Na shromáždění dvou set vysokoškolských zaměstnanců, akademiků a pracovníků ve školství svolaném 12. září do auly pražské UMPRUM uvedl svou řeč ministr školství Mikuláš Bek slovy, že bude své profesně blízké publikum „hladit proti srsti“. Řada fakult, které chronicky podfinancovaným českým vysokým školstvím trpí nejvíce, bude nyní proti „svému“ ministrovi, který je bývalým rektorem Masarykovy Univerzity a odborností muzikolog, stávkovat. Výstražná stávka zaštítěná Vysokoškolským odborovým svazem se chystá na úterý 17. října 2023.

Falešné alternativy ministra Beka

Ministr Bek své akademické publikum nejprve na základě rozboru jednoho transparentu poučil, že věci „nejsou tak jednoduché“, a poté představil dva falešné rétorické protiklady, jimiž vymezil hranice imaginace svého následného proslovu. Když se přidá vysokým školám, lidé prý nedostanou příspěvek na energie. Státní rozpočet je totiž jeden a když se jedněm přidá, druhým se prý sebere.

Nebudu zde polemizovat se zavádějící představou státního rozpočtu jako rozpočtu domácnosti, s níž si některé vlády tak rády vypomáhají, a upozorním jen, že rozpočet je vždy otázkou politiky, tedy vyjednávání a priorit. V programovém prohlášení vlády přitom vzdělání a vysoké školy zaujímají přední místo.

Druhou figuru Bekova projevu pak představovala další falešná alternativa. Buď zůstanou vysoké školy autonomní, nebo do jejich chodu bude zasahovat stát — a pod to se prý jako ministr nepodepíše.

Méně však dramatu a více racionality. Ministr správně pojmenoval, že extrémní podfinancování některých fakult je způsobeno také vnitřní politikou univerzit a jejich celouniverzitních akademických senátů. K tomu je ovšem třeba dodat, že ty se rády odvolávají na ministerstvem v devadesátých letech vytvořené a stále používané koeficienty ekonomické náročnosti, přestože nedávná studie IDEA CERGE-EI racionalitu těchto koeficientů vyvrací a celý systém popisuje jako nespravedlivý. Bez pobídky státu v této oblasti se tak situace těžko změní.

Ministr však především pominul fakt, že český stát veřejnému vysokému školství dává v poměru k dalším ukazatelům, jak si vysvětlíme níže, stále méně peněz.

Mimoběžné světy

Bekově řeči předcházela detailní prezentace vývoje podfinancování českých vysokých škol přibližně od roku 2009 přednesená profesorem Vysoké školy chemicko-technologické a předsedou Rady vysokých škol Milanem Pospíšilem a několik dalších proslovů, včetně například vystoupení zástupkyně Svazu průmyslu a dopravy ČR. Všechny tak či onak varovaly před pokračováním zhoubného trendu.

Předcházelo jí ovšem také vystoupení ministryně pro vědu, výzkum a inovace Heleny Langšádlové, která přítomnému publiku například vyčetla, že sousední Rakousko je až šestkrát úspěšnější v žádostech o evropské granty ERC. Tím ovšem jen prokázala neznalost nebo ignoranci úrovně zázemí domácího akademického provozu, bez jehož bezchybného fungování, k němuž má to české bohužel daleko, je podávání takto kompetitivních grantů extrémně složité. Podle posledních dostupných údajů EUROSTATu vydává Rakousko z veřejných prostředků na terciární vzdělávání 1,86 procenta HDP oproti českým 0,86 procentům.

Pro vystoupení Beka i Langšádlové přitom platilo, že ani jeden se nezabýval čísly a daty, která ve své analýze představil profesor Pospíšil. Bek sice pohrozil, že druhý den zveřejní svá alternativní čísla — a „budeme se divit“ —, dodnes jsme však žádná neviděli.

Na konci bylo svolavateli přijato předem připravené memorandum. Rozhořčenému publiku složenému z rektorů, děkanů, předsedů akademických senátů a další akademické veřejnosti však nebyly povoleny otázky na žádného z ministrů, byť již během jejich projevů obecenstvo demonstrovalo zjevnou potřebu ohradit se proti jejich zavádějícím či znevažujícím poznámkám. Šlo o setkání dvou mimoběžných světů — a tam, kde chybí dialog, ignorují se fakta a jde se takzvaně na sílu, nastává nevyhnutelně konflikt.

