Lidi je snadné zastrašit. Jak jim ale pak znovu vrátit svobodu?
MeduzaTimofej Raďa 12. června zveřejnil záznam své nové instalace — nápisu „Žít minulostí!“, jejž bez povolení umístil na dvě budovy v Jekatěrinburgu. Meduza s ním mluvila o jeho záměru i o tom, proč zůstává v Rusku a dál se věnuje street artu.
Řekni něco o místě, kde jsi svou práci „Žít minulostí“ instaloval. Proč sis vybral právě třídu Kosmonautů?
Je to křižovatka třídy Kosmonautů a třídy Vítězství ve čtvrti Uralmaš. Nemůžu říct, že jsem si to místo vybral. Spíše si ono vybralo mě. Vždycky se mi líbily konstrukce, které zbyly po dřívějších nápisech na domech — jsou jako stránka, na níž chybí slova. A tady stojí takových konstrukcí hned několik. Jsou uspořádány tak, že nejdříve vidíte jednu, a za ní se pak objeví další. To, že na třetím domě z původního nápisu zůstal srp a kladivo, mě samozřejmě velmi zaujalo. A také interpunkční znaménka. Je docela složité umístit text, když už máte nějakou strukturu vymezenou interpunkcí.
Srpu a kladiva jsem si všimla. Ale jaká interpunkční znaménka tam byla?
Na prvním domě byla pomlčka a na druhém vykřičník. To samo o sobě předpokládá nějakou krátkou a zvučnou frázi. Přesně to se mi líbí. Historicky tam byl nápis „Náš cíl — komunismus!“. To jsem se dověděl až později, protože moc lidí to neví.
Místo si tedy vybralo mě. Stejné to bylo i s textem. Velmi rychle jsem si uvědomil, že právě tato slova tam musí být. Nějaké alternativní varianty jsem neměl.
Ale pouhých pár dní před válkou se jedna varianta přece jen objevila. Byla to přímá, striktně protiválečná fráze. Myslím, že kdybychom se do toho hned vrhli, nejspíš bychom ta písmena smontovali v noci z 23. na 24. února. Dokážeš si to představit?
Myslíš ta slova, která jsou nyní na plakátech nahrazována hvězdičkami a za která jsou lidé pokutováni?
Něco na ten způsob. V zajímavější podobě, ale význam je stejný. Samozřejmě by to bylo působivé. Ale diskutovali jsme o tom a rozhodli jsme se pro hlubší prohlášení.
Ukázalo se tedy, že mám místo i text. Ale poměrně dlouho jsem zvažoval načasování práce. Psal jsem o tom v doprovodném textu: o této práci jsem přemýšlel několik let, ale připadalo mi, že příliš neodpovídá době. Nehodila se do tehdejší doby. Ale na konci roku 2021 se věci změnily a my jsme začali na projektu pracovat.
Když vypukla válka, opět jsem cítil, že to není ono. Ve válce musíte mluvit ostře a přímo. Proto jsme se rozhodli projekt odložit. Teď si myslím, že to bylo dobře, protože dopady války pociťujeme ve společnosti, ve vnitřní politice. Kruhy se od ní šíří pořád dál, ovlivňuje všechny. Teď ten nápis vyznívá tak, jak má.
Samotnou frázi „Žít minulostí!“ jsi vymyslel na konci roku 2021?
Ne, objevila se někdy v letech 2017-2018.
Takže už tehdy sis uvědomoval chorobnou fixaci společnosti na minulost?
Samozřejmě, to bylo očividné. Zdálo se ale, že pořád zůstává nějaký prostor, nějaká alternativa. Pak se ale všechno zhroutilo.
Před nedávnem jsem si vytvořil jednoduchou definici toho, co dělám. Cítím se jako zrnko písku mezi dvěma masami hmoty — jazykem a městem. Říkám tomu masy hmoty, protože cítím, jak mě i nás všechny omezují. Jsou to hranice světa. O městě to platí méně, ale pokud jde o jazyk, nevím — mimo jazyk mě nic nenapadá. Je to přesně hranice mého vědomí. Zatímco o hledání v tunách slovní rudy dobře vyprávějí básníci, já dělám totéž ve městě. Zkoumám městský prostor. Místo, kde se objevila má práce, je úžasný nález, poklad.
