Predátoři a upíři aneb horor vědeckých publikací
Michael KommTakzvané predátorské vědecké časopisy poskytují fiktivní recenzní zřízení. Zveřejňují totiž vědecké texty již za pouhý poplatek. Mezery v českém akademickém přístupu k těmto webům ukázal případ Wadima Strielkowského.
Vědecká komunita se v posledních desetiletích jen obtížně vyrovnává s masivním nárůstem publikací. S postupující fragmentací výzkumných témat a nárůstem počtu vědeckých pracovníků přirozeně roste i počet článků a monografií. Hrozí, že je nikdo nebude číst.
Situace se ještě zhoršuje: publikování se stalo povinným atributem vědecké činnosti, počty článků, citací a indexů se používají k měření profesní kvality výzkumníků a výzkumnic. Tento trend dal vzniknout specifické třídě vědeckých časopisů, které jsou nazývány „predátorskými”.
Tyto časopisy parazitují na myšlence open-access (volného přístupu ke článkům bez poplatků) a vznikají „primárně s cílem vybírat autorské publikační poplatky a generovat zisk, nikoliv podporovat a rozvíjet vědeckou komunikaci”.
Predátorské časopisy se vyznačují fiktivním recenzním řízením: pokud autor zaplatí poplatek za publikaci, má jistotu, že bude jeho text zveřejněn bez ohledu na kvalitu. Tito vydavatelé a tyto časopisy poškozují svou činností vědeckou komunitu, protože vydávají nerecenzované texty za kvalitní vědecký výstup. Takové jednání v konečném důsledku vede k nepřehlednosti a nevěrohodnosti celého vědeckého prostředí, což se může negativně odrazit v podpoře vědy a výzkumu širokou veřejností.
Kvalitní recenzní řízení je jedním ze základních kamenů moderní vědy. Vzhledem k často podvodnému jednání ze strany predátorských časopisů však nelze vědce, kteří v nich publikují, obviňovat z trestněprávních přestupků: nemusí si totiž být podvodného jednání vědomi.
Renomované zahraniční výzkumné instituce se snaží proti těmto časopisům a vydavatelům bojovat. Například tím, že vytvářejí jejich seznamy, například takzvaný Beallův seznam. Záměrné publikování v predátorských časopisech je na výzkumných institucích obvykle považováno za neetické a může vést i k výpovědi.
Invaze predátorů do českých zemí
Predátorským časopisům se začalo v České republice dařit s nástupem nového systému hodnocení vědeckých výsledků zavedeného v roce 2009, takzvaného „kafemlejnku”. Jeho základní ideou je, že se vědecké publikace převádějí na body a tyto body následně na peníze.
Publikace v recenzovaných časopisech, přístupných jen pro některé, účast na nesmyslných konferencích, kde si vědátoři omílají stokrát řečené, publikace, v nichž si kamarádi citují své nesmyslné bláboly navzájem.
To je dnešní věda a podle toho to také vypadá. Vědce nikdo nebere vážně, protože ví, že jejich svědomí si koupí za hubičku a největšími vynálezy dneška jsou "aps" do mobilu a mastička na akné.
Říká se tomu pokrok. A světe, div se, je to výsledek vědy.
Zároveň máme pocit, že se nic nemění, že žádný pokrok není. A že vědci ničemu nerozumějí a nic nedělají.
Ztratili jsme schopnost sledovat vývoj vědy, už ani vědci nevidí za hranice ne svého oboru, ale své úzké specializace v něm. A nechápeme, jak funguje technika kolem nás. Neumíme si ji vyrobit a nevíme ani, jak se to dělá. Prostě nakupujeme věci a mačkáme tlačítka.
Zatím ještě věda neumřela, ještě žije. Jen laici ztratili schopnost rozeznat vědu od pavědy. A zabíjejí ji, když v rolích politiků chtějí pořád kontrolovat vědce, jestli se náhodou za peníze daňových poplatníků neflákají, hodnotit vědu, které nerozumějí, a podle toho hodnocení na ni rozdělovat peníze.
Vědci publikují proto, že jsou podle počtu a impaktu publikací hodnoceni. Za publikování jsou ochotni sami platit.Většinu produkce nikdo nečte, a pokud ano, tak ne proto, aby se něco dozvěděl, ale aby mohl svou vllastní publikaci vybavit příslušnými citacemi.
Pro lidi mimo akademickou sféru jsou vědecké poznatky téměř nedostupné, nejen proto, že k drahým vědeckým časopisům nemají přístup, ale také proto, že je krajně obtížné se přes balast prodrat k té mizivé menšině publikací, které opravdu něco sděluji.
Je s podivem, že subkultura s tak nefunkčním modelem komunikace přece jen ještě funģuje a přináší nějaké výsledky.
Věda funguje z úplně stejného důvodu, z jakého funguje například zdravotnictví. Z téhož důvodu funguje celá naše civilizace, celá společnost, navzdory kapitalismu. Lidé jsou totiž v podstatě dobří: http://a2larm.cz/2015/11/nejsme-takovi-sobci-jak-si-myslime/
Většina vědců se stává vědci proto, aby něco objevila, něčemu porozuměla, přinesla lidstvu něco nového. Stejně jako většina lékařů se stává lékaři proto, aby pomáhala lidem, přestože v kapitalistickém systému organizace a financování zdravotní péče lékař, který léčí lidi, sám sobě škodí. Všichni se snažíme vybrat si takovou činnost, která nás něčím zajímá a dává podle nás smysl; součástí toho smyslu je zpravidla přínos naší práce pro druhé lidi.
Na peníze myslíme především z existenčních důvodů, a když se nám nepodaří vydělat si na živobytí ničím smysluplným, když musíme dělat pro peníze něco, co nám připadá zhola zbytečné, nebo dokonce vysloveně škodlivé, trpíme. Cynickými lumpy se většina z nás stává až pod tlakem systému, tomuto tlaku různými způsoby a různou měrou vzdorujeme, a přestože možná většinu z nás ten tlak nakonec zlomí, aspoň někteří dokážou vzdorovat pozoruhodně dlouho.
Naše civilizace prostě stojí na tom, že jsme nepřizpůsobiví.