Svůj dojem z události shrnul pro svou akademickou obec děkan olomoucké Filozofické fakulty Jan Stejskal a proti ministrovým výrokům se ohradila také iniciativa Hodina pravdy, která stála za březnovými protesty za zlepšení financování českých vysokých škol, zejména jejich humanitních a společenskovědních fakult.

České vysoké školy jsou hluboce podfinancované, vyučující špatně placeni

Ministr Bek rád používá silné rétorické a vlastně populistické fráze, třeba tu, jak by platy některým akademikům mohli závidět i politici. Odvést pozornost k výjimkám, aby nedošlo na nepohodlné otázky, které by mohly být „proti srsti“ tentokrát vládě, jistě patří k výbavě ministra. Věnujme se však k faktům. Jaké jsou hlavní argumenty analýzy prezentované společně za Radu vysokých škol a Českou konferenci rektorů profesorem Milanem Pospíšilem?

Tragickou situaci nejlépe podtrhne následující výčet. Veřejné výdaje pro vysoké školy v období od roku 2009 stagnují, i když kapitola státního rozpočtu pro MŠMT výrazně roste. Oproti roku 2009 se tak reálná hodnota výdajů pro vysoké školy na vzdělávání snížila o 17 procent. Z mezinárodního srovnání vyplývá, že většina zemí EU je ochotna vynaložit na financování vysokých škol větší objem veřejných prostředků než Česká republika. Dlouhodobý kumulovaný deficit prostředků na vysokoškolské vzdělávání za období 2009 až 2023 dosahuje 10 až 11 miliard korun. A hrozí jeho další prohlubování.

Nízký podíl stabilizujících složek rozpočtu, tedy institucionálních peněz, nikoli těch vysoutěžených a nejistých (z grantů a operačních programů), ve výši pouhých 50 procent se negativně propisuje do velmi nízkých mzdových tarifů. To znamená, že mzdy odborných asistentů a asistentek, kteří tvoří největší podíl vyučujících na vysokých školách, ale i vědeckých pracovníků a pracovnic dávno ztratily konkurenceschopnost na českém trhu práce, natožpak na mezinárodním. Ti nejlepší nemají proto důvod na vysokých školách zůstávat a ze zahraničí je zase extrémně těžké přilákat prakticky kohokoli.

Nízké tarify demotivují hlavně mladé akademické pracovníky a pracovnice ve stadiu zakládání rodin a pořizování bydlení. V roce 2022 činil rozdíl zhruba deset tisíc korun měsíčně v porovnání se mzdami dalších vysokoškolsky vzdělaných lidí. Za nimi však v posledních třech letech zaostávají dokonce i tarifní mzdy docentské! A jak bylo připomenuto během jarních protestů, mzdy odborných asistentů a asistentek už před lety ztratily schopnost konkurovat učitelským platům na základních a středních školách.

Pozitivnější čísla prezentoval profesor Pospíšil jen pro oblast vědy a výzkumu, nicméně i zde je výhled nejistý a stabilizaci situace by velmi pomohlo navýšení podílu institucionálního financování na úroveň cca 65—75 procent. Ministryní vzpomenuté Rakousko má přitom tento podíl ve výši 77 procent a ve stejné výši ho má třeba i sousední Polsko.

Argument ministra Beka, že se do roku 2009 snížil počet studujících na vysokých školách je celkově pravdivý, ale například na Univerzitě Karlově jejich počet naopak stoupl. Demografický nápor ročníků narozených v letech 2007 a 2008, který letos na jaře vedl ke značným problémům na středních školách a vyústil v obrovské zklamání mnoha z nepřijatých uchazečů, se zopakuje za tři až čtyři roky u bran vysokých škol, protože jejich špatná finanční kondice povede k odmítnutí velkého počtu talentů.

Současná situace dočasného snížení studujících je příležitostí ke zkvalitnění výuky a fungování podfinancovaných univerzit vůbec, třeba i snížením „úmrtnosti“ studujících, která je u nás opravdu mimořádná. Česká republika přitom nemá vysokoškoláků a vysokoškolaček moc, naopak, nachází se na chvostu EU. To přitom souvisí i s — navzdory rozšířené představě — velmi nízkým podílem studentů a studentek na všeobecně vzdělávacích středních školách, který je 29 procent, přičemž vloni se na ně dostalo dokonce pouhých 25 procent přihlášených.

