Rok války na Ukrajině je i rokem protiválečných aktivit v Rusku. Lidí, kteří projevili nejrůznějšími způsoby solidaritu s ukrajinským národem, nebylo tolik, aby svrhli Putinův režim a zastavili invazi.

Jejich odvážná gesta přesto nelze pokládat za marná, neboť vnášejí do rozvrácené ruské společnosti hodnoty, jež předurčují budoucnost celé země. Nelze přitom přehlédnout, jak významnou roli v uvedeném úsilí hrají ženy.

Právě před rokem, hned v první den ruské invaze, se zformovalo hnutí, jež se nazvalo Feministický protiválečný odpor a do znaku si dalo kombinaci pacifiku a symbolu Venuše v barvách ukrajinské vlajky. Během prvního měsíce války se toto hnutí stalo jednou z nejvýraznějších sil ruského občanského aktivismu.

Sázka na decentralizovanou, nehierarchickou strukturu, založenou na autonomii buněk v každém městě, byla pro životaschopnost hnutí klíčová. Jak vysvětlila jedna z aktivistek: „Záměrně nevytváříme organizaci v obvyklém smyslu, protože to není bezpečné. Nechceme, aby existovala hlava a tělo organizace: pokud se hlava odřízne, zemře i tělo.“

Shodou náhod reprezentuji vše, co Putinův režim tak nenávidí

S hnutím je spjatá i vůbec nejznámější ženská tvář ruského protiválečného protestu — Alexandra Skočilenková, mladá petrohradská hudebnice a výtvarnice, která loni v dubnu v jednom z petrohradských supermarketů vyměnila několik cenovek u zboží za letáčky s nápisy „Ruská armáda bombardovala uměleckou školu v Mariupolu. Před ostřelováním se v ní ukrývalo asi 400 lidí“; „Mám velké obavy z ruských vojáků na Ukrajině, sleduji o tom všechny zprávy“ a podobně.

K této neobvyklé formě „tichého protestu“ ji přivedlo právě hnutí Feministický protiválečný odpor, které ideu záměny cenovek za letáčky šířilo na svých sociálních sítích. Smyslem bylo oslovit co nejširší okruh běžných občanů, kteří by se jinak k faktům o válce nedostali.

Alexandra Skočilenková byla záhy zatčena a obžalována ze šíření fake news o ruské armádě. Přestože trpí bipolární poruchou a celiakií a navzdory tomu, že se za ni zaručila řada významných osobností Petrohradu, byla na ni uvalena vazba. Ve vazební věznici trpěla šikanou ze strany spoluvězeňkyň, nedostávala adekvátní stravu a její zdravotní stav se prudce zhoršoval.

Díky medializaci jejího případu a intenzivnímu úsilí Amnesty International se podmínky ve vazbě pro Skočilenkovou výrazně zlepšily. Po několika měsících úsilí jí také vězeňská služba povolila pastelky a od té doby mladá umělkyně začala reflektovat své pocity ve vězení formou kreseb.

To, že se dostala — jak sama říká — mezi „top desítku nejznámějších ruských politických vězňů“, ji překvapilo: „Shodou náhod reprezentuji vše, co Putinův režim tak nenávidí: kreativitu, pacifismus, LGBT, psychoedukaci, feminismus, humanismus a lásku k výrazným, nejednoznačným a neobvyklým věcem.“

Skočilenková zdůrazňuje, jak výrazně jí napomohla soustředěná pozornost ruských i zahraničních podporovatelů, a proto je nabádá, aby nezapomínali i na ty, kdo se takovému zájmu veřejnosti netěší. Od prosince probíhá se Skočilenkovou soud, který ostře sledují média, ale i diplomatičtí zástupci zahraničních států.

Státní zástupkyně zřejmě kalkuluje s tím, že vleklé soudní řízení otupí pozornost, a proto řízení neomalenými způsoby prodlužuje. Obžaloba požaduje pro Sašu Skočilenkovou devět let vězení.

