„Nadvláda a predátorství stále utváří náš svět,“ píše Gisèle Pelicotová ve svých memoárech Óda na život. Hanba musí změnit strany, které nyní vycházejí česky. Věta, která se po zveřejnění jejího příběhu čte jinak než dřív. Případ, který otřásl Francií i dalšími zeměmi, totiž ukázal, jak hluboko mohou sahat mechanismy násilí — a jak snadno je společnost přehlíží.

Klíčová je pomoc ohroženým dětem

Gisèle Pelicotová se stala ikonou boje proti násilí na ženách. Její memoáry ale nejsou jen svědectvím o hrůzném zločinu. Nabízejí mnohem širší pohled na to, jak násilí v blízkých vztazích vzniká a jak se předává napříč generacemi. Právě takový pohled je klíčový, chceme-li tomuto typu násilí opravdu porozumět.

Autorka čtenáře seznamuje s vlastním dětstvím i rodinnou historií svého tehdejšího manžela Dominiqua Pelicota, který byl odsouzen za to, že ji po dobu deseti let opakovaně znásilňoval. V organizaci SPONDEA, kde pracuji, víme z každodenní praxe, že násilí málokdy vzniká izolovaně mezi dvěma lidmi. Často má hlubší kořeny — v rodinných zkušenostech, traumatech a vzorcích, které se předávají dál a které jsou v naší společnosti.

V rodině Dominiqua Pelicota bylo násilí přítomné velmi silně. Jeho otec se na něm dopouštěl násilí a sexuálně zneužíval jeho sestry. Sám Dominique byl v osmi letech znásilněn ošetřovatelem během pobytu v nemocnici.

Výzkumy, například známá studie negativních zkušeností z dětství, dlouhodobě ukazují, že negativní zkušenosti z dětství jako fyzické či sexuální násilí či emoční zanedbávání děti negativně ovlivňují - mají vliv na jejich psychické i fyzické zdraví. Ovlivňují také to, jak v dospělosti navazují vztahy a jak se vztahují k moci. Děti vyrůstající v násilném prostředí totiž často nedostanou šanci naučit se rozumět vlastním emocím a bezpečně je regulovat. Mívají tak větší problémy navazovat zdravé vrstevnické a později partnerské vztahy.

Z práce s lidmi, kteří se dopouštějí násilí v blízkých vztazích, víme, že většina z nich sama zažila násilí, zanedbávání nebo zneužívání v dětství. To je nezbavuje odpovědnosti, ale dává nám to vhled do toho, jaké jsou rizikové faktory rozvoje násilného chování a jak jim předcházet. Znamená to, že se násilí dá zastavit, když mimo jiné budeme věnovat pozornost dětem, které v násilném prostředí vyrůstají. Součástí toho je i s dětmi otevřeně mluvit o násilí. Potřebují podporu a slyšet, že za násilí nenesou odpovědnost.

Odhodlána vystoupit proti násilí

Velkou roli v tom, jak o násilí přemýšlíme, hraje také jazyk. Gisèle Pelicotová v knize opakovaně zdůrazňuje, že nechce být vnímána jako „ubohá žena“ nebo pouhá oběť. „Nebyla jsem pouhou obětí,“ píše. Slovo oběť totiž často implikuje pasivitu — jako by člověk ztrácel kontrolu nad vlastním životem.

V intervenčním centru SPONDEA, kde pracujeme s lidmi, kteří jsou ohrožení násilím, tento termín nepoužíváme. Mluvíme o lidech, kteří násilí zažívají nebo jsou jím ohroženi. Smyslem naší práce je pomáhat jim znovu získat kontrolu nad vlastním životem. Podobně o tom mluví i Pelicotová, když popisuje, jak důležité pro ni bylo mít věci ve vlastních rukou a nebýt vnímána jako někdo, o koho je třeba pečovat jako o dítě.

Slovo oběť navíc často vyvolává stereotypní představu, jak by takový člověk měl vypadat a chovat se. Pelicotová popisuje, jak jí bylo během soudního procesu vyčítáno, že se netváří dostatečně smutně, někdy se dokonce usmívá nebo je „příliš hezky oblečená“.

S jejím jménem se dnes spojuje odvaha, neboť šla se svým příběhem ven a otevřela soudní proces zrakům veřejnosti. Ona sama to ale vidí jinak. „Neustále mi někdo děkuje za mou odvahu a já mám chuť jim odpovědět, že nejde o žádnou odvahu, ale o vůli a odhodlání postavit se machistické patriarchální společnosti, ve které žijeme.“

Gisèle Pelicotová původně vystupovala anonymně. Když však stanula před soudem proti desítkám mužů různého věku a profesí, kteří navzdory jednoznačným důkazům své činy popírali a navzájem se podporovali, rozhodla se proces otevřít veřejnosti. Tohoto rozhodnutí nikdy nelitovala. Naopak — sílu jí dodávala podpora veřejnosti, zejména žen.

Díky veřejnému procesu se ve Francii rozproudila zásadní společenská debata o nezdravých maskulinitách a genderových ideálech, moci a definici znásilnění. Někteří obvinění totiž u soudu tvrdili, že to, že znásilnění Gisèle Pelicotové probíhala v domě Pelicotů a s vědomím a za přítomnosti jejího tehdejšího manžela, vnímali jako souhlas i napříč tomu, že Gisèle Pelicotová byla v bezvědomí.

Případ zároveň otevřel diskusi o takzvaném chemickém podrobení, tedy o sexuálním násilí páchaném za pomoci léků přimíchaných do jídla či nápojů. Dominique Pelicot totiž radil dalším mužům, jak mohou dostat do bezvědomí své partnerky a manželky.

O násilí je třeba mluvit otevřeně

Příběh Gisèle Pelicotové připomíná ještě jednu nepříjemnou pravdu: sexuální násilí v drtivé většině nepáchají neznámá monstra ve tmě. Nejčastěji přichází od lidí, které známe, kterým věříme a kteří na první pohled nevypadají nijak nebezpečně. Kteří jsou naši partneři, kolegové, trenéři našich dcer…

Přesto její příběh nepřináší jen beznaděj. Dává také naději — naději, že o násilí lze mluvit otevřeně, že společnost může změnit způsob, jak o něm přemýšlí, a že i po tak hluboké a těžké zkušenosti je možné znovu hledat důvěru a vztahy vzájemného respektu.

Důležité je, aby podobné příběhy nezůstaly jen silným čtenářským zážitkem, ale přispívaly k lepší informovanosti a pomáhaly lidem v náročných situacích vědět, kam se mohou obrátit pro podporu.