Na téma školné již toho bylo řečeno víc než dost. Poplatky ve školství byly velebeny zprava a haněny zleva, někdy i naopak. Byla vznešena řada přesvědčivých argumentů pro i proti, ale rozhodně se nedá říct, že by se dospělo k nějakému vyváženému kompromisnímu řešení. Je zcela nejasné, zda by se mělo platit jakési paušální zápisné, nebo standardní školné. Není ani jasné, jaký je mezi těmi dvěma rozdíl. A pokud platit, tak kolik? Pět tisíc? Deset? Třicet? Všichni stejně? Různě podle oborů? Podle uvážení univerzit nebo nějakého mustru? Otázek je tedy na stole víc než dost. Nově navíc rozvířila vody zpráva o zběsilém plánu vlády plošně zavést ‚zápisné‘ snad už příští rok a to i pro ty, kteří již studují — jaksi dodatečně.

Zdá se mi v této situaci přínosné podívat se, jak vypadá situace v jinde — konkrétně ve Velké Británii, kde je situace v evropském kontextu zdaleka nejextrémnější. Předtím, než se pustím do popisu situace za kanálem, je potřeba podotknout, že britské školství má fundamentálně jiné historické pozadí a funguje celkově velmi odlišně. V Británii se například nerozlišuje veřejná a soukromá vysoká škola. Takové rozdělení nemá smysl, protože na veškerých univerzitách se studenti značnou měrou podílí na financování, univerzity čerpají zdroje z jiných zdrojů (například skrze dary úspěšných absolventů či filantropů nebo aplikovaným výzkumem). Na státních dotacích jsou méně závislé. V Británii je také několik ‚tradičních‘ univerzit jako je Oxford nebo Cambridge (souhrnně nazývané Oxbridge), které se těší u nás nevídané prestiži, vychovávají si své studenty  celoživotní loajalitě, drží primát, co se týče vědy a výzkumu, a celkově zachovávají řadu různých tradic, které je činí nestandardními. Jinak je v Británii 115 univerzit, což je (vzhledem k rozloze) v porovnání docela vysoké číslo.

Tolik tedy o britském školství, teď ještě čím je tak speciální v kontextu školného. Až do předloňska byl ve VB školné limitováno maximální částkou 3 000 liber. To je relativně vysoká částka (v kontextu EU už tak bezprecedentní — srovnejme např. s Francií, kde podle studie britského Guardianu vychází školné na 177 euro či Španělska, kde školné vychází cca na 1000 euro). Současná Toryovská vláda ale navýšila limit na 10 000 liber ročně (cca 300 000 Kč). Terciální vzdělávání se z už tak drahého špásu stává velmi, velmi luxusní komoditou.

Toryové argumentovali, že jejich rozhodnutí uvolnit limit nijak nezavazuje univerzity měnit výši poplatků — každá univerzita se může autonomně rozhodnout o výši poplatků, které bude za své služby požadovat. Zvýšení limitu přece ještě neznamená, že všechny univerzity začnou novou maximální částku ihned požadovat. Ukázalo se ale, že v podstatě znamená. Podle výše zmíněné studie Guardianu je v současnosti průměrná výše ročních poplatků 8 395 liber. Mezi studenty sociálních věd, umění a humanities, kteří ke studiu s trochou nadsázky nepotřebují víc než učebnu, kopu materiálů a deset kontaktních hodin týdně, se vžilo útrpné konstatování: „deset tisíc za kartičku do knihovny“.

Tato částka v žádném případě nepředstavuje finální náklady na studium. Školné ve většině případů pokrývá výhradně výuku a přístup k univerzitním zařízením. Jak už bylo tolikrát řečeno, nepokrývá náklady na bydlení a jídlo, dopravu, učebnice, tisk materiálů a další mnohé náklady, které se studiem souvisí (sport a alkohol, jež k britskému studentskému životu neodmyslitelně patří, netřeba ani zmiňovat). Náklady na bakalářský cyklus se tedy velmi snadno mohou vyšplhat na milion a čtvrt (a to i pokud jste ochotni nosit oblečení z charitativních obchodů, dojídat zbytky spadající do kategorie ‚riskantní‘ a hlídat elektroměr) Je to hodně i na Britské poměry.

Ale nezapomínejme na půjčky! Británie přijala velmi benevolentní systém studentských půjček, které ve většině případů pokryjí nadpoloviční část studentských výdajů. Tyto půjčky jsou snadno dostupné a nemusí se splácet až do dosažení určité příjmové hranice v bližší či vzdálenější budoucnosti. Nejsem obeznámen s britským veřejným rozpočtem natolik, abych mohl hodnotit, do jaké míry je riskantní garantovat statisícům studentů vysoké půjčky se splatností v nedohlednu. Mohu ale konstatovat, že u studentů, které jsem poznal, tato situace vyvolává zvláštní úzkost. Vztah k penězům, který si vytváří, je jaksi paradoxní. Na jednu stranu mají peněz v kapse dost (tak co by si ten nový laptop nekoupili, když ten starý už stejně co nevidět doslouží, že?) ale na druhou stranu vědí, že vypisují šek, který jen tak nezmizí.

