Na konci týdne nás čekají parlamentní volby. Ale už dnes se bude volit děkan či děkanka Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, což sice není událost celorepublikového významu, ale pro profesi novináře může být její výsledek zásadní.

Jak už zde připomněl Jan Motal, který vyučuje etiku médií na brněnské žurnalistice, jednou ze dvou kandidátů je Alice Němcová Tejkalová, současná vedoucí Institutu komunikačních studií a žurnalistiky. Pokud uspěje, bude to pro ni senzační kariérní postup. Pro českou žurnalistiku naopak špatná zpráva.

Její Institut komunikačních studií je jednou ze složek Fakulty sociálních věd. Alice Němcová Tejkalová má — tak jako téměř každý člověk ve funkci — své skalní příznivce. Má ale i skupinu ostrých kritiků. Jejich postoj se odvíjí od pár let staré a dobře zdokumentované (zde nebo zde) kauzy, z níž Němcová Tejkalová nevychází vůbec dobře.

Hlavní postavou příběhu, který by vydal na scénář pro absurdní komedii z vědeckého prostředí, je jistý Wadim Strielkowski. V roce 2015, kdy vše prasklo, šestatřicetiletý výzkumník původem z Polska měl publikovat během tří let neuvěřitelných šedesát vědeckých článků či knih. To je výkon, z něhož by měla mít instituce radost. Je ale až příliš ohromující, než aby mohl být pravdivý.

Většinu z jeho článků otiskly časopisy vykazující prvky predátorských publikací, tedy takové, které neodpovídají parametrům skutečných vědeckých časopisů, ale existující zejména proto, aby si na nich zájemci mohli vylepšovat vědecký životopis a budovat kariéru. Články se tu otiskují za poplatek, bez recenzního řízení a podobně. Navzdory pochybné pověsti i některé z nich pronikly do databáze takzvaných bodovaných časopisů, což v posledku může přinášet peníze jak pro výzkumníka, tak pro pracoviště, na němž působí.

Strielkowského záběr byl ohromující: od geotermální energie přes turismus, rozvoj venkova, migraci, psychologii, historii, pedagogiku, média, podnikovou ekonomiku, korupci, daně, evropskou integraci až po marketing. Napsal třeba studii o marketingovém potenciálu Halloweenu.

Publikoval také pod fiktivním jménem vědkyně Emily Welkinsové, mimo jiné autorky populárně-naučných knih o upírech… Pořádal kurzy pro zahraniční studenty na instituci, kterou sám založil — Prague University —, vybíral za ně pět set eur a vystavoval za ně certifikáty, jimiž parazitoval na jméně Univerzity Karlovy. Podobných výstřelků by se našlo víc. Například právě také vydával své vlastní „vědecké“ časopisy.

Celá věc by mohla vyznít jako poněkud poťouchlá akce svérázného dobrodruha — kdyby ovšem neměla i již zmíněnou věcnou rovinu, která by zřejmě mohla mít i trestně-právní dopady. Za vědecké články proudí na akademická pracoviště peníze z veřejného rozpočtu na vědu. Osobně Strielkowski si takto přišel na dvě stě tisíc korun.

Alice Němcová Tejkalová se Strielkowského příběhem souvisí úzce. V roce 2015 byla ředitelkou Institutu komunikačních studí a žurnalistiky. Tedy Strielkowského nadřízenou. Nadto je ale spolu s ním podepsaná pod několika články a sama se publikování v predátorských časopisech účastnila minimálně ve dvou případech. Kauzu ale pozoruhodně přečkala, v pozici ředitelky se udržela. A nyní se možná dokonce stane děkankou.

Odešli jiní. Kupodivu ti, kdo se nejaktivněji podíleli na odkrývání toho, co se stalo. Mezi nimi i Václav Štětka, člověk s tříletou praxí z Oxfordu, který tehdy vedl v Institutu úspěšnou vědeckou skupinu. Poté, co mu v Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Alice Němcová Tejkalová neprodloužila pracovní smlouvu, odešel na Loughbourough University ve Velké Británii.

Odešlo i několik dalších členů jeho skupiny a ta své působení posléze přenesla úplně mimo instituci. Na jejich místa přišli lidé s minimální či nulovou zkušeností s oborem mediálních studí.

S predátorskými časopisy jsme se setkávali a setkávat se s nimi budeme

Jak se vůbec mohlo stát, že se na důležité křižovatce akademická instituce rozhodla jít za lidmi, kteří se ušpinili podílem na vydržování predátorských publikací a namísto přijetí odpovědnosti odstranili své kritiky? Proč Institut nešel cestou očisty svého jména?

Jedno z vysvětlení může spočívat v tom, že se v Institutu komunikačních studií a žurnalistiky historicky příliš nepěstovala věda a celá instituce tak pro její pochopení a ocenění nemá zkušenosti a předpoklady. Chyběl smysl pro bádání založené na metodologii, obor neměl publikace ve vědeckých časopisech.

Publikovat bodované věděcké články je zdlouhavá a v mnoha momentech demotivující činnost. Za dodržení etických pravidel se na ní nelze rychle zviditelnit, proslavit, zbohatnout, zkrátka udělat si kariéru.

