Od roku 2025 platí přísnější pravidla pro posuzování některých sexuálních trestných činů. Jednou z nejvýznamnějších změn je takzvaná redefinice znásilnění, díky které by se mělo domoci spravedlnosti víc obětí než v předchozích letech. Čísla z policejních statistik tomu však zatím nenasvědčují.

Do roku 2024 zákon považoval za znásilnění pouze takové případy, kdy pachatel využil bezbrannosti oběti nebo kdy se oběť aktivně bránila. Od loňska stačí, aby jakýmkoliv způsobem projevila nesouhlas. Kromě toho jsou nově považovány za znásilnění také činy, při nichž oběť vlivem ochromujícího stresu takzvaně „zamrzne“. Nejde přitom o neobvyklý jev. Zamrznutí se objevuje až v sedmdesáti procentech případů znásilnění.

Díky nové legislativě tak teoreticky měly počty evidovaných znásilnění za minulý rok výrazně narůst. To se ale nestalo. Počet sexuálních trestných činů se zvýšil, avšak stejným tempem jako v předcházejících letech.

Množství sexuálních trestných činů registrovaných policií stoupá dlouhodobě. O problematice sexuálního násilí se totiž čím dál více mluví, a oběti ho proto více nahlašují. V roce 2025, kdy začala redefinice platit, stoupl meziročně počet sexuálních trestných činů o 250, což je podobné číslo jako v jiných letech. Revoluce v počtu evidovaných případů tedy nepřišla.

Podle Jitky Polákové, ředitelky organizace proFem, která pomáhá obětem domácího a sexuálního násilí, je na hodnocení ještě brzy. „Změna zákona může vést k tomu, že se teď případy znásilnění budou řešit mnohem lépe s ohledem na bezbrannost obětí včetně zamrznutí. Zatím bych si to ale netroufla tvrdit, jsme hodně na začátku,“ upozorňuje Poláková, podle níž je důležité třeba i to, jak si případy budou vykládat jednotliví soudci.

Mnoho obětí navíc stále netuší, zda lze jejich případ považovat za znásilnění, a zda má tedy cenu vůbec chodit na policii. „Naše klientky k nám docházejí s vědomím, že nějaká redefinice nastala. Nevědí už ale, v čem přesně změna spočívá a zda jim pomůže,“ poukazuje právnička organizace proFem Daniela Klézlová.

Kromě větší spravedlnosti pro oběti si zastánci od redefinice slibovali také větší důvěru obětí v soudy a policii a spolu s tím i větší ochotu činy nahlašovat.

Znásilnění v České republice totiž podle údajů organizace proFem zažije každá pátá žena, na policii ho ale nahlásí jen šest procent z nich. Jen tyto případy se tedy dostanou do policejních statistik.

Přístup policie k obětem je i nadále klíčovým faktorem

„Nemyslím si, že teď díky změně zákona začnou oběti sexuální násilí hromadně nahlašovat,“ říká Poláková. Množství obětí, které přijdou znásilnění nahlásit, se podle ní odvíjí hlavně od toho, jak se policie k obětem chová.

Právě policie je v posledních letech kritizována za necitlivý a neprofesionální přístup k obětem sexuálních trestných činů. „Dosavadní zkušenosti obětí s policií bývaly bohužel špatné,“ potvrzuje Poláková.

Zástupci policie s kritikou nesouhlasí. „Naši odborníci jsou pravidelně školeni na specializovaných setkáních a zrovna oblast mravnostní trestné činnosti či násilné kriminality je jednou z těch, u kterých je metodické vedení nejintenzivnější,“ reagoval mluvčí policie Ondřej Moravčík. „Dle vyjádření obětí a nárůstu počtu případů lze usuzovat, že školení jsou efektivní a oběti vnímají přístup policistů a policistek jako správný a dostatečně empatický,“ dodal Moravčík.

Zároveň upozornil, že každý, kdo se při výslechu setká s necitlivým nebo neprofesionálním přístupem, se může obrátit se stížností na příslušné krajské ředitelství Policie České republiky.

Podle Jitky Polákové z organizace proFem ale v nahlašování případů hraje roli i postoj celé společnosti k problematice sexuálního násilí. „Pokud se oběti opakovaně setkávají s nedůvěrou nebo se zpochybňováním a zlehčováním prožitých zkušeností, je logické, že o oznámení bude uvažovat jen menší část z nich,“ je přesvědčená Poláková. V minulosti takto pomohlo většímu nahlašování například hnutí MeToo, které na sexuální násilí upozorňovalo.