozdíl od mnoha jiných autoritářských či totalitních režimů — nemá žádnou ucelenou ideologii ani jednotný výklad událostí, který by byl vštěpován celému národu.

Sice v zahraničí i v Rusku samém vznikají politologické studie, které na základě projevů ruského prezidenta analyzují jeho ideologii a hodnoty, reálně však ruská informační mašinerie produkuje řadu narativů, které mezi sebou nekorespondují a mnohdy se i navzájem vylučují.

Není přitom jasné, zda je veškerá práce s informacemi, jež se dnes v Rusku šíří, jednoznačně diktována a řízena přímo z Kremlu. Je dost možné i to, že jde o synergické působení různých struktur, jež se všechny snaží na upevnění současného režimu profitovat.

Před počátkem invaze, kdy ještě bylo možné v Rusku získat více či méně věrohodnou představu o smýšlení občanů, bylo v ruské společnosti zhruba patnáct procent obyvatel, kteří natolik principiálně nesouhlasili s Putinovým režimem, že je nebylo možné ovlivnit žádnou formou propagandy. Ruská státní moc se touto skupinou necítila být výrazně ohrožena, proto ji nechávala více méně na pokoji, a veškeré propagandistické úsilí soustředila na zbývajících pětaosmdesát procent.

I rok od počátku války zůstává naprostá většina z těch, kdo s Putinem nesouhlasí, v Rusku, neboť emigrace jako životní volba je dostupná jen — sociálně i generačně — relativně úzce vymezené skupině společnosti. Tito lidé jsou vůči oficiální propagandě nadále imunní, navzdory nebezpečí dál čerpají informace ze zakázaných internetových zdrojů a jediný nástroj, jejž vůči nim může režim efektivně použít, je strach z represí.

V těchto týdnech a měsících probíhá řada soudních procesů nejen s ruskými opozičními politiky, ale i s běžnými občany, často mladými lidmi, kteří loni na jaře vyjádřili veřejně odpor vůči válce a od té doby v otřesných poměrech ruských vazebních věznic čekají na rozsudek.