Svědomí Petrohradu

Jinou podobu ruského protiválečného odporu představuje Jelena Osipovová, přezdívaná „svědomí Petrohradu“. Příběh sedmasedmdesátileté umělkyně, která už dvacet let svými malbami protestuje proti Putinovu režimu, již v Deníku Referendum zazněl.

Pokuty za protesty mnohonásobně přesahovaly její ubohý důchod. Nyní už jí policie ani žádné pokuty nevystavuje — Osipovová totiž žije v takové bídě, že by je beztak nikdy nebyla schopná zaplatit.

Ačkoli v Rusku platí legislativa, podle níž může být člověk za protiválečný protest jen třikrát potrestán ve správním řízení, a pak již následuje trestní řízení a trest odnětí svobody, na Jelenu Osipovovou si takto brutálně přece jen ruský režim nedovolil sáhnout. Policie i různí aktivní podporovatelé režimu se „omezují“ na to, že stařenku šikanují a ničí její díla.

Na začátku února Jelena Osipovová uspořádala výstavu svých angažovaných děl, která ale vydržela pouhý jeden den, než ji policie zlikvidovala. Navzdory všemu je drobná statečná žena odhodlaná se svými politickými plakáty stále znovu vycházet na ulice rodného města: „Vždyť co může být strašnější než to, co se děje?... Je to přece moje země, moje vlast!“

Šest let za kritiku „speciální vojenské operace“

Čtyřiačtyřicetileté Mariji Ponomarenkové, novinářce ze sibiřského Barnaulu, připadlo smutné prvenství — je první ženou v Rusku, která byla odsouzena k trestu odnětí svobody za kritiku „speciální vojenské operace“. Marija Ponomarenková má za sebou léta protirežimních aktivit, za něž byla již před válkou mnohokrát stíhaná, dosud vždy však vyvázla jen s pokutami.

Za post na platformě Telegram o bombardování divadla v Mariupolu, v němž se skrývaly stovky civilistů, byla loni na jaře zatčena, obžalována ze šíření fake news o ruské armádě a byla na ni uvalena vazba. Podmínky ve vazební věznici pro ni byly natolik neúnosné, že se tam pokusila o sebevraždu.

Státní zástupce požadoval pro Ponomarenkovou nejvyšší možnou sazbu devět let. Soud, který proběhl minulý týden, vynesl rozsudek šest let odnětí svobody.

Ženy zvedají hlavu po celém Rusku

Ženy, které se staly nejznámějšími tvářemi ruských protiválečných protestů, se velmi liší věkem a sociálním statusem. Spojuje je ale to, že všechny jsou vzdělané, působí v kreativních profesích, mají kolem sebe komunitu podobně smýšlejících osob, poutají pozornost médií.

Mnohem obtížnější je najít odvahu k protestnímu gestu v menších ruských městech, či dokonce na venkově pro ženy, které se nikdy veřejně neangažovaly. Přesto se i tam po celý rok objevovaly, odhodlané hlasitě odmítnout ruskou agresi.

Příběhům dobrovolnic, jež od počátku války pomáhaly ukrajinským uprchlíkům, učitelek, které se svým žákům odvážily říct pravdu o válce, matek, které brání své děti před militaristickou propagandou ve školách, nebo žen, které přinášejí do vazebních věznic balíčky, se jen vzácně dostane pozornosti médií. Za svůj pevný postoj přitom leckdy platí rozpadem rodiny, šikanou okolí, izolací a ekonomickou tísní, způsobenou opakovanými vysokými pokutami.

O tom, že se v Rusku situace pozvolna mění a ženy začínají výrazněji hájit svá práva včetně práva na vyjádření svého občanského postoje, svědčí i data občanské organizace OVD-Info, podle níž v roce 2021 ženy tvořily 25 procent osob zadržených policií na protirežimních akcích. V roce 2022 už to bylo 44 procent a v září 2022 — v souvislosti s mobilizací — dokonce 71 procent.

V trestních řízeních, která během posledního roku v Rusku probíhají, ale vystupují ve velké většině muži. Ženy jsou tedy za účast na protiválečných protestech méně často trestně stíhány.

