Bezprostředně po náhlé smrti Alexeje Navalného, nejvěhlasnějšího protivníka Putinova režimu, se pozornost ruské prodemokratické společnosti upřela ke vdově Julii Navalné. Očekávalo se od ní, že převezme politický odkaz svého muže a stmelí ruskou opozici, paralyzovanou smrtí člověka, do něhož mnozí vkládali naděje na budoucí demokratické Rusko.

Julija prošla po boku svého muže celou jeho politickou kariérou a sám Navalnyj opakovaně zdůrazňoval její politický talent. Vzhledem k tomu, že se ale po celou dobu života s Navalným držela v pozadí a nevystupovala jako veřejně činná osobnost, nikdo jí nemůže připisovat chyby či omyly, jež jsou spojovány s jejím dnes již mrtvým mužem.

Očekávání, jež nyní ruská veřejnost na Juliji Navalnou klade, jsou tak mimořádná, že by jim stěží mohla dostát i ta nejschopnější osobnost. Pokud se ale Navalná stane vůdkyní ruského opozičního hnutí podobně, jako je Svjatlana Cichanouská nejvyšší reprezentantkou demokratických sil Běloruska, bude boj proti autokratickému režimu spojen i s rozbitím ustrnulých genderových norem tamní společnosti.

V Rusku — stejně jako v Bělorusku — je totiž politika stále vnímána primárně jako doména mužů. Sílu ruského patriarchálního modelu společnosti výmluvně ilustruje výrok Dmitrije Medveděva, někdejšího ruského prezidenta a dnes místopředsedy Rady bezpečnosti Ruské federace, který na petrohradském Mezinárodním právním fóru ocenil, že čtvrtinu egyptské vlády tvoří ženy. To podle Medvěděva dokládá, že Egypt v tomto ohledu „postupuje rychleji než my“ a Rusko by se mělo příkladem Egypta inspirovat.

Před několika dny se na téma žen v politice vyslovil i Vladimir Putin. Vyjádřil totiž politování nad tím, že ženy jsou slabě zastoupeny ve vládě, byť disponují jistými rysy, které jsou vhodné k výkonu služebních povinnosti. Zejména jsou více disciplinované, upřesnil ruský prezident.

V kontextu tvrdých represí, jimiž současný ruský režim stíhá veřejně se angažující ženy, působí tato slova mimořádně nevkusně. Nicméně poměrně realisticky vystihují způsob, jakým na roli žen ve společnosti nahlíží ruská státní moc.

Ruské ženy, které se snažily vymanit z rigidně patriarchálních poměrů Putinova režimu, se v posledním desetiletí velmi často angažovaly v opozičním hnutí Alexeje Navalného, které bezesporu výrazně přispělo k politické emancipaci ruských žen.

„Nebojím se. A vy se také nebojte“

V podmínkách ruského státu, který nikdy neměl dlouhodobější zkušenost s fungováním demokratického režimu, bylo působení v politické opozici vždy buď činností hrstky sebeobětujících se izolovaných jednotlivců, nebo se přemrštěně personalizovalo osobnostmi z exkluzivního společenského prostředí.

Alexej Navalnyj byl naproti tomu první, kdo po celém Rusku systematicky budoval horizontální politické struktury opozičního hnutí. Takzvané Štáby Navalného začaly být organizovány v roce 2017 v souvislosti s prezidentskými volbami, avšak rozhodně nesloužily jen jako tým připravující zázemí pro kandidaturu Navalného v prezidentských volbách.

V průběhu následujících let se práce v místních buňkách opozičního hnutí staly skutečnou lekcí politické angažovanosti jakožto činnosti, jež propojuje společenské působení od nejnižší komunální úrovně až po vrcholná patra celostátní politiky. Navalného hnutí se tak podařilo rozbít hned několik bariér, jež dělí ruskou společnost.

Za prvé jeho opoziční hnutí nebylo koncentrováno pouze v centru, tedy v Moskvě a v Petrohradu, ale pokrývalo celou zemi. Za druhé dokázalo překračovat sociální bariéry, a tedy se oprostilo od elitářství spjatého s předchozími lídry politické opozice. A konečně odmítlo genderové determinace, jež jsou v ruské společnosti velmi silné a v posledních letech se znovu utužují.

Prostřednictvím Navalného hnutí totiž do boje s Putinovým režimem vstoupila celá řada mladých vzdělaných žen. Výrazné zastoupení žen na klíčových postech v Navalného hnutí bezesporu souvisí s tím, že mladé Rusky jsou obecně občansky výrazně angažovanější než muži. Šlo ale i o promyšlenou strategii Navalného týmu.

