Řekni něco o místě, kde jsi svou práci „Žít minulostí“ instaloval. Proč sis vybral právě třídu Kosmonautů?

Je to křižovatka třídy Kosmonautů a třídy Vítězství ve čtvrti Uralmaš. Nemůžu říct, že jsem si to místo vybral. Spíše si ono vybralo mě. Vždycky se mi líbily konstrukce, které zbyly po dřívějších nápisech na domech — jsou jako stránka, na níž chybí slova. A tady stojí takových konstrukcí hned několik. Jsou uspořádány tak, že nejdříve vidíte jednu, a za ní se pak objeví další. To, že na třetím domě z původního nápisu zůstal srp a kladivo, mě samozřejmě velmi zaujalo. A také interpunkční znaménka. Je docela složité umístit text, když už máte nějakou strukturu vymezenou interpunkcí.

Srpu a kladiva jsem si všimla. Ale jaká interpunkční znaménka tam byla?

Na prvním domě byla pomlčka a na druhém vykřičník. To samo o sobě předpokládá nějakou krátkou a zvučnou frázi. Přesně to se mi líbí. Historicky tam byl nápis „Náš cíl — komunismus!“. To jsem se dověděl až později, protože moc lidí to neví.

Místo si tedy vybralo mě. Stejné to bylo i s textem. Velmi rychle jsem si uvědomil, že právě tato slova tam musí být. Nějaké alternativní varianty jsem neměl.

Ale pouhých pár dní před válkou se jedna varianta přece jen objevila. Byla to přímá, striktně protiválečná fráze. Myslím, že kdybychom se do toho hned vrhli, nejspíš bychom ta písmena smontovali v noci z 23. na 24. února. Dokážeš si to představit?

Myslíš ta slova, která jsou nyní na plakátech nahrazována hvězdičkami a za která jsou lidé pokutováni?

Něco na ten způsob. V zajímavější podobě, ale význam je stejný. Samozřejmě by to bylo působivé. Ale diskutovali jsme o tom a rozhodli jsme se pro hlubší prohlášení.

Ukázalo se tedy, že mám místo i text. Ale poměrně dlouho jsem zvažoval načasování práce. Psal jsem o tom v doprovodném textu: o této práci jsem přemýšlel několik let, ale připadalo mi, že příliš neodpovídá době. Nehodila se do tehdejší doby. Ale na konci roku 2021 se věci změnily a my jsme začali na projektu pracovat.

Když vypukla válka, opět jsem cítil, že to není ono. Ve válce musíte mluvit ostře a přímo. Proto jsme se rozhodli projekt odložit. Teď si myslím, že to bylo dobře, protože dopady války pociťujeme ve společnosti, ve vnitřní politice. Kruhy se od ní šíří pořád dál, ovlivňuje všechny. Teď ten nápis vyznívá tak, jak má.

Samotnou frázi „Žít minulostí!“ jsi vymyslel na konci roku 2021?

Ne, objevila se někdy v letech 2017-2018.

Takže už tehdy sis uvědomoval chorobnou fixaci společnosti na minulost?

Samozřejmě, to bylo očividné. Zdálo se ale, že pořád zůstává nějaký prostor, nějaká alternativa. Pak se ale všechno zhroutilo.

Před nedávnem jsem si vytvořil jednoduchou definici toho, co dělám. Cítím se jako zrnko písku mezi dvěma masami hmoty — jazykem a městem. Říkám tomu masy hmoty, protože cítím, jak mě i nás všechny omezují. Jsou to hranice světa. O městě to platí méně, ale pokud jde o jazyk, nevím — mimo jazyk mě nic nenapadá. Je to přesně hranice mého vědomí. Zatímco o hledání v tunách slovní rudy dobře vyprávějí básníci, já dělám totéž ve městě. Zkoumám městský prostor. Místo, kde se objevila má práce, je úžasný nález, poklad.

Když vidím slova viset na obloze, přemýšlím o tom, jak to funguje. Je to archetyp vizuálního vnímání. Něco, co souvisí se samotnou formou vědomí: když zavřete oči a představíte si, že vám do hlavy přicházejí myšlenky, objeví se někde mírně nad úrovní vašeho pohledu. Když otevřu oči a spatřím slova na střeše, je to uskutečnění onoho vnitřního pocitu. Navíc v tom měřítku to vše působí velmi přesvědčivě.

