V souvislosti se současným rozvojem světové vědy nelze přehlédnout proces její byrokratizace. Kromě přívalu otravné úřednicko-administrativní práce se dnes vědci a vědkyně musí vypořádat i s rostoucím významem vědeckých publikací, které v oblasti základního výzkumu začínají zastiňovat i vliv samotných vědeckých objevů či teorií. To se děje zřejmě proto, že kvalita vědecké práce je často hodnocena lidmi, kteří ji sami nedokážou odborně posoudit. Proto se uchylují k pseudo-objektivním metrikám hodnocení, založeným často právě na publikacích. Jednou z nich je slavný problém české vědy — kafemlejnek.

Jistota desetinásobku

Tlak na publikování ovšem nepůsobí jen na samotné vědce, ale mění i význam vydavatelů vědeckých časopisů. Ti se v mnoha případech chopili příležitosti a udělali si z vydávání vědeckých článků velmi výnosnou živnost. Zatímco práce autorů i hodnotitelů je obvykle zdarma, vydavatelé si účtují nemalé částky za publikování i za přístup k vydaným textům, pro neplatící čtenáře nedostupným. Výsledkem je skutečný zlatý důl. Podle jedné studie tvoří až 90 procent příjmů vydavatelství Elsevier čistý zisk, jen 10 procent jde na náklady spojené s provozem vydavatelství. Tito nakladatelé tak žijí sen, který v devadesátých letech sliboval lidem Viktor Kožený — jejich investice se zhodnocují skoro desetinásobně.

Vědci vrací úder

Vědecká komunita samozřejmě po čase zjistila, že něco není v pořádku a že se v podstatě stává dojnou krávou pro tento typ parazitního průmyslu. To vyprodukovalo celou řadu reakcí. Za tu nejmírnější je možné považovat tlak na vydávání publikací v režimu open access, kdy autor sice platí za vydání publikace, ale ta je již následně dostupná zdarma komukoliv. To představuje citlivý problém hlavně pro výzkumné instituce financované z veřejných rozpočtů, které by v zásadě měly mít i veřejně přístupné výstupy. To ovšem neřeší finanční stránku problému, protože poplatky za tento typ publikování mohou dosáhnout i několika tisíc dolarů za článek.

Další možností je vytváření nových open access časopisů, které stojí mimo zavedená vydavatelství a mají výrazně nižší poplatky za publikování. To je ovšem spojeno hned se dvěma závažnými problémy. Prvním z nich je obrovská setrvačnost na tomto poli — je obtížné si představit, že nový časopis by rychle nahradil zavedené tituly typu Nature nebo Science. Druhý problém je spojený s existencí takzvaných predátorských vydavatelství, která cílí pouze na zisk z publikací a jsou ochotna za tímto účelem degradovat, nebo i úplně absentovat recenzní řízení. O tom, jak hluboce tento problém rezonuje i v české vědě, svědčí i kauza tzv. upířích publikací Dr. Strielkowského, která se promítla i do nedávné volby děkanky FSV UK.

Ruští partyzáni na scéně

Asi nejradikálnější odpovědí na současný problém s publikováním představuje vznik platformy sci-hub, která si vzala za cíl vytvořit svobodně přístupný portál, kde budou shromážděny všechny vědecké publikace. Za touto myšlenkou stojí bioložka Alexandra Elbakyanová, aktuálně působící v Kazachstánu a Rusku. Díky značné poptávce ze strany vědecké komunity na sebe úspěch projektu nenechal dlouho čekat a dnes je v databázi sci-hubu uloženo přes 60 milionů článků.

Vydavatelé se aktivitám sci-hubu pochopitelně bránili, což vedlo k celé řadě soudních procesů. Ty sice zatím vždy skončily vítězstvím vydavatelů, na fungování sci-hubu ale neměly závažný vliv, protože americká ani evropská jurisdikce do Ruska nedosáhne. V tomto smyslu je možné považovat za určitý průlom rozhodnutí soudu ve Virginii. Podle něj je možné po poskytovatelích internetového připojení požadovat, aby zamezili přístup ke stránkám sci-hubu. V praxi ovšem tuto blokádu pravděpodobně nebude příliš těžké obejít, například za použití anonymizující sítě Tor.

Když věda squatuje

Situace se sci-hubem do jisté míry připomíná stále aktuální téma squattingu. Obsazovat „cizí“ domy jistě není legální, zároveň ale není ani žádoucí stav, kdy je město plné prázdných a rozpadajících se budov. Stejně tak i aktivity doktorky Elbakyanové zjevně nesouzní s platnými zákony, pro vědeckou komunitu jsou však velmi přínosné, protože umožňují volné šíření vědeckých poznatků.

Problém s poplatky pro vydavatele se přitom neomezuje jen na „chudé“ státy třetího světa. I na ústavech naší Akademie věd se objevují problémy s přístupem například ke starším článkům, a tak řada z nás sci-hub běžně využívá.

Zatímco squaty, jako je Klinika na Žižkově, bojují s tou částí politické reprezentace, kterou uhranul svatý grál nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, sci-hub má o poznání nebezpečnějšího nepřítele — vydavatelé operují se zisky v řádu miliard dolarů, o které nechtějí přijít. Nicméně stejně jako u squattingu se dá ale takřka s určitostí předvídat, že aktivity sci-hubu a jemu podobných platforem není možné zastavit represivními nástroji.

Byznys je byznys a věda je věda

Je zřejmé, že současný parazitní vztah vydavatelů a vědecké komunity je neudržitelný. Sci-hub může sloužit jako katalyzátor jeho transformace. Možné řešení představuje vznik časopisů a vydavatelství vlastněných konsorcii prestižních vědeckých institucí, které budou vydávané z důvodu skutečné potřeby publikování vědeckých poznatků, a ne pro generování zisku.