Podle letošní zprávy Institutu pro výzkum míru v Oslo (PRIO) aktuálně probíhá nejvíce ozbrojených konfliktů se zapojením států od konce druhé světové války. Od roku 2021 je zároveň množství úmrtí souvisejících s boji nejvyšší po roce 1989, a to především v důsledku občanské války v Etiopii, ruské invaze na Ukrajině a válce v Gaze.

V loňském roce žilo téměř sedmnáct procent ženské populace v konfliktních oblastech, což rovněž představuje nejvyšší počet od konce studené války. Konflikty se stávají komplexnější. Jsme vystaveni rizikům spojeným s klimatickou krizí, erozí demokracie a právního státu, doléhají na nás ekonomické a sociální nejistoty, ale i různé typy kybernetických hrozeb.

Bezpečnost se proto v posledních letech stala ústřední otázkou politické a veřejné diskuse. Jenže z té tradičně vypadávají hlasy žen a méně privilegovaných skupin společnosti. S notnou dávkou hořkosti si tak letos feministické kruhy po celém světě připomínají 25. výročí rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1325 Ženy, mír a bezpečnost. Ta měla za cíl posunout vnímání žen od pasivních obětí konfliktů, jež je hlavně třeba lépe chránit, k uznání jejich klíčové role během prevence konfliktů, mírových jednání a postkonfliktních procesů.

Konflikty totiž dopadají jinak na ženy a dívky než na muže a chlapce, a proto je zapojení žen do rozhodovacích procesů předpokladem pro dosažení udržitelného míru. Tím se nemyslí pouze absence války, ale takové uspořádání, které bude dlouhodobě stabilní a bude lidem poskytovat důstojné podmínky k životu.

Záměrem rezoluce je zároveň snižovat genderové nerovnosti jakožto jednu z hlavních příčin nestability. Usiluje proto o podporu rovnosti například v oblasti vzdělávání, zdravotní a sociální péče, ekonomických aktivit nebo potírání sexuálního a genderově podmíněného násilí.

Relevanci cílů agendy Ženy, mír a bezpečnost potvrzují i různé výzkumy, podle nichž u států s vyšší mírou genderové rovnosti je větší pravděpodobnost řešení konfliktů bez použití násilí. Podle studie z roku 2015 účast žen na mírových jednáních zvyšuje pravděpodobnost, že mírová dohoda vydrží alespoň dva roky, o dvacet procent, a že vydrží alespoň patnáct let, o pětatřicet procent.

Jiný výzkum z roku 2024 došel k závěru, že pokud mírová dohoda obsahuje opatření na podporu zapojení žen v postkonfliktní společnosti, snižuje se pravděpodobnost opakování konfliktu o jedenáct procent. V případě, že tento proces probíhá pod vedením OSN, je pravděpodobnost nižší dokonce o sedmatřicet procent.

Přijetí agendy Ženy, mír a bezpečnost bylo před pětadvaceti lety vnímáno jako průlomové. Bylo vyústěním letitého úsilí feministických aktivistek a organizací po celém světě. Představovalo naději, že lidská práva a zkušenosti žen budou v bezpečnostních politikách posíleny a násilí bude ve světě méně.

Agenda rezoluce Ženy, mír a bezpečnost skutečně otevřela cestu k větší inkluzivitě žen a zohledňování genderových aspektů bezpečnosti, a to jak na úrovni států prostřednictvím národních akčních plánů, které už přijalo více než sto zemí, tak v rámci Evropské unie nebo NATO. Z expertní komunity ale zaznívá, že reálná implementace vázne a cíle agendy zůstávají příliš často jen na papíře.

Statistika OSN z roku 2023 potvrzuje, že zapojení žen v mírových procesech je nadále velmi nízké. Ženy v tomto roce představovaly pouze 9,6 procent z vyjednavačů, 13,7 procent z mediátorů a 26,6 procent ze signatářů mírových dohod a dohod o příměří. Navíc jen asi čtvrtina takových dohod obsahovala jakoukoli zmínku o ženách, dívkách nebo genderových otázkách.