Této sugestivnosti využívá státní moc, a proto hesla trčí na střechách. A zde se dostáváme k otázce obsahu. Vždyť ty domy s prázdnými rámy jsou účinný nástroj propagandy. A já si kladu otázku, jak tu formu hacknout? Jak jí dát užitečné vyznění?

„Žít minulostí!“ je prohlášení. A pro mě je velmi důležité, že každý, kdo tu větu slyší, cítí, že mu věší bulíky na nos. Protože žít minulostí je k ničemu, to je každému jasné. Dochází tedy k nabourávání formy a k takové malé, ale razantní desovětizaci.

Nepřekvapuje tě, jak moc myšlenka z roku 2017 zapadá do dnešního kontextu války?

Překvapuje. Nemohu to nazvat „nepříjemné překvapení“. Je to skutečná noční můra. Nazývám věci pravými jmény, to je vše. Není to vůbec předvídavost. Myslím, že když se pozorně rozhlédnete kolem sebe, analyzujete, co se děje, a posloucháte, co lidé říkají, můžete vše pochopit předem.

Náš státní systém má obrovskou setrvačnost. Existuje malá časová rezerva, období mezi rozhodnutím a jeho realizací, což je prostor, okamžik akce. Je to zkrátka jako surfování. Musíte chytit vlnu a snažit se na ní jet co nejdéle. No a pak to bolí.

Myslíš, že nebýt války, tvou práci by odstranili stejně rychle?

Myslím, že ano. Ve skutečnosti tam visela dva dny a dvě noci, což je obrovské štěstí. Použili jsme malý trik: práci jsem zveřejnil až 12. června večer. Kdybych to udělal brzy ráno, je pravděpodobné, že by někdo okamžitě zareagoval. Vzhledem k tomu, že samotný formát je poměrně velkolepý, vypadá jako něco oficiálního. Když stojíte na křižovatce, nenapadlo by vás, že tam někdo v noci vlezl a přišrouboval to.

Zajímavé je, že v době, kdy jsme instalaci prováděli, se konal vlastenecký maraton — závodníci běželi po trase ve tvaru písmene Z a večer se konal koncert Julie Čičerinové. V ten den se tedy v té čtvrti sémantické nálože vyrovnaly.

Jak obtížné bylo ten nápis na místě smontovat?

Bohužel nemohu z konspirativních důvodů prozradit všechny podrobnosti. Ve skutečnosti je to docela frustrující, protože by bylo dobře, kdyby se o hrdinech — mých přátelích, kteří to všechno udělali, vědělo. Bez nich by to bylo naprosto nemožné.

Zpočátku se vůbec nic nedařilo, vždy jsme ale dokázali sebrat síly. Můj tým má jedinečné zkušenosti, díky nimž bylo možné vše navrhnout a naplánovat tak, abychom instalaci provedli co nejprecizněji a nejtišeji.

Plánovali jste hned od začátku, že budete demontáž nápisu „Žít“ natáčet?

Ano, ale ani to úplně nevyšlo. Ukázalo se totiž, že video je ve výsledku směšné. O to se postarali chlapi, kteří nápis demontovali. Vypadají opravdu komicky a neohrabaně. Takoví mimoni. Ve srovnání s tím, jak probíhala demontáž nápisu, vypadala naše práce jako vrchol profesionality! Protože pověsit něco na střechu je zodpovědná věc. Co když to spadne?

A ještě k tomu velmi efektně shazovali ta písmena ze střechy.

Tak to jsem opravdu nemohl předvídat. Protože takhle se to nedělá. Ze střechy se musí předměty spouštět na laně.

Ty jsi teď v Rusku. V posledních měsících se mnoho lidí rozhoduje, zda zůstat, nebo odejít. Proč ses rozhodl zůstat?

V prvních týdnech války jsem byl nepříjemně překvapen rychlostí, s jakou se lidé z Ruska rozprchli. Opravdu jsem nechápal proč. Samozřejmě, že mnoho lidí se skutečně ocitlo v nebezpečí, ale ne všichni. Podle mě to nejzajímavější ještě nezačalo. (Směje se). Proto jsem tady.

