Ruské sebepojetí se v řadě věcí liší od sebepojetí Islámského státu, ale klidně si řekněme, že cizí je nám podobně. Náboženskou válku jako Islámský stát jsme v Evropě vedli také, do úplného vyčerpání, skončila Vestfálským mírem v roce 1648.

S nacionalismem, který je momentálně pro Rusy základ všeho konání, je to horší. Nějak ho pořád známe, třeba u Orbána, ale už kvůli němu nebojujeme. Nezdá se, že by maďarské tanky v blízké době osvobozovaly Žitný ostrov od slovenské nadvlády, ani se chrabrá česká armáda nechystá osvobodit Kladsko.

Kdyby se jednu extrémní podobu nacionalismu nepovedlo porazit 8. května 1945 za lvího podílu Sovětského svazu, asi bychom tady jako Češi nebyli. Část z nás by pro nacisty pracovala někde za Uralem, část z našich nedávných předků by vyletěla komínem.

V důsledku sovětské válečné pomoci jsme se u nás čtyřicet let snažili Sovětský svaz vděčně milovat a svou zemi budovat podle jeho vzoru. Nepovedlo se to, ani s tou láskou, ani s tím budováním, a zdá se, že to i Rusům, nejpozději během posledního roku na Ukrajině, došlo. Světová válka je daleko v minulosti, a i Rusové musí předvést něco dalšího. Napadení sousední suverénní země to není.

Evropská unie se postupně vyvinula v politický útvar, kde se slabším pomáhá, aby se všichni měli dobře, aniž by se zapomnělo, že původně šlo o mírový projekt. Rusko se postupně vyvinulo v autoritativní a neatraktivní zemi, která vymírá, i když neválčí, a prodává, co našla pod zemí.

Když před rokem Rusko napadlo Ukrajinu, rozpoutalo takové peklo, že i zdejší kolaboranti všech barev byli chvíli zticha a z leknutí se vzpamatovávají jen zvolna. Američané v Afghánistánu za celou dobu války s Talibanem, tedy za téměř dvacet let, ztratili něco přes 2300 vojáků. V případě ruské války na Ukrajině se po roce mluví o více než stovce tisíc mrtvých na každé straně.

Po roce války si připomeňme důvody ruské agrese