Zkušenosti žen také opakovaně ukazují, že jejich zapojení bývá často jen symbolické. Ke stolu bývají přizvány až v momentě, kdy už je to hlavní rozhodnuto, a jejich podněty tak reálně nejsou zohledněny. Běžně jsou zvány jen k diskusím o tzv. ženských soft tématech, jež nemají prioritu, zatímco z jednání o rozdělení moci, vojenských nebo ekonomických záležitostech jsou nadále vylučovány.

Implementace Agendy bývá rovněž redukována na otázku zastoupení žen v bezpečnostních složkách nebo diplomacii. Jistě je namístě usilovat o férovější reprezentaci v těchto sektorech, stejně tak jako třeba v parlamentních zahraničních a bezpečnostních výborech. Nadále to totiž bývají primárně ženy, které s sebou přináší jiné životní zkušenosti než muži. Na druhou stranu ale ani větší podíl diplomatek, jež reprezentují zpravidla velmi elitní skupinu obyvatelstva, ani větší počet vojákyň v armádě nutně neznamená proměnu samotné politiky.

Feministická politika: luxus pro lepší časy?

Tváří v tvář ozbrojeným konfliktům se o genderu mluví jako o luxusu, který může počkat, až se vyřeší důležité problémy, v horším případě je úplně odmítán. Přitom máme přímo před očima, jak Rusko strategicky zneužívá genderové otázky a LGBTQ+ osoby ve své válečné rétorice. Podobné vzorce vidíme také v dalších autoritativních režimech nebo u politiků typu Donalda Trumpa.

Globálně rostou výdaje na zbrojení, zatímco organizace věnující se ženským právům jsou chronicky podfinancovány. Alarmující je zejména aktuální trend škrtání peněz na rozvojovou a humanitární pomoc, v rámci níž se realizují i genderově orientované projekty. Podle OECD byl zaznamenán pokles prostředků na rozvojovou pomoc v roce 2024 o devět procent a pro letošek se předpokládalo snížení o dalších sedmnáct procent. Stojí za tím především ohlášené škrty velkých západních donorů, jako je Velká Británie, Francie, Německo a USA.

Organizace UN Women provedla v březnu průzkum mezi 411 ženskoprávními organizacemi a organizacemi vedenými ženami, jež působí v humanitárních a krizových oblastech. Ukázalo se, že krácením financí je zasaženo devadesát procent z nich a téměř polovina organizací předpokládá nutnost ukončit činnost, pokud budou stávající podmínky přetrvávat. Ženské organizace jsou zároveň často malé a grassrootové skupiny, které mají sice nepostradatelnou roli v místních komunitách, ale kvůli byrokracii mnohokrát nedosáhnou na peníze od mezinárodních donorů.

Určitou naději na mezinárodní scéně představují země, které se hlásí k nějaké formě feministické zahraniční politiky, diplomacie nebo feministické rozvojové politiky a agendu Ženy, mír a bezpečnost do popředí svého zájmu, byť často primárně rétoricky. V současnosti je výrazná skupina zemí Latinské Ameriky — Mexiko, Kolumbie a Chile. Naopak většina západních států jako Švédsko, Nizozemsko, Německo nebo Kanada po domácí změně vlády deklarovanou feministickou zahraniční politiku opustila.

Národní akční plán: slibná teorie, ale bez rozpočtu na realizaci

Česká republika sice nepatří k pionýrům v prosazování agendy Ženy, mír a bezpečnost, ale v rámci regionu V4 je na tom nejlépe. Dlouho tu ovšem scházelo zasazení do lokálního kontextu a systematičtější zapojení občanské společnosti, která na tomto poli až na pár úctyhodných výjimek ani neměla solidnější expertízu.

