Výrazné zastoupení příslušníků neslovanských etnik v ruské invazní armádě na Ukrajině i diskuse o budoucím vývoji Ruska znovu otevřely otázku vztahu Rusů a ostatních národů v Ruské federaci. Vy sama jste se setkala s diskriminací na základě Vašeho původu? Jsou Rusové rasisté?

Vyrůstala jsem v Petrohradě, kde jsem se s rasismem setkávala velmi často — ve veřejné dopravě, v obchodech nebo v bance. Pokud pocházíte z ruské provincie a jste příslušníkem neslovanského etika, můžete se přestěhovat do velkého města a přihlásit se na univerzitu, ale výchozí pozici budete mít zcela odlišnou. Už třeba při hledání bydlení neustále narážíte na inzeráty typu „k pronájmu pouze Slovanům“ a vám je hned jasné, že na inzerát nemá smysl odpovídat. S rasismem se ale setkávám i u dekolonizační aktivistů.

V čem konkrétně?

Tito lidé se profilují levicově, ale jejich počínání je silně pravicové. Hovořím hlavně z vlastní zkušenosti: už jsem o sobě několikrát slyšela, že nejsem pravá Burjatka, protože jsem se narodila v Petrohradu nebo že jsem se ve škole nemohla setkat s rasismem, protože mám atypický vzhled a příliš velké oči. Přijde mi, že celý diskurs směřuje k okamžiku, kdy začneme měřit tvar lebky — a s tím se opravdu nemůžu smířit.

Fond Svobodné Burjatsko se zaměřuje mimo jiné na pomoc občanům Burjatska, aby neskončili ve válce proti Ukrajině. Jaký je postoj Burjatů k ruské agresi na Ukrajině?

Velkou roli hraje bohužel ekonomický faktor. Místí lidé dostávají za účast ve válce nemalé částky, a to je rozhodující. Důležitý je ale také psychologický aspekt. Jak už jsem říkala, pro mnohé Burjaty bylo dosud nemyslitelné přestěhovat se do Moskvy a pronajmout si tam byt. Mnohdy čelili narážkám, ať odejdou do Číny nebo Uzbekistánu. Najednou se ale o nich mluví jako o hrdinech, o obráncích Ruska a plakáty s jejich obličeji visí v centrech Moskvy a Petrohradu. Vysílají o nich federální kanály a začíná se o nich mluvit se stejnou vážností jako o Rusech.

Myslím, že přesně tohle na mnoho lidí, kteří mají psychické trauma nebo touží po uznání, zabírá a ruská propaganda to umí velmi dobře využít. Opět se vrací se narativ o mnohonárodnostním ruském národu, který musí porazit nacisty.

Pravdou ale zůstává, že mobilizace a zapojení do války probíhá ve vzdálených regionech mnohem násilněji než ve velkých městech a do budoucna hrozí řízené vymírání malých národů.

Hodně se mluví o imperiálním myšlení Rusů. Jsou tyto sentimenty vlastní i ostatním etnikům Ruské federace?

Paradoxně ani to, že jste příslušníkem malého diskriminovaného etnika, neznamená, že nemáte imperiální myšlení v krvi. Všichni jsme se učili podle stejných učebnic a vyrůstali v podobném prostředí. Sama jsem to na sobě pocítila, když jsem vystupovala jako host na ženevském summitu OSN, kde jsem zastupovala Rusko. Moderátor představoval jednotlivé diskutující a zapomněl přitom na kolegyni z Běloruska, která seděla přímo vedle mě. Podívala se na mě a poznamenala, že na Bělorusko se zapomnělo jako vždy. V tu chvíli jsem ucítila pocit hrdosti, že na Rusko —na rozdíl od Běloruska — se nikdy nezapomíná. Ale vzápětí mi došlo, že přesně toto jsou ty buňky imperialismu, které máme v krvi. Sama se s tím snažím bojovat, ale nejdůležitější je si chyby uvědomit a poctivě si je přiznat.

Jakou roli v emancipaci neslovanských národů Ruska hraje vzdělání?

Velký problém nastal už v devadesátých letech, kdy se otevřely archivy. Bohužel jsme tehdy nestihli prostudovat a zpracovat vše, co bylo možné, a teď nám všem chybí hodiny dějepisu. Učebnice vykládají naše dějiny postaru a deformovaně, a proto lidé nevědí nic o kolonizaci Sibiře nebo o deportaci Kalmyků a dalších národů za Stalina. Pokud se o tom v učebnicích píše, pak velmi stručně a bez jakéhokoli pokusu o analýzu nebo přiznání chyb.

