Před válkou a na jejím začátku jste přednášela na univerzitě. Proč jste musela toto místo opustit a následně odejít z Ruska?

Všechno to začalo 24. února. Když jsem se toho strašného rána dozvěděla o bombardování Ukrajiny, byl to pro mě jako pro mnoho jiných lidí šok, přestože nevyhnutelnost války byla jasná už 22. února, kdy byla na Ukrajině rozmístěna vojska. Nepamatuji si, jak jsem se dostala do práce: všechno bylo jako v mlze.

Jsem přesvědčená, že je povinností učitele pomáhat studentům orientovat se ve smysluplných věcech světa. Proto jsem přednášku zahájila úvodními slovy o našem novém společném historickém okamžiku. Vysvětlila jsem jim i to, že ten den se budu chovat jinak než obvykle a požádala jsem o pochopení.

Vždyť to byl jen příklad zdravé reakce na katastrofu. Katastrofa by měla být vnímána jako katastrofa. Po krátkém úvodu jsem přešla k hlavnímu tématu přednášky. Jeden ze studentů si ale šel stěžovat na vedení univerzity.

Zavolali mi přímo na přednášku a řekli mi: „Okamžitě toho nechte, univerzita stojí mimo politiku, mlčte, nebo to budeme řešit.“ Samozřejmě jsem odpověděla, že jsem dostatečně kompetentní na to, abych věděla, jak vést výuku.

Zároveň jsem si ale uvědomila, že mi univerzita ponechala jen tři možnosti: buď budu dál mluvit pravdu, a v tom případě mě někdy příště násilím vyvedou z učebny, nebo se zatížím vlnou propagandistických lží, anebo budu mlčet a předstírat, že se nic neděje. Od začátku své pedagogické práce jsem si slíbila, že budu na univerzitě přesně do té doby, dokud to bude v souladu s mým svědomím. A tak jsem si vybrala čtvrtou možnost — odejít z univerzity.

Protože to bylo nesnesitelné, protože všechno kolem mě postupně zarůstalo nechutnou propagandou, která byla čím dál agresivnější a univerzita se do ní čím dál víc zapojovala. Podala jsem výpověď.

Můj kolega udělal totéž ze solidarity se mnou a z protestu proti tomu, co se děje na univerzitě i v zemi. Protože jsme se už ani v posluchárně nemohli cítit svobodní a nebyli jsme schopní najít ostrůvek smyslu uprostřed diktatury, znamenalo to, že náš čas na univerzitě prostě skončil.

Často se říkalo, že dnešní ruská mládež už se stala součástí globálního světa, přemýšlí jinak a nevnímá se jako součást zaostalé, rigidní struktury. První týdny války ukázaly výrazný nárůst podpory „speciální vojenské operace“, a to i mezi mladými lidmi. Kde jsme se tedy zmýlili?

Studenti jsou nepopsaný list a mají předpoklady pro některé nové schopnosti — včetně svobody. Tyto predispozice a schopnosti však u dnešních studentů aktivně potlačuje starší generace, která je prodchnuta imperiálním, sovětským myšlením.

Současný režim v Rusku aktivizuje tu nejhorší, nejvíce nemorální setrvačnost, zapojuje ty nejhorší osobnostní vlastnosti: infantilitu, nezodpovědnost, adorování násilí, samolibost, která využívá vlastní kulturní či etnický původ jako odpustek. Děje se to v médiích, ve školství, v každodenním životě.

Už od školy jsou dnešní studenti formováni třemi velmi nebezpečnými faktory. Prvním je přesvědčení, že jsou děti. Většina studentů o sobě takto mluví až do dospělosti, ještě ve dvaadvaceti letech.

Druhým je přesvědčení, že všichni dospělí jsou stejní a mají vždycky pravdu. V tom spočívá nebezpečí občanské infantilizace, které jsme v Rusku svědky, občanské bezradnosti, pasivity: někde někdo něco rozhodne za mě, přijdou nějací dospělí, všechno zařídí, udělají správně, já do toho nemohu zasahovat.

Ozývá se to i v současné veřejné rétorice o válečných zločinech ruské státní moci: oni jsou autority, oni to vědí nejlépe, my jsme malí, my nic nezmůžeme. V podstatě celá ruská mládežnická kultura je založená na udržování této setrvačnosti politického vyloučení jednotlivce.

