Kdysi jsem na stránkách nějakého amerického univerzitního časopisu viděl kreslený vtip. V češtině by se dal převyprávět následovně: Nový student se u mapy univerzitního kampusu ptá spolužáka: „Prosím tě, jak se dostanu k rektorovi?“ „To máš jednoduché,“ odpovídá starší student. „Projdeš přes Mírovou halu České zbrojovky, zahneš u McDonaldovy katedry zdravé výživy, vejdeš do ORCO budovy a vyjedeš výtahem na stejné patro, kde sídlí institut etické ekonomiky Viktora Koženého. No a tam, za Bakala-Kellnerovo katedrou bezkorupční státní správy už uvidíš kancelář. Na dveřích má napsáno: Rektor: Dr. Faust.“

Daňové ráje „nám“ prospívají

Připomněl jsem si tento vtip, když jsem poslouchal Ladislava Tajovského, který učí na národohospodářské fakultě VŠE historii a na CEVRO institutu Ivana Langera kde co. Musím říct, že Tajovského názor na prospěšnost daňových rájů mi vyrazil dech. V jeho pojetí nám daňové ráje pomáhají snižovat daně a bylo by vhodné, aby se Česká republika stala také daňovým rájem.

Zarážející je, když pravicový ekonom tak všeobjímajícně používá slovo „nám“. Samozřejmě, že v prvním okamžiku bychom si mohli myslet, že myslí nám všem. Ale samozřejmě, že ne! Když se podíváme na výběr daní, tak ten úspěšně narůstá v příjmech fyzických osob a především v DPH, kterému se dokážou vyhnout jen lidé s vysokými a nejvyššími příjmy.

Korporátní sféra platí stále méně. A i když se jí daně snižují, stále více firem uniká do daňových rájů a offshorových center. Člověk z toho mohl odvodit železné pravidlo, že čím více snižujete daně, tím více firem uniká jinam. Bylo by to ovšem stejně logické, jako když pravicoví ekonomové se železnou jistotou tvrdí, že snížení daní vedlo pokaždé k vyšší daňové výtěžnosti.

Ovšem ne každý člověk je tak hloupý jako pravicový ekonom. Ale na obojím je samozřejmě kus pravdy. Jen, jak říkají sociologové, se musí správně reflektovat korelace. Jednoduše řečeno, věc je složitější a vždy ji ovlivňuje více faktorů než jen ty, které jsme si zrovna vybrali ke zkoumání.

Lafferova teorie racionálně tvrdí, že mezi stoprocentním a nulovým zdaněním existuje bod, kdy se vybere nejvíce daní. Nesmí být ani moc vysoký, ani moc nízký. Jak prosté. Ovšem dokud to nevyzkoušíme, tak to nezjistíme. A bohužel, jak říkal už William Blake: „Nikdy nevíš, co je dost, dokud nepoznáš, co je příliš.“

A ano i naše snižování daní skutečně vede k dalšímu úniku firem do daňových rájů. Je to totiž dáno tím, že zatím (díky Bohu) prohráváme tzv. závod ke dnu.

Závod nahoru, závod dolů