Je jistě fér konstatovat, že Britové také za (své) peníze dostávají nesrovnatelně vyšší standard. Univerzity jsou bohaté, materiály dostupné, laboratoře vybavené, technika moderní, výuka velmi kvalitní (i když by se dalo polemizovat o tom, zda je tak radikálně lepší, než ta naše). Univerzity navíc poskytují řadu služeb od štědrého sponzorování sportovních událostí až po kariérní přípravu. Servis, který britské univerzity svým studentům poskytují, je velmi působivý.

Pojďme se teď vrátit do českého kontextu. Strašit třemi sty tisíci ročně je zcela nesmyslné. Návrhy se v současnosti pohybují v řádu tisíců. Někdo by mohl konstatovat, že je to jen první krok — Politicky je výbušné poplatky zavést. Když už budou, snižovat či zvyšovat je už nebude takový problém (jak ukázalo například britské navýšení o 70% bez mrknutí oka). Přijměme ale prozatím představu, že poplatky budou relativně nízké, tedy do 10 000 za rok, což, jak konstatoval pan premiér, lze snadno vykompenzovat redukcí konzumace alkoholických nápojů. Co si budeme povídat, v jistém smyslu má pravdu. Další námitka je, že způsob, jakým se o zavedení poplatků uvažuje, je nekoncepční. Inu, je. Ale to je každá změna, která narušuje lety vybalancované a generacemi prověřené ekvilibrium. Nakonec je zde přirozeně argument týkající se snížení sociální mobility a reprodukce sociálních nerovností.

Problém je ale především v představě, že poplatky budou představovat jednoznačnou výhodu pro univerzity, nepochybně v dlouhodobém horizontu a doufejme i v krátkodobém. Jakmile se zavede školné, zásadně se promění vztah mezi univerzitou a studentem. Mnozí argumentovali, že v současnosti představují vysoké školy nákladná day-care centra pro nesmyslně vysoké procento mladých lidí. Snad mají pravdu. Se zavedením školného se změní vztah mezi univerzitou a studentem na vztah poskytovatel-klient. Všem, kteří mají odpor k logice zisku a kalkulu, jež proměňuje člověka v nástroj (cituji kolegu Lánského), se teď jistě zkřivila tvář nesouhlasem. Má to ale i praktickou stránku. Znamená to, že budou muset univerzity zásadně přehodnotit postoj ke svým studentům.

S mnohými procedurami, které dnes na univerzitách fungují ústní dohodou, nebo přístupem ‚nebojte, to se včas zařídí‘ — a věřte mi, že takových je mnoho — bude zle. To lze vnímat jako něco velmi pozitivního. Konec nepořádku a diletantství, sem s profesionalitou, respektem k pravidlům a marketingovým úsměvem od ucha k uchu! Zároveň je ale třeba vzít v úvahu, že takováto hluboká změna koncepce univerzit bude za a) velmi nákladná, a za b) změní (nechci použít výraz ‚ohrozí‘) některé principy, na kterých si české vysoké školství zakládá.

V čem spočívá nákladnost je zjevné — místo jedné sekretářky, která spravuje celou katedru, jich bude k zajištění bezchybného chodu potřeba pět. Mezi funkčním a dokonalým administrativním procesem je velký rozdíl. Studenti už nebudou moci spoléhat na benevolentnost univerzit, ale ani naopak — Univerzity už nebudou moci spoléhat na benevolentnost studentů. Pokud student X neuspěje u termínu zkoušky, který náhodou nebyl vyhlášen korektně ve stanoveném předstihu, a bude to mít za následek nutnost prodloužení studia o rok, škola může naprosto reálně očekávat žalobu. Žalovat veřejnou VŠ dnes? Nevídané! Ale pokud to bude poskytovatel služeb jako každý jiný, proč ne? Studijní má otevřeno jen v pondělí? Klienti si ale žádají celý týden — a mají právo klást požadavky, vždyť za to platí!

České vysoké školy se až na výjimky nemohou pyšnit nejmodernějšími počítačovými terminály, perfektním PR a zástupy uchazečů, kteří by za možnost studia prodali vlastní babičku. Mají ale jakýsi kapitál. Ztělesňují ideu učení se pro radost z učení. Prostor zde mají intelektuální výzvy, které studenti podstupují ne jen proto, že mohou očekávat zlepšení pozice na trhu práce, ale proto, že je prostě zajímá, jak že to je s tím Patočkovým otřesením a co je to Higgsův boson. České vysoké školství má nějakou excelentní kvalitu ve svojí nezištnosti a v bádání pro vědění, ne pro mamon. Je to systém terciárního vzdělávání, který nám například ve studii národní integrity TIC vysloužil kompliment za všeobecně vysokou vzdělanost, která dotváří kvalitní kulturní prostředí.

Obávám se tedy, že z extrémně podfinancovaného vysokého školství, které ale snad produkuje nějakou v evropském kontextu význačnou kvalitu, se stane hluboce podfinancované školství (to je méně než extrémně, ale stále to není ono), které bude produkovat poněkud podprůměrné služby pro své klienty. Dokážeme zajistit, aby naše školství produkovalo špičkové služby jako to britské? Nechtělo by to pak také ty astronomické finance? Půjčku pro každého? Má u nás vzdělání-jako-servis tradici a dobrý zvuk? A opravdu se školným uspoří víc, než kolik se utratí a ztratí?