↗

Největší podporovatelé učňovského vzdělání vesměs patří ke společenské elitě. Kdo z nich by poslal vlastní děti na kterýkoli učňák nebo maloměstskou střední průmyslovku? Foto FB Technohrátky

„Nevíš, že rýsovat se píše s tvrdým? Tak to jsem zvědavá, co ti na to řeknou na tom tvým gymplu.“ Konec deváté třídy, malá vesnická základka, zapisování známek z nějaké písemky, já a učitelka matematiky a výchovná poradkyně v jedné osobě. S češtinou jsem problémy nikdy neměl, účastnil jsem se olympiád, v přijímacích zkouškách na střední školy jsem v češtinářské sekci získal přes čtyřicet bodů z padesáti.

Matikářka a výchovná poradkyně v jedné osobě to věděla, přesto si kousavou poznámku neodpoustila. Bylo to totiž její spontánní vyjádření frustrace z toho, co jsem si dovolil.

Neustále nás totiž při přednáškách o „volbě povolání“ nabádala, abychom při přemýšlení o dalším vzdělání raději měli nižší cíle a ideálně si pro jistotu dali jednu přihlášku na maturitní a jednu na učební obor. Soustavně jsme byli masírováni projektem „Technohrátky“, v jehož rámci jsem během osmého a devátého ročníku objel se třídou čtyři technické střední školy a učňáky.

Implicitním poselstvím tohoto Pardubickým krajem dotovaného projektu bylo přimět školáky na konci základky jít kamkoliv jinam než na gymnázia. Vyslechl jsem si mnohé jízlivé poznámky učitelů poté, co se dozvěděli, že jako „spíše dvojkař“ mířím na gymnázium. Navzdory tomu všemu jsem si dovolil něco na poměry venkovské základní školy s maximálně dvaceti žáky v každé třídě neslýchaného — podat si přihlášku na gymnázium.

Na ta léta před mým nástupem na posléze úspěšně zakončené gymnázium si vzpomínám často, když sleduji současnou debatu o kolabujícím systému přijímání na střední školy, kdy zejména ve velkých městech dětem ani dobrá vysvědčení a zisky v jednotných přijímacích zkouškách z češtiny a matematiky nezajistí přijetí na gymnázium či jinou střední školu.

„To jste to nečekali?,“ ptali se politiků rozhořčení rodiče. Politici o problému věděli, ale nebyla politická vůle jej řešit. Lobbing za to, aby se problém neřešil, byl totiž velmi silný.

Zvláště v době před covidem, který debatu o realitě českého školství přece jen pozitivně proměnil, bývalo zvykem, že v médiích čas od času vystoupil nějaký zástupce Svazu průmyslu a dopravy či Hospodářské komory a hořekoval nad tím, že v České republice je příliš snadné dostat se na gymnázium a obecně na maturitní obory a že by míst na gymnáziích mělo být míň. Lidé by prý měli opustit přesvědčení, že dnes každý musí mít maturitu. Po kvalitních řemeslnících je stále poptávka a dotyčný si vydělá i mnohonásobně víc než absolvent gymnázia.

Politici ve vleku průmyslu

Zástupcům velkého průmyslu jde o podobu společnosti až druhotně, protože primární je pro ně vlastní zisk a potřeba zaplnit místa v jejich továrnách. Své věrné spojence samozřejmě měli a mají mezi politiky. Nijak zvlášť nepřekvapí, že jsou to dlouhodobě především zástupci hnutí ANO či ODS, a zvláště pak politici krajští — právě kraje střední školy v České republice totiž zřizují.

Mezi nimi vyniká bývalá hejtmanka Karlovarského kraje a dnes poslankyně Jana Mračková Vildumetzová, dnes už bývalý člen hnutí ANO, poslanec a moravskoslezský hejtman Ivo Vondrák či bývalý rektor brněnského Vysokého učení technického a poslanec Karel Rais.

Právě ti totiž mají velký díl viny na tom, že se politická debata o školství posledních let nevěnovala problému hrozby nedostatku míst na všeobecně vzdělávacích školách. Tito lidé neměli zájem na tom, aby bylo co nejširšímu okruhu dětí zpřístupněno všeobecné vzdělání, které je namísto úzké specializace připraví na komplexní změny na trhu práce.