A za třetí je to představa, že vše neradostné je podezřelé, potenciálně nebezpečné, znepokojující, spjaté s depresí a nějakým druhem psychopatologie.

Když studenti přijdou na můj kurz a začnou přemýšlet o tématech, jimž se věnují studovaní autoři, poprvé si uvědomí, že svět není Disneyland s růžovými poníky a že existují nějaké problémy, místa napětí, traumata. Je to pro ně šok.

Velmi často se stává, že ti nejcitlivější studenti odcházejí z mých seminářů s pocitem diskomfortu, který jim byl vždy prezentován jako neslučitelný s normalitou, nepřijatelný. Ve výsledku tito mladí lidé vyznávají řád jako základní hodnotu.

Uvažujeme-li o současné ruské mládeži, je také třeba brát v úvahu, že dnes máme před sebou velké množství dětí veteránů z Afghánistánu a obou čečenských válek. Řada z nich zažívala v rodině domácí násilí, na které ruská společnost nikdy neměla žádný lék.

Ať tak či onak, značnou část studentů tvoří traumatizovaní, týraní mladí muži a ženy, často vyrůstající v depresivních regionech. Někteří se přizpůsobí a začnou mluvit hlasem systému, protože je to jediný způsob, jak necítit bolest.

Druhou reakcí je odhodlání protestovat, ale často až poté, co vidí, že někde jinde ve světě existuje alespoň teoretická možnost chápat jejich zkušenost jako problém, jako trauma. Jen vzácně se v Rusku vyskytuje výjimka z tohoto pravidla: lidé, kteří měli možnost šťastně a reflektovaně dospět.

Bohužel jsou v menšině. Jsou však schopni pochopit bolest druhých lidí a reagovat dospělým způsobem na její příčiny. Jsou potenciálně připraveni čelit sovětské strnulosti něčím novým, proti hodnotě řádu postavit hodnotu svobody a učinit ji součástí své identity.

O tyto mladé lidi se teď bojím nejvíc, protože jsou, obrazně řečeno, schopni vrhnout se do ohně. Pedagog pak stojí před velkým morálním dilematem. Má je podnítit k protestu? To je spojeno s obrovským rizikem, s nímž nemají žádné zkušenosti. Nebo má o možnosti protestu mlčet? To je také nemorální. Vždyť studentstvo je potenciálně nejdůležitějším subjektem politické vůle.

Kdyby lidé schopní svobodného myšlení jednoho dne udali tón, konformisté by jim nakonec byli pravděpodobně nuceni naslouchat. Možná by si přitom také začali osvojovat svobodu a nezávislé myšlení jako hodnotu. Ale… stane se to někdy?

Již mnoho let spojujete výuku a výzkum s občanským aktivismem. S jakými obtížemi jste se přitom setkala?

Samozřejmě je velmi obtížné tyto věci skloubit, už vzhledem k tomu, že učitelům se v Rusku neustále zvyšuje objem práce. Každým rokem přibývá výukových hodin a nepedagogické práce, takže pro vědecké bádání už vám zůstávají jen noci.

Nejde ale jen o čas. Univerzita je instituce, která je ve vleku nálad a rozmarů režimu. V autoritářských poměrech to ještě není zcela zřejmé, ale když se stane společnost totalitní, je to viditelné a hmatatelné.

Pracovala jsem na jedné univerzitě s velmi přísným, polovojenským charakterem. Byla to univerzita, kde jste museli nosit uniformu a zvyknout si na bezprecedentní kontrolu — včetně kontroly sociálních sítí, osobního života a pracoviště.

Stále žijete s rizikem, že vám kvůli politickému a občanskému aktivismu zakážou vykonávat profesi. Na každou demonstraci proto jdete s pocitem, jako by to byl váš poslední zápas. Loučíte se se vším, na čem vám záleží. Na tento fatalismus si však zvyknete a stane se součástí vašeho každodenního života.

Musíte se naučit zachovávat anonymitu v médiích a na sociálních sítích, musíte si vytvářet falešné účty a neustále se snažit být neviditelní, bezejmenní a anonymní. Nejednou jsem stála před otázkou, kde jsem užitečnější: v posluchárně, kde jsem mohla dát lidem podněty k přemýšlení, k nalezení vlastní cesty, nebo na demonstraci, kde se stanu součástí kolektivního politického subjektu. To mi také vždycky připadalo důležité.

