Bezprostředně po náhlé smrti Alexeje Navalného, nejvěhlasnějšího protivníka Putinova režimu, se pozornost ruské prodemokratické společnosti upřela ke vdově Julii Navalné. Očekávalo se od ní, že převezme politický odkaz svého muže a stmelí ruskou opozici, paralyzovanou smrtí člověka, do něhož mnozí vkládali naděje na budoucí demokratické Rusko.

Julija prošla po boku svého muže celou jeho politickou kariérou a sám Navalnyj opakovaně zdůrazňoval její politický talent. Vzhledem k tomu, že se ale po celou dobu života s Navalným držela v pozadí a nevystupovala jako veřejně činná osobnost, nikdo jí nemůže připisovat chyby či omyly, jež jsou spojovány s jejím dnes již mrtvým mužem.

Očekávání, jež nyní ruská veřejnost na Juliji Navalnou klade, jsou tak mimořádná, že by jim stěží mohla dostát i ta nejschopnější osobnost. Pokud se ale Navalná stane vůdkyní ruského opozičního hnutí podobně, jako je Svjatlana Cichanouská nejvyšší reprezentantkou demokratických sil Běloruska, bude boj proti autokratickému režimu spojen i s rozbitím ustrnulých genderových norem tamní společnosti.

V Rusku — stejně jako v Bělorusku — je totiž politika stále vnímána primárně jako doména mužů. Sílu ruského patriarchálního modelu společnosti výmluvně ilustruje výrok Dmitrije Medveděva, někdejšího ruského prezidenta a dnes místopředsedy Rady bezpečnosti Ruské federace, který na petrohradském Mezinárodním právním fóru ocenil, že čtvrtinu egyptské vlády tvoří ženy. To podle Medvěděva dokládá, že Egypt v tomto ohledu „postupuje rychleji než my“ a Rusko by se mělo příkladem Egypta inspirovat.

Před několika dny se na téma žen v politice vyslovil i Vladimir Putin. Vyjádřil totiž politování nad tím, že ženy jsou slabě zastoupeny ve vládě, byť disponují jistými rysy, které jsou vhodné k výkonu služebních povinnosti. Zejména jsou více disciplinované, upřesnil ruský prezident.

V kontextu tvrdých represí, jimiž současný ruský režim stíhá veřejně se angažující ženy, působí tato slova mimořádně nevkusně. Nicméně poměrně realisticky vystihují způsob, jakým na roli žen ve společnosti nahlíží ruská státní moc.

Ruské ženy, které se snažily vymanit z rigidně patriarchálních poměrů Putinova režimu, se v posledním desetiletí velmi často angažovaly v opozičním hnutí Alexeje Navalného, které bezesporu výrazně přispělo k politické emancipaci ruských žen.

„Nebojím se. A vy se také nebojte“

V podmínkách ruského státu, který nikdy neměl dlouhodobější zkušenost s fungováním demokratického režimu, bylo působení v politické opozici vždy buď činností hrstky sebeobětujících se izolovaných jednotlivců, nebo se přemrštěně personalizovalo osobnostmi z exkluzivního společenského prostředí.

Alexej Navalnyj byl naproti tomu první, kdo po celém Rusku systematicky budoval horizontální politické struktury opozičního hnutí. Takzvané Štáby Navalného začaly být organizovány v roce 2017 v souvislosti s prezidentskými volbami, avšak rozhodně nesloužily jen jako tým připravující zázemí pro kandidaturu Navalného v prezidentských volbách.

V průběhu následujících let se práce v místních buňkách opozičního hnutí staly skutečnou lekcí politické angažovanosti jakožto činnosti, jež propojuje společenské působení od nejnižší komunální úrovně až po vrcholná patra celostátní politiky. Navalného hnutí se tak podařilo rozbít hned několik bariér, jež dělí ruskou společnost.

Za prvé jeho opoziční hnutí nebylo koncentrováno pouze v centru, tedy v Moskvě a v Petrohradu, ale pokrývalo celou zemi. Za druhé dokázalo překračovat sociální bariéry, a tedy se oprostilo od elitářství spjatého s předchozími lídry politické opozice. A konečně odmítlo genderové determinace, jež jsou v ruské společnosti velmi silné a v posledních letech se znovu utužují.

Prostřednictvím Navalného hnutí totiž do boje s Putinovým režimem vstoupila celá řada mladých vzdělaných žen. Výrazné zastoupení žen na klíčových postech v Navalného hnutí bezesporu souvisí s tím, že mladé Rusky jsou obecně občansky výrazně angažovanější než muži. Šlo ale i o promyšlenou strategii Navalného týmu.

„Mladé muže činné v opozičním hnutí totiž ruská státní moc snadno trestala a izolovala z veřejného života tím, že je poslala do armády do velmi odlehlých regionů. Pokud byly v konkurzech na vedoucí posty Štábů preferovány ženy, hnutí tím zajišťovalo větší stabilitu svých lokálních organizací,“ vysvětlila jeho strategii lidskoprávní aktivistka Jelena Skvorcovová v rozhovoru s Deníkem Referendum.

