Na konci října tohoto roku ukončilo svou činnost ruské centrum pomoci obětem domácího násilí Nasiliju.nět (česky Násilí ne). Příčinou byl neustále sílící tlak v důsledku zákona o zahraničních agentech. Občanská organizace tento status získala v roce 2020. Záhy nato byla vystěhována z kanceláře, kam přicházely pro pomoc oběti násilí. Poté jim různé darovací platformy odmítly otevřít účet pro sbírku finančních prostředků. Přitom jedině díky darům organizace mohla přežít.

Zakladatelka občanské organizace Nasiliju.nět Anna Rivina v rozhovoru pro magazín Meduza vysvětluje, jak zpřísnění legislativy o „zahraničních agentech“ ovlivnilo ochranu práv žen v Rusku a proč Nasiliju.nět už nedokázalo pokračovat v boji za lidská práva.

Proč jste se rozhodli centrum zavřít?

Nebylo to rozhodnutí, které by viselo ve vzduchu. V posledních letech jsme ale museli neustále překonávat nějaké krize: zas a znovu nás někdo odstřihl od účtů, ukončil s námi partnerství, dal ruce pryč. Jednou nám vypadl WhatsApp, jindy s námi odmítl spolupracovat mobilní operátor. Každý příspěvek na sítě jsme museli desetkrát kontrolovat, abychom neporušili nějaký paragraf.

V naší mobilní aplikaci pro oběti domácího násilí bylo možné odesílat SOS zprávy, ve kterých byla uvedena poloha uživatele. Jenže poskytovatel služby nám tuto možnost odebral — a doplatily na to oběti násilí, které mnohdy bývají ve strašné situaci.

Lidí, kteří se báli mít s námi cokoli do činění, přibývalo. Všechny osvětové akce a jiné aktivity, všechny skvělé partnerské projekty s různými institucemi kvůli statusu zahraničního agenta skončily. Přestali jsme být tím silným hlasem, který mohl něco zásadního říct. Byli jsme této možnosti zbaveni. Bez PR a týmu, který vymýšlí nejrůznější veřejné akce, se na občanskou organizaci zapomene. Lidé ji přestanou podporovat.

Pro nás to znamenalo permanentní nervové vypětí, neustálé krizové řízení. Samozřejmě jsme chtěli vydržet a všechno přežít. Jenže v září 2025 nás odpojili od akviziční platformy, přes kterou jsme shromažďovali všechny dary. Byla to CloudPayments, která patří T-Bank. Kdysi jsme dokonce znali člověka, který CloudPayments vytvořil, jenže pak ho prodal Tinkoffu.

Navzdory tomu, že jsme vynaložili spoustu úsilí, rozjeli mezinárodní fundraising a celý tým, který byl mimo Rusko, fungoval ze zahraničních darů, hlavní část naší práce byla stále v Rusku, a tedy v rublech.

Pokusili jsme se zorganizovat sbírku na jiných platformách. Na jedné z nich jsme již měli obchod s merchem a účet. Začali jsme tam získávat dary, ale i tam nám všechno zrušili. Vlastníci platformy se domnívali, že jako „zahraniční agenti“ musíme mít speciální účet. Přitom naše fundraisingová činnost nepatří do zákonem stanovených kategorií, kdy je nutné otevření speciálního účtu. Nakonec nám vrátili jen polovinu darů a varovali nás, že v září nás beztak od platformy odpojí. Zkoušeli jsme veškeré další platformy, jenže všude nám odmítli založit účet.

Mám pocit, že za poslední roky jsem jako expertka na domácí násilí a jako právnička naprosto degradovala. Neustále jsem se totiž zabývala nějakými záplatami, řešením krizových situací — věčně jsem zachraňovala, co se rozbilo.

Rozhodnutí uzavřít centrum pro mě bylo velmi těžké. Tento projekt jsem vymyslela před deseti lety, v hrdé osamělosti, a velmi dlouho ho skládala kousek po kousku. První tři roky jsem dělala všechno na vlastní náklady, neměla jsem žádné spolupracovníky. Pak se vytvořil tým, začali jsme růst. Viděli jsme výsledek, bylo jasné, jak moc naši práci lidé potřebují.

