Posledních několik let střídám nejpozději každé čtyři měsíce bydliště napříč Evropou. Už jsem si zvykla, že nejsem vhodný konverzační partner na small talk, protože po počáteční otázce „Kde a co studuješ?“ se vyrojí hned několik dalších jako „Ty jsi v Londýně na Erasmu?“, „Co jsi dělala celý rok ve Španělsku?“ nebo „Takže ty vůbec nestuduješ v ČR?“

V Londýně je to jiné. Každý odněkud pochází a spousta lidí v mém věku vystřídala mnohem víc bydlišť než já za celý život. Je naprosto běžné dostat na otázku: „Odkud pocházíš?“ odpověď: „No, máma je Pákistánka, táta Keňan, narodila jsem se v Číně, a než jsem přijela do Londýna, prožila jsem většinu života ve Venezuele.“

Takže jsem nedávno zase přijela někam, kde mi lidé rozumí. Ne že by mi v České republice také nerozuměli, ale v jiných ohledech. V ČR je normální jezdit po pravé straně a jíst kroupovou polévku. V Londýně je tohle hazard nebo exotika.