Řekni něco o místě, kde jsi svou práci „Žít minulostí“ instaloval. Proč sis vybral právě třídu Kosmonautů?

Je to křižovatka třídy Kosmonautů a třídy Vítězství ve čtvrti Uralmaš. Nemůžu říct, že jsem si to místo vybral. Spíše si ono vybralo mě. Vždycky se mi líbily konstrukce, které zbyly po dřívějších nápisech na domech — jsou jako stránka, na níž chybí slova. A tady stojí takových konstrukcí hned několik. Jsou uspořádány tak, že nejdříve vidíte jednu, a za ní se pak objeví další. To, že na třetím domě z původního nápisu zůstal srp a kladivo, mě samozřejmě velmi zaujalo. A také interpunkční znaménka. Je docela složité umístit text, když už máte nějakou strukturu vymezenou interpunkcí.

Srpu a kladiva jsem si všimla. Ale jaká interpunkční znaménka tam byla?

Na prvním domě byla pomlčka a na druhém vykřičník. To samo o sobě předpokládá nějakou krátkou a zvučnou frázi. Přesně to se mi líbí. Historicky tam byl nápis „Náš cíl — komunismus!“. To jsem se dověděl až později, protože moc lidí to neví.

Místo si tedy vybralo mě. Stejné to bylo i s textem. Velmi rychle jsem si uvědomil, že právě tato slova tam musí být. Nějaké alternativní varianty jsem neměl.

Ale pouhých pár dní před válkou se jedna varianta přece jen objevila. Byla to přímá, striktně protiválečná fráze. Myslím, že kdybychom se do toho hned vrhli, nejspíš bychom ta písmena smontovali v noci z 23. na 24. února. Dokážeš si to představit?

Myslíš ta slova, která jsou nyní na plakátech nahrazována hvězdičkami a za která jsou lidé pokutováni?

Něco na ten způsob. V zajímavější podobě, ale význam je stejný. Samozřejmě by to bylo působivé. Ale diskutovali jsme o tom a rozhodli jsme se pro hlubší prohlášení.

Ukázalo se tedy, že mám místo i text. Ale poměrně dlouho jsem zvažoval načasování práce. Psal jsem o tom v doprovodném textu: o této práci jsem přemýšlel několik let, ale připadalo mi, že příliš neodpovídá době. Nehodila se do tehdejší doby. Ale na konci roku 2021 se věci změnily a my jsme začali na projektu pracovat.

Když vypukla válka, opět jsem cítil, že to není ono. Ve válce musíte mluvit ostře a přímo. Proto jsme se rozhodli projekt odložit. Teď si myslím, že to bylo dobře, protože dopady války pociťujeme ve společnosti, ve vnitřní politice. Kruhy se od ní šíří pořád dál, ovlivňuje všechny. Teď ten nápis vyznívá tak, jak má.

Samotnou frázi „Žít minulostí!“ jsi vymyslel na konci roku 2021?

Ne, objevila se někdy v letech 2017-2018.

Takže už tehdy sis uvědomoval chorobnou fixaci společnosti na minulost?

Samozřejmě, to bylo očividné. Zdálo se ale, že pořád zůstává nějaký prostor, nějaká alternativa. Pak se ale všechno zhroutilo.

Před nedávnem jsem si vytvořil jednoduchou definici toho, co dělám. Cítím se jako zrnko písku mezi dvěma masami hmoty — jazykem a městem. Říkám tomu masy hmoty, protože cítím, jak mě i nás všechny omezují. Jsou to hranice světa. O městě to platí méně, ale pokud jde o jazyk, nevím — mimo jazyk mě nic nenapadá. Je to přesně hranice mého vědomí. Zatímco o hledání v tunách slovní rudy dobře vyprávějí básníci, já dělám totéž ve městě. Zkoumám městský prostor. Místo, kde se objevila má práce, je úžasný nález, poklad.

