Chápu velmi dobře těžké etické dilema, před kterým stál kancléř Scholz a celá německá vláda. Chápu, jak pro něj bylo obtížné, když měl rozhodnout o propuštění vraha — člověka, který demonstrativně připravil o život jinou osobu v centru evropské metropole. A právem za to dostal doživotní trest. Výměnou za propuštění takového vraha se na svobodu dostalo šestnáct nevinných lidí, kteří nespáchali nic trestného.

Těžké dilema to muselo být i proto, že to samozřejmě motivuje Putina k tomu, aby bral nová rukojmí. A aby tak znásobil počet politických vězňů. Myslím, že to velmi dobře chápe jak kancléř Scholz, tak kritici, kteří ho dnes pranýřují v médiích. Jenomže sám jsem si jist, že bez ohledu na postup západních vlád by Putin stejně dál bral další politické vězně jako rukojmí.

Diktátoři to přece takto dělají vždycky — berou rukojmí a veřejně je mučí a zneužívají přitom humanismu svých odpůrců, vrcholných představitelů jiných zemí, kteří se chovají civilizovaně. Ale přesto je těžké žít s vědomím, že jste se dostali na svobodu díky tomu, že se na svobodu výměnou dostal i nějaký vrah.

Tíží mě, že za mřížemi zůstávají mí přátelé

Velmi mě také, musím se přiznat, tíží skutečnost, že za mřížemi zůstávají mí další přátelé, političtí vězni. Podle údajů organizace Memorial je dnes v Rusku více než tisíc politických vězňů. Patří mezi ně i lidé, kteří dnes měli sedět u tohoto stolu místo mě.

To je Alexej Gorinov, můj kolega v zastupitelstvu krasnoselské městské části Moskvy. Zastupitel v pokročilém věku, kterému chybí část plíce, je mučen ve vladimirské trestanecké kolonii, kde byl vězněn Navalnyj. Pendluje mezi trestní samotkou a ošetřovnou. Vím, v jakém je stavu, je to velmi statečný člověk, nikdy si nestěžuje, nikdy nežádá o milost, o slitování. Ale vím velmi dobře, v jakém fyzickém a emocionálním stavu se nachází.

Měl zde sedět Igor Baryšnikov, muž, který byl za svůj protest proti válce odsouzen k obludnému trestu. Muž, který trpí rakovinou. Muž, který ve vězení doslova umírá a kterého je samozřejmě třeba odtamtud dostat a zachránit mu život.

Měla tu sedět Marija Ponomarenková, novinářka, kterou šikanují za mřížemi. Měl zde sedět Michail Kriger. Měli zde sedět Navalného advokáti, Daniel Cholodnyj, který je držen jako rukojmí. Ti všichni měli sedět u tohoto stolu.

To vše jsou lidé, o jejichž propuštění jsme já i moji kolegové žádali, naléhavě prosili. Zároveň jsem od prvního dne ve vězení veřejně říkal, že nehodlám přistoupit na žádnou výměnu. To byl můj, naprosto jasný, upřímný a promyšlený postoj.