Pak mi začalo docházet, že mnoho lidí emigrovalo jen proto, aby se něčím zaměstnali. Přestěhovat se do jiné země, žít v jiné společnosti je poměrně obtížná a bolestná zkušenost. A odvádí vaši pozornost od toho, co se děje. Tento eskapismus chápu a neodsuzuji ho. Ale sám necítím podobnou touhu ani si nemyslím, že na to mám právo.

Pokud jde o mé přání být zde, celkově mě k tomu vede zvědavost. Jedna věc je být proti systému v nějaké vyspělé demokratické společnosti, druhá věc je být v Rusku v roce 2022. Je to hra s nejvyššími možnými sázkami. A je to velmi zajímavé. Jako to zpívá skupina Kurara: „Je snadné být dobrý, když je všechno kolem úžasné.“ Teď je tu všechno jinak, a to mě zajímá.

Nebojíš se o svou bezpečnost? Snadno by ti mohli přišít paragraf o fake news nebo diskreditaci armády. Vždyť ty se vykládají velmi široce. Nemáš strach?

Samozřejmě, že mám. Ale pro mě je to především výzkum. Myslím na to každý den. Když je lidi tak snadné zastrašit, jak jim pak znovu vrátit svobodu? Je to otázka, která mě trápí. Zároveň můžu neustále něco objevovat. Podle mě lze odpověď na tuto otázku nalézt jedině tehdy, nacházíte-li se uvnitř.

Nemůžete si říct: „Neboj se. Přestaň se bát.“ To nefunguje. Boj se strachem je osobní praxe. Je to dlouhá cesta a já po ní jdu už dlouho. Bylo by divné teď uhnout.

Nedávno jsem zcela náhodou našel definici, která mi mnohé věci vysvětlila. „Teror je indoktrinace bezmoci.“ Pomyslel jsem si: Jasně, takhle to funguje. Tak lze popsat ruskou vnitřní politiku. A já se ptal sám sebe: Jsem bezmocný? Samozřejmě si uvědomuji, že nejsem. Bezmoc je pro mě situace, ze které není úniku. Když stojíte u zdi, je to bezmoc. A k tomu je u nás přece jen ještě daleko, takže pořád je co dělat. Toto pochopení mi velmi pomáhá.

Je pro tebe teď během války těžší o něčem mluvit? Vstupuje do hry autocenzura? Vzdáváš se teď kvůli tomu nějakých projektů?

Samozřejmě jsem dnes přemýšlel o našem rozhovoru. Oříšek pro mě je, jak říct celou pravdu a nedostat za to patnáct let.

Děkuji, že jsi souhlasil. Z celého srdce.

Autocenzura u mě nikdy nepřestala fungovat. Protože mám pořád na zřeteli, že moje díla jsou na ulici na očích obrovského množství lidí. A jak působí na diváka. Dalo by se ale říct, že nad sebou nemám žádnou vnější cenzuru — dělám si, co chci. Ale procházím mnoha fázemi, kdy zvažuji, co chci říct.

Někdy to má až mystický nádech. Když jsem se díval, jak hoří moje práce Future, vypadalo to natolik drsně, až jsem začal tušit, že s takovými rituály by si člověk neměl zahrávat. Události v mém osobním životě pak ukázaly, že jsem se nemýlil. Stalo se toho hodně.

Mám dojem, že jsi v tomto díle vyjádřil pocit strachu z budoucnosti, který v posledních letech pronásleduje mnoho lidí. Jak jsi na to vůbec přišel?

Je to docela spletitý příběh. Bylo to v letech 2011-2012, po demonstracích na Bolotném náměstí. V té době to pro mě byla politická práce. Představoval jsem si to takhle: nekonečné zasněžené pole, ruská krajina. V ní to jediné slovo. Chtěl jsem, aby do ní člověk házel molotovy a všechno to shořelo. Jenže tehdy jsem neměl dostatek inženýrských zkušeností, abych to mohl udělat ve správném měřítku. Celé jsem to proto odložil.

Ale ten obraz už rezonoval, lidé ho cítili. V roce 2012 Santiago Sierra provedl takovou práci v Barceloně, ale slovo „Future“ spálil před domem, ve městě. A mělo to jiný kontext. Podíval jsem se na něj a pomyslel si: „To je něco, takové synchronní nápady.“ A nechal jsem to být.