Když vidím slova viset na obloze, přemýšlím o tom, jak to funguje. Je to archetyp vizuálního vnímání. Něco, co souvisí se samotnou formou vědomí: když zavřete oči a představíte si, že vám do hlavy přicházejí myšlenky, objeví se někde mírně nad úrovní vašeho pohledu. Když otevřu oči a spatřím slova na střeše, je to uskutečnění onoho vnitřního pocitu. Navíc v tom měřítku to vše působí velmi přesvědčivě.

Této sugestivnosti využívá státní moc, a proto hesla trčí na střechách. A zde se dostáváme k otázce obsahu. Vždyť ty domy s prázdnými rámy jsou účinný nástroj propagandy. A já si kladu otázku, jak tu formu hacknout? Jak jí dát užitečné vyznění?

„Žít minulostí!“ je prohlášení. A pro mě je velmi důležité, že každý, kdo tu větu slyší, cítí, že mu věší bulíky na nos. Protože žít minulostí je k ničemu, to je každému jasné. Dochází tedy k nabourávání formy a k takové malé, ale razantní desovětizaci.

Nepřekvapuje tě, jak moc myšlenka z roku 2017 zapadá do dnešního kontextu války?

Překvapuje. Nemohu to nazvat „nepříjemné překvapení“. Je to skutečná noční můra. Nazývám věci pravými jmény, to je vše. Není to vůbec předvídavost. Myslím, že když se pozorně rozhlédnete kolem sebe, analyzujete, co se děje, a posloucháte, co lidé říkají, můžete vše pochopit předem.

Náš státní systém má obrovskou setrvačnost. Existuje malá časová rezerva, období mezi rozhodnutím a jeho realizací, což je prostor, okamžik akce. Je to zkrátka jako surfování. Musíte chytit vlnu a snažit se na ní jet co nejdéle. No a pak to bolí.

Myslíš, že nebýt války, tvou práci by odstranili stejně rychle?

Myslím, že ano. Ve skutečnosti tam visela dva dny a dvě noci, což je obrovské štěstí. Použili jsme malý trik: práci jsem zveřejnil až 12. června večer. Kdybych to udělal brzy ráno, je pravděpodobné, že by někdo okamžitě zareagoval. Vzhledem k tomu, že samotný formát je poměrně velkolepý, vypadá jako něco oficiálního. Když stojíte na křižovatce, nenapadlo by vás, že tam někdo v noci vlezl a přišrouboval to.

Zajímavé je, že v době, kdy jsme instalaci prováděli, se konal vlastenecký maraton — závodníci běželi po trase ve tvaru písmene Z a večer se konal koncert Julie Čičerinové. V ten den se tedy v té čtvrti sémantické nálože vyrovnaly.

Jak obtížné bylo ten nápis na místě smontovat?

Bohužel nemohu z konspirativních důvodů prozradit všechny podrobnosti. Ve skutečnosti je to docela frustrující, protože by bylo dobře, kdyby se o hrdinech — mých přátelích, kteří to všechno udělali, vědělo. Bez nich by to bylo naprosto nemožné.

Zpočátku se vůbec nic nedařilo, vždy jsme ale dokázali sebrat síly. Můj tým má jedinečné zkušenosti, díky nimž bylo možné vše navrhnout a naplánovat tak, abychom instalaci provedli co nejprecizněji a nejtišeji.

Plánovali jste hned od začátku, že budete demontáž nápisu „Žít“ natáčet?

Ano, ale ani to úplně nevyšlo. Ukázalo se totiž, že video je ve výsledku směšné. O to se postarali chlapi, kteří nápis demontovali. Vypadají opravdu komicky a neohrabaně. Takoví mimoni. Ve srovnání s tím, jak probíhala demontáž nápisu, vypadala naše práce jako vrchol profesionality! Protože pověsit něco na střechu je zodpovědná věc. Co když to spadne?

A ještě k tomu velmi efektně shazovali ta písmena ze střechy.

Tak to jsem opravdu nemohl předvídat. Protože takhle se to nedělá. Ze střechy se musí předměty spouštět na laně.