Součástí takové transformace školství musí být i rozvolnění současného restriktivního systému selekce v centrálních přijímacích zkouškách a maturitách. Jenže namísto toho se naskakovalo na nekoncepční nápady, vycházející ze stesků o tom, že „dneska má každý maturitu a tituly, ale na někoho, kdo mi spraví střechu, musím čekat měsíce“.

Přesně takovým byl nápad na zavedení tzv. cut off score, tedy minimální bodové hranice pro přijetí na střední školu, který určí kraj — dnes si ho určují školy samy. S nápadem v roce 2019 přišla tehdejší předsedkyně Asociace krajů Jana Mračková Vildumetzová, a jeho zavedení naštěstí potopilo ministerstvo školství tehdy pod vedením Roberta Plagy (ANO).

Velmi podobného typu bylo zavedení povinné maturity z matematiky, jež bylo v roce 2020 zrušeno — ještě předtím, než se první povinná maturitní zkouška z matematiky vůbec měla napřesrok konat. Proti zrušení nejaktivněji protestovali Ivo Vondrák a Karel Rais z hnutí ANO spolu s exministryní školství Kateřinou Valachovou (ČSSD).

Politici proti zrušení argumentovali tím, že povinná maturita z matematiky zvýší kvalitu vzdělávání a bude studenty vést k analytickému a logickému myšlení. Je však zjevné, že šlo o další pokus o zvýšení laťky a stavění bariér ve vzdělávání tak, aby se co nejvíce dětí odradilo od studia maturitních oborů.

Vedlejším produktem dlouhodobého průmyslnického lobbingu je i dnešní poddimenzovanost českých gymnázií a neochota problém až do letošní katastrofy kolem přijímacích zkoušek efektivně řešit. Právě zástupci průmyslu za přizvukování spřízněných pravicových médií totiž kritizovali, že gymnázia jsou v České republice příliš kapacitní a je příliš jednoduché se na ně dostat. Lze přitom úspěšně pochybovat, že by největší podporovatelé učňovského vzdělání, kteří se takřka bez výjimky řadí ke společenské elitě, poslali vlastní děti na kterýkoli učňák nebo maloměstskou střední průmyslovku.

Dát mladým lidem přes držku

Nahlédnout do duší tvůrců bariér v českém vzdělávání dovolují i jejich občasná přeřeknutí a výpady vůči mladé generaci. Připomeňme, jak poslanec Karel Rais při sněmovní diskusi o povinné maturitě z matematiky doslova prohlásil: „To, že je tady část studentů, nechci se nikoho dotknout, retardovaná, neznamená, abychom snížili laťku.“

Předseda Svazu průmyslu a dopravy, jedné z lobbistických organizací za zájmy byznysu proti zájmům dětí ve vzdělávání, Jaroslav Hanák dokonce vyzýval k násilí na studentech protestujících proti nečinnosti politiků ve věci klimatických změn. „Velké myšlenky jsou dobré na záchranu planety, ale myslím, že když čtrnáctileté děti v Německu nebo Švédsku místo toho, aby dostaly přes držku, chodí každý pátek do ulic a stávkují za něco, čemu ani nerozumí, tak si myslím, že to není dobrá zpráva pro Evropu,“ uvedl Hanák pro Český rozhlas.

Výroky vůči aktivním mladým lidem proslul i někdejší poslanec ODS a zakladatel Trikolóry Václav Klaus mladší — samozřejmě svého času rovněž jeden z nejaktivnějších podporovatelů povinné maturity z matematiky.

Tažení šedesáti či sedmdesátiletých průmyslových lobbistů a spřízněných politiků za uzavřenost českého školství zvláště pro studenty se sociálně slabšího prostředí a obecně konzervativní setrvačnost v českém školství má do značné míry i rámec generačního konfliktu. Po podobně otevřených výrocích už snad nikdo nemůže věřit, že zmíněným pánům jde skutečně o zájmy dětí.