Když vidím slova viset na obloze, přemýšlím o tom, jak to funguje. Je to archetyp vizuálního vnímání. Něco, co souvisí se samotnou formou vědomí: když zavřete oči a představíte si, že vám do hlavy přicházejí myšlenky, objeví se někde mírně nad úrovní vašeho pohledu. Když otevřu oči a spatřím slova na střeše, je to uskutečnění onoho vnitřního pocitu. Navíc v tom měřítku to vše působí velmi přesvědčivě.
Této sugestivnosti využívá státní moc, a proto hesla trčí na střechách. A zde se dostáváme k otázce obsahu. Vždyť ty domy s prázdnými rámy jsou účinný nástroj propagandy. A já si kladu otázku, jak tu formu hacknout? Jak jí dát užitečné vyznění?
„Žít minulostí!“ je prohlášení. A pro mě je velmi důležité, že každý, kdo tu větu slyší, cítí, že mu věší bulíky na nos. Protože žít minulostí je k ničemu, to je každému jasné. Dochází tedy k nabourávání formy a k takové malé, ale razantní desovětizaci.
Nepřekvapuje tě, jak moc myšlenka z roku 2017 zapadá do dnešního kontextu války?
Překvapuje. Nemohu to nazvat „nepříjemné překvapení“. Je to skutečná noční můra. Nazývám věci pravými jmény, to je vše. Není to vůbec předvídavost. Myslím, že když se pozorně rozhlédnete kolem sebe, analyzujete, co se děje, a posloucháte, co lidé říkají, můžete vše pochopit předem.
Náš státní systém má obrovskou setrvačnost. Existuje malá časová rezerva, období mezi rozhodnutím a jeho realizací, což je prostor, okamžik akce. Je to zkrátka jako surfování. Musíte chytit vlnu a snažit se na ní jet co nejdéle. No a pak to bolí.
Myslíš, že nebýt války, tvou práci by odstranili stejně rychle?
Myslím, že ano. Ve skutečnosti tam visela dva dny a dvě noci, což je obrovské štěstí. Použili jsme malý trik: práci jsem zveřejnil až 12. června večer. Kdybych to udělal brzy ráno, je pravděpodobné, že by někdo okamžitě zareagoval. Vzhledem k tomu, že samotný formát je poměrně velkolepý, vypadá jako něco oficiálního. Když stojíte na křižovatce, nenapadlo by vás, že tam někdo v noci vlezl a přišrouboval to.
Zajímavé je, že v době, kdy jsme instalaci prováděli, se konal vlastenecký maraton — závodníci běželi po trase ve tvaru písmene Z a večer se konal koncert Julie Čičerinové. V ten den se tedy v té čtvrti sémantické nálože vyrovnaly.
Jak obtížné bylo ten nápis na místě smontovat?
Bohužel nemohu z konspirativních důvodů prozradit všechny podrobnosti. Ve skutečnosti je to docela frustrující, protože by bylo dobře, kdyby se o hrdinech — mých přátelích, kteří to všechno udělali, vědělo. Bez nich by to bylo naprosto nemožné.
Zpočátku se vůbec nic nedařilo, vždy jsme ale dokázali sebrat síly. Můj tým má jedinečné zkušenosti, díky nimž bylo možné vše navrhnout a naplánovat tak, abychom instalaci provedli co nejprecizněji a nejtišeji.
Plánovali jste hned od začátku, že budete demontáž nápisu „Žít“ natáčet?
Ano, ale ani to úplně nevyšlo. Ukázalo se totiž, že video je ve výsledku směšné. O to se postarali chlapi, kteří nápis demontovali. Vypadají opravdu komicky a neohrabaně. Takoví mimoni. Ve srovnání s tím, jak probíhala demontáž nápisu, vypadala naše práce jako vrchol profesionality! Protože pověsit něco na střechu je zodpovědná věc. Co když to spadne?
A ještě k tomu velmi efektně shazovali ta písmena ze střechy.
Tak to jsem opravdu nemohl předvídat. Protože takhle se to nedělá. Ze střechy se musí předměty spouštět na laně.
