Rok války na Ukrajině je i rokem protiválečných aktivit v Rusku. Lidí, kteří projevili nejrůznějšími způsoby solidaritu s ukrajinským národem, nebylo tolik, aby svrhli Putinův režim a zastavili invazi.

Jejich odvážná gesta přesto nelze pokládat za marná, neboť vnášejí do rozvrácené ruské společnosti hodnoty, jež předurčují budoucnost celé země. Nelze přitom přehlédnout, jak významnou roli v uvedeném úsilí hrají ženy.

Právě před rokem, hned v první den ruské invaze, se zformovalo hnutí, jež se nazvalo Feministický protiválečný odpor a do znaku si dalo kombinaci pacifiku a symbolu Venuše v barvách ukrajinské vlajky. Během prvního měsíce války se toto hnutí stalo jednou z nejvýraznějších sil ruského občanského aktivismu.

Sázka na decentralizovanou, nehierarchickou strukturu, založenou na autonomii buněk v každém městě, byla pro životaschopnost hnutí klíčová. Jak vysvětlila jedna z aktivistek: „Záměrně nevytváříme organizaci v obvyklém smyslu, protože to není bezpečné. Nechceme, aby existovala hlava a tělo organizace: pokud se hlava odřízne, zemře i tělo.“

Shodou náhod reprezentuji vše, co Putinův režim tak nenávidí

S hnutím je spjatá i vůbec nejznámější ženská tvář ruského protiválečného protestu — Alexandra Skočilenková, mladá petrohradská hudebnice a výtvarnice, která loni v dubnu v jednom z petrohradských supermarketů vyměnila několik cenovek u zboží za letáčky s nápisy „Ruská armáda bombardovala uměleckou školu v Mariupolu. Před ostřelováním se v ní ukrývalo asi 400 lidí“; „Mám velké obavy z ruských vojáků na Ukrajině, sleduji o tom všechny zprávy“ a podobně.

K této neobvyklé formě „tichého protestu“ ji přivedlo právě hnutí Feministický protiválečný odpor, které ideu záměny cenovek za letáčky šířilo na svých sociálních sítích. Smyslem bylo oslovit co nejširší okruh běžných občanů, kteří by se jinak k faktům o válce nedostali.

Alexandra Skočilenková byla záhy zatčena a obžalována ze šíření fake news o ruské armádě. Přestože trpí bipolární poruchou a celiakií a navzdory tomu, že se za ni zaručila řada významných osobností Petrohradu, byla na ni uvalena vazba. Ve vazební věznici trpěla šikanou ze strany spoluvězeňkyň, nedostávala adekvátní stravu a její zdravotní stav se prudce zhoršoval.

Díky medializaci jejího případu a intenzivnímu úsilí Amnesty International se podmínky ve vazbě pro Skočilenkovou výrazně zlepšily. Po několika měsících úsilí jí také vězeňská služba povolila pastelky a od té doby mladá umělkyně začala reflektovat své pocity ve vězení formou kreseb.

To, že se dostala — jak sama říká — mezi „top desítku nejznámějších ruských politických vězňů“, ji překvapilo: „Shodou náhod reprezentuji vše, co Putinův režim tak nenávidí: kreativitu, pacifismus, LGBT, psychoedukaci, feminismus, humanismus a lásku k výrazným, nejednoznačným a neobvyklým věcem.“

Skočilenková zdůrazňuje, jak výrazně jí napomohla soustředěná pozornost ruských i zahraničních podporovatelů, a proto je nabádá, aby nezapomínali i na ty, kdo se takovému zájmu veřejnosti netěší. Od prosince probíhá se Skočilenkovou soud, který ostře sledují média, ale i diplomatičtí zástupci zahraničních států.

Státní zástupkyně zřejmě kalkuluje s tím, že vleklé soudní řízení otupí pozornost, a proto řízení neomalenými způsoby prodlužuje. Obžaloba požaduje pro Sašu Skočilenkovou devět let vězení.