Filozofické fakulty všech českých univerzit se pustily do boje. Jejich cílem je dosáhnout navýšení mezd na takovou úroveň, aby se akademickou prací dalo vydělat na živobytí. Doslova. Pracovat na fildě v pozici odborného asistenta totiž zpravidla znamená vykonávat i jiné zaměstnání, bydlet na periférii a případné pořízení dětí si pořádně rozmyslet. Takhle prosté a takhle zoufalé to je.

Boj zaměstnanců filozofických fakult za jejich práva však není nijak snadný. Proč? Především proto, že náplní jejich práce je „výzkum“ a na něj navazující „výuka“, přičemž právě pedagogická činnost je obecně vnímána jako úkol nejen filozofických fakult, ale i univerzit en bloc, jimž se ostatně běžně říká „vysoké školy“. Jakékoli standardní prostředky nátlaku, jako je například stávka, tak nevyhnutelně narážejí na motivy „zneužívání“, ba dokonce „držení rukojmí“. Prostě řečeno: Stávka „učitelů“ snadno rozzlobí „rodiče“.

Posilování tohoto obrazu filozofických fakult coby učilišť produkujících „konkurenceschopné odborníky“ srovnatelné s absolventy technických a přírodovědných oborů je teď běžné také u mnohých protestujících. A je snad i dobrou bází, na jejímž základě lze získat potřebné finanční prostředky ad hoc. Je to ale dobrá strategie z dlouhodobého hlediska?

Jsem přesvědčený o tom, že ne. Takto pojímaná identita je pro humanitní obory a v důsledku pro univerzity jako takové zhoubná. Odporuje totiž vlastnímu smyslu jejich existence, a dokonce i skutečné náplni jejich činnosti. Podstatou univerzit, tedy společenství studujících a učitelů, přece není výuka ve smyslu předávání tradovaného vědění, jak je to běžné na základních či středních školách, nýbrž neustálé testování společenského statu quo.

Argumentace tím, že díky fildám, respektive díky existenci takzvaných malých oborů máme specialisty, díky nimž se například nyní dobře dorozumíme s ukrajinskými uprchlíky, je tudíž neúplná, a především krajně zavádějící.

Benda na svém místě

Symptomatickou se v tomto kontextu stala nedávná reakce na více než dva roky starý výrok poslance Marka Bendy, jímž označil základní humanitní odvětví, jako je politologie, sociologie či gender studies, za „obskurní obory“, jež produkují množství osob, které jsou v životě „úplně k ničemu“. Hloupé tvrzení dávno skrznaskrz zdiskreditovaného politika posloužilo za příklad nebezpečného názoru, podle něhož lze chod společnosti zajišťovat jen prostřednictvím technického know-how. Benda byl zobrazován jako křupan s pochybným titulem z plzeňských práv, který symbolizuje bídu naší politické reprezentace.

S kritiky samozřejmě souhlasím. Benda je člověk bez sebereflexe, který dobře reprezentuje především hodnotový standard občanských demokratů. Potud je vše v pořádku. Příznačným je ovšem to, že fokus Bendových kritiků spočívá výhradně na této části jeho bizarního tvrzení. Jako by argument tím, že humanitními katedrami jsou produkováni lidé, kteří „jen přemejšlej, jak to rozbíjet“, nestál za řeč nebo byl úplně mimo.

Tento argument je přitom klíčový. A nikoli proto, že by jím Benda humanitním oborům, jako je politologie, sociologie či gender studies, zasadil smrtící úder. Naopak. Rychlostudent Benda vyřkl argument, na němž by veškeré filozofické fakulty, ba univerzity měly stavět zejména. Podstatou univerzit totiž není nějaké naplňování poptávky, ale předávání tradice trvalé kritiky moci. Ono zvláště nyní tak vzývané „kritické myšlení“, jemuž by humanitní katedry měly učit, totiž není žádnou kompetencí „číst mezi řádky“, nýbrž schopností nazírat samo vědění coby jeden z klíčových prostředků nabývání a upevňování společenské hegemonie.

Zadání — být subverzní

Marek Benda to řekl přesně. Důležitost humanitních oborů netkví v zadání, ale v nespoutanosti. To, že členové a absolventi humanitních kateder významně pomohli s porozuměním ukrajinským uprchlíkům, jež do České republiky přinesla ruská válka, je skvělým periferním efektem.

Svobodným humanitním oborům bychom ovšem měli skutečně vděčit za něco jiného. Za něco mnohem podstatnějšího — také ony a jejich tradice u nás totiž nedovolily vzniknout podmínkám, které by umožnily vzestup takových politik, jaké dnes registrujeme nejen v Rusku nebo Číně, ale třeba i v Maďarsku a Polsku.

Stručně řečeno: především díky univerzitám a jejich filozofickým fakultám jsme stávající krizi stejně jako mnohým dalším krizím schopni vůbec čelit. Také díky nim držíme pohromadě, odoláváme. Takhle prosté to je. A bylo by velmi žádoucí, aby naše filozofické fakulty šly do nadcházejícího boje o snesitelné mzdy s tím, že jsou si své nepostradatelnosti pro demokratický provoz plně vědomy. Jakýkoli jiný postoj by totiž byl nešťastný.