Ty jsi teď v Rusku. V posledních měsících se mnoho lidí rozhoduje, zda zůstat, nebo odejít. Proč ses rozhodl zůstat?
V prvních týdnech války jsem byl nepříjemně překvapen rychlostí, s jakou se lidé z Ruska rozprchli. Opravdu jsem nechápal proč. Samozřejmě, že mnoho lidí se skutečně ocitlo v nebezpečí, ale ne všichni. Podle mě to nejzajímavější ještě nezačalo. (Směje se). Proto jsem tady.
Pak mi začalo docházet, že mnoho lidí emigrovalo jen proto, aby se něčím zaměstnali. Přestěhovat se do jiné země, žít v jiné společnosti je poměrně obtížná a bolestná zkušenost. A odvádí vaši pozornost od toho, co se děje. Tento eskapismus chápu a neodsuzuji ho. Ale sám necítím podobnou touhu ani si nemyslím, že na to mám právo.
Pokud jde o mé přání být zde, celkově mě k tomu vede zvědavost. Jedna věc je být proti systému v nějaké vyspělé demokratické společnosti, druhá věc je být v Rusku v roce 2022. Je to hra s nejvyššími možnými sázkami. A je to velmi zajímavé. Jako to zpívá skupina Kurara: „Je snadné být dobrý, když je všechno kolem úžasné.“ Teď je tu všechno jinak, a to mě zajímá.
Nebojíš se o svou bezpečnost? Snadno by ti mohli přišít paragraf o fake news nebo diskreditaci armády. Vždyť ty se vykládají velmi široce. Nemáš strach?
Samozřejmě, že mám. Ale pro mě je to především výzkum. Myslím na to každý den. Když je lidi tak snadné zastrašit, jak jim pak znovu vrátit svobodu? Je to otázka, která mě trápí. Zároveň můžu neustále něco objevovat. Podle mě lze odpověď na tuto otázku nalézt jedině tehdy, nacházíte-li se uvnitř.
Nemůžete si říct: „Neboj se. Přestaň se bát.“ To nefunguje. Boj se strachem je osobní praxe. Je to dlouhá cesta a já po ní jdu už dlouho. Bylo by divné teď uhnout.
Nedávno jsem zcela náhodou našel definici, která mi mnohé věci vysvětlila. „Teror je indoktrinace bezmoci.“ Pomyslel jsem si: Jasně, takhle to funguje. Tak lze popsat ruskou vnitřní politiku. A já se ptal sám sebe: Jsem bezmocný? Samozřejmě si uvědomuji, že nejsem. Bezmoc je pro mě situace, ze které není úniku. Když stojíte u zdi, je to bezmoc. A k tomu je u nás přece jen ještě daleko, takže pořád je co dělat. Toto pochopení mi velmi pomáhá.
Je pro tebe teď během války těžší o něčem mluvit? Vstupuje do hry autocenzura? Vzdáváš se teď kvůli tomu nějakých projektů?
Samozřejmě jsem dnes přemýšlel o našem rozhovoru. Oříšek pro mě je, jak říct celou pravdu a nedostat za to patnáct let.
Děkuji, že jsi souhlasil. Z celého srdce.
Autocenzura u mě nikdy nepřestala fungovat. Protože mám pořád na zřeteli, že moje díla jsou na ulici na očích obrovského množství lidí. A jak působí na diváka. Dalo by se ale říct, že nad sebou nemám žádnou vnější cenzuru — dělám si, co chci. Ale procházím mnoha fázemi, kdy zvažuji, co chci říct.
Někdy to má až mystický nádech. Když jsem se díval, jak hoří moje práce Future, vypadalo to natolik drsně, až jsem začal tušit, že s takovými rituály by si člověk neměl zahrávat. Události v mém osobním životě pak ukázaly, že jsem se nemýlil. Stalo se toho hodně.
Mám dojem, že jsi v tomto díle vyjádřil pocit strachu z budoucnosti, který v posledních letech pronásleduje mnoho lidí. Jak jsi na to vůbec přišel?
