Na iDNESu vyšel nedávno článek (dle mého soudu) se zavádějícím názvem „Češi míří mezi světovou elitu. Těm nejlepším platí studia mecenáši“, který pojednával o českých studentech na zahraničních vysokých školách, především těch žebříčkově nejlepších.

Zavádějící je v názvu užití slova „elita“. Byť málokdo asi bude pochybovat o celkové kvalitě Harvardu, Oxfordu a podobných univerzit, už jenom způsob, jakým jsou těmto školám přiřknuty charakteristiky výlučnosti a selekce, působí mrazivě.

Jak článek hovoří, pro oslovené studenty byla důvodem výběru prestiž a možnost spolupráce se špičkami v jejich oboru. To druhé je jistě žádoucí a dobrým důvodem k rozhodnutí pro konkrétní školu, u prvního se ale nabízí otázka, v čem může být prestiž žádoucí. Značka jako značka, oděvní či školní, ne?

Pokud hledíme jenom na prestiž značky, možná získáme pocit prvotního uspokojení a snad i výlučnosti, nicméně nikdo nám nezaručí, že s ní budeme spokojeni dlouhodobě a že nám poskytne to, co očekáváme. Část lidí se rozhodne pro tu či onu, protože je to to první, na co narazí, ale nedají si práci s průzkumem trhu, aby zjistili, jestli neexistují lepší, méně známé možnosti.

Martin Jacko, student patobiologie a molekulární medicíny na Kolumbijské univerzitě, například uvádí, že na jeho škole je možné potkat laureáty Nobelových cen, jejichž objevy se dostávají do učebnic. Rozálie Horká, studentka ekonomie a zároveň místopředsedkyně Česko-slovenského spolku při Oxfordské univerzitě, zase hovoří o tom, že v ČR neexistuje mechanismus, který by pomáhal studentům z prestižních škol se vrátit do ČR a najít zajímavé uplatnění.

Pokud se jedná o obory, kde se Nobelovy ceny udílejí, potom jejich propojenost s institucemi je nedocenitelná. Na druhou stranu, Nobelovy ceny se neudílejí ve všech vědních oborech, dokonce se udělují i za nevědeckou činnost, která nutně nemusí souviset s vysokoškolským vzděláním (literatura a mír).

Pro studenty matematiky nebo lingvistiky je tedy počet nositelů Nobelovy ceny na jejich škole irelevantní, jelikož v jejich oborech se toto ocenění neudílí. Bohužel, některé žebříčky škol, které každý rok vycházejí (např. Šanghajský), leckdy berou v potaz právě i počet nositelů Nobelových cen z dané školy, aniž by jakkoliv zohledňovaly jiná ocenění v ostatních oborech.

Dalším bodem, u kterého bych se chtěla zastavit, je případná pomoc absolventům prestižních univerzit v návratu a získání zajímavé práce. Otázka zní, proč by měl stát speciálně pomáhat absolventům škol, které vyhrály poměřování mj. na základě kritérií, která nejsou použitelná napříč obory.

Český stát by měl pomáhat svým občanům, ať už jsou z jakékoliv školy. To znamená, že jestliže bude chtít motivovat absolventy Oxfordu, Harvardu atd. v návratu do ČR a pomoci jim získat zajímavou práci, měl by totéž dělat i u absolventů Karlovy univerzity, ČVUT a dalších škol.

Někteří absolventi oněch prestižních škol ovšem kalkulují s tím, že absolvováním takových škol budou lepší než ostatní, což je případ Lukáše Sedláčka. Ten se ve své glose „Absolventy Oxfordu bychom měli vítat s otevřenou náručí“ zveřejněné na jeho blogu na serveru iHNED.cz vymezuje vůči rovnostářství, které sesekává „klasy, které porostou víc než ostatní“. Kde ale bere jistotu, že každý absolvent Cambridge, kde ostatně sám vzdělání získal, nutně vyrostl výš než ostatní?

Kolem Cambridge, ale i jiných škol, panuje představa neuvěřitelné akademické exkluzivity, která zaručuje studentům obří úspěchy. Jistě, na této škole působí odborníci a studenti absolvují každý týden jednu individuální nebo párovou hodinu (tzv. supervizi), která není na všech školách samozřejmostí. Na druhou stranu, na UCL mám čtyři párové hodiny týdně v rámci rumunštiny. Rumunština se na Cambridgi studovat nedá. Která škola je tedy lepší?

Každá škola je jedinečná

Z hlediska hodnocení také existují značné rozdíly, podle kterých se nedá vždy určit, která škola je náročnější. Na Oxfordské univerzitě je například u humanitních předmětů zvykem, že výsledky zkoušek z prvního ročníku se nezapočítávají do celkového hodnocení, přičemž další zkoušky jsou až v posledním ročníku, kdy tvoří celkovou známku. Na UCL máme zkoušky nebo jiná hodnocení za každý ročník a každý se počítá.

Krom toho absolvent jedné školy mohl ve svém oboru získat jinou známku než absolvent téhož oboru na jiné škole nebo mohl navštěvovat rozdílné volitelné předměty a jinak se realizovat ve svém volném čase. Z tohoto důvodu nevypovídá diplom z prestižní univerzity nic konkrétního — jen to, že absolvent získal alespoň velmi dobré základy ve svém oboru. To další, čím se absolvent prezentuje, je ovšem jeho vlastní iniciativa a rozhodnutí.

Každá škola je tedy jedinečná a je těžké ji posoudit podle různých škál a stupnic. Na University College London, kde studuji, existují například Čokoládový spolek, který — nepřekvapivě — sdružuje příznivce čokolády, Sikhský spolek nebo Spolek příznivců dinosaurů.

Takové spolky neexistují na Karlově univerzitě, tam lze ovšem, na rozdíl od UCL, chodit v rámci výuky na hodiny mandžuštiny, ázerbájdžánštiny nebo staroslověnštiny. Těžko říci, co je pro budoucí život studenta lepší — někomu pomůže znalost sikhismu, někomu znalost ázerbájdžánštiny.

Sedláčkův negativismus je ovšem směřován i vůči dalším věcem, a to například levici, která rovnostářství prosazuje. Ponechám stranou jeho přesvědčení, že Miloš Zeman je levicovým prezidentem. Mnohem smutnější je fakt, že levici spojuje automaticky s uniformitou, nikoliv s rovností příležitostí.

Protože, dokud je vzdělání na špičkových univerzitách, vzhledem k finančním nákladům, obtížně dostupné pro většinovou českou populaci, nemá smysl k jeho absolventům zaujímat lepší přístup. I tak je ale otázka, v čem by konkrétně měli být takoví absolventi lepší.