Na shromáždění dvou set vysokoškolských zaměstnanců, akademiků a pracovníků ve školství svolaném 12. září do auly pražské UMPRUM uvedl svou řeč ministr školství Mikuláš Bek slovy, že bude své profesně blízké publikum „hladit proti srsti“. Řada fakult, které chronicky podfinancovaným českým vysokým školstvím trpí nejvíce, bude nyní proti „svému“ ministrovi, který je bývalým rektorem Masarykovy Univerzity a odborností muzikolog, stávkovat. Výstražná stávka zaštítěná Vysokoškolským odborovým svazem se chystá na úterý 17. října 2023.

Falešné alternativy ministra Beka

Ministr Bek své akademické publikum nejprve na základě rozboru jednoho transparentu poučil, že věci „nejsou tak jednoduché“, a poté představil dva falešné rétorické protiklady, jimiž vymezil hranice imaginace svého následného proslovu. Když se přidá vysokým školám, lidé prý nedostanou příspěvek na energie. Státní rozpočet je totiž jeden a když se jedněm přidá, druhým se prý sebere.

Nebudu zde polemizovat se zavádějící představou státního rozpočtu jako rozpočtu domácnosti, s níž si některé vlády tak rády vypomáhají, a upozorním jen, že rozpočet je vždy otázkou politiky, tedy vyjednávání a priorit. V programovém prohlášení vlády přitom vzdělání a vysoké školy zaujímají přední místo.

Druhou figuru Bekova projevu pak představovala další falešná alternativa. Buď zůstanou vysoké školy autonomní, nebo do jejich chodu bude zasahovat stát — a pod to se prý jako ministr nepodepíše.

Méně však dramatu a více racionality. Ministr správně pojmenoval, že extrémní podfinancování některých fakult je způsobeno také vnitřní politikou univerzit a jejich celouniverzitních akademických senátů. K tomu je ovšem třeba dodat, že ty se rády odvolávají na ministerstvem v devadesátých letech vytvořené a stále používané koeficienty ekonomické náročnosti, přestože nedávná studie IDEA CERGE-EI racionalitu těchto koeficientů vyvrací a celý systém popisuje jako nespravedlivý. Bez pobídky státu v této oblasti se tak situace těžko změní.

Ministr však především pominul fakt, že český stát veřejnému vysokému školství dává v poměru k dalším ukazatelům, jak si vysvětlíme níže, stále méně peněz.

Mimoběžné světy

Bekově řeči předcházela detailní prezentace vývoje podfinancování českých vysokých škol přibližně od roku 2009 přednesená profesorem Vysoké školy chemicko-technologické a předsedou Rady vysokých škol Milanem Pospíšilem a několik dalších proslovů, včetně například vystoupení zástupkyně Svazu průmyslu a dopravy ČR. Všechny tak či onak varovaly před pokračováním zhoubného trendu.

Předcházelo jí ovšem také vystoupení ministryně pro vědu, výzkum a inovace Heleny Langšádlové, která přítomnému publiku například vyčetla, že sousední Rakousko je až šestkrát úspěšnější v žádostech o evropské granty ERC. Tím ovšem jen prokázala neznalost nebo ignoranci úrovně zázemí domácího akademického provozu, bez jehož bezchybného fungování, k němuž má to české bohužel daleko, je podávání takto kompetitivních grantů extrémně složité. Podle posledních dostupných údajů EUROSTATu vydává Rakousko z veřejných prostředků na terciární vzdělávání 1,86 procenta HDP oproti českým 0,86 procentům.

Pro vystoupení Beka i Langšádlové přitom platilo, že ani jeden se nezabýval čísly a daty, která ve své analýze představil profesor Pospíšil. Bek sice pohrozil, že druhý den zveřejní svá alternativní čísla — a „budeme se divit“ —, dodnes jsme však žádná neviděli.