Ruské sebepojetí se v řadě věcí liší od sebepojetí Islámského státu, ale klidně si řekněme, že cizí je nám podobně. Náboženskou válku jako Islámský stát jsme v Evropě vedli také, do úplného vyčerpání, skončila Vestfálským mírem v roce 1648.

S nacionalismem, který je momentálně pro Rusy základ všeho konání, je to horší. Nějak ho pořád známe, třeba u Orbána, ale už kvůli němu nebojujeme. Nezdá se, že by maďarské tanky v blízké době osvobozovaly Žitný ostrov od slovenské nadvlády, ani se chrabrá česká armáda nechystá osvobodit Kladsko.

Kdyby se jednu extrémní podobu nacionalismu nepovedlo porazit 8. května 1945 za lvího podílu Sovětského svazu, asi bychom tady jako Češi nebyli. Část z nás by pro nacisty pracovala někde za Uralem, část z našich nedávných předků by vyletěla komínem.

V důsledku sovětské válečné pomoci jsme se u nás čtyřicet let snažili Sovětský svaz vděčně milovat a svou zemi budovat podle jeho vzoru. Nepovedlo se to, ani s tou láskou, ani s tím budováním, a zdá se, že to i Rusům, nejpozději během posledního roku na Ukrajině, došlo. Světová válka je daleko v minulosti, a i Rusové musí předvést něco dalšího. Napadení sousední suverénní země to není.

Evropská unie se postupně vyvinula v politický útvar, kde se slabším pomáhá, aby se všichni měli dobře, aniž by se zapomnělo, že původně šlo o mírový projekt. Rusko se postupně vyvinulo v autoritativní a neatraktivní zemi, která vymírá, i když neválčí, a prodává, co našla pod zemí.

Když před rokem Rusko napadlo Ukrajinu, rozpoutalo takové peklo, že i zdejší kolaboranti všech barev byli chvíli zticha a z leknutí se vzpamatovávají jen zvolna. Američané v Afghánistánu za celou dobu války s Talibanem, tedy za téměř dvacet let, ztratili něco přes 2300 vojáků. V případě ruské války na Ukrajině se po roce mluví o více než stovce tisíc mrtvých na každé straně.

Po roce války si připomeňme důvody ruské agrese

Rusko ve své sebeinterpretaci chrání za pomoci speciální vojenské operace Rusy a ruskou kulturu v zahraničí. Rusové válčí vybaveni historickými a praktickými argumenty, které nedokáží ani vyvážet, ani srozumitelně vysvětlit. Neuznávají právo na existenci malým státům ve svém bližším a vzdálenějším okolí.

Je velmi pravděpodobné, že se snaží do války zatáhnout Bělorusko. Pokud jejich argumentaci rozvineme, příští na řadě je Pobaltí, protože tam žije hodně Rusů.

Strategicky patrně Rusku mimořádně v žaludku leží Polsko. Ruské činy za poslední rok Polsko mimořádně posílily, protože názorně předvádějí, před čím Polsko léta varuje. I u nás bychom si mohli pokorně připustit, že naši jestřábi, kteří léta tvrdili, že Rusko je schopné všeho, měli pravdu.

K ruské představě o Evropě patří teze, že kam v roce 1945 došli, je to jejich.

To, co se momentálně děje, je ekonomický rozchod s Ruskem, který možná ve výsledku bude bolet víc nás než je. Je to bolest, kterou musíme podstoupit. Připomeňme si při ní letitou doktrínu Západu, že obchodní výměna s málo demokratickými zeměmi s sebou nese pozitivní změnu, takže časem i demokracii. Tu naši demokracii u nich.

V němčině se to rýmuje, Wandel durch Handel, změna za pomoci obchodu. Už i v Německu se říká, že změna přišla, ale bohužel u nás, na Západě, a to k horšímu.

Sousední Německo, na kterém jsme ekonomicky závislí, tak má dvě díry v plynovodu Nord Stream, před kterým Američané Němce varovali. Sousední Německo má nyní hromadu řečí, že „jsme měli více naslouchat obavám Východoevropanů“.