V předchozích dnech bylo ohlášeno, že vysoké školy získají 1,3 miliardy „navíc“. To ale opět není úplná pravda, protože naprostá většina této částky jsou ve skutečnosti peníze původně určené na energie a uvolněné nyní pro běžné rozpočty. Jsou to tedy zase jen hry s čísly.

Univerzita nejsou jen akademici

Vysoké školy přitom netvoří jen akademici a akademičky, ale také takzvaní technickohospodářští pracovníci a pracovnice, lidé zajišťující chod knihoven, vydavatelství, IT podpory a další. Tvoří přibližně třetinu zaměstnanců a zaměstnankyň a chod instituce by se bez jejich obvykle vysoce kvalifikované práce neobešel. Z diskuse o mzdách na univerzitách ale většinou úplně vypadávají.

V knihovnách a střediscích vědeckých informací pracují zkušení specialisté a specialistky. Bez kompetentních a jazykově skvěle vybavených lidí v grantových odděleních by chyběla tolik potřebná podpora, která je klíčová při podávání složitých a stále častěji mezinárodních grantových žádostí.

Bez jazyků, schopnosti práce s nejrůznějšími databázemi a informačními systémy se však neobjedou ani sekretářky a sekretáři a tajemníci a tajemnice kateder a ústavů. Co jim za jejich vysoce kvalifikovanou práci univerzity nabízejí? Obvykle přátelský kolektiv a příjemné pracovní prostředí, ale zcela nekonkurenceschopné — a nedůstojné mzdy. To vede k časté fluktuaci těchto pro chod fakult a univerzit zcela nepostradatelných lidí, a tím ke zhoršování kvality servisu, který by měli poskytovat.

Vědecký dorost

Poněkud stranou zájmu zůstali v posledních letech také doktorandi a doktorandky. Novela vysokoškolského zákona, která měla nově definovat jejich pozici v systému a zásadně zlepšit jejich ekonomickou situaci a která měla platit již před lety, stále nebyla předložena.

Vědecký dorost v prezenčním studiu pobírá stipendium kolem 11 tisíc korun měsíčně (stát přispívá 11 250 korunami) a na živobytí si vydělává další prací. Nemá čas ani energii věnovat se odborné práci a bez ohledu na kvalitu a iniciativnost školitelů a školitelek často ztrácí motivaci a vyčerpán odpadá ze studia.

Obor od oboru se situace liší a některé fakulty stipendium z vlastních prostředků navyšují, jindy jsou zase studující zaměstnáni na grantech svých pracovišť (ty se však nutně neprotínají s tématem jejich badatelských projektů, takže ani to nemusí být výhra), celková situace je ale tragická.

Státu tímto způsobem mizí nemalé finanční prostředky, jednotlivým oborům šance na generační obměnu a celé společnosti talenty, které nedostanou prostor a zázemí, v němž by mohly kultivovat svou expertízu, schopnosti a dovednosti a jednou produkovat špičkový výzkum a táhnout tuto zemi, jejíž budoucností se každá vláda tak ohání, kreativně a inovativně dopředu.

Požadavky protestujících

Ministr Bek se nespokojené hlasy na univerzitách snaží dehonestovat označením „alarmistické skupiny“. Lze však následující požadavky označit za alarmistické? Chtějí léta podhodnocení akademici a akademičky, zaměstnanci a zaměstnankyně českých univerzit tak moc? Posuďte sami jejich hlavní požadavky:

1. navýšení financování vysokého školství ve státním rozpočtu na rok 2024, tak aby mohly univerzity zajistit důstojné mzdové a pracovní podmínky pro své zaměstnance a zaměstnankyně, a to zejména na fakultách humanitního a sociálně vědního směru
2. přijetí závazného střednědobého výhledu růstu poměrných výdajů na VŠ vůči HDP na úroveň průměru zemí OECD
3. přijetí novely VŠ zákona, která zásadně zlepší ekonomické, pracovně právní a sociální podmínky studujících doktorského studia

Jakékoli navyšování přitom musí zvyšovat podíl institucionálního financování, protože teprve ten umožní stabilizovat rozkolísané rozpočty veřejných vysokých škol.

Funkční vysoké školy by přitom měly být prioritou všech vlád bez ohledu na pozici v pravolevém spektru, časy konjunktur či krizí, a to nejen na papíře programových prohlášení, který snese vše, ale ve viditelných krocích a vyčíslitelných hodnotách.