Zřejmě nejproslulejší představitelkou Navalného hnutí se stala Ljubov Sobolová. Vrchol její politické aktivity přišel v roce 2019, kdy usilovala o mandát v moskevském zastupitelstvu, avšak úřady její kandidaturu zamítly s tím, že jí chybělo přes dvě stě podpisů občanů. Manipulace s podpisy a jejich znehodnocování je obvyklým postupem proti opozičním kandidátům ve volbách — naposledy stejný prostředek použily ruské úřady proti prezidentskému kandidátovi Borisu Naděždinovi.

Když v srpnu 2019 Moskvu ochromily desetitisícové demonstrace proti volebním manipulacím, nemohl je vést Navalnyj, který byl tou dobou ve vězení, a hlavní jejich tváří se tak stala právě Ljubov Sobolová. V roce 2021 pak hodlala kandidovat do Státní dumy. Byla však zadržena a odsouzena k roku a půl omezení svobody za to, že účastí na demonstraci za osvobození Alexeje Navalného porušila protipandemická opatření. Sobolové se podařilo navzdory uloženému trestu uprchnout do exilu.

Ve druhém klíčovém centru opozičního života Ruska, Petrohradě, vedla Štáb Navalného Irina Faťjanovová. V roce 2021 se rozhodla kandidovat do tamního Zákonodárného shromáždění a neustoupila ani poté, co Štáby Navalného byly prohlášeny za extremistickou organizaci. Svou předvolební kampaň vedla pod heslem „Nebojím se. A vy se také nebojte“. Nakonec jí v rozporu se zákonem byla účast ve volbách zakázána.

Když se v následujících měsících vzedmula vlna represí vůči osobnostem Navalného hnutí, Irina Faťjanovová se — tak jako řada dalších Navalného spolupracovníků — rozhodla z Ruska odejít. Občansky aktivní je v exilu nadále.

„Jsem regionální politička. Netoužím po celoruském ani mezinárodním věhlasu“

Navalného hnutí zásadně proměnilo pohled ruské společnosti na politiku. Nechvalně proslulá pasivita ruské společnosti vycházela i z toho, že si lidé politiku spojovali jen s centrem a vrcholnými politickými orgány v zemi. Dění v Moskvě, v níž mnozí nikdy v životě nebyli, jim bylo naprosto vzdálené, neovlivnitelné.

Když však Navalného tým prokázal, že ruský režim nestojí a nepadá jen s osobou prezidenta, neboť ho podpírají mafiánské struktury po celé zemi, mnozí lidé docenili důležitost komunální politiky a začali se v ní angažovat. Lilija Čanyševová vedla v letech 2017—2020 Štáb Navalného v Ufě, hlavním městě autonomní republiky Baškortostán.

I díky svému ekonomickému vzdělání byla schopná rozkrývat celou řadu případů korupce v zemi. Organizovala demonstrace proti korupci a zneužívání moci. V roce 2018 se podílela na celoruské protestní akci „Není to náš car“ proti čtvrtému funkčnímu období prezidenta Vladimira Putina.

V listopadu 2021 byla zatčena a stala se první Navalného spolupracovnicí, proti které bylo vzneseno obvinění z „vytvoření extremistické organizace s využitím úředního postavení“. Soudní proces s Lilijí Čanyševovou probíhal v roce 2023, kdy jí bylo jednačtyřicet let.

Ve své závěrečné řeči apelovala na soudce, že v případě dvanáctiletého trestu, jaký požadovala prokuratura, už nestihne porodit dítě. „Dejte mi šanci stát se mámou,“ zněla poslední slova jejího projevu. Soud vynesl rozsudek odnětí svobody na sedm a půl roku. Nyní však prokuratura požaduje zpřísnění trestu na deset let vězení.

Ve vězení si dnes odpykává trest i Ksenija Fadějevová, dvaatřicetiletá žena ze sibiřského města Tomsk, která se začala politicky angažovat krátce po absolvování univerzity. V roce 2017 Ksenija stanula v čele tomského Štábu Navalného. Následně byla opakovaně zadržována policií a za organizaci protivládních protestů byla trestána pokutami nebo několikadenním odnětím svobody.

V roce 2020 se Ksenija Fadějevová se účastnila komunálních voleb jakožto kandidátka Navalného hnutí. Do Tomsku tehdy přijel Alexej Navalnyj, aby podpořil své zdejší stoupence a natočil tu se svým týmem dokumentární film o mafii ve strukturách tomského městského zastupitelstva. Poslední den své návštěvy v srpnu 2020 byl Navalnyj otráven novičokem.

Incident podnítil řadu dosud vlažných podporovatelů opozičního hnutí k výraznějšímu politickému angažmá. Ksenija Fadějevová a několik dalších osobností spjatých se Štábem Navalného se díky skvělému volebnímu úspěchu dostaly do městského zastupitelstva.