Na to pak navazuje, že vědecká skupinka okolo Václava Štětky měla de facto elitní postavení — pobírala za svou činnost finanční odměny, které mohly být kolegům trnem v oku. Štětka jako její vedoucí uspěl ve výběrovém řízení v mezinárodní konkurenci. A jeho plat byl nastaven tak, aby mezinárodní konkurenci vůbec zaujal.

Dost možná tak zdůvodnění souvisí s mocenským bojem určitého typu lidí. Vedle volby děkana Fakulty sociálních věd probíhá také volba rektora Karlovy univerzity. Svůj post se pokouší obhájit stávající rektor Tomáš Zima z 1. lékařské fakulty. Má jednoho protikandidáta — Jana Černého z Přírodovědecké fakulty.

Alice Němcová Tejkalová je členkou kolegia rektora, stala se jí záhy po minulé volbě. Rektor Zima během nedávného veřejného představení kandidátů na funkci rektora na otázku směřující právě k etice vědecké práce a kauzy predátorských publikací na Institutu Němcovou Tejkalovou hájil. „S predátorskými časopisy jsme se setkávali a setkávat se s nimi budeme. Kolegyně v kauze nehrála dominantní roli,“ řekl.

Je to těžko akceptovatelné zlehčování podstaty věci. Designérem celého podvodu byl skutečně Wadim Strielkowski, ale Alice Němcová Tejkalová byla jeho nadřízenou. Stane-li se děkankou povede vědeckou radu fakulty. To už zní jako opravdový výsměch principům etiky vědecké práce. Je těžko uvěřitelné, že osoba, jejíž samo postavení na fakultě by mělo být minimálně sporné, takto usiluje o kariérní postup.

Ne, že by člověk v životě nemohl chybovat a ne, že by neměl mít příležitost chyby napravit, nic takového ovšem z chování vedoucí Institutu nevyplývá. Během představení své koncepce na post děkanky Fakulty sociálních věd na otázky související se svou rolí v kauze a se svým publikováním v predátorských časopisech měla tendenci téma bagatelizovat. „Omlouvám se kolegům, že si tady děláme psychoterapeutické sezení Institutu komunikačních studií a žurnalistiky,“ ohradila se.

Ve své koncepci, s níž se uchází o post děkanky bezelstně píše: „V rámci řešení problematické situace na institutu jsem si nastudovala maximální množství informací o vědecké a publikační činnosti, kontaktovala zahraniční i české kolegy, často z naprosto odlišných oborů, s žádostí o odbornou radu, neboť ze strany vedení fakulty neexistovala žádná metodická opora. To se musí změnit… S obecnými a bezobsažnými frázemi typu ‚méně kvantity a více kvality a etiky‘ se dále neposuneme.“ Tak určitě.

V rozhodujícím okamžiku své dosavadní kariéry neobstála

Jak přemýšlí kandidátka na děkanku Němcová Tejkalová o médiích, může poodhalit nahlédnutí do jednoho z článků, pod nímž je podepsaná vedle dvou dalších autorů také s Wadimem Strielkowským. Tématem je porovnání toho, jak novináři v Jihoafrické republice a v České republice vnímají vliv vlastníků médií na jejich obsah.

Dočítáme se zde takové interpretace, že čeští novináři v médiích vlastněných finančními skupinami požívají více svobody ve výběru vlastních témat. Nebo že čím vlivnější vlastník, tím více se novináři skýtá svobody ve výběru a zpracování témat. Naopak alarmující dle autorů prý je, že čím vzdělanější novinář, tím méně svobody si spojuje s výkonem své práce.

Tejkalová Němcová, než se dala na akademickou dráhu, působila jako sportovní redaktorka v České televizi. Pokusila se dostat do vědecké skupiny, kterou posléze vedl Štětka, ale neuspěla. Nyní se pokouší prosadit co nejvýš coby manažerka. Už dnes přitom rozhoduje o kvalitě instituce, která vychovává budoucí novináře v době, jejímž základním problémem je, že média patří mocenským strukturám s masivními finančními zájmy.

Jedná se o člověka, který v doposud rozhodujícím okamžiku své kariéry neobstál. Zato předvedla, že se umí držet u moci. Je s podivem, že je vůbec myslitelné, aby se ucházela o řádově vyšší funkci a měla v ní reálnou šanci uspět. Na místě by přitom bylo debatovat spíše o tom, zda by neměla opustit i tu současnou. Opravdu její dřívější výkony nikomu nevadí? Opravdu je Karlova Univerzita spokojena s takovouto garantkou výchovy příštích novinářů?

Na protest proti její kandidatuře vystoupil z vědecké rady Fakulty sociálních věd profesor Lubomír Mlčoch. Pod prohlášení „Za publikační etiku a svobodu kritiky v sociálních vědách“ se v době konfliktu na Institutu podepsaly desítky osobností akademické sféry. Dveře Alici Němcové Tejkalové otevírá jiná síla nežli akademická obec.