Kdo zná německou politickou diskusi, nevyčítá Němcům, že s válečnými rozhodnutími jsou pomalí. Je opravdu velký výkon, že se k nim vůbec propracují, ve vládě sociálních demokratů a zelených, z nichž jedni tradičně byli proti skoro každé válce, a druzí proti úplně každé válce. I pomalá německá rozhodnutí nám mohou být důkazem, že střet s Ruskem je nezbytný.

Němci, na rozdíl od nás, mají plně samostatnou ekonomickou politiku, a ne hromadu dceřiných firem na svém území, a také finanční politiku založenou na společné evropské měně, která se Německu hodně vyplatila a vyplácí. Němci mají větší odpovědnost.

S Ruskem se napálili a blamovali víc než kdokoli jiný, ale stejně posílají tanky. Kdybyste to německým Zeleným řekli před rokem a půl, poslali by vás k lékaři. To je realita konfliktu, nemusíte se dívat až do USA.

Připomeňme si, kde jsme

První světovou válku jsme prožili na straně Rakouska. Ve druhé jsme byli Protektorátem a anektovaným územím. První válku nám v náš prospěch překódovali legionáři, druhou domácí odboj, zahraniční jednotky, a postupně velmocemi uznaná exilová vláda.

Nyní je to od začátku jinak. Ve válce Ruska proti Západu jsme součástí nejsilnějšího vojenského paktu na planetě, který má k dispozici nejlepší analytické a strategické mozky vybavené nejmodernějšími technickými prostředky. Ve vztahu k Rusku jsme jako Západ skupinově prozřeli.

Zatím jsme nebyli přímo napadeni, takže jsme získali čas. Ukrajinci ruskému agresorovi způsobili a působí citelné ztráty, takže se dá předpokládat, že ruská agrese zatím nezahrne další země.

Předpokládali jsme ale před rokem, že Rusové nezaútočí, a předpokládali jsme to špatně. Nadále podsouváme Rusku racionalitu, kterou nevykazuje, takže spíše hádejme, jak daleko ještě může zajít.

Světová zkušenost po 11. září je v tomto ohledu platnější než vzpomínky na dvacáté století. Rusko představuje hrozbu o mnoha vrstvách, válečnou zkušenost postupně zpracovává, bude se válce přizpůsobovat, a bude to určitě jinak, než bychom si přáli. Dívejme se spíše na Tálibán než na Stalina, pokud chceme rozumět protivníkovi.

Prohlubujme politický obrat

Domnívám se, že se v naší České republice nacházíme v politickém obratu, který začal parlamentními volbami a pokračuje výsledkem volby prezidentské. Fiala vypadá a mluví jako premiér, generál Pavel jako prezident. Česká společnost zásluhou války na Ukrajině má v Rusku nepřítele, kterého zná.

Ukrajinci brání svou zemi s lapidárním zdůvodněním, že jinou nemají. A my jsme na tom stejně. Nemáme jinou zemi než tuto, a když se po ní projedeme, je krásná, za více než třicet let svobody jsme tu udělali spousty práce, a dávno není potřeba považovat se za nějakou postbolševickou díru.

Začněme se pořádně považovat za republiku obnovené demokracie. Podívejme se na své naplněné touhy, bylo jich za dobu svobody hezkých pár. Na Ukrajině Rusko denně zničí spousty domů, u nás se jich spousty opravily a postavily.

Jsme zemí, kde se bude stavět několik budov filharmonie. Jsme zemí, kde se mluví o finanční a mediální gramotnosti, vyplácí se státní zálohové výživné za fotry, kteří neplatí na děti, a pro dlužníky tu občas proběhne Milostivé léto.

Jsme zemí, která čistě demokratickými postupy odolala pokusu o nepřátelské převzetí ze strany oligarchy. Ať po Evropě couráte kdekoli, potkáváte z východní Evropy nejvíc Čechů, kteří to v zahraničí dost sebevědomě okukují a už si ani nemusí z domova vozit namazaný chleba. A tak dál, najde se spousta opravdu dobrých příkladů.

Sláva Ukrajině! Ať žije svoboda! Rok po začátku války stačí tato dvě zvolání. Komplikovanější sdělení a kritiku poměrů můžeme začít psát zas až od pondělí.