Chápu velmi dobře těžké etické dilema, před kterým stál kancléř Scholz a celá německá vláda. Chápu, jak pro něj bylo obtížné, když měl rozhodnout o propuštění vraha — člověka, který demonstrativně připravil o život jinou osobu v centru evropské metropole. A právem za to dostal doživotní trest. Výměnou za propuštění takového vraha se na svobodu dostalo šestnáct nevinných lidí, kteří nespáchali nic trestného.

Těžké dilema to muselo být i proto, že to samozřejmě motivuje Putina k tomu, aby bral nová rukojmí. A aby tak znásobil počet politických vězňů. Myslím, že to velmi dobře chápe jak kancléř Scholz, tak kritici, kteří ho dnes pranýřují v médiích. Jenomže sám jsem si jist, že bez ohledu na postup západních vlád by Putin stejně dál bral další politické vězně jako rukojmí.

Diktátoři to přece takto dělají vždycky — berou rukojmí a veřejně je mučí a zneužívají přitom humanismu svých odpůrců, vrcholných představitelů jiných zemí, kteří se chovají civilizovaně. Ale přesto je těžké žít s vědomím, že jste se dostali na svobodu díky tomu, že se na svobodu výměnou dostal i nějaký vrah.

Tíží mě, že za mřížemi zůstávají mí přátelé

Velmi mě také, musím se přiznat, tíží skutečnost, že za mřížemi zůstávají mí další přátelé, političtí vězni. Podle údajů organizace Memorial je dnes v Rusku více než tisíc politických vězňů. Patří mezi ně i lidé, kteří dnes měli sedět u tohoto stolu místo mě.

To je Alexej Gorinov, můj kolega v zastupitelstvu krasnoselské městské části Moskvy. Zastupitel v pokročilém věku, kterému chybí část plíce, je mučen ve vladimirské trestanecké kolonii, kde byl vězněn Navalnyj. Pendluje mezi trestní samotkou a ošetřovnou. Vím, v jakém je stavu, je to velmi statečný člověk, nikdy si nestěžuje, nikdy nežádá o milost, o slitování. Ale vím velmi dobře, v jakém fyzickém a emocionálním stavu se nachází.

Měl zde sedět Igor Baryšnikov, muž, který byl za svůj protest proti válce odsouzen k obludnému trestu. Muž, který trpí rakovinou. Muž, který ve vězení doslova umírá a kterého je samozřejmě třeba odtamtud dostat a zachránit mu život.

Měla tu sedět Marija Ponomarenková, novinářka, kterou šikanují za mřížemi. Měl zde sedět Michail Kriger. Měli zde sedět Navalného advokáti, Daniel Cholodnyj, který je držen jako rukojmí. Ti všichni měli sedět u tohoto stolu.

To vše jsou lidé, o jejichž propuštění jsme já i moji kolegové žádali, naléhavě prosili. Zároveň jsem od prvního dne ve vězení veřejně říkal, že nehodlám přistoupit na žádnou výměnu. To byl můj, naprosto jasný, upřímný a promyšlený postoj.

Trval jsem na svém zákonném právu zůstat v zemi, v níž jsem se narodil

Odmítl jsem opustit Rusko, když mi hrozilo zatčení. Chápal jsem sebe sama jako ruského politika, ruského vlastence a ruského občana, jehož místo je v Rusku. Třebas i ve vězení, ale v Rusku.

Své uvěznění jsem chápal nejen jako boj proti agresivní válce, kterou rozpoutal Putin, ale také jako boj za své právo žít ve své vlastní zemi, jako boj za právo věnovat se nezávisle politice, jako boj za právo říkat, co pokládám za důležité, co si myslím.

To byl můj boj a každý soudní proces jsem proměnil v politickou tribunu, kde jsem hájil své právo žít a pracovat ve své vlastní zemi. Do posledního dne jsem bojoval — a to je třeba podtrhnout — za své právo zůstat v Rusku.

Několik dní před výměnou za mnou přišel velitel trestanecké kolonie v Safonově u Smolenska a navrhl mi, abych napsal žádost o milost. Řekl jsem, že žádnou žádost o milost psát nebudu, protože je pro mě vyloučené obracet se na prezidenta Putina, kterého považuji za válečného zločince, za tyrana, za vraha. Nebudu přece žádat o milost člověka, který mě dostal do vězení.

Druhý den za mnou přišli lidé z vedení vězeňské správy pro Smolenskou oblast a také mě přesvědčovali, abych napsal Putinovi žádost o milost. To samozřejmě působilo podivně a už to naznačovalo, že jde o nějakou diplomatickou hru.

Samozřejmě jsem začal tušit, co se děje. Kategoricky jsem tedy jakoukoli žádost o milost podepsat odmítl — ať už s přiznáním viny, nebo bez něj. Řekl jsem naprosto jasně a jednoznačně, že nikdy nebudu žádat o jakoukoli milost člověka, kterého považuji za vraha a tyrana, kterého považuji za nepřítele své země.