Celý problém ale opět souvisí se silnou centralizací Ruska. Proč máme v regionech tak špatnou úroveň vzdělání? Protože je kvalitní školství soustředěné v Moskvě a Petrohradu a jinde se na něj nehledí. Co můžete chtít po burjatském chlapci z početné vesnické rodiny, který má od začátku špatné startovní možnosti? Jak po něm můžete žádat, aby myslel tak, jak se vám líbí? Aby pochopil, že válka je špatná, že je to propaganda, která má za úkol jen udržet Putina u moci?

Je pro budoucí svobodné Rusko řešením dekolonizace?

Mně se nelíbí, jakým směrem se celá dekolonizační myšlenka ubírá. Vadí mi, že v současném dekolonizačním diskurzu převládá výklad o národnostních menšinách z pozice obětí. Boj z této pozice je od začátku prohraný, protože s obětmi nikdo nejedná jako rovný s rovným a vždy na ně bude hledět spatra. Pokud budeme mluvit jen o tom, že jsme chudí a nešťastní, protože jsme neměli podmínky jako všichni ostatní, automaticky tím říkáme, že jsme ti horší, druhořadí občané.

Nelíbí se mi také toxicita a sklony k hádkám, které doprovází mnoho diskusí. Mám pocit, že ruští dekolonizační aktivisté znehodnotili původně kladný význam pojmu dekolonizace a často ho redukují pouze na etnickou složku.

Pokud se například podíváme na samotné Burjatsko, je to uměle vytvořený subjekt. Většina Burjatů žije na území tří federálních subjektů — Zabajkalském kraji, Republice Burjatsko a Irkutské oblasti. Přitom ve všech těchto regionech představují menšinu. Samotná existence Burjatska, které by bylo zřízeno podle etnického principu, tedy vůbec nedává smysl.

Nevystačíme si tedy pouze s otázkou etnického vymezení. Jde rovněž o otázku role obcí, míry autonomie či regionální struktury, narovnání současné ekonomické nespravedlnosti mezi Moskvou a regiony. Pouze při zohlednění všech těchto aspektů se můžeme začít bavit o skutečně funkčním federalismu.

Jak se k těmto otázkám staví dnešní ruská demokratická opozice?

Z mnohých rozhovorů s opozičními politiky mi došlo, že je pro ně velmi obtížné pochopit, co znamená ruská provincie. Snažím se jim vysvětlit, že člověk z Moskvy nemá stejná práva a příležitosti jako člověk z Burjatska. Leckdy tyto aspekty vůbec nevnímají a nedochází jim, s jakou úrovní xenofobie člověk musí bojovat.

Pamatuji si, že jsem už dávno říkala Michailu Chodorkovskému, aby začal mluvit o regionalismu a federalismu. Dlouho nechápal proč, ale později začal toto téma zmiňovat i ve svých videích a dostal ho do širší diskuse.

Nedávno jsem se o stejné věci bavila s Vladimirem Kara-Murzou, který mi upřímně řekl, že je pátá generace rodiny vyrůstající v Moskvě, takže o federalismu z perspektivy regionů nedokáže uvažovat. Není to žádné elitářské přehlížení nebo ignorace, je to prostě fakt. Je důležité, že si mnoho představitelů ruské opozice tuto slabinu uvědomuje a chtějí s ní pracovat. Chce to hodně trpělivosti a vysvětlování kontextu — jedině tak si budeme schopni porozumět.

V čem spatřujete svůj hlavní úkol?

Svou pozici vnímám jako určitý most. Politici z centra a ti z regionů mohou často říkat totéž, ale používají jiná slova. Proto se na první pohled může zdát, že se neshodnou, ale ve skutečnosti je to dáno pouze odlišným způsobem politické kultury. Snažím se pracovat s reprezentanty ruské demokratické opozice, setkávám se s Iljou Jašinem a Vladimirem Kara-Murzou a bavíme se o budoucnosti regionů. Nechceme přeci novou Moskvu, ale nové Rusko a stále platí, že většina obyvatel žije v regionech. A pokud budeme mít možnost budovat nový stát, musíme začít u regionů, na obrysech skutečné federace a decentralizace veškeré moci.

RENÉ ANDREJS