Všichni, kdo v Rusku vystupují proti válce, narážejí stále znovu na největší úskalí veškerého občanského aktivismu v Rusku — tamní společnost je extrémně atomizovaná. Putinův režim po léta systematicky pracoval na tom, aby se žádné občanské iniciativy nerozvinuly do podoby silného, plnohodnotné hnutí.

Jak Deníku Referendum vysvětlila Irina Gordějevová, která se zabývá dějinami ruského pacifistického hnutí: „Je to společnost, ve které jsou šrouby utaženy tak pevně, že občanské iniciativy nemají žádnou možnost ani čas přerůst v hnutí, protože všichni oponenti moci jsou sledováni, zatýkáni a vězněni. Společnost, kde je příliš nízká míra solidarity. V takových podmínkách budou dějiny společenských hnutí jakéhokoli druhu, včetně těch protiválečných a pacifistických, jen dějinami postojů, záměrů, nepočetných skupinek, malých iniciativ, něčeho, co pouze vyklíčilo, ale nemohlo vyrůst.“

Ženy jsou největší nadějí Ruska

Pro ženy je jakákoli občanská angažovanost ještě těžší, neboť ruská společnost je extrémně patriarchální. Ačkoli leckdy bývají zdůrazňovány různé výdobytky sovětské emancipace žen, ve skutečnosti ruským ženám nepřinesla osvobození, ale spíše život, v němž musí unést dvojnásobek toho, co muži.

V Putinově éře se přitom situace dále výrazně zhoršuje: podle Globálního indexu genderové nerovnosti (gender gap) se Rusko za poslední dekádu propadlo z 43. na 81. místo ze 156 zemí světa.

Rusko je navíc i zemí s otřesnou mírou domácího násilí. Ostatně Marija Ponomarenková je jednou z mnoha jeho obětí.

Nejbrutálnější zacházení se ženami, včetně vysoké míry femicidy, je přitom doloženo z prostředí armády, kde je prakticky beztrestné. Členové ruské armády totiž spadají pod vojenské soudy, a ty podobné případy vůbec neřeší. Navíc od března 2022 Rusko vystoupilo z jurisdikce Evropského soudu pro lidská práva, který byl pro mnoho obětí poslední šancí, jak dosáhnout spravedlnosti.

Proto, když byla světová veřejnost šokována případy sexuálního násilí ruských vojáků vůči ukrajinským ženám, ruské aktivistky upozornily, že nejde o exces a lze očekávat, že podobně se tito muži budou chovat k ženám v Rusku po návratu z fronty. Na postavení žen se bezpochyby odrazí i to, že muži, kteří válčí na Ukrajině, případně tam padnou, budou v ruské společnosti chybět — což může pro ženy znamenat jak prostor pro emancipaci, tak samozřejmě enormní ekonomickou zátěž, zvláště při výchově dětí. Feminismus má tedy v Rusku před sebou zcela odlišné úkoly než v ostatní Evropě.

Každá válka probouzí odpor žen. V tom není ruská agrese na Ukrajině ničím novým. Ostatně v rusko-čečenských válkách byla nejsilnější antimilitaristickou silou v zemi organizace matek vojáků. Ty však tehdy měly podstatně užší cíle.

Nyní ženy vystupují proti válce, kterou chápou jako největší projev zvrácenosti Putinova režimu, a sám režim jako výsledek celkové struktury ruské společnosti. „Je třeba skoncovat s patriarchátem — nastal čas žen,“ shrnula lakonicky svůj postoj Marija Ponomarenková.

Ruské ženy, ani ty nejstatečnější, válku na Ukrajině nezastavily a pozicí Putinova režimu neotřásly. Přesto křehké ženy, které se dnes usmívají zpoza mříží a dlaně skládají do srdíčka, ale i ty, jejichž tváře svět nezná, probouzejí naději, že Rusko jednou konečně vykročí ze svých děsivých imperiálních dějin do věku svobody, úcty k lidem i k celé Zemi.