Je to docela spletitý příběh. Bylo to v letech 2011-2012, po demonstracích na Bolotném náměstí. V té době to pro mě byla politická práce. Představoval jsem si to takhle: nekonečné zasněžené pole, ruská krajina. V ní to jediné slovo. Chtěl jsem, aby do ní člověk házel molotovy a všechno to shořelo. Jenže tehdy jsem neměl dostatek inženýrských zkušeností, abych to mohl udělat ve správném měřítku. Celé jsem to proto odložil.
Ale ten obraz už rezonoval, lidé ho cítili. V roce 2012 Santiago Sierra provedl takovou práci v Barceloně, ale slovo „Future“ spálil před domem, ve městě. A mělo to jiný kontext. Podíval jsem se na něj a pomyslel si: „To je něco, takové synchronní nápady.“ A nechal jsem to být.
V roce 2020 jsem si uvědomil, že nastal správný čas, abych se do toho pustil. Tady se dostávám k otázce, která mě hodně zaměstnává. Je to pocit zodpovědnosti vůči idejím, které vás napadnou.
Jsem přesvědčen, že se to může stát jen jednou — a pokud si ideu nezapíšete, už se nikdy neobjeví. Vytáhnout slova z nebytí je docela vážná práce. Jedna moje přítelkyně řekla, že hlava je půda plná mrtvých holubů. Hlava plná nevyřčených slov, neuskutečněných prací. Často si na ten příměr vzpomenu.
Takže pokud cítíš vůči nějaké ideji zodpovědnost, jsi povinen ji realizovat. I když má mystický a děsivý význam jako v případě „Future“. Prostě se pak musíš vyrovnat s důsledky?
Ano. Pro mě v tom není žádný rozpor. Protože mám blízko k eschatologickému naladění ducha. Jak se zpívá v písni skupiny Psýche: „Svět je nemocný.“ Právě o tom jsem vždycky chtěl mluvit a také mluvím.
Pocit odpovědnosti je z velké části právě tím důvodem, proč zůstávám v Rusku. Cítím zodpovědnost vůči klukům, kteří jsou mladší než já. Chápu, že je to z velké části věc podvědomí. Když jdu po ulici a vidím jejich krásné mladé tváře, říkám si: Sakra, oni za to nemůžou! Kde budou vyrůstat? Proč se to děje?
Rád bych udělal něco pro to, aby tu nebylo tak dusno. Myslím, že moje generace se na to docela hodí. Byli jsme mladí kolem roku 2000, což koneckonců byla doba nesrovnatelně svobodnější než dnes. A tuhle zkušenost je třeba předat dál.
Můj přítel Kuzma má ohledně toho, co se děje, teorii. Podstatou je, že lidé, kteří jsou nyní na samém vrcholu a jsou se vším spokojeni, zažili zlaté období svého života v 70. letech. V éře stagnace. A oni teď vědomě nebo nevědomky tuto dobu reprodukují. Je to velmi jednoduchý koncept, ale při pohledu na tyto lidi bych to nekomplikoval. Toto je vyčerpávající popis — žít minulostí. Buďme jako v 70. letech, kdy nám ještě stál…
Takže my bychom měli reprodukovat tučná nultá léta.
Věřím, že když pochopíme, jak to funguje, můžeme se takovému chování vyhnout a dělat věci jinak.
Kde jsi byl 24. února? Jak ses o válce dozvěděl?
Byl jsem doma. Probudil jsem se velmi brzy, asi v pět hodin. Podíval jsem se na internet — a co na to říct… byl jsem v šoku. Začal jsem psát a volat svým přátelům, mám jich na Ukrajině docela dost. Přišlo mi logické to udělat okamžitě.
Důležitou roli v tom hraje moje rodinná historie. Můj dědeček se narodil v Sumské oblasti. A svou první vzpomínku v životě má na německou bombu, která spadla v jeho městě. Vyrazilo to skla a on se schoval pod postel. Pak přiběhla jeho matka, které se nic nestalo. Je to jeho první vzpomínka v životě. Nyní je mu sedmaosmdesát let.
Dovedeš si představit, že by jeho předposlední vzpomínkou byla zpráva o bombě, která padá na jeho rodné město, ale tentokrát je to bomba z Ruska? Dá se vymyslet zvrácenější a děsivější situace? Muselo to dojít až sem? Je to prostě neuvěřitelné.