Můj převoz do Lefortova byl speciální operace svého druhu. Seděl jsem ve své cele, když za mnou zadem přišel policista a požádal mě, abych se dostavil do kanceláře velitele trestanecké kolonie. A přímo cestou tam mě naložili do antonu a jen tak ve vězeňském mundúru, bez jakýchkoli věcí, mě odvezli do Moskvy.

Když mi došlo, že jsem v Lefortovu, pouhý den před výměnou, když zaměstnanci Lefortova začali mluvit o tom, co se děje, když bylo jasné, že se výměna uskuteční, napsal jsem písemné prohlášení veliteli vazební věznice Lefortovo. Mám ho tady s sebou, a tak vám ho přečtu:

„Veliteli federálního vězeňského zařízení SIZO-2 Federální vězeňské služby Ruska odsouzený Ilja Valerjevič Jašin. Prohlášení. Ústava Ruska zakazuje vyhoštění občanů Ruské federace z Ruska bez jejich souhlasu. Jako občan Ruské federace tímto prohlašuji, že s vyhoštěním z Ruska nesouhlasím. Trvám na svém zákonném právu zůstat na území země, ve které jsem se narodil.“

Je to dokument, který učinil mé vyhoštění z Ruska naprosto nezákonným. To, co se mi stalo 1. srpna, nepovažuji za výměnu. Považuji tuto událost za nezákonné vyhoštění z Ruska proti mé vůli.

Mým cílem je svobodné a šťastné Rusko

Budu upřímný. Řeknu to tak, jak to je: ze všeho nejvíc se teď chci vrátit domů. Když jsem se ocitl v Ankaře, i pak v Německu, mým prvním přáním bylo okamžitě jet na letiště, koupit si letenku a vrátit se do Ruska.

Bylo to upřímné a důstojníci FSB to dobře chápali. Člověk ze speciálních jednotek FSB, který mě doprovázel jako stráž, mi na rozloučenou řekl doslova toto: „Do Ruska se samozřejmě můžeš vrátit jako Navalnyj. Budeš zatčený jako Navalnyj. A taky skončíš jako Navalnyj.“

Ale to ještě není to nejhorší. Zdaleka nejhorší je, že, jak mi naprosto jasně řekli, pokud se vrátím, vyloučí to v dohledné době jakoukoli další výměnu politických vězňů. Bylo mi naprosto jasně řečeno, že můj návrat do Ruska radikálně posílí pozici odpůrců výměny, kteří nyní tvrdí, že kancléř Scholz udělal chybu. Kteří říkají, že nelze propouštět vrahy. A samozřejmě mají své argumenty.

Pokud se vrátím do Ruska, hned prohlásí, že Jašin, dříve než se stačil dostat z Putinova vězení, se znovu sám poslal za mříže, takže veškeré úsilí vyjednavačů, kteří souhlasili s propuštěním vraha, přišlo vniveč. A to by samozřejmě dramaticky snížilo šance na další výměnu vězňů v blízké budoucnosti. Tomu naprosto rozumím.

Vím také velmi dobře, že Alexej Gorinov, který byl do poslední chvíle na výměnném seznamu, i Daniel Cholodnyj, který na něm také byl, nakonec zůstali vyřazeni. Podrželi si je jako rukojmí. A jako rukojmí jsou nadále mučeni.

Jsem si dobře vědom toho, že jsem v mnoha ohledech zodpovědný za osud svých přátel. A to je nesnesitelné. Emocionálně je to prostě nesnesitelné. Intrika, manipulace, kterou Kreml zorganizoval — to je naprosto farizejský výsměch.

Člověka, který řekl: „Nikam ze své země neodejdu,“ v rozporu se všemi zákony, v rozporu se všemi normami, v rozporu se všemi pravidly, popadnou a vyhostí ze země. A lidi, které je skutečně třeba dostat ven a skutečně by měli sedět u tohoto stolu, kteří mají velké zdravotní problémy, kteří by mohli ve vězení zemřít — ty tam nechají a dál je mučí. To pomyšlení je nesnesitelné.

Uvědomuji si, že nesmím jednat impulzivně. Uvědomuji si, že nyní bych měl své úsilí směřovat k propuštění Gorinova, Baryšnikova, Ponomarenkové, Krigera a mnoha dalších politických vězňů. A také k tomu, aby v Rusku byla vyhlášena politická amnestie, aby se všichni političtí vězni dostali na svobodu.

Přesto chci říci, že nikdy nepřijmu roli emigranta. Mým cílem je vrátit se do Ruska. Jsem ruský občan, jsem ruský politik, jsem ruský vlastenec. A mým cílem je svobodné a šťastné Rusko.

Veškeré mé úsilí bude směřovat k tomu, abych znovu získal svou vlast. Abychom dosáhli mírového, prosperujícího, svobodného a šťastného Ruska. Tomu jsem zasvětil svůj život a bude tomu tak i nadále.

Z ruského originálu Скажу как есть: больше всего мне сейчас хочется вернуться домой publikovaného v ruském magazínu Meduza přeložila JITKA KOMENDOVÁ.