Tristní stav vysokého školství aneb čekání na středoevropský Oxford
Michael KommVýsledky mezinárodních žebříčků univerzit potvrzují nedobrý stav českého vysokého školství. Důvody je podle autora třeba hledat ve způsobu financování vysokých škol, postavení doktorandů, roli akademických senátů a celkové nevůli ke změně.
V letošním mezinárodním hodnocení vysokých škol QS World University Ranking 2023 si Univerzita Karlova pohoršila z 266. na 288. pozici. Přitom se stále jedná o nejlepší výsledek českých vysokých škol — do první pětistovky se vešly už jen Vysoká škola chemicko-technologická na 358. místě a České vysoké učení technické na 378. místě.
Bezpochyby můžeme namítat, že kritéria sestavování žebříčků nejsou vyvážená a jde o jakousi pseudometriku, v níž české vysoké školy nemají šanci konkurovat světovým velikánům typu Massachusettského technologického institutu (MIT) na prvním místě žebříčku nebo Cambridge na druhém.
Ovšem naše umístění až ve třetí stovce znamená, že zdejší instituce byly zastíněny vysokými školami ze zemí, které běžně nepovažujeme za špičku v oblasti vysokoškolského vzdělávání, ani za ekonomické premianty. Ještě horších výsledků dosáhly české vysoké školy v nedávno zveřejněném Šanghajském žebříčku ARWU — tam Univerzita Karlova vypadla i z první pětistovky.
Vnější faktory: podfinancování a status doktorandů
Domnívám se, že důvody tristního stavu českého vysokého školství leží jak uvnitř, tak vně akademické obce. Za nejdůležitější vnější faktor pokládám chronický problém s financováním vysokých škol. Nedostatečné jsou především prostředky určené na výuku a v důsledku toho často zoufale nízké platy vysokoškolských pedagogů — nižší než platy učitelů na středních školách.
Nízké platy nejsou jen „nepříjemnost“ pro stávající zaměstnance, ale představují také významnou bariéru při rekrutování nových pedagogů z prestižních zahraničních univerzit. Zároveň vytvářejí silný tlak na vylepšování děravých rozpočtů skrze další výzkumné aktivity pedagogů, jež jsou v některých případech motivovány spíše snahou o získaní finančních prostředků než úsilím o dosažení kvalitních a zajímavých výsledků.
S financováním souvisí i dekáda působení systému hodnocení vědeckých výsledků — takzvaný kafemlejnek. Kafemlejnek napáchal značné škody, protože motivoval vědce k masivní produkci méně kvalitních výsledků, místo aby podporoval snahu o zkvalitnění vědecké práce. Byli to však právě zástupci vysokých škol, kteří tento systém obhajovali a snažili se ho udržet při životě. I když byl před několika lety nahrazen propracovanější Metodikou 2017+, řada fakult stále hodnotí práci svých zaměstnanců mechanickým počítáním publikací, tedy algoritmem kafemlejnku.
V neposlední řadě je velkým problémem, že příliš velká část finančních prostředků na financování české vědy přichází ve formě projektové podpory — například skrze obří projekty typu Operační program Výzkum, vývoj a vzdělávání (OP VVV) — která oslabuje roli a možnosti institucí a pokřivuje způsob vědecké práce. Místo otevřeného svobodného bádání nutí zaměřit se na aktivity s předvídatelným výsledkem a daným časovým horizontem. Tento stav kritizoval už audit české vědy od firmy Technopolis v roce 2011, od té doby se však poměr institucionálního a projektového financování ještě zhoršil.
Vedle financování vědy je přetrvávajícím problémem nejasné postavení doktorandů a doktorandek mezi statusem studenta a zaměstnance s maximem povinností a minimem benefitů. Místo jako na motor rozvoje vědy se na ně často pohlíží jako na levnou pracovní sílu, kterou je nutné maximálně využít a pak se jí včas zbavit, než se z ní stane konkurence zavedeným badatelům. Bohužel na tomto stavu nic nemění ani připravovaná novela vysokoškolského zákona, i když by jim měla přinést alespoň trochu snesitelnější pracovní podmínky.
Vnitřní faktory: role akademických senátů a pasivita
Problémy českých vysokých škol ale nejsou způsobené jen vnějšími faktory. Několik nedávných kauz mne utvrdilo v přesvědčení, že české vysoké školství prožívá skutečnou krizi akademické samosprávy. Jde především o roli akademických senátů, které by v principu měly dohlížet na činnost managementu vysokých škol a snažit se připravovat podmínky pro optimální rozvoj institucí. V praxi představují však spíše arénu vnitropolitického přetahování o zdroje a moc, kde prestiž instituce nemá valnou váhu.
Jak jinak vysvětlit, že si senátoři Mendelovy univerzity v Brně zvolili za rektora Vojtěcha Adama, který během své sedmnáctileté kariéry vědce „nasekal“ přes 900 publikací — tedy v průměru asi jednu týdně — často s využitím pochybných publikačních platforem a s množstvím podezřelých výsledků? I poté, co vyšetřovací komise dospěla k závěru, že některé z jeho výsledků nesou jednoznačné znaky manipulace, předseda akademického senátu Vojtěcha Adama nadále obhajoval?
Jak je možné, že si senátoři Univerzity Karlovy zvolili za rektorku Milenu Králíčkovou, která publikovala některé své výsledky v takzvaných predátorských časopisech, a ani od ní nepožadovali vysvětlení tohoto pochybného jednání? Proč nebyli senátoři schopni odvolat předchozího rektora Tomáše Zimu, který zjevně poškodil dobré jméno univerzity neomluvitelným zasahováním do práce etické komise Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, uzavřením partnerství s firmou Home Credit a netransparentními vazbami na orgány Čínské lidové republiky?
Proč Akademický senát Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy káral Václava Štětku za odhalení predátorských publikací Wadima Strielkowského, místo aby mu poděkoval? Velmi těžko se hledá nějaký případ z posledních let, kdy by akademický senát sehrál příkladnou roli v situaci, kdy mohly být ohroženy partikulární zájmy senátorů. Ve vzduchu se navíc vznáší strašák v podobě dozorčích rad, skrze něž by si mohli podnikatelé diktovat, co mají absolventi vysokých škol umět.
Největší překážkou posunu českého vysokého školství k lepšímu však je, že se o změnu nikdo ani příliš nesnaží. Bez usilovné snahy se nejen nikdy nedočkáme „středoevropského Oxfordu“, ale i v příštích letech budeme svědky postupného zahnívání českého vysokého školství.