V roce 2020 jsem si uvědomil, že nastal správný čas, abych se do toho pustil. Tady se dostávám k otázce, která mě hodně zaměstnává. Je to pocit zodpovědnosti vůči idejím, které vás napadnou.

Jsem přesvědčen, že se to může stát jen jednou — a pokud si ideu nezapíšete, už se nikdy neobjeví. Vytáhnout slova z nebytí je docela vážná práce. Jedna moje přítelkyně řekla, že hlava je půda plná mrtvých holubů. Hlava plná nevyřčených slov, neuskutečněných prací. Často si na ten příměr vzpomenu.

Takže pokud cítíš vůči nějaké ideji zodpovědnost, jsi povinen ji realizovat. I když má mystický a děsivý význam jako v případě „Future“. Prostě se pak musíš vyrovnat s důsledky?

Ano. Pro mě v tom není žádný rozpor. Protože mám blízko k eschatologickému naladění ducha. Jak se zpívá v písni skupiny Psýche: „Svět je nemocný.“ Právě o tom jsem vždycky chtěl mluvit a také mluvím.

Pocit odpovědnosti je z velké části právě tím důvodem, proč zůstávám v Rusku. Cítím zodpovědnost vůči klukům, kteří jsou mladší než já. Chápu, že je to z velké části věc podvědomí. Když jdu po ulici a vidím jejich krásné mladé tváře, říkám si: Sakra, oni za to nemůžou! Kde budou vyrůstat? Proč se to děje?

Rád bych udělal něco pro to, aby tu nebylo tak dusno. Myslím, že moje generace se na to docela hodí. Byli jsme mladí kolem roku 2000, což koneckonců byla doba nesrovnatelně svobodnější než dnes. A tuhle zkušenost je třeba předat dál.

Můj přítel Kuzma má ohledně toho, co se děje, teorii. Podstatou je, že lidé, kteří jsou nyní na samém vrcholu a jsou se vším spokojeni, zažili zlaté období svého života v 70. letech. V éře stagnace. A oni teď vědomě nebo nevědomky tuto dobu reprodukují. Je to velmi jednoduchý koncept, ale při pohledu na tyto lidi bych to nekomplikoval. Toto je vyčerpávající popis — žít minulostí. Buďme jako v 70. letech, kdy nám ještě stál…

Takže my bychom měli reprodukovat tučná nultá léta.

Věřím, že když pochopíme, jak to funguje, můžeme se takovému chování vyhnout a dělat věci jinak.

Kde jsi byl 24. února? Jak ses o válce dozvěděl?

Byl jsem doma. Probudil jsem se velmi brzy, asi v pět hodin. Podíval jsem se na internet — a co na to říct… byl jsem v šoku. Začal jsem psát a volat svým přátelům, mám jich na Ukrajině docela dost. Přišlo mi logické to udělat okamžitě.

Důležitou roli v tom hraje moje rodinná historie. Můj dědeček se narodil v Sumské oblasti. A svou první vzpomínku v životě má na německou bombu, která spadla v jeho městě. Vyrazilo to skla a on se schoval pod postel. Pak přiběhla jeho matka, které se nic nestalo. Je to jeho první vzpomínka v životě. Nyní je mu sedmaosmdesát let.

Dovedeš si představit, že by jeho předposlední vzpomínkou byla zpráva o bombě, která padá na jeho rodné město, ale tentokrát je to bomba z Ruska? Dá se vymyslet zvrácenější a děsivější situace? Muselo to dojít až sem? Je to prostě neuvěřitelné.

Celkově jsem to bral spíše chladně. Nejspíš proto, že v době, kdy začala válka, jsem měl málo emočních sil. Podařilo se mi zachovat si zdravý cynismus. Ale téma války pro mě bylo vždycky důležité.

Když jsem byl malý, měl jsem velké fotoalbum s názvem 50 let Rudé armády. Na začátku byla řada fotografií zářících zbraní, letadel, dělostřelectva. A pak tam byla malá kapitola s vyděšenými dětmi, zmrzlými těly — a ta na mě zapůsobila mnohem víc. Tu knížku jsem si prohlížel mnohokrát. Asi jsem si už tehdy ve své malé hlavě vytvořil postoj k válce.