Samozřejmě to pro mě není práce, je to moje dítě. Je to pro mě velmi bolestné. Když se všechno začalo hroutit, nejvíc mě rozčilovalo, kolik skvělých věcí jsme ještě mohli stihnout. Tuhle hořkost si prostě musíme prožít, jiná cesta není.

Kolika lidem jste za deset let fungování centra pomohli?

V průměru jsme měsíčně zpracovali asi 500—700 žádostí. To znamená tisíce ročně. Ale pokud mluvíme o cílené pomoci, o lidech, kteří chodili do našich podpůrných skupin, o těch, které jsme díky konzultacím přímo vytáhli z násilí, je to více než deset tisíc lidí.

Byli jsme jedinou organizací v Rusku, která poskytovala komplexní pomoc. Pro oběti, které někdo bil a neměly kam jít, jsme měli sociální ubytování. Za hodinu nebo dvě tu bylo možné získat místo, kde se postižený člověk mohl vyspat a dát se do pořádku. Měli jsme psychology, právníky. Pomáhali jsme lidem najít si práci. Měli jsme asi deset tematických podpůrných skupin, do kterých bylo možné chodit celé roky. Nepomáhali jsme lidem jen přímo v krizových situacích, ale byli jsme s nimi tak dlouho, jak potřebovali.

Mým úkolem bylo zajistit, aby se o problému domácího násilí dalo mluvit velmi jednoduše, nízkoprahově. Aby se okolo toho nekroužilo jako kolem nějakého děsivého tématu. Když člověka bolí zub, jde k zubaři. Když má pochybnosti, zda ve vztahu není vystaven násilí, nesmí čekat, až bude opravdu zle. Je třeba, aby přišel, přečetl si web nebo brožuru, zjistil si informace a získal podporu.

Vznikli jsme se právě proto, abychom všechny probudili a řekli: „Lidi, podívejte se, co se tu děje.“ Vzpomínám si, jak jsem na začátku roku 2020 vystupovala na slyšení ve Státní dumě v souvislosti s návrhem zákona o domácím násilí. Parlament tehdy zadal Petrohradské státní univerzitě, aby zjistila, co lidé na internetu v souvislosti s tímto tématem nejčastěji vyhledávají. Před mýma očima otevřeli prezentaci — a v top desítce dotazů bylo Nasiliju.nět.

Jak se k problematice domácího násilí staví ruský stát?

V Rusku dodnes neexistuje žádný zákon, který by chránil oběti. O domácím násilí neexistují žádné statistiky. Aby bylo možné problém řešit, je třeba jej nejprve identifikovat. A dokud nevíme, ke kolika případům domácího násilí u nás dochází, nemůžeme stanovit diagnózu.

V Ruské federaci se dosud nedělá nic pro to, aby se změnilo veřejné mínění a lidé se začali k domácímu násilí stavět negativně. Vidíme to nejen u policistů, kteří odmítají přijímat trestní oznámení, ale i u lékařů, kteří také nedělají všechno, co by mohli. A především sledujeme konzervativní obrat, který začal již v roce 2014. Žena zkrátka není vnímána jako člověk, který může hájit svá práva.

Jak se během let vaší práce měnil v Rusku přístup k domácímu násilí?

Na příkladu zákona o domácím násilí je vidět, že to byl opravdu boj. Zabývám se tímto problémem teprve deset let, ale první návrhy zákonů byly už napsány na počátku 90. let, když jsem se teprve učila chodit. Je to opravdu velmi dlouhá historie. Například předsedkyně Svazu žen Ruska Jekatěrina Lachovová nejprve mluvila o tom, že takový zákon je potřebný, ale pak navrhovala zakázat zmrzlinu Duha, protože odporuje zákonu o „propagaci homosexuality“.

