Na konci října tohoto roku ukončilo svou činnost ruské centrum pomoci obětem domácího násilí Nasiliju.nět (česky Násilí ne). Příčinou byl neustále sílící tlak v důsledku zákona o zahraničních agentech. Občanská organizace tento status získala v roce 2020. Záhy nato byla vystěhována z kanceláře, kam přicházely pro pomoc oběti násilí. Poté jim různé darovací platformy odmítly otevřít účet pro sbírku finančních prostředků. Přitom jedině díky darům organizace mohla přežít.

Zakladatelka občanské organizace Nasiliju.nět Anna Rivina v rozhovoru pro magazín Meduza vysvětluje, jak zpřísnění legislativy o „zahraničních agentech“ ovlivnilo ochranu práv žen v Rusku a proč Nasiliju.nět už nedokázalo pokračovat v boji za lidská práva.

Proč jste se rozhodli centrum zavřít?

Nebylo to rozhodnutí, které by viselo ve vzduchu. V posledních letech jsme ale museli neustále překonávat nějaké krize: zas a znovu nás někdo odstřihl od účtů, ukončil s námi partnerství, dal ruce pryč. Jednou nám vypadl WhatsApp, jindy s námi odmítl spolupracovat mobilní operátor. Každý příspěvek na sítě jsme museli desetkrát kontrolovat, abychom neporušili nějaký paragraf.

V naší mobilní aplikaci pro oběti domácího násilí bylo možné odesílat SOS zprávy, ve kterých byla uvedena poloha uživatele. Jenže poskytovatel služby nám tuto možnost odebral — a doplatily na to oběti násilí, které mnohdy bývají ve strašné situaci.

Lidí, kteří se báli mít s námi cokoli do činění, přibývalo. Všechny osvětové akce a jiné aktivity, všechny skvělé partnerské projekty s různými institucemi kvůli statusu zahraničního agenta skončily. Přestali jsme být tím silným hlasem, který mohl něco zásadního říct. Byli jsme této možnosti zbaveni. Bez PR a týmu, který vymýšlí nejrůznější veřejné akce, se na občanskou organizaci zapomene. Lidé ji přestanou podporovat.

Pro nás to znamenalo permanentní nervové vypětí, neustálé krizové řízení. Samozřejmě jsme chtěli vydržet a všechno přežít. Jenže v září 2025 nás odpojili od akviziční platformy, přes kterou jsme shromažďovali všechny dary. Byla to CloudPayments, která patří T-Bank. Kdysi jsme dokonce znali člověka, který CloudPayments vytvořil, jenže pak ho prodal Tinkoffu.

Navzdory tomu, že jsme vynaložili spoustu úsilí, rozjeli mezinárodní fundraising a celý tým, který byl mimo Rusko, fungoval ze zahraničních darů, hlavní část naší práce byla stále v Rusku, a tedy v rublech.

Pokusili jsme se zorganizovat sbírku na jiných platformách. Na jedné z nich jsme již měli obchod s merchem a účet. Začali jsme tam získávat dary, ale i tam nám všechno zrušili. Vlastníci platformy se domnívali, že jako „zahraniční agenti“ musíme mít speciální účet. Přitom naše fundraisingová činnost nepatří do zákonem stanovených kategorií, kdy je nutné otevření speciálního účtu. Nakonec nám vrátili jen polovinu darů a varovali nás, že v září nás beztak od platformy odpojí. Zkoušeli jsme veškeré další platformy, jenže všude nám odmítli založit účet.

Mám pocit, že za poslední roky jsem jako expertka na domácí násilí a jako právnička naprosto degradovala. Neustále jsem se totiž zabývala nějakými záplatami, řešením krizových situací — věčně jsem zachraňovala, co se rozbilo.

Rozhodnutí uzavřít centrum pro mě bylo velmi těžké. Tento projekt jsem vymyslela před deseti lety, v hrdé osamělosti, a velmi dlouho ho skládala kousek po kousku. První tři roky jsem dělala všechno na vlastní náklady, neměla jsem žádné spolupracovníky. Pak se vytvořil tým, začali jsme růst. Viděli jsme výsledek, bylo jasné, jak moc naši práci lidé potřebují.

Samozřejmě to pro mě není práce, je to moje dítě. Je to pro mě velmi bolestné. Když se všechno začalo hroutit, nejvíc mě rozčilovalo, kolik skvělých věcí jsme ještě mohli stihnout. Tuhle hořkost si prostě musíme prožít, jiná cesta není.

Kolika lidem jste za deset let fungování centra pomohli?