↗

Alexandra Garmažapovová je investigativní novinářka, zakladatelka a předsedkyně Fondu Svobodné Burjatsko, první etnické protiválečné iniciativy, která inspirovala desítky dalších etnických skupin nejen z Ruska. Ministerstvo spravedlnosti Ruské federace zařadilo Fond Svobodné Burjatsko na seznam „extremistických organizací“. Foto archiv Alexandry Garmažapovové.

Výrazné zastoupení příslušníků neslovanských etnik v ruské invazní armádě na Ukrajině i diskuse o budoucím vývoji Ruska znovu otevřely otázku vztahu Rusů a ostatních národů v Ruské federaci. Vy sama jste se setkala s diskriminací na základě Vašeho původu? Jsou Rusové rasisté?

Vyrůstala jsem v Petrohradě, kde jsem se s rasismem setkávala velmi často — ve veřejné dopravě, v obchodech nebo v bance. Pokud pocházíte z ruské provincie a jste příslušníkem neslovanského etika, můžete se přestěhovat do velkého města a přihlásit se na univerzitu, ale výchozí pozici budete mít zcela odlišnou. Už třeba při hledání bydlení neustále narážíte na inzeráty typu „k pronájmu pouze Slovanům“ a vám je hned jasné, že na inzerát nemá smysl odpovídat. S rasismem se ale setkávám i u dekolonizační aktivistů.

V čem konkrétně?

Tito lidé se profilují levicově, ale jejich počínání je silně pravicové. Hovořím hlavně z vlastní zkušenosti: už jsem o sobě několikrát slyšela, že nejsem pravá Burjatka, protože jsem se narodila v Petrohradu nebo že jsem se ve škole nemohla setkat s rasismem, protože mám atypický vzhled a příliš velké oči. Přijde mi, že celý diskurs směřuje k okamžiku, kdy začneme měřit tvar lebky — a s tím se opravdu nemůžu smířit.

Fond Svobodné Burjatsko se zaměřuje mimo jiné na pomoc občanům Burjatska, aby neskončili ve válce proti Ukrajině. Jaký je postoj Burjatů k ruské agresi na Ukrajině?

Velkou roli hraje bohužel ekonomický faktor. Místí lidé dostávají za účast ve válce nemalé částky, a to je rozhodující. Důležitý je ale také psychologický aspekt. Jak už jsem říkala, pro mnohé Burjaty bylo dosud nemyslitelné přestěhovat se do Moskvy a pronajmout si tam byt. Mnohdy čelili narážkám, ať odejdou do Číny nebo Uzbekistánu. Najednou se ale o nich mluví jako o hrdinech, o obráncích Ruska a plakáty s jejich obličeji visí v centrech Moskvy a Petrohradu. Vysílají o nich federální kanály a začíná se o nich mluvit se stejnou vážností jako o Rusech.