Předtím, než jsme se stali „zahraničními agenty“, jsem chodila do absolutně všech médií. Mohla jsem odejít z natáčení Navalny LIVE a jet do Russia Today. A říkat naprosto totéž. Bylo mi jedno, komu to říkám — prostě jsem chtěla, aby se dodržovalo právo. Třeba mi zavolali z televizního kanálu Spasitel s žádostí o komentář a odůvodňovali to slovy: „Dostali jsme pokyn, že je potřeba zákon proti domácímu násilí.“ Odpověděla jsem: „Dobře, pojďme do toho.“ Ale uplynul nějaký čas — a já zjistila, že vlna zájmu opadla a s debatou o zákonu je konec.

Pamatuji si, jak jsem šla do pořadu „Žít zdravě!“ s Jelenou Malyševovou — do vysílání věnovaného případu sester Chačaturjanových [obviněných z vraždy otce, který je mnoho let vystavoval fyzickému a sexualizovanému násilí], které jsme také podporovali. Malyševová během hlavního vysílacího času na Prvním kanálu prohlašovala, že je potřeba zákon proti domácímu násilí.

Ve vládě i médiích bylo očividné, že se ledy hnuly. Byly to doby, kdy jsme prostřednictvím opozičních novin Novaja gazeta adresovali otevřený dopis předsedkyni Federálního shromáždění Valentině Matvijenkové s požadavkem na přijetí zákona, a ona prohlásila, že toto téma bude prioritou. Jenže pak přišel covid a ona to uzavřela: „Konec, tohle téma jde stranou.“

Tehdy fungovala spousta pracovních skupin: pracovní skupina při úřadu zástupce pro lidská práva, pracovní skupina taková, pracovní skupina onaká. Situace nebyla zabetonovaná. Jenže s nástupem konzervativního obratu bohužel převážily argumenty proti. Noviny Verstka publikovaly analýzu o tom, že zákon nebyl přijat, protože o to Putina osobně požádal patriarcha.

V jistém období jste dokonce navázali dialog s úřady: byli jste přizváni jako experti do Rady Evropy, školili jste soudce a státní zástupce v problematice domácího násilí, realizovali jste projekt spolu s moskevskou radnicí. Proč to všechno nestačilo, abyste alespoň zpochybnili u soudu svůj status „zahraničních agentů“?

Grant od moskevské radnice činil asi padesát tisíc rublů měsíčně. To je méně než plat jednoho zaměstnance. Klíčové pro nás bylo právě samotné partnerství. Vymysleli jsme projekt „Moskva proti domácímu násilí“, který se rozšířil do více než stovky poboček odboru práce a sociálních věcí. Lidé, kteří tam přicházeli se svými problémy, viděli informace o domácím násilí od nás. Mediální odbor nás tehdy také podpořil a bezplatně umístil na Leninově a Leningradské třídě obrovské billboardy s naší kampaní „Máš strach jít domů?“: na billboardech bylo napsáno, kam zavolat — a k tomu loga moskevské městské rady a Nasiliju.nět.

Pamatuji si, jak jsme stáli venku před naší kanceláří. Byla zima, pozdě večer. Vtom se objevila drobná, asi sedmdesátiletá stařenka. Pomaloučku k nám došla a zeptala se: „Kde je tady Nasiliju.nět? Na sociálním odboru mi řekli, že mi nemohou pomoci, ale dali mi vaši brožuru. Tak jsem přišla za vámi.“ Postupem času jsme takových případů měli velmi mnoho. A to pro nás bylo velmi důležité. Stát se nestará vždy o své občany, jak je třeba — a my jsme byli připraveni vzít tento úkol na sebe. Nedostávali jsme od státu peníze na práci psychologů a právníků, ale byli jsme nesmírně rádi, že nám umožnili navázat tento kontakt.

Pak nám moskevský odbor dopravy sdělil, že by chtěl umístit informace o nás ve všech vagonech a na všech stanicích metra. Ani vám nedokážu popsat, jak skvělé by to bylo. Jenže uplynul týden nebo dva, byli jsme prohlášeni za „zahraniční agenty“ — a bylo po všem. Odbor dopravy začalo diskutovat o takovém partnerství s nějakými jinými iniciativami.

Většina obyvatel naší země stále ještě neakceptovala, že by žena měla být uznána za člověka a že domácí násilí by mělo být zakázáno. Mezi politiky a úředníky jsme měli jen pár příznivců. Genderovou většinu ve Státní dumě totiž mají sovětští patriarchální muži, kteří vůbec nechápou, o co jde. A když už se objevili nějací naši příznivci, kteří smýšleli o něco moderněji a byli chytřejší, prostě jich nebylo dost.

