Česká společnost prožívá další sérii společných protestů odborů, občanských sdružení a iniciativ. Na konci dubna byla tato spolupráce započata největší polistopadovou demonstrací. Platforma odborů a občanských iniciativ – Stop vládě – zažila nebývalý úspěch v tom, že se jí podařilo zmobilizovat nejen členy odborů či sympatizanty iniciativ, ale zcela evidentně také lidi dosud politicky neorganizované. Oněch sto dvacet tisíc lidí na Václavském náměstí není ovšem pro organizátory pouze úspěchem, ale především představují určitý závazek a zároveň vyvolávají některé zásadní otázky. Ve svých sloupcích bych se rád po několik následujících týdnů zamýšlel nad otázkami, které před nás v tomto kontextu klade současný vývoj především atlantických společností.
V přímé návaznosti na onu demonstraci z 21. dubna se v mediálním prostoru objevila diskuse o tom, zda demonstrace byla politická či nikoliv. A pokud byla, tak zda je to správné, nebo nikoliv. Objevily se názory, že šlo o akci sociální či pouze nátlakově zájmovou (rozuměj lobbistickou). Bylo možné zaznamenat názory, že odbory a občanské iniciativy znásilnily demokracii, neboť přece představitelé politických stran zvolených do parlamentu mají nespornou legitimitu pro své následné kroky ve funkcích a úřadech. Je tomu však skutečně tak? Domnívám se, že nikoliv a pokusím se ukázat, že je potřeba přerýsovat pojmy, které dosud opanuje neoliberální dikce: je třeba si jasně říci, co demokracie, politika či lidská aktivita vůbec vlastně znamenají.
Otázka ne-političnosti a adekvátnosti této akce, resp. obecně politického aktivismu v nestranickém prostoru politiky, totiž otevírá prostor pro mnohem důležitější otázky: Co to znamená být aktivní ve veřejném prostoru v situaci opakovaně zklamávající zastupitelské demokracie? Co to znamená vznášet politické požadavky v nestranickém poli politiky? Jaký typ komunikace vede veřejnost se stranickou částí politiky prostřednictvím demonstrací? Nerozhořel se v české společnosti ve skutečnosti spor o hluboké pojetí politiky?
Sféra politického je specificky evropskou či atlantickou záležitostí, která se rozvíjí v rámci hlubokého celospolečenského procesu modernizace. Proměna společností tradičních ve společnosti moderní je konstitutivní pro naše současné společnosti také v globálním měřítku. Odhady sociologů a historiků o počátku tohoto procesu se liší, avšak je možné říci, že tato dosud patrně neuzavřená historická proměna společnosti byla v Evropě započata někdy mezi čtrnáctým a sedmnáctým stoletím. Právě do této doby byl sociální řád společnosti v zásadě udržován bez hlubšího ohledu na vůli většiny členů společnosti. Postupný vznik ohledu na tuto vůli členů společnosti je možné považovat právě za projev modernity. Tradiční společnosti udržovaly svá sociální uspořádání pomocí režimů vytváření pravdy, které se opíraly o tradici výkladu nějaké zakládající události pro společnost. Zkrátka suverenita a legitimita vlády byla odvozována z tradice.
Moderní režim pravdy o založení a udržování sociálního řádu má jiný základ. Podstatné se stává formování vůle společnosti prostřednictvím veřejnosti. Jürgen Habermas ve svém raném díle poukazuje na vznik určité specifické oblasti: veřejnosti. Ta nejdříve, v období rané modernity, nabývala podobu literárních salonů či nejrůznějších spolků. Parlament je potom institucionální extenzí tohoto formování obecné vůle. Původním cílem parlamentu nebyla pouhá obsluha zákonodárných mechanismů, ale spíše se jednalo o prostor pro diskuzi o závažných tématech a o prostor rozhodování. Masová politická hnutí (dělnické strany a odbory) byla pokusem širokých sociálních vrstev o proniknutí do tohoto prostoru a tedy o prosazení interpretace světa z pohledu sociálně a ekonomicky znevýhodněných. Cílem těchto hnutí ve stručnosti bylo bojovat proti utlačování, které bylo výsledkem působení zvěcňující racionality zisku a kalkulu bez jakýchkoliv omezení.
Ve své nahotě, která se s železnou pravidelností zjevuje v obdobích strukturálních krizí, je kapitalismus jako neosobní síla postaven na snaze o prosazení instrumentální logiky zisku a kalkulu ve všech sférách společnosti. Proces modernizace byl postaven na vynořování se nových prostorů z původně jednotného těla tradiční společnosti. Samostatná sféra ekonomické aktivity, sféra individualizované životní cesty, sféra veřejnosti – to jsou projevy tohoto vynořování. Modernizace tak ve svém nitru od počátku nesla a stále si sebou nese určitý ambivalentní odkaz. Na jedné straně se objevuje tendence k emancipaci člověka skrze postupně se zvětšující prostor inkluze a rovnosti v různých oblastech a na straně druhé jsme svědky prosazování instrumentální logiky, která se projevuje nejčastěji v podobě logiky zisku a kalkulu, a která pojímá člověka v podstatě jako zdroj. Politika vznikala mj. jako pokus o korektiv těchto sil.