To se ale postupně mění. Určitým milníkem se stala ruská invaze na Ukrajinu. Drtivou většinu lidí, kteří prchali před válkou, tvořily ženy a děti, a genderový rozměr dopadů války byl najednou přímo viditelný i u nás.

Za úspěch lze považovat přijetí třetího Národního akčního plánu, který poprvé důsledněji zohlednil návrhy širší skupiny zástupkyň a zástupců občanské společnosti. Na přípravě participoval i větší počet dalších rezortů. Díky tomu je oproti předchozím dvěma plánům komplexnější a ambicióznější.

Plán se zaměřuje na různé genderové aspekty bezpečnosti, kupříkladu na poli dezinformací, klimatické změny, migrace, rozvojové a humanitární pomoci nebo na otázku reprodukčních práv a práv LGBTQ+ osob. Současně neuvažuje o ženách jako o homogenní skupině, ale pracuje s intersekcionálním přístupem. Podařilo se v něm také nabourat dosavadní představu, že agenda Ženy, mír a bezpečnost je pouze záležitostí vnější politiky a bezpečnostních složek, a věnuje pozornost rovněž domácí dimenzi, potažmo propojení vnitřní a vnější bezpečnosti.

Na papíře vypadá akční plán slibně, ovšem realizace jednotlivých opatření stále naráží na řadu zásadních překážek. Na implementaci totiž není vyhrazen žádný rozpočet a její úspěšnost tak bude stát spíš na dobrovolné iniciativě zapojených osob z občanského sektoru nebo resortů.

Na úrovni státní správy jsou ovšem personální kapacity extrémně omezené, chybí tam hlubší a systematičtější expertíza a v neposlední řadě politická vůle s tématem reálně pracovat nad rámec pár symbolických gest.

Poválečná obnova Ukrajiny zase bez žen

Například v diskusích o obnově Ukrajiny tak dominuje neoliberální přístup zaměřený primárně na ekonomické příležitosti pro české firmy, ze kterého agenda Ženy, mír a bezpečnost naprosto vypadává, jako by poválečná rekonstrukce nebyla přesně tou oblastí, kde máme zapojení žen uvádět v praxi. Jsou to přitom opět právě ukrajinské ženy a ženské organizace, které stojí v první linii pomoci a znají nejlépe potřeby lokálních komunit. Přesto jsou z rozhodovacích procesů vylučovány a potýkají se s podfinancováním.

Pokud by česká vláda chtěla dostát cílům Agendy, pak by se vedle vojenské podpory obrany Ukrajiny a rozvoje ekonomické spolupráce zasazovala o participaci ženských a ženskoprávních organizací na důležitých rozhodovacích procesech o míru a rekonstrukci země. Stejně tak by podporovala zapojení co nejširší skupiny dalších zástupců občanského sektoru, odborů a zranitelných skupin, jako jsou například senioři a seniorky, LGBTQ+ lidé, etnické menšiny nebo lidé s postižením.

Na fungování ženskoprávních organizací by vyhradila zvláštní finanční prostředky a zajistila, aby byly přístupné i pro menší lokální uskupení. V jednáních o poválečné obnově by kladla důraz na budování sociální infrastruktury, například zařízení péče o děti, seniory, školy. Neopomíjela by zajištění dostupného zdravotnického systému a bydlení ani zřizování komplexních center pro oběti sexuálního a genderově podmíněného násilí. Podporovala by poskytování psychosociálních služeb pro navrátivší se vojáky a vojákyně.

A v neposlední řadě by věnovala větší pozornost diskriminaci ukrajinských uprchlic a uprchlíků v České republice.

Smysl rezoluce Ženy, mír a bezpečnost je dnes stejně aktuální jako před pětadvaceti lety. Dokud ale ženy nepustíme k rozhodování a nebudeme odbourávat genderové příčiny konfliktů, zůstává naplnění vize mírovějšího světa v nedohlednu.