↗

„Chtěla bych, aby to jednou bylo jinak: aby síla společnosti, ani síla žádného jednotlivce nebyla vynakládána jen na přežití a na boj, ale na vybudování živých sítí horizontální kultury, na přítomnost v konstruktivním kolektivním prostředí, které neničí jednotlivce, umožňuje všem kontakt s krásou a křehkostí světa a jeho oslavu. A to, že je takový svět právě teď nedosažitelný, nám nebrání o něm snít a usilovat o něj.“ Foto Archív Marie Rachmaninovové

Před válkou a na jejím začátku jste přednášela na univerzitě. Proč jste musela toto místo opustit a následně odejít z Ruska?

Všechno to začalo 24. února. Když jsem se toho strašného rána dozvěděla o bombardování Ukrajiny, byl to pro mě jako pro mnoho jiných lidí šok, přestože nevyhnutelnost války byla jasná už 22. února, kdy byla na Ukrajině rozmístěna vojska. Nepamatuji si, jak jsem se dostala do práce: všechno bylo jako v mlze.

Jsem přesvědčená, že je povinností učitele pomáhat studentům orientovat se ve smysluplných věcech světa. Proto jsem přednášku zahájila úvodními slovy o našem novém společném historickém okamžiku. Vysvětlila jsem jim i to, že ten den se budu chovat jinak než obvykle a požádala jsem o pochopení.

Vždyť to byl jen příklad zdravé reakce na katastrofu. Katastrofa by měla být vnímána jako katastrofa. Po krátkém úvodu jsem přešla k hlavnímu tématu přednášky. Jeden ze studentů si ale šel stěžovat na vedení univerzity.

Zavolali mi přímo na přednášku a řekli mi: „Okamžitě toho nechte, univerzita stojí mimo politiku, mlčte, nebo to budeme řešit.“ Samozřejmě jsem odpověděla, že jsem dostatečně kompetentní na to, abych věděla, jak vést výuku.

Zároveň jsem si ale uvědomila, že mi univerzita ponechala jen tři možnosti: buď budu dál mluvit pravdu, a v tom případě mě někdy příště násilím vyvedou z učebny, nebo se zatížím vlnou propagandistických lží, anebo budu mlčet a předstírat, že se nic neděje. Od začátku své pedagogické práce jsem si slíbila, že budu na univerzitě přesně do té doby, dokud to bude v souladu s mým svědomím. A tak jsem si vybrala čtvrtou možnost — odejít z univerzity.

Protože to bylo nesnesitelné, protože všechno kolem mě postupně zarůstalo nechutnou propagandou, která byla čím dál agresivnější a univerzita se do ní čím dál víc zapojovala. Podala jsem výpověď.

Můj kolega udělal totéž ze solidarity se mnou a z protestu proti tomu, co se děje na univerzitě i v zemi. Protože jsme se už ani v posluchárně nemohli cítit svobodní a nebyli jsme schopní najít ostrůvek smyslu uprostřed diktatury, znamenalo to, že náš čas na univerzitě prostě skončil.

Často se říkalo, že dnešní ruská mládež už se stala součástí globálního světa, přemýšlí jinak a nevnímá se jako součást zaostalé, rigidní struktury. První týdny války ukázaly výrazný nárůst podpory „speciální vojenské operace“, a to i mezi mladými lidmi. Kde jsme se tedy zmýlili?

Studenti jsou nepopsaný list a mají předpoklady pro některé nové schopnosti — včetně svobody. Tyto predispozice a schopnosti však u dnešních studentů aktivně potlačuje starší generace, která je prodchnuta imperiálním, sovětským myšlením.

Současný režim v Rusku aktivizuje tu nejhorší, nejvíce nemorální setrvačnost, zapojuje ty nejhorší osobnostní vlastnosti: infantilitu, nezodpovědnost, adorování násilí, samolibost, která využívá vlastní kulturní či etnický původ jako odpustek. Děje se to v médiích, ve školství, v každodenním životě.

Už od školy jsou dnešní studenti formováni třemi velmi nebezpečnými faktory. Prvním je přesvědčení, že jsou děti. Většina studentů o sobě takto mluví až do dospělosti, ještě ve dvaadvaceti letech.

Druhým je přesvědčení, že všichni dospělí jsou stejní a mají vždycky pravdu. V tom spočívá nebezpečí občanské infantilizace, které jsme v Rusku svědky, občanské bezradnosti, pasivity: někde někdo něco rozhodne za mě, přijdou nějací dospělí, všechno zařídí, udělají správně, já do toho nemohu zasahovat.

Ozývá se to i v současné veřejné rétorice o válečných zločinech ruské státní moci: oni jsou autority, oni to vědí nejlépe, my jsme malí, my nic nezmůžeme. V podstatě celá ruská mládežnická kultura je založená na udržování této setrvačnosti politického vyloučení jednotlivce.

A za třetí je to představa, že vše neradostné je podezřelé, potenciálně nebezpečné, znepokojující, spjaté s depresí a nějakým druhem psychopatologie.

Když studenti přijdou na můj kurz a začnou přemýšlet o tématech, jimž se věnují studovaní autoři, poprvé si uvědomí, že svět není Disneyland s růžovými poníky a že existují nějaké problémy, místa napětí, traumata. Je to pro ně šok.

Velmi často se stává, že ti nejcitlivější studenti odcházejí z mých seminářů s pocitem diskomfortu, který jim byl vždy prezentován jako neslučitelný s normalitou, nepřijatelný. Ve výsledku tito mladí lidé vyznávají řád jako základní hodnotu.

Uvažujeme-li o současné ruské mládeži, je také třeba brát v úvahu, že dnes máme před sebou velké množství dětí veteránů z Afghánistánu a obou čečenských válek. Řada z nich zažívala v rodině domácí násilí, na které ruská společnost nikdy neměla žádný lék.