Podstatou současné ekonomické krize je to, že se finanční kapitál ve svém fungování odštěpil od zbytku ekonomiky. V průběhu osmdesátých a devadesátých let jsme byli svědky narůstajícího významu finančního sektoru. Tento do značné míry virtuální svět finančních operací postupně ztratil kontakt s reálnou ekonomikou a zároveň vyrostl do obrovských rozměrů. Síla tohoto sektoru začala ovlivňovat fungování politických struktur. Reálná politická rozhodnutí jako by najednou začala vznikat mimo prostor politiky, neboť větší význam než politické strany získaly nevolené struktury nadnárodního kapitálu či ratingové agentury (samozřejmě prostřednictvím určité komunikace mezi těmito politickými stranami a těmito aktéry). Politika ve stranické podobě přestala do značné míry plnit svou roli. Navíc toto oddělení finančního kapitálu od společnosti a následná kolonizace celé společnosti jsou právě projevem síly instrumentální logiky zisku a kalkulu. Člověk se v této logice proměňuje v pouhý náklad či zdroj.
Existující subjekty stranické politiky jsou natolik silně historicky provázány s touto proměnou, že zároveň v součinnosti s formou stranické politiky (vyjádřenou zkráceně heslem: jednou za čtyři roky k volbám a potom mlčet) nejsou schopny vytvořit dostatečný štít proti této utlačující instrumentální logice. Již zmíněný význam, který je přikládán např. ratingovým agenturám, je projevem krize politiky ve smyslu vytváření překážek zvěcňujícím tendencím instrumentální logiky. Při letmém pohledu se tak může zdát, že politika jako celek je ne-funkční. Disfunkční je ale pouze současná kombinace formy a obsahu politiky. Dnes jsme svědky toho, že stranická politika je natolik prodchnuta instrumentální logikou, že zapomněla na své původní cíle. Ztratila svou prvotní autenticitu, což se týká jak obsahu (programy a politiky jednotlivých politických stran), tak formy (podoba demokratických mechanismů). Na jednu stranu je dnes jasné, že stranická politika není v zásadě schopná zavádět nové demokracii prohlubující mechanismy (např. prvky přímé demokracie). Na druhou stranu se např. sociální demokraté mnohdy jeví jako jemnější obdoby „pravých“ pravicových stran. Obvyklou reakcí na krizi politiky bývají návrhy směřující k nějaké formě depolitizace (vláda odborníků apod.). Skutečná odpověď, která by se pokoušela autenticky řešit nastálou situaci, nespočívá samozřejmě v depolitizaci, ale naopak v úsilí o novou formu politizace.
Chybějící aspekt politiky jako překážky pro výše popsanou zvěcňující instrumentální logiku může být doplněn z nestranického pole politiky, jehož institucionalizace je dosud neuzavřeným procesem, na kterém se mohou podílet všichni. Legitimita politických požadavků se zde rodí z veřejného prostoru ulic a náměstí a je neustále testována prostřednictvím dalších a dalších demonstrací či happeningů. Politické požadavky jsou adresovány stranickému poli politiky, které je nositelem suverenity a moci. V současnosti jsou to signály jasné: začněte na všech polích bojovat se silami, které se snaží o zvěcnění člověka a jeho proměnu ve zdroj. Pokud stranický prostor politiky nepochopí tento signál včas, může dojít k tomu, že společnost bude vskutku rozdělena na několik oddělených částí. V takové situaci bude ohrožena budoucnost všech.
Demonstrace a působení platformy Stop vládě je tudíž v nejhlubším smyslu slova politické a především je zcela legitimní, že je politické. Jedná se totiž vlastně o pokus o re-politizaci a zároveň o resuscitaci veřejného v širším smyslu slova. Jedná se o souvislý tlak na pole stranické politiky, který má za cíl ukázat, že současná cesta upřednostňování kapitálu na úkor práce není pro většinu společnosti přijatelná a hlavně dobrá. Vychýlení rovnováhy mezi těmito prvky, která do jisté míry panovala během dvaceti poválečných let, vedlo totiž k tomu, že společnost jako celek je postupně požírána zvěcňující silou logiky zisku a kalkulu proměňující člověka v nástroj. Pouze sebevědomá organizovanost a aktivismus širokých mas mohou vést k tomu, že instrumentální logika zisku a kalkulu bude oslabena natolik, že se zastaví kolonizace společnosti.
Co je dnes politika?
Co znamená být aktivní ve veřejném prostoru v situaci opakovaně zklamávající zastupitelské demokracie? Co znamená vznášet politické požadavky v nestranickém poli politiky? To jsou otázky, které je třeba si klást v souvislosti se současnými protesty.
- Vytisknout článek
- Sdílet
- Velikost textu + -
