Posledních několik let střídám nejpozději každé čtyři měsíce bydliště napříč Evropou. Už jsem si zvykla, že nejsem vhodný konverzační partner na small talk, protože po počáteční otázce „Kde a co studuješ?“ se vyrojí hned několik dalších jako „Ty jsi v Londýně na Erasmu?“, „Co jsi dělala celý rok ve Španělsku?“ nebo „Takže ty vůbec nestuduješ v ČR?“

V Londýně je to jiné. Každý odněkud pochází a spousta lidí v mém věku vystřídala mnohem víc bydlišť než já za celý život. Je naprosto běžné dostat na otázku: „Odkud pocházíš?“ odpověď: „No, máma je Pákistánka, táta Keňan, narodila jsem se v Číně, a než jsem přijela do Londýna, prožila jsem většinu života ve Venezuele.“

Takže jsem nedávno zase přijela někam, kde mi lidé rozumí. Ne že by mi v České republice také nerozuměli, ale v jiných ohledech. V ČR je normální jezdit po pravé straně a jíst kroupovou polévku. V Londýně je tohle hazard nebo exotika.

V pondělí dopoledne jsme měli všichni čtvrťáci z naší fakulty přivítání v aule chemické fakulty. Být z fakulty evropských studií a mít přivítání na chemické fakultě je prostě každoroční tradice.

Opět měl zahajovací řeč děkan, který jako obvykle zapomněl, že už nemluví k prvákům, takže nám vysvětlil, že bychom si měli uvědomit, že jsme na vysoké, ne na střední, tudíž bychom si měli sami nařizovat budík. A protože jsem v posledním ročníku, je mi jasné, že naposledy v životě jsem si vyslechla slova o důležitosti budíku v životě vysokoškoláka.

Jenomže některé věci se přeci jen za ten rok změnily. Menza už nesídlí v přízemí pod zahradními terasami, nýbrž v té místnosti, kde se před rokem konal koncert íránských hudebních skupin. Dnes se nacházejí v místnosti jídelní pulty a stoly. Chybí mi polévka za libru, na kterou jsem dříve chodila, protože jsem nechtěla platit pět liber za pizzu a nápoj. Na druhou stranu tu teď nabízejí kuře se salátem, nápojem a česnekovou omáčkou za tři libry, takže bych si vlastně stěžovat neměla.

Budova studentské jednoty se také změnila. Už tam není barevná hala se třemi prodejnami tyčinek a novin, teď je tam obří bílá recepce, ale pravá strana přízemí vypadá prakticky stejně, takže se tam orientuji. Výtah se také nezměnil, je stejně pomalý jako dřív, proto je lepší dojít do čtvrtého patra a zpátky pěšky.

Celý kampus jsem si ještě neprošla, takže mě jistě čeká ještě několik překvapení, i když je škola vlastně pořád stejná. Každý den běží milion aktivit a vy stojíte před těžkým rozhodováním, kam půjdete. Denně vám chodí desítky mailů. Každých deset minut vás někdo ve škole pozdraví, protože je prakticky nemožné si tu za těch několik let nenajít kamarády. A abych nezapomněla, kelímky na cokoliv jsou hnědé. Vždycky. To je prostě axiom zdejšího světa.

Dnes jsem se dozvěděla, že bude kampaň. Moje první reakce byla: „Už zase?“, protože ještě před pár dny jsem objížděla české obce a snažila se přesvědčit spoluobčany, aby to hodili Jiřímu Dienstbierovi. Teď se ale nebude muset nikam jezdit, jelikož kampaň proběhne pouze na škole a navíc se bude týkat konsenzuálního pohlavního styku.

Nicméně zanedlouho přijdou volby do studentské rady, ale na rozdíl od senátních i komunálních voleb budou moci kandidovat lidé pod čtyřicet a dokonce i pod osmnáct let. Jistá omezení však budou: Kandidáti do zastupitelstva žen budou muset být ženy, kandidáti do zastupitelstva postižených studentů budou muset být postižení a tak dále.

Takže — kde vlastně je domov? Tam, kde mě mají rádi? Kde mám v posteli vlastní povlečení? Ve skutečnosti tam, kde člověk žije svůj běžný život. Jak je vidět, žiji ho na několika různých místech.