Opravdu jsem to nechtěla obětovat, a nakonec jsem to neudělala — pohybovala jsem se v občanském sektoru, ale vše jsem co nejvíce skrývala. Je to dvojí život, musíte být velmi opatrní a stále chodit po špičkách.

Zabývala jste se vědeckým bádáním o anarchismu. Jak to, že vám takové téma vůbec prošlo?

V Rusku pro to existuje poměrně zábavné vysvětlení. Na jedné straně je to velmi slabá recepce zahraničních intelektuálních směrů 20. a ještě více 21. století. Z těch, kteří rozhodují o tom, co se nesmí či smí, totiž téměř nikdo nečte ani anglicky a už mnoho let pravděpodobně ani rusky.

Proto je pro ně často snazší se vším souhlasit než si přiznat ztracenou kompetenci. Po semináři, který jsem věnovala Louisi Althusserovi, za mnou přišel jeden student a zeptal se mě, jak je možné, že čteme takovýto text přímo v posluchárně a tento autor není zakázaný. Odpověděla jsem mu: „Ti, kteří mohou tento text zakázat, ho nejsou schopni číst. A až toho budou schopni, přestanou pracovat pro ty, kteří něco zakazují.“

Ale případy cenzury v akademických kruzích nejsou nijak neobvyklé. Několikrát se mi stalo, že mé články, schválené v nezávislém recenzním řízení ve vědeckém časopise, byly někým z nadřízených zamítnuty téměř ve fázi tisku. Bez vysvětlení důvodů: článek byl jednoduše stažen. Existuje také řada dalších příkladů, kdy se téma disertační práce stalo důvodem k jejímu zamítnutí. Akademické prostředí tak v posledních letech tíhne k trapné, vědomé ztrátě kompetence, byrokratické lenosti a ochotě sloužit režimu za každou cenu.

Státní moc ale může zcela zakázat i celé obzvláště podezřelé akademické a univerzitní obory. Nedávno jedna moskevská univerzita zrušila katedru politické žurnalistiky.

Je jasné, že žádný úředník by Althussera nečetl. Takovým věcem z principu nerozumí. Ale to, že politická žurnalistika je něco nebezpečného, nejspíš pochopí. Cenzura tedy funguje, a to velmi tvrdě, ale v důsledku své vlastní neschopnosti nepříliš elegantně.

Cenzura se týká i umění. Jen konjukturní nebo mlčící umělci mají šanci dostat se k divákům. Setkala jsem se s tím, když jsem organizovala výstavy věnované sovětskému režisérovi Sergeji Paradžanovovi, který byl zcela nesmyslně obviňován z ukrajinského nacionalismu. Vyškrtání nepohodlných děl, cenzura katalogu a synopsí až po zákazy celé výstavy — to vše se v Petrohradu posledních let běžně dělo.

Cítila jste postupné stupňování nátlaku?

Vzhledem k trendům v současném Rusku mě samotnou velmi udivuje, že dosud nebyli zakázáni všichni autoři, o kterých se ve filozofii učí. Nemusela jsem vůbec dělat žádnou propagandu, stačilo otevřít jakoukoli knihu z učebního programu a vnímat, jak její stránky planou a dýchají. Z hlediska učebních osnov se nic nezměnilo, takže jsem učila podle programu až do konce.

Jako vědkyně jsem byla málokdy pod tlakem, protože mé texty splňovaly kritéria vědeckého textu a byly publikovány v rámci vědeckých časopisů. Ale jako zaměstnankyně univerzity a občanská aktivistka jsem samozřejmě čelila nátlaku bezpečnostních složek FSB, a to i přímo na univerzitě.

Jsou bdělí, ale my jsme na to byli připraveni. Celá ruská společnost je prostoupená sovětskou tradicí a vlivem konkrétní osoby s bohatou minulostí v KGB. Hlavním úkolem je hledat nepřátele. A každý „nepřítel“ je sledován.

Moji studenti byli taháni k tajným výslechům a vždycky na mě někdo donášel. Začalo to už dávno, ale telefonát z děkanátu přímo uprostřed přednášky byl pro mě novinka. Něco takového se nikdy předtím nestalo.