Během měsíců velmi aktivního působení v městském zastupitelstvu si Ksenija získala ve městě velkou popularitu. V prosinci 2021 byla ale zadržena a obviněna na základě paragrafů o „vytvoření extremistické organizace s využitím úředního postavení“ a „účasti v neziskové organizaci porušující práva občanů“. Na Kseniji byla uvalena vazba a teprve téměř dva roky nato, v srpnu 2023 bylo zahájeno soudní řízení.

Některé postupy v procesu s tomskou městskou zastupitelkou, jako například opakované ponižování obžalované, upírání práva na odpočinek nebo jídlo během enormně dlouhých soudních stání, podle mínění některých pozorovatelů soudce převzal z procesu se Sašou Skočilenkovou. Rozsudek padl na samém konci roku 2023: Ksenija byla odsouzena k devíti letům odnětí svobody, což byl extrémně tvrdý trest i na poměry současného ruského soudnictví. Jako přitěžující okolnost jí bylo přičteno i to, že pracovala jako městská zastupitelka.

„Obvinění Fadějevové bylo tak šílené a absurdní, až se zdálo, že se za něj stydí i samotné úřady... Všichni očekávali co nejmírnější trest. Vždyť co může být legálnějšího, správnějšího a pochopitelnějšího než se zúčastnit voleb a stát se zastupitelem svého města? Jak by to mohl být extremismus? Ale v očích Putina a Jednotného Ruska dopustila Ksenia Fadějevová toho nejhroznějšího — porazila je ve volbách. Lidé si zvolili ji, a ne bohatého člena Jednotného Ruska. Stala se skvělou zastupitelkou. Všichni ve městě ji znají a mají rádi,“ komentoval rozsudek Alexej Navalnyj ve svém dopise z vězení.

„Za Putina jsme se narodily, za Putina i zemřeme“

Jelena Skvorcovová patří ke generaci ruské mládeže, která za celý svůj život nepoznala v Rusku jiný režim než ten Putinův. Pochází z malého městečka v Republice Komi, ale politika ji začala zajímat až po příchodu na petrohradskou univerzitu.

„Rozhořčovaly mě volební podvody, na které upozorňovalo Navalného hnutí, a proto jsem se začala angažovat jako pozorovatelka u voleb. Byly jsme tam dvě mladičké dívky proti všem těm členům volební komise, kteří na rozdíl od nás měli všechny úřední pravomoci. Měly jsme strach, ale věděly jsme, jak je naše práce důležitá. I když jsme neměly možnost volebním podvodům zabránit, mohly jsme se alespoň snažit dokumentovat, co se dalo,“ vysvětluje Jelena.

„Není pravda, že všude kromě Moskvy a Petrohradu lidé podporují Putinův režim. Ukazuje to úspěch Štábů Navalného po celé zemi, ale je to i má osobní zkušenost. Angažovala jsem se sice v Petrohradě, ale mé aktivity podporovala řada lidí také v mém rodném městě. Dokonce úplně neznámí lidé mi byli ochotni pomoci v mých aktivitách na podporu politických vězňů. Po únoru 2022 to ještě zesílilo,“ vypráví Jelena.

Jelena se stala členkou mládežnické protivládní organizace Vesna, účastnila se protivládních demonstrací a později pracovala v právní organizaci Team 29, která zastupovala Navalného v procesu, v němž čelil obvinění z extremismu. Na podzim roku 2021, kdy ruská státní moc začala tvrdě perzekvovat opozici, ruské úřady označily Jelenu za zahraničního agenta — stala se vůbec nejmladší ruskou občankou s tímto právním statutem. Na podzim 2021 odešla do exilu a dnes žije v České republice.

Ve vězeních si dnes odpykává trest za politické aktivity výrazně více mužů než žen. „Když ale přicházíte s balíčky pro uvězněné, všude tam narazíte na fronty žen všeho věku. V občanských organizacích zaměřených na lidská práva pracuje drtivá převaha žen. Nejlepší žurnalistiku v nezávislých médiích dělají ženy. I to vypovídá mnoho o proměně současné ruské společnosti,“ shrnuje Jelena Skvorcovová pro Deník Referendum.

Lilija Čanyševová ve své závěrečné řeči u soudu věnovala genderovému aspektu střetu s ruskou státní mocí velkou pozornost. Soudní proces vnímala z pozice „političky — ženy, kterou pronásledují oponenti — muži“ a ptala se: „Rozhodli se snad muži u moci ke skleněnému stropu přidat také mříže na okna?“

Pokud všechny ženy, které přišly s květinami po celém Rusku i v exilu uctít památku Alexeje Navalného, přetaví svůj smutek do občanského angažmá ve prospěch demokratického Ruska, vyvstane tím nynějšímu ruskému režimu zatím vůbec největší nepřítel. A je možné, že toho už nedokáže umlčet a zničit.