Celkově jsem to bral spíše chladně. Nejspíš proto, že v době, kdy začala válka, jsem měl málo emočních sil. Podařilo se mi zachovat si zdravý cynismus. Ale téma války pro mě bylo vždycky důležité.
Když jsem byl malý, měl jsem velké fotoalbum s názvem 50 let Rudé armády. Na začátku byla řada fotografií zářících zbraní, letadel, dělostřelectva. A pak tam byla malá kapitola s vyděšenými dětmi, zmrzlými těly — a ta na mě zapůsobila mnohem víc. Tu knížku jsem si prohlížel mnohokrát. Asi jsem si už tehdy ve své malé hlavě vytvořil postoj k válce.
Když jsem později studoval na filozofické fakultě, věnoval jsem se dokumentární fotografii, konkrétně válečné fotografii. Podle slov Jamese Nachtweye je jejím úkolem vytvořit protijed proti válce. Dosáhnout toho, aby se válka už neopakovala. Tak se zformovaly mé hodnoty.
Jediné, čeho teď lituji, je to, že jsme neměli dostatek praxe. Měli jsme o tom mluvit hlasitěji, protože vítězné šílenství začalo už před mnoha lety. Viděli jsme děti v uniformách. A nyní čteme o dětech, které se narodily v roce 2002 a zemřely v roce 2022. To je osud. Je to hrozné.
Přistihneš se teď, téměř čtyři měsíce od začátku války, někdy při myšlence, že se válka stává normalitou? Že se emoce otupují? Že fotografie z fronty už nejsou tak děsivé jako dříve? Já ano.
Ano a myslím, že si o tom není třeba dělat iluze. Tak funguje psychika. Je to obranný mechanismus. Pokud do toho budeš pořád ponořená, zblázníš se z toho. Což se v podstatě stává válečným zpravodajům a bojovníkům. Proto jsme se uzavřeli.
Ale pozorně se rozhlížím kolem sebe. Scény civilního života člověk pociťoval velmi vypjatě zejména v prvních týdnech. Když uprostřed válečného běsnění lidé ve městě sedí na terase a popíjejí koktejly. Jenže oni sedí na terase a pijí koktejly i v Kyjevě, protože, sakra, lidé chtějí žít v míru!
Já jsem se ve škole i na univerzitě učil mizerně. Na hodiny jsem moc nechodil, dělal jsem jen to, co mě zajímalo. Ale tahle lekce mě zajímá. A snažím se ji nepropásnout. Protože teď mě začátek války překvapil, ale až se to stane příště, budu samozřejmě jednat jinak. Budu už chápat, jak je to všechno zorganizováno. Co je třeba udělat hned první den. Já tomu říkám „práce ve vyšších vrstvách atmosféry“. Tím se zabývá filozofie. Také se snažím dívat na věci z výšky.
Podle mého názoru má lidstvo dva hlavní problémy — vzájemné porozumění a vítězství nad smrtí. A válka nic v tomto směru neřeší. Je to absolutní protiklad řešení těchto problémů.
Přemýšlím o tom, jak válka probíhá. Jak se změnila. Lidstvo se změnilo. A to, co se děje nyní, se lidí dotýká méně než třeba druhá světová válka.
Musím říct, že naprosto chápu hodnoty lidí, kteří bojují. Vím, co je bojové bratrství, co znamená „za kamarády“. Rozumím tomu, cítím to. Celá ta vojenská romantika je nezaměnitelná, nelze ji podceňovat, je to naprosto extrémní zážitek, který vám odfoukne prach z duše. Absolutně. Lidé chodí do války právě kvůli tomu. Otázkou však je, na čí úkor se tak děje. A proč umírá obrovské množství lidí, kteří s tím nemají vůbec nic společného.
Nedělám si iluze o možnosti míru bez války. Hodně ale přemýšlím o tom, jak se bude válka vyvíjet, pokud ji budeme vnímat jako rituál, a ne jako nevyhnutelnou nutnost. Zdá se mi totiž, že je to spíše rituál. Velmi dávná hra, kterou se učíme hrát od samého dětství. I já jsem si v dětství hrál s tanky.