V posledních letech v ruském akademickém prostředí, a zejména na moskevských univerzitách k celé řadě poměrně významných čistek. Oběťmi byli opoziční učitelé, kteří se odvážili různými formami vystupovat proti politickým represím, vykonstruovaným kauzám, mučením a dalším formám zvůle mocenských struktur. Dnes pro učitele existuje jen velmi málo cest: buď mlčení, nebo lhaní, anebo vyhnanství.

Jaké mají šance protestovat lidé, kteří zůstali v Rusku? Jak jim lze pomoci zvenčí?

Bohužel v tomto jsem pesimista. Jinak bych zůstala v Rusku a nikam neutíkala, zvlášť bez jakýchkoli konkrétních vyhlídek. S bolestí se dívám na každého, kdo zůstal v Rusku a snaží se tam něco říct nebo udělat. Každý den někoho seberou.

Prohlídky, zatýkání a perzekuce se staly běžnou rutinou. Je velmi pravděpodobné, že veškeré protesty budou potlačeny. Jak lidé v těchto podmínkách přežijí a zda budou schopni něco říct, to si nedovedu představit.

Pokud něco přežije, bude to připomínat křesťanství epochy katakomb. Někde v kuchyni, mezi přáteli, formou samizdatu lidé vyjádří svůj názor, ale žádný občanský aktivismus už nebude možný.

Podle mého soudu existují dvě účinné formy pomoci. První je spjata s životem konkrétních lidí. Hlavním problémem je pro ně vycestování a vstup do jiné země, protože vízový režim je velmi komplikovaný a nyní se ještě zpřísňuje.

Velký počet lidí si prostě neví rady: nemají pozvání, nemají komu napsat, nemají kam jít, bojí se. I v případě, že už je člověk vystaven přímým perzekucím, ještě lze utéct, ale potřebuje určitou pomoc při překročení hranice.

Pokud člověk neutíká a nadále zůstává v Rusku, je důležité usnadnit mu vyjádřit se v zahraničí. Možná anonymně, jako ve 20. století, kdy vznikaly texty o tom, co se skutečně děje za železnou oponou a jak se cítí lidé, kteří tam žijí.

Je nezbytné, aby toto spojení nebylo přerušeno. Ztratíme-li totiž spojení s jakoukoli částí světa, hrozí nebezpečí, že se změní v peklo a my ztratíme nejen mnoho talentovaných lidí, ale i všechno to, co vytvořili.

Jak prožíváte zkušenost exilu vy sama?

Je to šokující. Najednou vidíte, že všechno, co jste patnáct let budovali, je v troskách. Rozhlížíte se po spáleništi a uvědomujete si, že vám nic nezbylo. Všechno bylo zničeno, nemáte minulost, přítomnost a pravděpodobně ani budoucnost. A nemáte kam jít.

V takových případech si říkám: „Jsi přece filozofka, tak si poraď...“ Upřímně řečeno, ne vždy to ale funguje. Na něco podobného jsme nebyli připraveni. Nejtěžší je sbalit si kufr. Každý ví, jak si sbalit kufr na týden, na čtrnáct dní, na měsíc, na dovolenou, na prázdniny, na sever nebo na jih, ale sbalit si kufr napořád není zrovna jednoduchý úkol.

Lepší je o tom moc nepřemýšlet, zamhouřit oči a běžet. Jiná cesta neexistuje. Doufám, že si časem buď zvyknu, nebo ta bolest nějak sama odezní.

O čem sníte?

Že naše vyhnanství nebude trvat věčně a že se z něj vrátíme ne příliš pozdě a skutečně domů. Tedy tam, kde už nebude strach, kde nebudeme muset vynakládat veškerou energii na boj s nejrůznějšími destruktivními silami moci, ať už má podobu kácení pralesů, zabíjení zvířat, rušení dětských nemocnic nebo vojenských invazí, ničení všeho a všude. A to v mnoha částech světa je situace ještě horší než v Rusku.

Chtěla bych, aby to jednou bylo jinak: aby síla společnosti, ani síla žádného jednotlivce nebyla vynakládána jen na přežití a na boj, ale na vybudování živých sítí horizontální kultury, na přítomnost v konstruktivním kolektivním prostředí, které neničí jednotlivce, umožňuje všem kontakt s krásou a křehkostí světa a jeho oslavu. A to, že je takový svět právě teď nedosažitelný, nám nebrání o něm snít a usilovat o něj.

OLGA ČADAJEVA, JITKA KOMENDOVÁ