„Nevíš, že rýsovat se píše s tvrdým? Tak to jsem zvědavá, co ti na to řeknou na tom tvým gymplu.“ Konec deváté třídy, malá vesnická základka, zapisování známek z nějaké písemky, já a učitelka matematiky a výchovná poradkyně v jedné osobě. S češtinou jsem problémy nikdy neměl, účastnil jsem se olympiád, v přijímacích zkouškách na střední školy jsem v češtinářské sekci získal přes čtyřicet bodů z padesáti.

Matikářka a výchovná poradkyně v jedné osobě to věděla, přesto si kousavou poznámku neodpoustila. Bylo to totiž její spontánní vyjádření frustrace z toho, co jsem si dovolil.

Neustále nás totiž při přednáškách o „volbě povolání“ nabádala, abychom při přemýšlení o dalším vzdělání raději měli nižší cíle a ideálně si pro jistotu dali jednu přihlášku na maturitní a jednu na učební obor. Soustavně jsme byli masírováni projektem „Technohrátky“, v jehož rámci jsem během osmého a devátého ročníku objel se třídou čtyři technické střední školy a učňáky.

Implicitním poselstvím tohoto Pardubickým krajem dotovaného projektu bylo přimět školáky na konci základky jít kamkoliv jinam než na gymnázia. Vyslechl jsem si mnohé jízlivé poznámky učitelů poté, co se dozvěděli, že jako „spíše dvojkař“ mířím na gymnázium. Navzdory tomu všemu jsem si dovolil něco na poměry venkovské základní školy s maximálně dvaceti žáky v každé třídě neslýchaného — podat si přihlášku na gymnázium.

Na ta léta před mým nástupem na posléze úspěšně zakončené gymnázium si vzpomínám často, když sleduji současnou debatu o kolabujícím systému přijímání na střední školy, kdy zejména ve velkých městech dětem ani dobrá vysvědčení a zisky v jednotných přijímacích zkouškách z češtiny a matematiky nezajistí přijetí na gymnázium či jinou střední školu.