Mýty o smrti neoliberalismu
Jiří PeheNeoliberální propaganda vykresluje nový svět jako postmoderní trh lákavých možností a svobodného utváření vlastního osudu, což prý vyžaduje opustit „nemoderní“ vzorce chování jako je spoléhání na stát.
Vliv neoliberalismu na současný svět se přehání, argumentují někteří teoretici a komentátoři. Například na nedávném diskusním fóru nad iniciativami ProAlt a Manifest radikálního liberalismu nabídla tuto tezi Tereza Stöckelová. Petr Holub zase před časem publikoval na Aktuálně.cz text nazvaný „Neoliberalismus zemřel, všichni jsme keynesiánci“, kterým reagoval na Manifest radikálního liberalismu.
Jen těžko prý můžeme mluvit o nadvládě neoliberalismu v situaci, kdy státy nejen sanují ztráty soukromého sektoru, ale také nabízejí masivní injekce v podobě záchranných balíčků, či přímo přebírají kontrolu nad některými bankrotujícími soukromými firmami. Navíc systémy sociálního zabezpečení zůstávají ve většině západních zemí i nadále přebujelé do té míry, že je státy nejsou schopny financovat, proto teď musí škrtat v rozpočtech.
Potíž s těmito argumenty spočívá v tom, že zdánlivě keynesiánská opatření západních demokracií, která jsme viděli po začátku krize v roce 2008, už dávno nejsou autonomní hospodářskou politikou států, které jsou pány na svých národních hřištích. Jinými slovy: keynesiánství už delší dobu není rovnocenný soupeř neoliberalismu, je zcela v jeho područí.
Moderní státy byly v posledních dekádách globálním kapitálem, pod praporem neoliberalismu, do té míry zprivatizovány, že přestalo být zřejmé, kdy ještě reprezentují veřejné zájmy a kdy jednají coby vykonavatelé zájmů soukromých. Když tedy například USA zachraňují velké penzijní fondy nebo banky, nelze už vůbec rozeznat, do jaké míry sledují veřejný zájem, a do jaké míry slouží jen zájmům soukromým.
Důvodem je skutečnost, že postupnou privatizací důležitých veřejných statků, státních funkcí a služeb, včetně dokonce bezpečnosti státu, srostly státy a (povětšinou nadnárodní) soukromé zájmy do té míry, že vznikl jakýsi „post-demokratický“ model korporativismu, v němž politiku státu do značné míry určují právě mocné soukromé zájmy. Ani země jako jsou USA tak nemohou nechat padnout velké penzijní fondy nebo investiční banky, popřípadě další velké korporace, protože by se mohl zhroutit celý systém, a to dokonce globálně.
Jiří Pehe ale zároveň používá termín "neoliberalismus" dosti vágně jako označení pro současný - slovy Colina Crouche - postdemokratický režim se všemi jeho negativy. Ta potom připíše "neoliberálům". Takto se ale z neoliberalismu stává uměle vytvořený strašák. Existují dobré důvody, proč z pozice levicového (egalitárního, radikálního) liberalismu nesouhlasit s neoliberalismem, ale politolog by zároveň ten pojem měl používat korektněji. Neoliberální propaganda je právě jenom propaganda, ta rétorika kryje režim, který je jiný (horší) než neoliberální. Ten postdemokratický klientelismus je ostatně slučitelný s doktrínou sociálního státu, prostě se ty sociální služby zároveň spojí s provizemi pro velký kapitál, který je bude pomáhat poskytovat. Z hlediska post-demokracie pak existuje zájem sociální stát v nějaké podobě zachovávat, pro skutečného neoliberála by to byla ideová zrada.
Je to něco jako nazývat minulý režim "marxistický". On měl v mnohém marxistickou rétoriku, ale reálná politická praxe byla něco jiného. Tady to tak markantní není, ale je to podobné. Neoliberalismus v tomto pojetí je strašák. A tím se zamlžuje, znemožňuje analytičtější pohled a adekvátnější popis toho, co se děje.