Myslím, že bychom měli vyčlenit samostatnou planetu pro vojáky z celého světa. Vzali by si s sebou ty nejlepší zbraně. Bojovali by do poslední kapky krve. Samozřejmě v přímém přenosu. Bude to úžasné, skutečný epos. A spravedlivý boj. Proč to ale sakra dělají ve městech, kde žijí civilisté? To nechápu.
Otázkou samozřejmě také je, zda útočíš, nebo se bráníš. Když „za kamarády“ bojuješ v obraně, taky to chápu. Když se ale lidem v hlavě vytvoří logický řetězec, že spolu s kamarády útočí, a připadá jim to v pořádku, je to podivně zvrácené.
Moc se mi líbila definice války jako víru. Myslím, že ji vyslovila Jelena Kostjučenková. Utkvělo mi to v hlavě. Válka je vír. Na začátku vám nebylo vůbec jasné, proč jste se v ní ocitli. Za co bojujete. Ale pak pobili vaše přátele a teď už bojujete za ně. To stačí. Je to velmi jednoduchá manipulace, ale nebudeme si nic nalhávat, naprosto účinná.
Jak se Jekatěrinburg v posledních měsících změnil? Projevuje se tu například vizuální odpor vůči písmenům Z?
Samozřejmě, že ano. Za války jsem byl v Petrohradě, Moskvě a Jekatěrinburgu. A asi nejsilnější kontrast jsem cítil mezi Moskvou a Petrohradem. Moskva je tradičně sterilní, zaneřáděná, nic tam není. V Petrohradě byl každý dům popsaný protiválečnými graffiti. Každý. Je to neuvěřitelné, nikdy jsem nic takového neviděl: graffiti, samolepky, šablony, plakáty, na co si vzpomenete. Velmi mě to zaujalo a netajím se tím, že jsem se toho také zúčastnil.
Jekatěrinburg je v tomto smyslu o něco méně intenzivní, ale věrný svým tradicím. Lidé zde otevřeně mluví na zdech. To je nesmírně cenné, protože i v jiných časech vyjít ven a něco udělat na ulici, znamená překonat strach. To si zaslouží velký respekt. A teď to lidé dělají pod hrozbou vězení.
A jak je to v Jekatěrinburgu s písmeny Z?
Překvapuje mě, jak málo to lidé podporují. Propagandistické symboly jsou tu běžné, ale jsem si jistý, že lidé, kteří to organizovali, počítali s jiným ohlasem. Když vidím auto se Z, vždycky se podívám, kdo ho řídí. Mám pocit, že jsou to především lidé z bezpečnostních složek. Je to dost slabé.
Jak lidé ve městě reagují na zprávy? Funguje propaganda?
Musím být upřímný. Musím přiznat, že jsem propagandu podcenil. To, jaký má vliv. Válka jako živý a složitý proces vyvolává obrovské množství kontroverzí. A ještě více válka mezi tak blízkými společnostmi, jako jsou Rusko a Ukrajina — už jen kvůli množství vazeb mezi lidmi.
Obecně řečeno, rozpor jako kategorie představuje pro lidskou mysl poměrně složitý úkol: musíte pochopit, že něco může být tak i onak. Vypořádat se s rozpory dá hodně práce. Pokud tuto zkušenost nemáte a zároveň jste obklopeni propagandou, která vám nabídne hotovou odpověď, lidé ji přijmou. Občas potkávám své vrstevníky, docela rozumné kluky, kteří začnou vykládat něco takového ze zpráv. Rozhovorem tváří v tvář můžete člověku změnit názor nebo aspoň vyvolat pochybnost. Přesvědčivost rozhovorů na internetu je mnohem menší.
Nikolaj Epple používá termín „polidštění“. Díky tomu jsem hodně pochopil. Přesně to musíme udělat. „Polidštit“ zpátky lidi, kteří jsou plní nenávisti.
Mluvíme-li o ikonografii války, velmi na mě působí zprávy o vojácích, kteří jsou po návratu z fronty vyznamenáni a všichni mají na fotkách rozpixelované obličeje. Jste takoví hrdinové, že je hanba dokonce i ukázat vaši tvář.
Totální dehumanizace. Jen voják, číslo, ne člověk.