„Mladé muže činné v opozičním hnutí totiž ruská státní moc snadno trestala a izolovala z veřejného života tím, že je poslala do armády do velmi odlehlých regionů. Pokud byly v konkurzech na vedoucí posty Štábů preferovány ženy, hnutí tím zajišťovalo větší stabilitu svých lokálních organizací,“ vysvětlila jeho strategii lidskoprávní aktivistka Jelena Skvorcovová v rozhovoru s Deníkem Referendum.

Zřejmě nejproslulejší představitelkou Navalného hnutí se stala Ljubov Sobolová. Vrchol její politické aktivity přišel v roce 2019, kdy usilovala o mandát v moskevském zastupitelstvu, avšak úřady její kandidaturu zamítly s tím, že jí chybělo přes dvě stě podpisů občanů. Manipulace s podpisy a jejich znehodnocování je obvyklým postupem proti opozičním kandidátům ve volbách — naposledy stejný prostředek použily ruské úřady proti prezidentskému kandidátovi Borisu Naděždinovi.

Když v srpnu 2019 Moskvu ochromily desetitisícové demonstrace proti volebním manipulacím, nemohl je vést Navalnyj, který byl tou dobou ve vězení, a hlavní jejich tváří se tak stala právě Ljubov Sobolová. V roce 2021 pak hodlala kandidovat do Státní dumy. Byla však zadržena a odsouzena k roku a půl omezení svobody za to, že účastí na demonstraci za osvobození Alexeje Navalného porušila protipandemická opatření. Sobolové se podařilo navzdory uloženému trestu uprchnout do exilu.

Ve druhém klíčovém centru opozičního života Ruska, Petrohradě, vedla Štáb Navalného Irina Faťjanovová. V roce 2021 se rozhodla kandidovat do tamního Zákonodárného shromáždění a neustoupila ani poté, co Štáby Navalného byly prohlášeny za extremistickou organizaci. Svou předvolební kampaň vedla pod heslem „Nebojím se. A vy se také nebojte“. Nakonec jí v rozporu se zákonem byla účast ve volbách zakázána.

Když se v následujících měsících vzedmula vlna represí vůči osobnostem Navalného hnutí, Irina Faťjanovová se — tak jako řada dalších Navalného spolupracovníků — rozhodla z Ruska odejít. Občansky aktivní je v exilu nadále.

„Jsem regionální politička. Netoužím po celoruském ani mezinárodním věhlasu“

Navalného hnutí zásadně proměnilo pohled ruské společnosti na politiku. Nechvalně proslulá pasivita ruské společnosti vycházela i z toho, že si lidé politiku spojovali jen s centrem a vrcholnými politickými orgány v zemi. Dění v Moskvě, v níž mnozí nikdy v životě nebyli, jim bylo naprosto vzdálené, neovlivnitelné.

Když však Navalného tým prokázal, že ruský režim nestojí a nepadá jen s osobou prezidenta, neboť ho podpírají mafiánské struktury po celé zemi, mnozí lidé docenili důležitost komunální politiky a začali se v ní angažovat. Lilija Čanyševová vedla v letech 2017—2020 Štáb Navalného v Ufě, hlavním městě autonomní republiky Baškortostán.

I díky svému ekonomickému vzdělání byla schopná rozkrývat celou řadu případů korupce v zemi. Organizovala demonstrace proti korupci a zneužívání moci. V roce 2018 se podílela na celoruské protestní akci „Není to náš car“ proti čtvrtému funkčnímu období prezidenta Vladimira Putina.

V listopadu 2021 byla zatčena a stala se první Navalného spolupracovnicí, proti které bylo vzneseno obvinění z „vytvoření extremistické organizace s využitím úředního postavení“. Soudní proces s Lilijí Čanyševovou probíhal v roce 2023, kdy jí bylo jednačtyřicet let.

Ve své závěrečné řeči apelovala na soudce, že v případě dvanáctiletého trestu, jaký požadovala prokuratura, už nestihne porodit dítě. „Dejte mi šanci stát se mámou,“ zněla poslední slova jejího projevu. Soud vynesl rozsudek odnětí svobody na sedm a půl roku. Nyní však prokuratura požaduje zpřísnění trestu na deset let vězení.

Ve vězení si dnes odpykává trest i Ksenija Fadějevová, dvaatřicetiletá žena ze sibiřského města Tomsk, která se začala politicky angažovat krátce po absolvování univerzity. V roce 2017 Ksenija stanula v čele tomského Štábu Navalného. Následně byla opakovaně zadržována policií a za organizaci protivládních protestů byla trestána pokutami nebo několikadenním odnětím svobody.