Proč ruská státní moc pokládala organizaci, která pomáhá ženám, za nebezpečnou?

Obávala se názoru, že člověk v Rusku není nula. Že může trvat na tom, aby se s ním zacházelo s respektem. Znamená to rozbití hierarchie, systému subordinace. Člověk může požadovat nápravu, když byla porušena jeho práva. Je to velmi jednoduché. Prostě jsme chtěli, aby byla dodržována ústava.

V roce 2021 — poté, co bylo centrum prohlášeno za „zahraničního agenta“ — jste byli otevřeni zahraničním grantům. Nepřišly?

Ne. Naše činnost zahraniční grantové organizace nezajímala. Žádali jsme všude, kde to jen šlo, ale všude nás odmítli.

Jak válka ovlivnila domácí násilí v Rusku?

Nemáme žádné statistiky, vláda je tají. Ale čteme děsivé titulky o tom, co se již stalo. Vidíme, jak mizí prevence: ženy nevyhledávají pomoc, když problémy teprve začínají.

Lidé, kteří se vracejí z fronty, vinou posttraumatického stresového syndromu a všeobecného rozvratu páchají hrozné věci jak na svých blízkých, tak na dívkách, které jen sedí na sousední lavičce. V důsledku šíleného stresu z války se začali dopouštět hrozných věcí i civilisté. Před pár lety se objevila informace, že všechna provládní média dostala nařízeno, aby neinformovala o jakýchkoli zločinech s účastí vojáků (Meduze se tuto informaci nepodařilo potvrdit — pozn. Meduzy). Žádnou takovou příručku jsem neviděla, ale zdá se, že informační tabu tohoto druhu skutečně vzniklo.

Na koho se nyní mohou vaši klienti obrátit?

Rozhodli jsme se, že zachováme naši webovou stránku. Bude tam seznam všech organizací, kterým důvěřujeme. Uděláme vše pro to, aby tam lidé mohli dál chodit a mohli se obracet na naše velmi respektované kolegy. Ale nevím, jak jsou vytížení a zda budou schopni přijmout všechny.

Kam půjdou vaši zaměstnanci? Vytvořili jste finanční sbírku na pokračování práce vašich psychologů a právníků.

To vědí jen oni sami. U psychologů je to naštěstí jednodušší, protože u nás pracují jeden nebo dva dny v týdnu a všichni mají svou vlastní praxi. Ale v našem týmu jsou i lidé, pro které bylo Nasiliju.nět zaměstnání na plný úvazek a žádné jiné nemají.

Ano, vyhlásili jsme sbírku. Netušíme, zda vybrané peníze budou stačit na nějakou práci. Už dostávám zprávy od kolegů, že máme problémy s darovacím tlačítkem, protože na nás opět někdo útočí. Práce psychologů a právníků stojí asi milion rublů měsíčně. Za první den, po emotivních zprávách, jsme vybrali necelý milion. Jenže se zdá, že už to nikam nevede a všichni ti lidé si budou muset hledat práci. A budou přitom mít záznam, že byli zaměstnanci „zahraničního agenta“.

Čemu se budete věnovat vy?

Nejdřív se pokusím vzpamatovat. Nemyslím si, že bych mohla radikálně změnit oblast činnosti — nestane se ze mě IT specialistka ani baletka. Budu nějak žonglovat se svými dovednostmi. Uvidíme, co z toho vzejde. Možná se vzpamatuju a řeknu: „Pánové, a teď vám všem ukážu.“ Anebo řeknu: „Už se nikdy v životě nepřiblížím k neziskové činnosti.“ Poslední roky byly jako křeče v boji o přežití. Ještě jsem si nezvykla žít bez tohoto neustálého napětí.

Z ruského originálu Государство не всегда заботится о своих гражданах. Мы были готовы взять это на себя, publikovaného v magazínu Meduza, přeložila JITKA KOMENDOVÁ. Text vychází s podporou Friedrich-Ebert-Stiftung.