Místo tváře pixely, místo rukou a nohou protézy.
V roce 2021 jsi dostal 39 hodin veřejně prospěšných prací za demonstraci na podporu Navalného. Tehdy jsi řekl, že odmítáš „jít na nucené práce“. Nenašla jsem nikde, jak to tehdy dopadlo. Šel jsi nakonec „na nucené práce“ nebo sis odseděl patnáct dní?
Neskončilo to nijak. Ty jsi nic nenašla a oni taky nenašli. Jediné, co skončilo, byl život soudce, který mi ten rozsudek vynesl. Hledají mě, ale jen trochu. Podle standardů GTA — jedna hvězdička. Je škoda, že Rusko odstoupilo od Evropského soudu pro lidská práva, protože můj případ měl báječný název: Raďa versus Rusko. Napadlo mě, že bych tak mohl nazvat své první album.
Na druhou stranu je to velmi důležitá zkušenost. Na vlastní kůži jsem poznal, co znamená tlak ze strany státu. Pocítil jsem to přímo na sobě. Jejich síla spočívá v momentu překvapení. Napětí vyvolané policejním státem je nepříjemné. Když ti bota kope do dveří v osm hodin ráno, je to opravdu nepříjemné. Pokud ale člověk chápe, co se děje, a je na to připravený, jedná jinak. Takže jsem se prostě přeorientoval a teď už reaguju mnohem klidněji.
Zdá se, že všechny druhy umění byly zcela umlčeny. Uměním nemyslím něco elitářského. Masová kultura je také umění, pouliční kultura také. Například stand-up, což byla poměrně okrajová umělecká forma, jedna z posledních, v níž bylo možné nazývat věci pravými jmény. Komici, kteří zůstávají v Rusku, to už dělat nemohou. Nemyslíš, že street art je takřka poslední oblastí, kde se dá ještě o něčem upřímně mluvit?
Myslím, že máš pravdu. Ve skutečnosti můžete mluvit ve všech žánrech, ale jak jsem řekl, pro práci na ulici je překonání strachu základní dovedností. Bez něj se nedá udělat vůbec nic. V případě ostatních žánrů je to možná nepovinná součást praxe. Proto pro ostatní umělce může být obtížnější překonat strach. Přesto se to děje.
Takže ano, ulice rezonuje. Klíčovou kategorií je přitom nezávislost. Aby člověk mohl pracovat na ulici, musí mít vůli mluvit. A pomoc přátel. V tomto smyslu vzdávám hold všem lidem, kteří to dělají. A nemyslím si, že je důležité měřítko nebo rafinovanost projektů. Pro mě je důležité udělat něco monumentálního, ale samolepka nerezonuje o nic méně. Protože všechny tyto výroky si najdou svého diváka. A to zviditelňuje nesouhlas. Ulice funguje.
Všichni znají tvou práci „Objal bych tě, ale jsem jen text“. Myslíš si, že se brzy vrátíme k streetartu, který bude vypovídat o nás, a ne jen o našem odporu proti systému? Dnešní ulice mluví o konfrontaci s okolím. O nás samých toho ve vizuálním jazyce mnoho nezbylo. Jako bychom se v tom všem sami ztratili.
Máš pravdu, ale ve válce to tak prostě je. Mám pocit, že teď musíme mluvit právě o tom. Ale pro mě byly sféry poetična a politiky vždycky blízké. I teď si myslím, že by bylo dobré udělat nějakou poetickou práci. Je totiž třeba objektivně říct, že naše duše nemohou unést břemeno, které na ně bylo vloženo. Je to velmi těžké. A poetické obrazy jsou důležité, abychom se v dnešní době nezbláznili. Vše se ale odvíjí od situace.
Myslím, že až válka skončí, stanou se důležitým tématem memoriální výpovědi. Vzpomínky na lidi, kteří přišli o život. To lze ztvárnit v různých žánrech, nejen ve formě žulové a bronzové veteše.
Rozhovor vedla NATALJA GREDINOVÁ.
Z ruského originálu Если запугать людей столь несложно, то как расколдовать их обратно? vydaného magazínem Meduza pro Deník Referendum přeložila JITKA KOMENDOVÁ.